Můj nedávný článek nazvaný „Duchovní pýcha“ vyvolal celou řadu reakcí a otázek. Na dvě z těchto otázek chci odpovědět, protože je považuji za velmi závažné.
V článku jsem zmínil, že při vzniku Křesťanských společenství jsem prosadil do preambule větu, že se nepovažujeme za jedinou správnou církev. To vyvolává otázku, proč? Považujeme nějakou jinou církev za správnější než je ta naše? Tak proč do ní nevstoupíme? Nezastáváme snad nějaký relativismus?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nový život a naše nedorozumění
Tato otázka samozřejmě souvisí s otázkou, co je církev. Církev má nějaké učení. Je ale církev to učení? Troufám si tvrdit, že nikoli. Když nějaká církev vymře, zbude po ní zpravidla dvojí: Kostely a učení.
V průběhu života jsem se mnohokrát setkal s křesťany, kteří mě zahanbili svou čistotou, svým milosrdenstvím, svou láskou. Někdy to byli adventisté, jindy katolíci, jindy třeba lidé z Církve bratrské nebo od baptistů. S jejich učením jsem v řadě případů (ne ve všech) nesouhlasil, ale zdáli se mi posvěcenější než já. Pochopitelně své názory – vyjádřil jsem je v nedávno vyšlé knížce Mozaika víry – považuji za nejsprávnější. A tak je to s námi se všemi – nejsem výjimkou. Pokud bychom se přesvědčili, že se mýlíme, tak bychom své názory upravili. Přece nikdo z nás nechce věřit tomu, co považuje za lež.
Domnívám se, že mezi správností učení určité církve a morálkou jejích členů není přímá úměra. Netvrdím, že tam není žádná souvislost, to by taky nebylo pravda. Proto mluvím o přímé úměře.
Druhá otázka je hodně ošemetná: Považuji Ježíše Krista za jedinou cestu k Bohu?
Odpovídám jednoznačně: Ano. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Znamená to ale, že spasen bude pouze ten, kdo svým intelektem a osobně Pána Ježíše Krista pozná? Nikoli – tomu odporuje poselství 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde se v Ježíšově podobenství ovce ocitají na „té správné straně“, ačkoli některé Pána Ježíše osobně nepoznaly.
(Než budu pokračovat, musím vyslovit vážné varování: O nikom netvrdím, že bude zatracen. Dokážu lidem ukázat cestu spasení, tedy jak dojít jisté záchrany, ale nemám – naštěstí – v rukou knihu života, abych o někom mohl říci, že bude zatracen. A opět další varování: přes tento můj postoj jsem přesvědčen o tom, že zatracení je něco velmi reálného.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Duchovní pýcha
Zpátky k naší otázce. V 25. kapitole Matouše Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nezní to ale jako spasení ze skutků? Nestačí pro naše spasení to, že budeme na druhé lidi hodní a že budeme pomáhat slabším?
Zde se ukazuje, jak důležité je vykládat Bibli Biblí. Kdybychom měli pouze Matoušovo evangelium, mohli bychom dospět k závěru, že spasení je ze skutků. My ale víme od apoštola Pavla, že všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (Řím 3,23), dále že odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem Pánu (Řím 6,23) a že milostí jsme spaseni skrze víru; „a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8).
Mnoho křesťanů je přesvědčeno, že stačí být hodný na druhé lidi. Popíšu rozhovor, který jsem vedl v bezpočtu variant:
„Představ si, že dnes v noci zemřeš, kde se probudíš?“
Možné odpovědi jsou: „V očistci“ (poznávám, že je to katolík), „já věřím v reinkarnaci“ (aha), ale nejčastěji „nevím“.
Další otázka: „Představ si, že stojíš před nebeskou bránou, někdo ti přijde otevřít a zeptá se tě: ‚Proč máš být vpuštěn dovnitř?‘“
Nejčastější odpověď: „No, já jsem se snažil nikomu neubližovat, nelhal jsem, vychovali jsme zdárné děti…“ (Zde je celá řada možných odpovědí, ale všechny ukazují týmž směrem.)
Po této odpovědi ji pomalu zopakuji: „Tak ty ses snažil nikomu neubližovat, atd.“
Druhý se přitom evidentně necítí dobře. Ale nechci mu v tuto chvíli dokazovat, že je hříšný a že neobstojí před svatým Bohem. Zeptám se pak:
„Kdo figuruje ve tvé odpovědi?“
„Já…“ (Často to není vysloveno, ale je to jasné.)
„A proč musel Pán Ježíš umírat na kříži, když stačí, že se snažíš dodržovat Desatero?“
Aby se člověk nespokojil s nevědomým a nereflektovaným názorem, že stačí dělat ty správné věci a věřit těm správným naukám, musí pocítit dotek svatého Boha. To není žádná samozřejmost. Dlouho před tím, než jsem se obrátil, jsem si myslel, že Bůh (pokud je) je svatý. A dodal bych: „To je přece jasné, a co má být?“ A kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem hříšný, odpověď by byla stejná: „To je přece jasné, a co má být?“ Je to veliká milost, když se nás dotkne Bůh a my si uvědomíme, že jsme hříšní a že se z toho vlastními silami nevyhrabeme.
Ale i po prožitém obrácení můžeme opět upadnout do „skutkaření“. Proto denně hledejme Boha, připomínejme si jeho svatost. A připomínejme si Ježíšovu oběť na kříži, neboť to je naše jediná záchrana.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. března 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
27 Komentáře
pavel v
Je mi líto, ale pojem skutkaření nemám rád. Vzbuzuje totiž dojem, že na skutcích nezáleží, že spasení je podmíněno pouze vírou a milostí (sola fide, sola gratia), totiž že stačí vyznat víru v Ježíše a máme vystaráno. Nestačí. Ježíš řekl: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. V podobenství o dvou bratrech, které jejich otec posílal na pole Ježíš také znázornil, že víra bez skutků je mrtvá. Stejně tak v kázání o posledním soudu Ježíš vysvětlil, že nikoliv verbální zbožnost, ale milosrdenství k trpícímu člověku je branou do jeho království. V podobenství o milosrdném Samařanovi se pak ukázalo, že pohan může být pro Boha cennější než pravověrný kněz či levita. V biblickém slova smyslu láskou nejsou emoce, ale činy, i když i ty mohou být vyvolány emocemi (soucitem).
Proč tedy apoštol Pavel mliví opovržlivě o skutkaření? Za skutkaření pravděpodobně považuje plnění rituálních předpisů, které dal Izraelitům Mojžíš (obětování zvířat, slavení svátků, posty, hygienické úkony…). Cílem skutků Starého Zákona bylo učinit člověka dokonalým. Nicméně, pokud se člověk soustředí na vlastní dokonalost, i kdyby se mu to povedlo a nedopustil by se žádného hříchu (stále se modlil a nikomu neuškodil) do Božího království by se nedostal, protože pro sobce je brána zavřená.
Ve skutečnosti žádný člověk nedokáže být dokonalý a bez Boží milosti se proto neobejde. Nicméně tu dostane jen pod podmínkou, že sám někomu prokáže milost (milosrdenství) – viz podobenství o nemilosrdném služebníku.
Karel Krejčí
Pane Drápale,
Vy jste skutečně udělal obrat o sto osmdesát stupňů a stále více je zřejmý Váš postoj, jakému pánu budete jednoznačně sloužit. Do nedávné doby Vaše komentáře charakterizoval oboustranně vzájemný kvas, kvas padlého světa a světa víry v Boha. Nyní je povzbuzující a potěšující číst Vaše komentáře neboť jednoznačně směřují k Bohu a oslavují Boha.
Mám opravdovou radost 🙂
Eva Hájková
Panu Pavlovi
V tom, co jste napsal o skutcích, lze s vámi v podstatě souhlasit. Já bych to doplnila o rozlišení na skutky zákona a skutky lásky (milosrdenství). Skutky zákona (spravedlnosti) jsou oním nežádoucím „skutkařením“ a patří sem jak dodržování rituálních předpisů, tak předstírané milosrdenství (charita). Předstírané ani ne tak protože člověk ve skutečnosti nemá odpovídající pocity lásky (ty nejsou až tak důležité a samy o sobě nic neznamenají). Předstírání je, když člověk dělá dobré skutky, protože chce vypadat dobře před světem, chce z toho tedy něco pro sebe vyzískat.( Mt 6,2 Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu.)
Eva Hájková
Ještě jedna poznámka. Stavíte proti sobě snahu o vlastní dokonalost a nesobeckost. Otázkou je, co Bůh vlastně myslí slovy: buďte dokonalí (bezúhonní)? Komenský viděl lásku k sobě samému jako lásku ke svému svědomí:
„Proto, aby člověk mohl milovat svého bližního, musí milovat i sama sebe. Láska k sobě samému je založená především na snaze mít dobré svědomí a řídit se jím. Jestliže někoho trápí svědomí z důvodu, že uhnul z cesty, je třeba se ihned na tuto cestu vrátit a obnovit svoji bezúhonnost“.
Tak si myslím, že dobré skutky (a vyhýbání se špatným skutkům) je dobré dělat i pro svoje dobré svědomí – aby si člověk mohl vážit sám sebe.
Ale to už je moje myšlenka. Nevím, jestli to tak skutečně je.
Eva Hájková
Ještě dodatek k tomu, co jsem napsala včera. Možná má pravdu i Richard Rohr, který napsal:
„Křesťanství se dnes nachází v pasti velmi individualistického pojetí spásy, která nakonec vlastně jako spása moc nevypadá.“
pavel v
to Eva Hájková
Vaše myšlenka (na knci vašeho příspěvku) je i mojí myšlenkou. A stejně jako vy připouštím možnost vlastního omylu.
P. Ašer
Domnívám se, že v interpretovat Matouše 25:34-40 na ty, kteří neznají Ježíše, a přesto pomohli trpícím, díky čemuž budou spaseni, je velmi nebezpečné, protože pak může člověk nabýt dojmu, že ho může zachránit nějaký světský humanismus, že nepotřebuje věřit v Ježíše.
Ale Ježíš jasně říká:
„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14:6)
Jak by vůbec mohl být spasen někdo, kdo se nelíbí Bohu?
„Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.“ (Žd 11:6)
Určitě ne na základě jakýchkoli skutků vykonaných bez víry v Boha a v Ježíše.
Ap. Pavel píše také jasně:
„Neboť milostí jste zachráněni skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.“ (Ef 2:8-10)
To znamená, že ty dobré skutky, kvůli nimž se ocitnou ti spasení (tj. spravedliví Mt 25:37) na Kristově pravici (Mt 25:34nn), jsou skutky připravené výhradně pro ty, kdo jsou Boží poémou – novým stvořením v Kristu (2 K 5:17). Jen oni mohou v těchto spasitelných skutcích chodit, ne nevěřící v Ježíše.
Pro ty, kdo neznají Boha a neposlouchají evangelium našeho Pána Ježíše, je přece připraven jedině trest v ohni, i kdyby vykonali sebevětší skutky světské humanity, nikoli jeho království připravené od založení světa (Mt 25:34).
„Vám pak, úzkost trpícím, aby dáno bylo odpočinutí s námi, při zjevení Pána Ježíše s nebe, s anděly moci jeho,
v plameni ohně, kterýž pomstu uvede na ty, jenž neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, zahnáni jsouce od tváři Páně a od slávy moci jeho.“
(2 Te 1:7-9)
Tudíž žádné pozvání ke vstupu do Božího království (Mt 25:34), nýbrž věčné zahynutí od tváře Páně (2 Te 1:9).
Jak tedy máme správně interpretovat Ježíšovo podobenství v Mt 25:31-40? Jak to, že si ti na pravici nebyli vědomi toho, že pomocí demonstrativnímu výčtu trpících (Mt 25:37-40) pomáhali samotnému Ježíši?
Pravděpodobně proto, že díky tomu, že se narodili z Boha (J 1:13) a získali tak účast na Božské přirozenosti (2 Pt 1:4), se pro ně pomoc bližním stala něčím zcela přirozeným, nad čím ani neuvažovali, ale konali tak automaticky, bez nějakého vědomého usilování a reflektování.
Ježíš o této nevědomé samozřejmé dobročinnosti hovoří např. zde:
„Ale ty když dáváš almužnu, tak čiň, ať neví levice tvá, co činí pravice tvá.“ (Mt 6:3)
Proto si také ti spravedliví (Mt 25:37) Ježíšovi následovníci nemohli myslet, že udělali něco výjimečného (Mt 25:37-39), nějaký dobrý skutek:
„Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme neužiteční otroci; udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“ (L 17:10)
Díky novému stvoření (Ga 6:15) se pro ně pomoct trpícím stala něčím tak samozřejmým, že si vůbec neuvědomovali, že by dělali něco výjimečného, natož že by takto pomáhali samotnému Ježíši (Mt 25:40).
Honza B.
Osobně se na sz proroctví dívám tak, že na ně nz autoři navazují a rozvíjejí je. Vyústěním proroctví je kniha Zj. Mt 24-25 je jeden příběh z hory Oliv, Ježíšův, navazující a rozvíjející četná taktéž sz proroctví.
Mnohá se naplnila a i naplní s: Ježíš přišel a Ježíš přijde(přichází). Selah.
Ježíš v Mt 24+25 sedí na hoře Oliv a dívají se na Jeruzalém: vlevo – gehenna (pro kozly), vpravo – ovčí brána (pro ovce), tedy na místě, kde bude soudit Jahve – Ježíš národy. Proroctví z místa o stejném místě soudu.
Ježíš odpovídá na otázku učedníků týkající se „znamení Jeho příchodu a konce (tohoto) věku.“ Tedy známe téma Mt 24+25.
Mt 25:31-33: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni svatí andělé s ním, tehdy se posadí na trůn své slávy; a budou před něj shromážděny všecky národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.
Ježíš v podstatě navazuje a rozvíjí Joela 4:2-3 (ČSP).
… shromáždím všechny národy, zavedu je do údolí Jóšafat (v1) a tam se s nimi budu soudit kvůli svému lidu, svému dědictví Izraeli, které rozptýlili mezi národy…
v1 tj. Hospodin soudí; [symbolické jméno údolí blízko Jeruzaléma, kde bude konečný soud nad národy shromážděnými proti Jeruzalému;
Oddělení ovcí od kozlů nastane po Ježíšově příchodu. Joel nám říká, kdo jsou oni nejmenší bratři z Mt 25:40.
Spasení a spravedliví jsou pouze věrní kristovci,
1. krok: ospravedlněni ne na základě skutků Zákona, ale skrze víru, věrnost Kristovu a svoji víru, věrnost směřující ke Kristu, k nabytí Jeho spravedlnosti – z milosti a skrze víru,
činící
2. krok: následně skutky víry při vědomí toho, že jsou již spravedliví, ospravedlněni skrze víru (v) Ježíše, který je učinil svojí spravedlností v Něm.
Ovce jsou ti spravedliví kristovci, kteří budou pomáhat – viz mnohá proroctví o Izraeli a Židech – Židům v poslední době (posledních 7 let, resp. posl. 3,5 letech tohoto aiónu viz Mt 24+Dn) během extrémního pronásledování Židů, času soužení pro Jákoba.
Budoucí časy pro Židy budou – na základě Písem – nejtěžšími jakými kdy procházeli, stejně tak i pro církev, načež budou tyto těžké časy rychle amputovány Ježíšových příchodem, kdy obnoví Ježíš království, kralování, panování pro Izrael (Sk 1:6) a usedne na Davidově trůnu, v davidovské dynastii.
Vztah k Židům – chápání jejich Bohem daného vyvolení a povolání je zásadní pro budoucnost. Své povolání však zatím Izrael neplní. Začnou jej plnit, až poznají toho, kterého ukřižovali a přijmou Jej za svého Mesiáše, tedy až celý pozůstatek Izraele bude spasen, až Žid, Mesiáš Židů i pohanů, Ježíš z Nazareta, bude vládnout světu – ze Sionu. Bůh je Sionista, ten, co trůní ze Sionu – navěky.
Satan nenávidí Boha, což se odráží do odvěké satanské nenávisti vůči Židům. Toto bude gradovat a nebude snadné stát proti celosvětově rostoucí bezprecedentní budoucí nenávisti vůči Židům. Ale ovce kristovci to z Boží milosti zvládnou, budou jim pomocí.
A tohle je, dle mého názoru, v širším kontextu příběh o ovcích a kozlech.
Detailnější popis dle sz + nz proroctví stran budoucnosti Izraele a církve a budoucího věku by byl na dlouho.
O Božích soudech se mluví např. v 2.Kor 5:10 a Zj 20:11. Je dobré vědět, pro koho jsou jaké soudy určeny a kdo kdy bude souzen.
pavel v
Může být spasen člověk, který prokázal milosrdenství, ale není věřící v Krista? Já si myslím, že ano. Může to být například člověk, který vidí pokrytectví některých „křesťanů“. Mám na mysli sobce, kteří se starají jen o své vlastní spasení, mají plná ústa lásky, ale vůči trpícím lidem jsou lhostejní. Místo aby jim pomohli, hledají důvod, proč to neudělat. Důvodem jim může být, že jejich pomoc by mohla být chápána jako politická angažovanost. Oni si však zakládají na své neutralitě. Když je někdo sužován, nemohou mu pomoci, jelikož by ho tím upřednostnili před tím, kdo ho sužuje a jejich neutralita by tím utrpěla.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Může být spasen člověk, který prokázal milosrdenství, ale není věřící v Krista? Já si myslím, že ano. “
Myslet si můžete, co je Vám libo. Pro křesťana je však směrodatné, co se o tom píše v NZ:
„Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.“ (Žd 11:6)
Víc k tomu není co dodat. Vše podstatné k tomuto tématu jsem už uvedl ve své příspěvku z 22. 3. 2024 ve 12:58, takže bych se jen opakoval.. Názory humanistů, kteří se NZ odmítají řídit, jsou irelevantní.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Může to být například člověk, který vidí pokrytectví některých „křesťanů“. Mám na mysli sobce, kteří se starají jen o své vlastní spasení, mají plná ústa lásky, ale vůči trpícím lidem jsou lhostejní. Místo aby jim pomohli, hledají důvod, proč to neudělat. Důvodem jim může být, že jejich pomoc by mohla být chápána jako politická angažovanost. Oni si však zakládají na své neutralitě. Když je někdo sužován, nemohou mu pomoci, jelikož by ho tím upřednostnili před tím, kdo ho sužuje a jejich neutralita by tím utrpěla.“
To byste ovšem musel neutralitu ve světských věcech vyčítat v prvé řadě samotnému Ježíši, který se nenechal zatahovat do světských sporů (L 12:13-14), který neřekl půl slova proti Pilátovu vraždění (L 13:1) a který neudělal nic pro záchranu svého příbuzného Jana Křtitele před svévolnou vraždou. Také jej snad budete obviňovat ze sobectví a pokrytectví, jako se o to snažíte u jeho následovníků?
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
pokud jste si plně vědom toho, co děláte, tak mě dále klidně pranýřujte. Ostatně, nechovali se v principu Židé vůči Ježíšově nezúčastněnosti podobně?
Karel Krejčí
Můžete být nositelem mnoha vysokoškolských titulů, můžete být členem mnoha dobročinných spolků, můžete pořádat různé sbírky, starat se příkladně o vdovy a sirotky, aktivně se zapojovat do veřejného života, stát se vlivným a úspěšným křesťanským politikem atd., ale to jste stále ve světě. Nemohou snad tyto aktivity dělat lidé, kteří neuvěřili v Boha? Jistě, že mohou! Tak co „obnáší“ křesťanství navíc proti světu? Je to znovuzrození! Takže ještě jednou: Můžete být příkladný, zbožný, bezúhonný, obětavý, soucitný a konečně, bojovat a potírat neohroženě „zlo“, ale to jste stále zrozen z těla – jste prostě Nikodémem, „sobeckým“ Nikodémem. Jenomže ten „sobecký“ Nikodém nepřišel pokorně k Ježíši pro pomoc, aby mu poradil, kde má ještě rezervy nebo co má dělat ještě lépe, ale pro radu, jak spatřit Boží království. Jistě víte, co zásadního mu Ježíš objasnil ….
pavel v
Mít víru znamená žít podle Boží vůle. Jaká je Boží vůle, to je vysvětleno v Ježíšově kázání o posledním soudu. Na jeho konci je následující výrok: „Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého, jako cizince, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ Pak jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.“ A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života.”
Jak vidět, Ježíš nežádá neutralitu, což je eufemistický výraz pro lhostejnost. Žádá angažovanost. Ježíš nežádá, aby k dobrému skutku byla přibalena nějaká „zbožnost“. Sám také konal dobré skutky anonymně a ne všichni, kdo jím byli uzdraveni, se dověděli, kdo je uzdravil. Každý, kdo vykoná dobrý skutek, učiní svět o něco lepším – posune svět směrem k Božímu království – stane se prodlouženou rukou Ježíše, který přišel, aby zlomil moc satana nad světem. Každý dobrý skutek je satanovou porážkou, která ho vypuzuje ze světa.
Proč se Ježíš nezastal uvězněného Jana Křtitele nebo Galilejců, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětí? Ne proto, že mu jejich utrpení bylo lhostejné. Bylo to proto, že jim pomoci nemohl. Na poušti se před ďáblem zavázal, že bude jako každý jiný člověk, že nepoužije žádné „pluky andělů“. Chtěl nám dát svým životem příklad. Aby takový příklad byl směrodatný, nemohl se o žádné „pluky andělů“ opírat. My se také musíme smířit se svými omezenými možnostmi a nemůžeme pomoci každému. Musíme se smířit se skutečností, jaká je. Na rozdíl od starověku, kde byli lidé velmi nesvobodni (žili ve strachu před tyrany) máme mnohem více možností. Nemůžeme pomoci Korejcům žijícím v neustálém hladu, můžeme však podpořit takové státníky, kteří by chtěli oněm Korejcům pomoci, ale nemůžou, protože totalitní režimy, které Severní Koreu chrání, jsou příliš mocné. Mocné jsou i proto, že mají podporu i ve svobodných zemích. Tato podpora se může projevovat i tak, že totalitní systémy jsou zlehčovány – jsou kladeny na roveň svobodným zemím. Například nacisté jsou kladeni na roveň vězňům v jejich koncentračních táborech.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
⁸Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Vy se stále podstatou svých komentářů snažíte tento ničím nespoutaný a ničím nepodmíněný Božský život, nahradit zákazy a příkazy, jejichž SPOLEHLIVOST A SPRÁVNOST lze dokázat Písmem.
Ale právě toto je opakem zrození z Ducha ….
pavel v
Pane Krejčí,
jestli si myslíte, že se řídím Božským příkazem lásky a zákazem zla, máte pravdu.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
jděte ještě dál a vyvěste na viditelná a veřejná místa zatykače na zlo. Bohu to již trvá nějak příliš dlouho ……
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
tím, že hrdě vyzdvihujete své úsilí v boji proti zlu, jste právě oním Sančo Panzou, který je ústřední postavou komentáře pana Krákory. Tento způsob boje je marný a je předem odsouzen k zániku. Teprve až odstraníte nevědomost, pak jste zvítězil nad zlem.
pavel v
Pane Krejčí,
„zatykač na zlo“ již existuje. Je to paragraf 356 trestního zákoníku, který stanoví trest za vyvolávání nenávisti.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
nenávist nelze odstranit žádným příkazem, zákazem ani paragrafem. Možná pouze navenek, to snad ano, ale ve svém srdci ne.
Stejně tak ani zlo.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Mít víru znamená žít podle Boží vůle. Jaká je Boží vůle, to je vysvětleno v Ježíšově kázání o posledním soudu. Na jeho konci je následující výrok: „Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého…“
Vy znáte nějakou jinou cestu do Božího království, než o ní hovořil Ježíš (J 14:6)? Ježíš přece říká, že Boží království nemůže člověk, který se nenarodil znovu, ani vidět (J 3:3), natož aby do něj mohl vstoupit nějakou alternativní cestou, cestou skutků. Čili žádné dobré skutky nemohou člověku otevřít vstup do Božího království. Ježíš požaduje po svých následovnících jediný skutek – skutek víry (J 6:28-29). To není žádná přibalená zbožnost, jak píšete. To je conditio sine qua non. Ty skutky, o kterých hovoří Ježíš v Mt 25:31-40, proto vyplývají jedině z toho, že člověk již dříve uvěřil v Ježíše a narodil se znovu (J 1:13; 3:3.5). Tyto skutky jsou Bohem předem už připraveny pro ty, kteří se už předtím obrátili, aby v nich chodili (Ef 2:10). Není tedy možné, že by někdo bez obrácení a bez znovuzrození mohl skrze nějaké dobré skutky vejít do Božího království.
Napsal jste:
„Každý, kdo vykoná dobrý skutek, učiní svět o něco lepším – posune svět směrem k Božímu království – stane se prodlouženou rukou Ježíše, který přišel, aby zlomil moc satana nad světem. Každý dobrý skutek je satanovou porážkou, která ho vypuzuje ze světa.“
Váš evergreen o dobrých skutcích a vylepšování světa jsem Vám již na tomto webu nejednou rozporoval. Nebudu tedy nosit sovy do Athén. Jen Vám položím dvě otázky. Proč Ježíš nevykonal „dobrý skutek“ a „neposunul svět směrem k Božímu království“, když odmítl zjednat světskou spravedlnost mezi bratry, kteří se nepohodli o dědictví (L 12:13-14)? Proč Ježíš v rozporu s tím, co sám požaduje po svých následovnících (Mt 25:36 „byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“), nenavštívil svého příbuzného Jana Křtitele, když už neintervenoval ve věci jeho propuštění z nespravedlivého uvěznění a nezachránil ho tak před zavražděním?
Napsal jste:
„Jak vidět, Ježíš nežádá neutralitu, což je eufemistický výraz pro lhostejnost. Žádá angažovanost.“
Když tvrdíte, že Ježíš žádá angažovanost ve světských záležitostech, kde byla jeho angažovanost v těch dvou případech, které jsem zmínil?
Napsal jste:
„Proč se Ježíš nezastal uvězněného Jana Křtitele nebo Galilejců, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětí? Ne proto, že mu jejich utrpení bylo lhostejné. Bylo to proto, že jim pomoci nemohl.“
Mohl se přece k jejich utrpení alespoň s účastí empaticky vyjádřit. Ale on se nevyjádřil. Proč tedy chcete po Ježíšových následovnících, aby se vyjadřovali ke kdejaké nespravedlnosti ve světě, když Ježíš se nevyjádřil ani k flagrantní nespravedlnosti, která se děla přímo jeho příbuznému, a to dokonce největšímu z lidí (Mt 11:11). Proč ho Ježíš nepodpořil v jeho těžké situaci alespoň tím, že by za ním do vězení zašel tak, jako tam chodili Janovi učedníci (Mt 11:2.4)?
Napsal jste:
„Mocné jsou i proto, že mají podporu i ve svobodných zemích. Tato podpora se může projevovat i tak, že totalitní systémy jsou zlehčovány – jsou kladeny na roveň svobodným zemím.“
Vaši distinkci mezi „svobodnými zeměmi“ a „totalitními systémy“ z Nového zákona rozhodně nevyčtete. Toto rozlišování je jen plodem uplatňování relativní světské spravedlnosti. Pro následovníky Ježíše tudíž musí být irelevantní.
pavel v
Židovská velerada nebyla jen náboženským, ale také politickým orgánem. Měla vlastní ozbrojený donucovavací aparát – chrámovou stráž. Její moc byla delegována Římany – velekněz Kaifáš byl do úřadu jmenován římským prokurátorem Valeriem Gratem. Byli to tedy kolaboranti s římskou okupační mocí. Velmi jim vyhovoval status quo. Římané totiž potlačili piráty ve Středozemním moři a díky tomu rozkvetl mezinárodní obchod, na němž judejské špičky velice zbohatly. Když tito lidé viděli, že Ježíš má stále větší podporu lidu, dostali strach, že Ježíš vyvolá povstání, které pak Římané tvrdě potlačí a oni při tom přijdou o své bohatství. Čekali tedy na nějaké neopatrné Ježíšovo prohlášení, aby ho mohli Římanům předhodit jako vzbouřence. Proto například vymysleli provokaci ohledně placení daní Římanům. Ježíš to všechno velmi dobře věděl. Potřeboval čas, aby mohl předat svou zvěst učedníkům. Nemohl tedy veřejně pranýřovat vládnoucí římskou moc. Navzdory tomu, díky dezinformaci lidí ze svého národa, jako vzbouřenec odsouzen byl.
pavel v
V Novém Zákoně není popsáno Souostroví Gulag. Přesto se sotva najde člověk, který by řekl, že tento fenomén je irelevantní.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Čekali tedy na nějaké neopatrné Ježíšovo prohlášení, aby ho mohli Římanům předhodit jako vzbouřence. Proto například vymysleli provokaci ohledně placení daní Římanům. Ježíš to všechno velmi dobře věděl. Potřeboval čas, aby mohl předat svou zvěst učedníkům. Nemohl tedy veřejně pranýřovat vládnoucí římskou moc.“
Vaše politické dedukce stran toho, proč Ježíš něco neřekl by byly opravdu zábavné, kdyby nebyly tak tragické, poněvadž odhalují, jak veliké je Vaše nepochopení Ježíšova poselství. Ježíš přece jasně řekl, že jeho království není odtud (J 18:36), tzn. z tohoto světa. Židům řekl, že oni jsou zdola, z tohoto světa (J 8:23), zatímco on je shůry, tedy ne z tohoto světa. Proto odmítal do politických poměrů tohoto světa zasahovat. Vy však mu zcela v rozporu s jeho slovy i jednáním stále chcete připisovat nějaké obezřetné politikaření. To bylo Ježíši zcela cizí, jak dosvědčují i slova jeho protivníků:
„Učiteli, víme, že jsi pravdivý a nezáleží ti na nikom, neboť nebereš ohled na postavení člověka, ale pravdivě učíš Boží cestu; je dovoleno dát daň císaři, nebo ne?“ (Mk 12:14)
Ježíš si nebral servítky, když šlo o zájmy Božího království, zatímco politické záležitosti mu byly lhostejné. Židovskou elitu pranýřoval (Mt 23) jen pro jejich zpronevěření se Mojžíšovu zákonu, nikoli pro její politickou činnost, pro její kolaboraci s Římany. O tom nepadlo ani slovo.
A pokud tvrdíte, že potřeboval získat čas, aby mohl předat svou zvěst učedníkům, a proto nemohl veřejně pranýřovat římskou moc, která by ho mohla zabít předčasně, nedává to smysl, poněvadž jednak pranýřoval také náboženskou moc zákoníků a farizeů, kteří by jej podle té Vaší lidské politické kalkulace mohli rovněž zabít dříve, než by stihl předat svou zvěst učedníkům, jednak ani římská moc by jej bez Božího svolení nemohla zabít dříve, než by tuto zvěst předal, jak vyplývá z Ježíšových slov Pilátovi (J 19;11), jehož moc nad Ježíšem mu byla dána shůry. Ani Pilát je tudíž nemohl zabít předčasně, i kdyby Ježíš nakrásně chtěl pranýřovat římskou moc, stejně jako je nemohla zabít předčasně židovská elita za to, že ji pranýřoval pro její náboženské selhání, ačkoli se o to opakovaně pokoušela. Navíc ani poté, co Ježíš svou zvěst učedníkům předal a zemřel na kříži, tedy jeho mise byla splněna, žádný z pisatelů NZ nezačal štvát proti římské moci, nýbrž právě naopak (Ř 13:1-2). Takže Vaše politická interpretace Ježíšova mlčení k římskému teroru a vydírání (L 13:1; Mk 12:17) jeho národa je naprosto lichá.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„V Novém Zákoně není popsáno Souostroví Gulag. Přesto se sotva najde člověk, který by řekl, že tento fenomén je irelevantní.“ otroctví
V Novém zákoně je však popsáno otroctví, přičemž římské otroctví bylo srovnatelné s GULAGem. A přesto je otroctví pro pisatele NZ irelevantní. Z hlediska Božího království proto všemožné gulagy a jakákoli jiná hrůzná zařízení v historii lidstva budou vždy irelevantní, poněvadž jsou jen zákonitým projevem satanovy vlády nad tímto světem, který nenávidí Boží spravedlnost (J 15:18), ale pomíjí (1 K 7:31; 1 J 2:17). Pokud pro někoho takové fenomény nejsou irelevantní, pak tím jen dokazuje, že je pořád ze světa (1 K 3:3) a nechápe (J 8:43) o čem je Boží království.
pavel v
Jelikož je člověk tvor společenský, je politika přirozenou součástí jeho života. Politika je totiž správa záležitostí, které mají lidé společné. Tam, kde lidé žijí v kolektivu, což platí pro všechny kromě poustevníků, je mezi nimi přítomna politika – nelze se jí vyhnout. Téměř každá interakce mezi lidmi má svou politickou stránku. Když někoho pochválím či zkritizuji za cokoliv, má to vliv na jeho status ve společnosti, tedy na jeho politickou pozici – na jeho vliv. Každý člověk podvědomě touží, aby si ho ostatní vážili.
V tomto smyslu Ježíš dělal politiku. Například když řekl farizeům a zákoníkům: „Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější ze Zákona – spravedlnost, milosrdenství a věrnost! (Mt 23,23).“ Je snad tato věta apolitická? Právě naopak – je zaměřena na to, čím se politika nejvíce zabývá.
Politika, to není jen jednání v parlamentu. Politikou je například to, že se zastanete utlačovaného člověka. Politika a víra v Ježíše tvoří jednotu a nelze je od sebe separovat.
P. Ašer
Ad pavel v
Jen se snažíte pojem politika přesunout do jiné roviny, leč marně. Nemůžete tím totiž odstranit Ježíšův i apoštolů antagonismus mezi Božím královstvím a tímto světem (J 15:19; 18:36 atd.). To je to, co jaksi nechcete brát na vědomí.
Termín politika je odvozen z řeckého τὰ πολιτικά (plurál) = „(věci týkající se) πόλις“, čili „(věci týkající se) města“. Podobné řecké plurály, které se později začaly chápat jako singuláry jsou třeba mathematika, fysika, bible atd.
Tudíž v širokém slova smyslu je politikou vskutku všechno, co se týká města či obce. V NZ se pojem τὰ πολιτικά nevyskytuje. V naší diskusi jsem však pojem politika používal jako terminus technicus tak, jak se používá dnes pro různé světské politické aktivity (volby, kandidatura do zastupitelských sborů, politická propaganda atp.). V tomto smyslu je politika pro křesťana nepřípustná, poněvadž nemá myslet na to, co je na zemi, nýbrž na to, co je nahoře (Kol 3:5), nemá se starat o to, co bude jíst a pít (Mt 6:31), což tvoří jádro světské politiky, nýbrž má hledat především Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6:33). Křesťan se tedy má starat o záležitosti oné nebeské πόλις (Žd 11:15), kterou připravil Bůh a jejímž je občanem (Fp 3:20), ne o záležitosti té pozemské πόλις, kam byl dočasně v Adamovi vyhnán (Ř 5:15). Tato starost spočívá hlavně v tom, že bude lidi z oné pozemské πόλις vyzývat, aby se zachránili z tohoto křivého pokolení (Sk 2:40), ne v tom, že by se toto křivé pokolení pokoušel narovnávat svou kandidaturou do nějakých politických funkcí, aby mohl odstraňovat korupci atd. Křesťan tedy má dělat jedině nebeskou politiku, ne pozemskou. V tom je nám příkladem Ježíš i apoštolové, kteří se do pozemské politiky nezapojovali. Pokud ovšem mermomocí chcete v širokém slova smyslu jejich činnost vykládat jako činnost politickou, pak ji lze vykládat jedině jako nebesky politickou.