Na slovo „požehnání“ dnes v sekulární sféře narazíte zřídkakdy. Mezi křesťany se s ním sice setkáte podstatně častěji, ale i zde se vyskytuje méně často než dříve.
Pokud se někdo stane křesťanem v dospělosti a začne pozorně číst Bibli, možná ho zarazilo, jak bylo pro lidi v biblických dobách důležité.
V závěru listu Hebrejům je zvláštní místo. Píše se tam o Ezauovi, který prodal prvorozenství svému bratru Jákobovi. Verš 12,17 v ekumenickém překladu zní: „Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ Tento překlad pokračuje ve výkladové tradici Kralických, kteří překládají: „Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal.“
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Cesta k dokonalosti
Nějak se mi to nezdálo. Bůh od nás očekává pokání a raduje se nad každým, kdo pokání činí. Náš dobrý Bůh že by odmítl člověka, který se chce napravit, chce činit pokání, dokonce mu na tom tak záleží, že pláče?
A tak jsem bádal v řeckém originále a znovu jsem pročítal Ezaův příběh z 27. kapitoly Genesis. Tam čteme, jak Ezauův bratr Jákob obelstil svého otce a uchvátil požehnání, které mělo (po lidsku) patřit prvorozenému synu, tedy Ezauovi (o tom, že Ezau prodal své prvorozenství za mísu čočky, jejich otec Izák patrně nevěděl). Když se Ezau dověděl, co se stalo, reagoval takto: „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče!“ (Gn 27,34).
Nečteme zde, že by Ezau hledal nápravu či pokání. Ezau s pláčem hledal požehnání. Studijní překlad zní – podle mého úsudku správně – takto: „Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.“
K přehození na nesprávnou kolej mohlo dojít snadno z jednoho gramatického důvodu: pokání i požehnání jsou v řečtině téhož rodu – konkrétně rodu ženského. Samotná stavba věty tedy umožňuje obojí pochopení.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Omezit kritiku Západu?
Jsem si jist, že Bůh neodmítne nikoho, kdo chce činit pokání. Písmo musíme vykládat Písmem. Jednak víme o Boží dobrotě, jednak vrátíme-li se do knihy Genesis, nenechá nás na pochybách, jak danému místu porozumět.
Pokud jde o požehnání, pak má-li být účinné, musí být splněny určité podmínky. Kdyby Ezau nejprve hledal pokání a nikoli požehnání, celý příběh by mohl dopadnout jinak.
Dnes ani křesťané zpravidla nedoceňují, jak je požehnání důležité. Přesahuje možnosti tohoto článku tuto otázku podrobnější rozebrat. Zmíním jeden detail, který možná mnozí budou považovat za folklór. Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu. V jistém smyslu si totiž člověk nebere jen svého partnera, ale celou jeho rodinu, se všemi jejími požehnáními i prokletími.
Požehnání ztratilo na významu mimo jiné proto, že s ním lidé zacházeli lehkovážně. Člověk potřebuje vztah k Bohu a k jeho Slovu, aby věděl, zda Bůh v dané situaci žehná nebo ne. A záleží jak na žehnajícím, tak na tom, komu je žehnáno. Opravdu nejde o nějaké prázdné formulky; jde o náš vztah k Bohu.
U Malachiáše je vážné varování: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci“ (Mal 2,2).
Pán Ježíš řekl, že nečiní nic než to, co vidí činit svého Otce. O nás se to jistě říci nedá, nicméně měli bychom hledat Boží tvář, abychom žehnali tam, kde žehná Bůh, a nežehnali tam, kde Bůh nežehná. Onen verš z Malachiáše je nás varováním, abychom požehnání nebrali na lehkou váhu. Pokud budeme v této věci ledabylí a budeme žehnat v rozporu s Božím slovem, naše slova budou přinášet prokletí a nikoli požehnání.
Ještě jedno varování: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu“ (Přísloví 27,14). I toto je varování před lehkovážným žehnáním.
Ale abych nekončil negativisticky: Kdysi jsem od jednoho bratra slyšel velmi dobrou myšlenku: Jako křesťané máme být skoro ve všem skromní, ale nebuďme skromní v touze po požehnání. Bývá důležitější, než si myslíme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 23. srpna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
11 Komentáře
Eva Hájková
Anselm Grün napsal o požehnání jednu ze svých knížek. Píše tam:
„Máme za to, že se s Božím požehnáním setkáváme jen tam, kde jsme úspěšní a kde se nám všechno daří. Jákobův příběh ukazuje, že se nám požehnání dostává naopak tam, kde jsme v koncích, kde bolestně narážíme na vlastní omezenost, prolhanost, popírání života a nekonečné sobectví. Dokážeme-li přesto říct ano k tomu, jací jsme, může se naše slabost a nedostatečnost proměnit v pramen požehnání. Bůh nežehná dokonalému, ale nedokonalému. Nežehná neporušenému, ale zlomenému. Bůh ti žehná i tam, kde ztroskotáváš, kde trpíš svými slabostmi a kde jsi zahalen temnotou. Nevzdávej to, přestože se všechno zdá marné a bezvýchodné, přestože jsi unavený bojem a nejradši bys to vzdal.“
Honza B.
1. Ef 1:3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu.
http://www.youtube.com/watch?v=RtL_xeRoyVU
2. Šumař na střeše
Ale Tovje, my tě nežádáme o tvoje svolení, ale pouze o tvoje požehnání. My se chystáme vzít.
Vy mě nežádáte o moje svolení?!
http://www.youtube.com/watch?v=AUGCpL8Qixw
http://www.youtube.com/watch?v=8kT4FK5HJLo
http://www.youtube.com/watch?v=h_y9F5St4j0
Petr Kartouz
„Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu“.
To zní skoro jako magie. Rád bych se autora zeptal, zda absence požehnání od nevěřících rodičů (kteří mohou se sňatkem dokonce nesouhlasit) může způsobit onu katastrofu? Případně, zda se to dá doložit z Písma.
Dan Drápal
Dá se to doložit z praxe.
I když jsou rodiče nevěřící, měli by snoubenci stát o jejich požehnání. Jistě, někdy se lidé žení i vdávají proti vůli rodičů. Někdy se tomu nelze vyhnout. Pokud to ale jen trochu jde, měli bychom rodičům dát najevo, že stojíme o jejich přízeň. Konec konců, budeme s nimi patrně žít i několik desetiletí, a je dobré budovat dobré vztahy od samotného začátku.
Olga Nedbalová
Pro paní Hájkovou – ano, také si myslím, že Bůh nám žehná i v utrpení. Může to znít divně, ale světská pravidla úspěchu – bohatství, sláva, moc, se neshodují často s tím, co si Bůh přeje pro nás. A člověk, který sám projde obtížným obdobím, bude lépe chápat ty druhé v jejich obtížích. K žehnání i nepřátelům, v tom mě mnoho inspirovala mi blízká sestra v Kristu Hanka. Vyprávěla mi, jak při nástupu do zaměstnání (učitelka na 2. stupni ZŠ), se dvě její kolegyně postavili proti ní. Vadila jim její upřímná křesťanská víra. Nicméně Hanka to nevzdávala a vytrvale jim žehnala. Modlila se za ně, aby jim Bůh otevřel oči a ony přijaly Ježíše do svého srdce. U jedné kolegyně se to povedlo a Hanku pochopila. Druhá kolegyně nakonec pro problémy s alkoholem byla propuštěna ze zaměstnání. Také mi vyprávěla, jak dokázala zkrotit třídu, kterou všichni ostatní učitelé považovali za beznadějný případ. Jak? Docela obyčejně, jen láskou a pochopením. Neponižovala ty žáky, kteří se horší učili v českém jazyce, ale vyzdvihla jejich jiný talent. Třeba ty děti uměly krásně malovat, zpívat. Viděla v nich odraz Boží lásky. Jak moc jsou takoví lidé pro nás potřební a důležití. Nejsou to známí politici, umělci, neoplývají ani žádnými dalšími světskými kvalitami. Přesto jsou životně důležití. Dokáží nám v praxi ukázat Boží milosrdenství. Lásku, která v Kristu dokáže překonat všechno zlo světa.
Jiří Aron
Děkuji paní Nedbalové za milé povzbuzení. Ať Vám Bůh žehná.
Olga Nedbalová
Pane Arone, ještě jednu důležitou věc mi sestra v Kristu Hanka předala. Když se přivdala k nám do sboru (pochází z AC), doslova jsem na ni visela. Byla tak plná víry a radostného křesťanství. Říkala jsem jí, jak je dobře, že k nám do sboru přišla a jak věřím, že s ní se i náš sborový život oživí. Ale ona mi na to řekla velmi moudrou radu – že nemůžu chtít jen po ní, aby celý sbor táhla. Že i my ostatní se musíme zapojit. Upřímně řekla, že ona prostě na všechno nestačí. Pochopila jsem, že skutečně živé společenství potřebuje všechny své členy. Všechny údy těla jsou důležité a každý zvládá něco jiného. Nemusíme mezi sebou soutěžit, kdo umí lépe zpívat, kdo lépe kázat, kdo lépe vést mládež, kdo lépe vede praktické věci. Pokora, s kterou si přiznáme, že jsme pouze jeden úd celého těla, je pro nás osvobozující. A také je důležité, že máme tu nejlepší hlavu na světě – Ježíše Krista. Co více si můžeme vlastně přát?
Jiří Aron
Ano není to možné aby jen jeden člověk. Mám podobnou zkušenost kdy jsem hledal společenství církve a Bůh mi dal najít něco, co jsem ani nečekal: táhne jej ne jeden, ale celá řada bratří a sester. Vím že je to nezasloužený dar a jsem za to vděčný.
Zdeněk Holoubec
Pro paní Hájkovou Diskusi o požehnání ztěžují různé obsahy pojmu požehnání v češtině. Od kulatého razítka s podpisem na žádosti, přes přání všeho dobrého podle nejlepšího vědomí a svědomí lidí v Boha nevěřících, pak přání všeho dobrého podle nejlepších představ o dobrém od Boha (ale „naše nejlepší nemusí být Boží dobré“), atd. Až po modlitbu – prosbu za požehnání od Boha (např. Nu 6, 25). Tento poslední smysl by mělo mít podle mého názoru požehnání od duchovního v křesťanské církvi. Pak by ale mělo zaznít předchozí poučení, že Bůh vyslyší prosbu jen dobrým podle Božího dobrého zjeveného v Bibli, což v případě homosex praxe může znamenat vedení k pokání a změny chování. Tedy něco opačného než co takovýto pár očekává. Je otázka, zda o takové požehnání budou snoubenci stát. Dnes ale část teologů zdůvodňuje legitimitu takovéhoto žehnání názorem, že současná homosex praxe není proti Bibli, Bible ji prý nezná. Takže diskuse o požehnání se přenáší do jiné roviny.
Eva Hájková
Panu Holoubcovi
O tom, komu mají žehnat duchovní (a kdo má na to nárok) se necítím oprávněna rozhodovat. Varování pana Drápala před lehkovážným žehnáním, které vychází z Malachiáše 2, 2, se jistě také týká jenom duchovních. Celá kapitola je totiž určena kněžím. Myslím si ale, že žehnat (dobrořečit) může kdokoliv komukoliv, pokud je přesvědčen o tom, že dělá správně. Že pro to žádná omezení nejsou. Rozhodně je to lepší než někomu zlořečit. Větu z Př 27, 14 (Kdo za časného jitra příliš hlasitě dobrořečí svému bližnímu, tomu se to bude počítat za zlořečení) lze chápat i jinak, než jako varování před lehkovážným žehnáním, jak to vykládá autor článku. V MacDonaldově Biblickém komentáři ke Starému zákonu se to například vysvětluje takto: „Nikdo neocení halasné, lichotivé zdravení brzy ráno, když se mu chce ještě spát. Spíš to obtěžuje, než aby to bylo požehnáním.“
A samozřejmě je pravda, že pojem požehnání může mít různé obsahy a že to ztěžuje domluvu. Požehnání, o kterém jsem psala já (citát z knížky), je požehnání, které není zprostředkováno druhou osobou. Myslím, že tam šlo spíš o pocit, zdá Bůh žehná našemu životu, našemu jednání, nebo nikoliv. Někteří lidé vnímají, že jim Bůh žehná tehdy, když se jim daří dobře, když mají v životě úspěch. Úspěch považují za Boží požehnání. Protože tak to chápou i druzí. Autor knížky, z níž jsem citovala, chtěl zřejmě naznačit, že to lze vnímat i jinak. Bůh nám žehná i tehdy, když se nám nic nedaří, i když procházíme těžkými zkouškami.
Zdeněk Holubec
Pro paní Hájkovou Tak nějak to je, nechtěl bych být v roli duchovních, když mají řešit prosbu za požehnání lidem, kteří i něm mají svou vlastní představu. Chtěl jsem jen podtrhnout, že Boží požehnání může mít podobu docela překvapující.