Je tomu už asi sedm let. Kdosi mi tvrdil jakousi bizarnost, už ani nevím jakou. Ale pamatuji si dobře svou reakci: „Jestli tomuhle věříš, pak bych se nedivil, kdyby mi dneska někdo tvrdil, že země je placatá.“
Netušil jsem, že ještě téhož dne se o takovém člověku dozvím. A během posledních sedmi let jsem slyšel o celé řadě takových lidí. Přiznávám, že jen z doslechu – osobně jsem se s nikým takovým nesetkal. Vím o několika lidech, které osobně znám, ale o této věci jsem s nimi nemluvil, protože ze sboru odešli.
Zdá se mi, že po zhruba dvou staletích víry ve vědu přichází jakýsi zpětný náraz. Dnešní lidé věří někdy neuvěřitelným bizarnostem.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála laskavosti
Lámu si hlavu, čím to asi je. Vyslovím určitou hypotézu, ale je to opravdu jen hypotéza, navíc nevím, zda by se dala nějak potvrdit nebo vyvrátit.
Už na základní škole jsme se učili, že nejjednodušší částečkou hmoty je atom, který se skládá z protonů, neutronů a elektronů. Proton něco váží a nese kladný náboj, neutron váží zhruba jako proton a nenese žádný náboj, a elektron neváží skoro nic a nese záporný náboj. Bylo to relativně jednoduché a srozumitelné.
Pak se nám to začalo trochu komplikovat. Začalo se mluvit o neutrinech a fotonech a dalších částicích, a už se nedalo tvrdit, že atom je nejjednodušší částečka hmoty. Nyní je to všechno ještě neskonale složitější. Už se to ani neodvážím popsat, protože fyzikům bych se asi zdál směšným.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nejsem fyzik, ale do jisté míry jsem historik-amatér. Několik let jsem se věnoval ruským dějinám. V něčem je historické poznání podobné tomu fyzikálnímu. Vezměme si nějakou jednotlivou událost většího významu, například Krymskou válku. Ve stručnějších dějinách Ruska je jí věnováno několik odstavců, v těch trochu obsáhlejších dejme tomu celá kapitola. Uděláte si určitou představu o jejích příčinách, průběhu a následcích. Pak se vám dostane do rukou nějaká monografie, vy si ji přečtete a řeknete si: Aha, tak ono to bylo složitější. A pokud se dostanete k dobovým pramenům, třeba osobním dopisům nebo oficiálním depeším, začne se vám to notně komplikovat. Po přečtení Dějin Ruska, jak je vydalo například nakladatelství Lidové noviny, můžete mít pocit, že tomu trochu rozumíte. Když se ale určitou událostí zabýváte detailněji, vaše jistota, že jste tomu porozuměli, dostává trhliny. A jdete-li do pramenů (tam se ovšem dostává málokdo), tuto jistotu ztrácíte téměř úplně.
Udělal jsem osobní zkušenost s dějinami, podobně jako fyzik dělá osobní zkušenost s fyzikou nebo lékař s medicínou. Mělo to pro mě jeden důsledek: Když mi někdo něco tvrdí s naprostou jistotou, rozsvítí se ve mně červené světlo. Ovšem na rozdíl od historie zjištění fyziky mohou být verifikovatelná. Nicméně my, kteří v daném oboru nejsme odborníky, jsme stejně na odborníky odkázáni.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Generační posuny
Žijeme ve složitém světě. Skuteční odborníci si uvědomují, že znají jen malý výsek toho, co lze poznat. Mnohým věcem nerozumí nikdo. A v tomto světě máme žít!
Pro některé lidi je to neúnosné. A tak hledají nějaké řešení – něco, co by jim umožnilo se ve světě nějak vyznat. Nějaký jednodušší model. Třeba placatou zemi. Nebo bilderbergské spiknutí.
To má ovšem jednu velkou nevýhodu. Musíte žít s vědomím, že obrovská spousta lidí je součástí spiknutí. A všichni spiklenci vám lžou.
Mám to z druhé ruky, ale ptal jsem se, jestli věřící v placatou zemi vědí, jak to vypadá na jejím konci. Prý jsou před koncem placaté země vojáci, kteří nikoho dál nepustí. Ti ale všichni – a musí jich být přece tisíce – znají pravdu! A tají ji před zbytkem lidstva.
A teď si představte všechny ty lidi, kteří sedí v Houstonu a předstírají, že vysílají nějaké rakety do kosmu, a dokonce nás bulíkují tím, že nějaká raketa obletěla měsíc, nebo na něm dokonce přistála! Vytvářet takovou pseudorealitu musí přece stát obrovské množství peněz.
Přes všechny tyto – podle mne neřešitelné – problémy někteří lidé dávají placaté zemi přednost. Tento model je totiž mnohem jednodušší. Žijete ovšem ve světě, kde polovina – nebo přinejmenším obrovské množství lidí – vědomě lže. To to nikdo neprozradí?
Lidé věřící v placatou zemi jsou stále ještě takovým bizárem na okraji. Jsou lidé, kteří věří, že všichni „ekoteroristé“ jsou „placení“. O mně se tvrdilo, že jsem „placen“ za pomoc iráckým nebo pakistánským uprchlíkům. Samozřejmě, někteří lidé skutečně placení jsou. Třeba lékaři, kterým farmaceutické společnosti zaplatí cestu na konferenci a poskytnou jim ubytování v drahém hotelu. Takové případy byly zdokumentovány. Nicméně, bohužel, tam, kde dojdou argumenty (nebo kde by bylo náročné je hledat), se přijde s tvrzením, že člověk je za svou snahu někým placen. I toto je způsob, jak se vyrovnat se složitým světem.
Samozřejmě na tyto problémy narážíme i v politice. Je evidentní, že v ní hrají peníze obrovskou roli. Mnohdy pomáhají vyhrát volby. Nicméně v politice je ještě jedna touha silnější než touha po penězích. Je to touha po moci. Jen málokdo, kdo ji okusí, se jí dobrovolně vzdává. A dalším problémem je, že z toho, čím sám trpí, obviňuje druhé, protože si nedokáže představit, že pro někoho moc není silnou motivací, respektive že někdo může mít ještě jinou, silnější motivaci, než je touha po moci.
Občas se ale v politice vyskytnou čestné (a velmi pozoruhodné) výjimky. Takovými výjimkami byli kdysi prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník nebo filosof a jednu dobu ministr školství (a neúspěšný kandidát na prezidenta) Jan Sokol.
Ano, žijeme ve složitém světě, v němž mnohdy není snadné se orientovat. My ale složitost (realitu) světa spoluvytváříme a rovněž si volíme, v jakém světě budeme žít. Vzpomínám na modlitební večer v našem sboru někdy v první polovině osmdesátých let. Přišel mezi nás i jeden narkoman, brzy jsme zjistili, že chodil do sboru krást. Jednou na té modlitební chvíli prohlásil: „Stejně je to všechno jen iluze, co tady vykládáte.“ Odpověděl jsem mu – a sám jsem byl svou odpovědí překvapen: „Ivoši, já bych nevyměnil svou iluzi za tvou realitu.“
Konec konců jde o to, v čem hledáme oporu a jistotu. Hledáme něco, co nám pomůže orientovat se ve světě. Já jistotu nacházím v Písmu, ale vím, že se neobejdu bez Ducha Svatého, který nám Písmo otvírá. Žijeme-li s Ježíšem, uneseme i skutečnost, že svět je složitý a že spoustě věcí nerozumíme. V životě s Bohem nacházíme novou realitu, realitu nového stvoření.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 21. prosince 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
121 Komentáře
P. Ašer
ad pavel v
Napsal jste: „Ježíš Kristus nepovažoval politiku za spasitelnou, ale ani se jí nevyhýbal. Co jiného dělal než politiku, když snižoval autoritu izraelské vrchnosti. (může vést slepý slepého? oba spadnou do jámy). Ježíš byl zavražděn z politických důvodů – ohrožoval postavení vrchnosti (stejně tak je ohrožovala Milada Horáková). Přední mužové izraelského národa se pokoušeli proti Ježíši poštvat lid. Proto mu kladli léčky. Nešlo jim o čistotu kultu, ale o jejich moc.“
Ježíš nedělal žádnou politiku. Nesnižoval totiž autoritu politických představitelů, nýbrž náboženských vůdců svého národa. Neusiloval tedy nijak o změnu politických poměrů, nýbrž, když už, tak o reformu židovského kultu (Mk 7:1-15; Mt 23:3.23.26; Mt 21:12-13 apod.) To pouze jeho protivníci mu kladli léčky a snažili se ho vmanipulovat do nějakých politických vyjádření (Mk 12:13-17), aby ho pak mohli zdiskreditovat z té či oné strany. Nakonec sice jeho proces zinscenovali jako proces politický, aby ze sebe sňali vinu, ale Ježíš nebyl žádným politickým aktivistou jako M. Horáková. Svými apely na očistu kultu ohrožoval pouze náboženské vůdce Židů, ne politickou moc Říma. Nakonec ovšem byl židovskými elitami Pilátovi prezentován jako vzbouřenec proti Římu (L 23:2.5.14). Pilát, který měl se vzbouřenci bohaté zkušenosti, však jasně poznal, že Ježíš žádným vzbouřencem není (L 23:14-15; J 18:38; J 19:4.6.12), ale zalekl se davu, který se začal ohánět císařem (J 19:12).
Napsal jste: „Pilát Židy opravdu tyranizoval a vraždil, jak píšete. Ježíš dobře věděl, že to je trest Boží za židovskou nesvornost. Proto neprotestoval.“
Omyl, podkládáte Ježíšovi motivy, které stěží doložíte nějakými texty z evangelií. Ježíš neprotestoval jednak proto, že jeho království není z tohoto světa (J 18:36), jednak proto, že věděl, že Pilát je na svém místě jen z vůle jeho Otce:
„Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“ (J 19:11)
Pilát by tedy nemohl nikoho v Judeji vraždit, kdyby to nebyla vůle Ježíšova Otce. A Ježíš se rozhodně vůli svého Otce nehodlal vzpírat (Mt 26:39).
P. Ašer
ad pavel v
Napsal jste: „Podle mého soudu je hlavním cílem křesťanů zajistit, aby ve všech zemích mohlo být hlásáno slovo Boží. Čína to zakazuje. Nejde tedy o politiku, ale o úkol, který nám všem dal Ježíš.“
Hlavním cílem křesťanů není nastolit takový politický systém, který umožňuje volně hlásat Boží slovo. Hlavním cílem křesťanů je prostě hlásat Boží slovo bez ohledu na to, zda to někdo zakazuje či nikoli:
„Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít. Aby se to však příliš nerozneslo v lidu, pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat.“ Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ (Sk 4:16-20)
„Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“. (Sk 5:27-29)
Petr a další učedníci tedy kázali Boží slovo navzdory zákazům, rozhodně se nesnažili o změnu politického systému, aby mohlo být Boží slovo kázáno bez krutých následků v podobě pronásledování a poprav. A tak tomu bylo i později v Římské říši, kdy to slovo kázali bez ohledu na to, že se pak v arénách za trest stávali potravou dravých šelem apod. Proč by tomu v Číně mělo být jinak? Kdo je odhodlán obětovat se pro Ježíše, nebude se ohlížet na nějaké zákazy, ale prostě hlásat evangelium bude za každých okolností.
Napsal jste: „Tak jako Bůh dal Izraelitům za použití síly svobodu, stejně tak si ji zaslouží i Číňané.“
Jenže při exodu z Egypta použil nadpřirozenou sílu Bůh, ne že by Izraelité udělali proti Egypťanům nějakou revoluci za použití své vlastní síly. Jestliže Bůh obdobnými zázraky jako v Egyptě změní stávající režim v Číně, proč ne? Určitě bych to uvítal. Ale pokud by měla Čínu postihnout další revoluce, to bych rozhodně neuvítal. Nebo snad toužíte po dalších desítkách milionů mrtvých Číňanů?
P. Ašer
ad pavel v
„Jeví se naprosto nelogické, aby byl zavržen člověk, který měl smůlu, že o Bohu nikdy neslyšel.“
Zapomeňte na logiku, když jde Boží věci. Bůh samozřejmě bude ke každému spravedlivý, Jak však bude jednat s těmi, kteří se s evangeliem nikdy nesetkali, o tom Ř 2:14-16 není. Je to o křesťanech z pohanů. Přečtěte si laskavě mé odkazy na další místa v iistu Římanům, které to dokazují.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste: „Jiným příkladem nadsázky je Boží přikázání milovat nepřátele. Je míněno jako jako zcela nekompromisní požadavek, ale opět platí jen za určitých okolností. Například když do vašeho domova vnikne nepřátelský voják za účelem znásilnění vaší manželky, nemusíte mu prokazovat lásku tím, že mu nabídnete ke znásilnění ještě dceru. Milovat nepřátele neznamená políbit botu, která vás nakopla. Milovat nepřítele – poskytnout mu milosrdenství můžeme tehdy, když to milosrdenství potřebuje, když je bezmocný.“
Jak víte, že toto Ježíšovo přikázání platí jen za určitých okolností? Jen proto, že jste se rozhodl rozsah platnosti tohoto přikázání omezit pouze na situaci, kdy je nepřítel bezmocný? To tam ovšem vkládáte něco, co Ježíš neřekl, takže jednáte svévolně, poněvadž to, co se Vám nehodí, zkrátka odmítáte plnit relativizací tohoto příkazu jen na jeden konkrétní případ, kdy jste nepříteli ochoten pomoci. Jednáte tedy stejně jako onen zákoník, který chtěl omezit platnost přikázání `miluj svého bližního jako sám sebe´ relativizující otázkou „A kdo je můj bližní?“ (L 10:29). Chtěl tak patrně zredukovat pojem bližního, kterému je povinen pomoci, pouze na Židy či dokonce jen členy určité židovské frakce apod. Vy zrovna tak na Ježíšův příkaz milovat nepřátele, abyste mohl omezit rozsah jeho platnosti, kladete relativizující otázku „A kdo je můj nepřítel, kterého jsem povinen milovat?“. A na tuto otázku si sám odpovídáte, že jen ten nepřítel, který je bezmocný. Tímto způsobem stejně jako farizeové a zákoníci „krásně anulujete“ (Mk 7:9) přikázání Ježíšovo, abyste mohl jednat podle své tradice (výkladu) a nemusel svého nepřítele milovat:
„Opustili jste přikázání Boží a držíte tradici lidí.“ A říkal jim: „Krásně odmítáte přikázání Boží, abyste zachovali svou tradici. Vždyť Mojžíš řekl: ,Cti svého otce a svou matku` a ,kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře`. Vy však říkáte: ,Řekne-li člověk otci nebo matce: To z mého majetku, co by ti mohlo pomoci, je korbán, to jest dar určený Bohu`, již mu nedovolujete nic učinit pro jeho otce nebo jeho matku.“ (Mk 7:8-12)
Tímto přístupem přitom postupujete přesně opačně než Ježíš. Zatímco Ježíš platnost přikázání dekalogu rozšiřoval, takže už nejen „nezabiješ“, ale ani se „nebudeš hněvat“ (Mt 5:21-22), už nejen „nezcizoložíš“, ale ani „nebudeš hledět na ženu chtivě“ (Mt 5:27-28), Vy platnost Ježíšova přikázání zužujete na to, že milovat máme jen bezmocného nepřítele, ne nepřítele obecně, bez přívlastků.
Napsal jste: „Uvědomme si, že všechna Boží přikázání jsou odvozena od základního přikázání, které platí bezpodmínečně: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Títo přikázáním musíme poměřovat každou výjimku platnosti Božích přikázání.“
Jak chcete tímto přikázáním poměřovat výjimku platnosti přikázání „Milujte své nepřátele“ (Mt 5:44) a dokázat, že milovat máte jen nepřítele, který je bezmocný? To sebe milujete také jen tehdy, pokud jste bezmocný, jinak ne? Navíc pokud podle potřeby relativizujete ostatní přikázání, jak víte, že právě toto přikázání platí bezpodmínečně? Nedostanete se jeho bezpodmínečným uplatňováním také do paradoxních situací? Nemilovala snad ta žena, co teď v Krkonoších zavraždila svého syna a pak i sebe, své dítě stejně jako sebe, když mu učinila totéž, co učinila sobě? Neposkytla snad milosrdenství svému synu, kterého považovala za stejně trpícího jako sebe?
Napsal jste: „Chtěl bych jen připomenout, že milovat bližního ve skutečnosti znamená poskytnout milosrdenství trpícímu.“
Jste si tím opravdu jist? Ježíš tedy nemiloval své bližní, když jim někdy odmítnul poskytnout možné konkrétní milosrdenství?
„Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a byl u stolu, vešla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého, velmi drahého nardového oleje; rozbila tu nádobku a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se mezi sebou rozhořčovali: „K čemu je ta ztráta oleje? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a ty dát chudým!“ A hněvali se na ni. Ježíš řekl: „Nechte ji. Proč jí působíte těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále s sebou, a kdykoli chcete, můžete jim učinit dobře; mne však nemáte stále.“ (Mk 14:3-7)
Za tři sta denárů mohlo být učiněno milosrdenství mnoha lidem trpícím chudobou, byl-li denár denní mzdou (Mt 20:2). Přesto to Ježíš odmítnul. Někteří by ho za to dokonce na základě základě pravidla „Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích.“ (Jk 4:17) mohli obvinit z hříchu. Takže s tou bezpodmínečnou platností přikázání „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ oproti jiným přikázáním bych byl, být Vámi, opatrný.
Jiří Aron
Panu Pavlovi V. reakce na 1. ledna 2023 podstatou textu p. Buquoye není ta nadsázka ohledně politické nuly. Jádro nadsázky je i podle článku v odkazu níže v tom, že paní Horáková byla političkou krátce a jen po válce. Podstatná fakta o kolaboraci paní Horákové s komunisty ať už se pan Buquoy, který fakta posbíral, přejmenoval nebo nepřejmenoval.
Shrňme si to hlavní
– socialistka paní Horáková měla dobrou spolupráci s komunisty, v parlamentu i mimo něj – v článku se uvádí i jména.
– Další jména a fakta ohledně kolaborace s komunisty uvádí historička ženských hnutí PhDr. Eva Urbanová http://www.femistory.cz/milada-horakova-ve-treti-republice/.
– Uvádí i konkrétní společné aktivity a spolupráci s komunisty vedené tzv. Mezinárodní demokratické federaci žen,
– V tisku najdeme její slova o západních reakcionářích a desperátech, sloužila takto i tiskem komunistům pro budování socialistického státu.
– Projev paní Horákové v prosinci 1947 na komunisty vedené akci v Lucerně na podporu řeckých komunistů.
– Její funkce místopředsedkyně Svazu československo-sovětského přátelství je v podstatě výsměchem milionům obětí leninistického, trockistického i stalinistického teroru. Ano svět je složitý a nic není černobílé.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste: „Máte pravdu, že marxismus a neomarxismus jsou zlé ideologie diktované sobectvím, jak píšete. Kapitalismus je ekonomický (tržní) systém. Je to nástroj – nemá žádný cíl a není ani dobrý, ani zlý.“
Marxismus je nesporně ideologie. Ovšem kapitalismus Friedricha A. von Hayeka aj. snad ideologií, a to ideologií sobeckou, není? Marxismus i kapitalismus jsou jen dvě různé ideologie, které jsou však z biblického hlediska obě zlé. Proč je zlý marxismus, vysvětlovat nebudu, když se na tom shodneme. Stejně zlý je však kapitalismus. Tvrdíte, že kapitalismus nemá žádný cíl a není ani dobrý ani zlý. To však není pravda. Cílem kapitalismu je zisk a touha po zisku je projevem lidského sobectví – tedy hříchu.
Bible má na touhu po zisku vcelku jasný pohled:
„Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk pro svůj dům, aby si založil hnízdo na výšině, aby se vyprostil ze spárů zla.“ (Abk 2:9)
Čili zisk má člověku zajistit bezpečí, aby neupadl do zla hladu, bezdomovectví atd. Je to tedy něco, nač se člověk může spolehnout místo Boha, v co může důvěřovat. A to je právě význam aramejského substantiva mamona´ (מָמוֹנָא), které používal Ježíš. Ježíš se přitom o mamonu vyjádřil jednoznačně:
„Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mamoně.“ (Mt 6:24)
Nemůžete tedy být zároveň kapitalistou a zároveň sloužit Bohu. Buď, anebo…
Honba za ziskem tak nakonec stojí ty, kdo se za ním honí (kapitalisty), život:
„Takové jsou stezky všech, kdo za ziskem se honí; ten stojí své pány život.“ (Př 1:19)
„Kdo se žene za ziskem, rozvrací svůj dům, kdežto kdo o dary nestojí, bude živ.“ (Př 15:27)
„Kníže bez rozumu bývá veliký dráč, ale kdož v nenávisti má mrzký zisk, prodlí dnů.“ (Př 28:16)
A to často i život věčný…
Napsal jste: „Liberalismus je v pravém smyslu slova dobrý. Liberálem byl například Mojžíš, když vyvedl Izraelity z egyptského otroctví. Liberálem byl rovněž Ježíš, který vyvedl člověka z otroctví nadutosti, lži a chamtivosti.“
Děláte si legraci? Heslem liberalismu „laissez faire“ se snad řídil Mojžíš, když nechal zabít muže sbírající v sobotu dřevo (Nu 15:32-36; Ex 31:14-15). Platil snad za Mojžíše volný trh idejí, kde mohl každý Izraelita hlásat a dělat, co se mu zlíbilo, pokud to neškodilo ostatním? Nebo se heslem „laissez faire“ řídil Ježíš, když nenechal beztrestně pohlédnout muže se zalíbením na cizí ženu (Mt 5:27-29)? Vždyť je to právě uplatňování hesla liberalismu „laissez faire“, kterým se dnes ospravedlňuje všudypřítomná pornografie: „Lidé to chtějí a druhému neškodí, když to někdo sleduje.“ Myslíte, že by něco takového Ježíš schvaloval? Pokud ne, tak ho nevydávejte za liberála. Nevnášejte do zavedených termínů jiné významy, abyste zmátl čtenáře. Nepromítejte termíny zavedené někdy v 18. století do starověkého Izraele, kde nic takového tehdejší společnost neformovalo. Že termín liberalismus etymologicky souvisí se svobodou, neznamená, že můžete tento termín svévolně používat na starověké akty vysvobození, abyste tím ospravedlnil zvrácený liberalismus současný.
pavel v
Pane Ašere,
vy kladete totalitní systém na stejnou úroveň jako demokracii – obojí je podle vás stejně zlé. Stejně tak marxismus, který každou zemi, kde to s ním zkusili, uvrhl do bídy, kladete na úroveň kapitalismu – taktéž z hlediska vašich náboženských představ obojí stejně zlé. Piláta, Stalina, Hitlera, Maa a Kima ustanovil do jejich pozic Bůh, tedy svět „ve zlém leží“.
Bůh podle vás zavrhne člověka, který o Něm nikdy neslyšel i v případě, že by ten člověk činil dobro. Když politický režim zakáže kázat slovo Boží, z hlediska vašeho náboženství to není nic zlého. Stejně tak je z hlediska vašeho náboženství nepodstatné, když režim dodržuje svobodu slova.
Nacistický, boševický, Putinův a Si Ťin-pchingův politické policejní řády, kde je justiční systém pořízen masovým vrahům a kde se nelze dovolat práva, považujete za „pevné“ (nerozvrácené). Podle vás pro většinu Němců představoval řád nastolený Hitlerem úplný balzám proti rozvráceným poměrům Výmarské republiky. Demokracie je podle vás založena na právu silnějšího.
Milada Horáková podle vás riskovala život kvůli politickým šarvátkám tohoto světa – byla podle vás naivní, hloupá, nezodpovědná. Podle vás pokud by věřila v biblické poselství, pak by se s totalitou neměla problém smířit – viz: „Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud.“ (Ř 13:1-2) V tomto textu je podle vás zcela jasně napsáno, že ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení a přivolává na sebe soud. Takže ten soudní proces, který ji přivedl na šibenici, nepřišel vůbec tak nějak zčistajasna, ale přišel jako zákonitý následek jejího konání v rozporu s Pavlovými slovy…(podle vás).
Pane Ašere, vaše názory jsou tak bizarní, že já už nemám sílu s vámi polemizovat – šmytec.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste: „Pane Ašere, vaše názory jsou tak bizarní, že já už nemám sílu s vámi polemizovat – šmytec.“
Pokud považujete mé názory za bizarní, pak musíte považovat za bizarní i podstatnou část Nového zákona. Nechápu pak, proč máte potřebu publikovat své dle Vašeho mínění jistě nebizarní, avšak nebiblické názory, na křesťanském webu. Jsou přece pro Vás daleko vhodnější platformy nadšenců pro zisk (kapitalismus) a pro právo silnějšího (demokracii), šiřitelů konspiračních teorií, že za téměř zlým vším stojí Rusko a Čína (analogie k tvrzení nacistů, že za téměř vším zlým stojí Židé) atd.
Eva Hájková
Panu Pavlovi
Nedávno jsem slyšela názor jednoho filosofa, že v demokracii je občan povinen diskutovat, diskutovat a diskutovat – s člověkem jiného názoru, i když se mu zdá divný až bizarní. A nemá na něj přitom hledět svrchu. Jenom tak překonáme odlišnosti a budeme žít v jednom světě, nikoli v bublinách, kde všichni smýšlejí stejně a stejně nenávidí ty druhé.
Pan Ašer klade totalitní systém na stejnou úroveň jako demokracii, což je jistě chyba. On vychází z biblického hlediska, jenže tehdy něco takového jako demokratický stát neexistovalo. Vy zase kladete na stejnou úroveň miliardáře a dělníka. Protože oba žijí ve vyspělém státě, patří oba k „bohatým“. Chudí jsou pro vás jen ti, kteří trpí hlady, což jsou někteří lidé třeba v Africe. Každý si prostě zvolí nějaké kritérium, podle něhož popisuje svět, stanoví si hranice pojmů. Ale kritérium rozlišování, které si zvolíme, a jazyk, jehož při popisu světa používáme, zkreslují náš pohled, byť se bez jazyka nic nedá vyjádřit.
Pan Ašer tedy klade rovnítko mezi demokracii a diktaturu. Na druhé straně – pan Ašer vlastně splňuje požadavek toho filosofa, o němž jsem se zmínila výše, že v demokracii je zapotřebí diskutovat až do úmoru.
Jiří Aron
Předchozí produkt pana Pavla V překrucuje výroky pana Ašera. Obraz pole plného falešných slaměných panáků.
Není to fér a divím se panu Ašerovi, že má ještě sílu s ním dál polemizovat. Za mne: šmytec.
P. Ašer
Ad pavel v
Podle Vás měl patrně bizarní názory na demokracii i demokrat par excellence, sám Periklés, který byl v rozhovoru s Alkibiadem přinucen připustit, že rozhodnutí většiny v lidovém shromáždění je násilím vůči menšině, když mocnější (většina) donutí slabšího (menšinu), aniž by ho přesvědčil něco konat. Že tedy celá demokracie není ničím jiným než pokrytecky zatřeným právem silnějšího:
„A co je to, Perikle, násilí a nezákonnost? Není to snad takový stav, kdy mocnější slabšího ne tím, že by ho přesvědčil, ale násilím donutí dělat, co on sám považuje za správné?“
„Myslím, že máš pravdu,“ řekl prý Periklés.
„A když tedy samovládce nutí občany jednat, jak jim určil, aniž je přesvědčil, je to nezákonné?“
„Souhlasím s tebou,“ připustil Periklés, „a odvolávám své tvrzení, že je zákonem to, co nařídí samovládce, aniž by občany přesvědčil, že je to správné.“
„A co menšina, opírající se o svou moc, vyhlásí jako zákon, aniž přesvědčila většinu o správnosti, prohlásíme to za násilí, nebo ne?“
„Vše, co někdo bez přesvědčení nutí druhého dělat,“ odpověděl Periklés, „ať už k tomu dá písemný příkaz, nebo ne, považuji spíše za násilí než za zákon.“
„Není tedy spíš násilím než zákonem to, co vyhlašuje lidové shromáždění jako zákon nad majetnými lidmi, aniž je přesvědčilo, jen proto, že má v rukou moc?“
„Milý Alkibiade,“ vyhnul se Periklés odpovědi, „v tvém věku jsem i já byl velmi obratný v takových debatách, i já jsem uvažoval a cvičil se v přemýšlení o takových věcech, o jakých, jak vidím, teď uvažuješ ty.“
A Alkibiadés si povzdechl:
„Kéž jsem se s tebou, Perile, setkal tenkrát, když jsi byl v těchto věcech nejkovanější!“
(Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 34-35)
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste: „Pan Ašer klade totalitní systém na stejnou úroveň jako demokracii, což je jistě chyba. On vychází z biblického hlediska, jenže tehdy něco takového jako demokratický stát neexistovalo… Pan Ašer tedy klade rovnítko mezi demokracii a diktaturu.“
Klást rovnítko mezi demokracii a diktaturu není chybou, poněvadž demokracie je jen jednou z forem diktatury. Je to diktatura většiny menšině, zatímco jiné diktatury mohou vypadat tak, že většině diktuje jedinec či nějaká menšina. Vždy však jde o nějaký diktát. Mně jako nedobrovolnému občanovi nějakého státu, poněvadž dnes nelze nebýt na celém světě pod jurisdikcí nějakého konkrétního státu, však může být naprosto jedno, zda mi diktuje jedinec, menšina nebo většina. Ve všech případech jsem pod něčím diktátem, přičemž není dobrý důvod považovat diktát většiny, když většina je tvořena neobrácenými lidmi, za přijatelnější než diktát neobrácené menšiny či jednotlivce. Proto mezi těmito diktaturami není kvalitativní rozdíl. Všechny shodně mě nutí dodržovat něco, o čem mě nebyly schopny přesvědčit nějakou racionální argumentací tak, abych jejich předpisy plnil dobrovolně. Dopouštějí se tedy na mně násilí. Jak velké je toto násilí, není až tak směrodatné, podstatné je, že je to tam i onde pořád násilí. Nelze tudíž hovořit o nějaké politické svobodě ani v demokracii, kde jste nucena dodržovat řadu předpisů, s nimiž nesouhlasíte.
Jestliže uvádíte, že v biblických dobách něco jako demokratický stát neexistovalo, pak se mýlíte. Už 500 let před Kristem existoval demokratický stát v Athénách. Přesto demokracie byla kritizována jakožto diktatura většiny – tedy jako uplatňování práva silnějšího – již v jejích počátcích, jak dokazuje např. Xenofontem tradovaný rozhovor Alkibiada s Periklem, který cituji ve svém předešlém příspěvku. Takže povědomí o demokracii v Ježíšově době nepochybně existovalo. Přesto Ježíše či apoštoly ani nenapadlo něco takového propagovat. Drželi se striktně kázání Božího království, tj. theokracie, nikoli demokracie.
Nehledě na to, že státy, které se dnes deklarují jako demokratické, by Athéňané odsoudili jako státy oligarchické, jelikož tzv. zastupitelská demokracie, by byla z jejich hlediska jen obyčejnou oligarchií.
pavel v
Paní Evo,
souhlasím s vámi, že demokracie je diskuze (podle Masaryka) a že tedy není správné z diskuze utíkat (jak jsem to podle vás udělal já). Nicméně každé (správné) pravidlo má své meze, za nimiž přestává platit. Je-li kdo zastáncem totality, která diskuzi nedovoluje, diskutovat s ním postrádá logiku.
Kde se vzaly názorové bubliny? Byly uměle vytvořeny lidmi, kteří chtějí rozštěpit společnost, aby ji mohli snadno ovládnout (rozděl a panuj). I v tomto případě je diskuze marná, jak o tom hovoří Písmo:
Neboť srdce tohoto lidu ztvrdlo;
ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli,
jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli,
srdcem nepochopili a neobrátili se,
abych je nemohl uzdravit.‘
Co se týká charity, zastávám zásadu, že nejprve by měli dostat naši pomoc ti nejchudší. Co si myslíte vy?
Eva Hájková
Panu Pavlovi
Myslím si, že pan Ašer není zastánce totality.
Píšete „Co se týká charity, zastávám zásadu, že nejprve by měli dostat naši pomoc ti nejchudší.“
Jistě, ale člověk někdy neví, kteří to vlastně jsou, komu by měl přednostně přispět.
Já přispívám organizacím, které pomáhají v zahraničí (například Unicef), i těm, které pomáhají doma, jako třeba Armáda spásy.
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Souhlasím s vámi, že stát je organizované násilí. Ale zároveň platí, že bez něj nemůže svět (s neobrácenými lidmi) existovat. Myslel si to i Chelčický, který tvrdil, že Boží lid nepotřebuje žádné donucování ani zákazy, protože poslouchá samotného Krista. Moc však podle něj ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi pohany, kteří neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Na roveň pohanům stavěl i většinu tehdejších křesťanů (neboť křesťany byli v podstatě všichni).
Nevím, zda Chelčického představy o životě malé křesťanské komunity ve světě, který stojí ve zlém, byly teokracií. Já jsem někde četla pojem „christocentrismus“.
Chelčický kritizoval nevolnictví – nekřesťanský způsob, jakým zacházeli páni s poddanými. Ráda bych věděla konkrétně, v čem vám dnešní stát brání. Já, na rozdíl od vás, žádná velká omezení (nebo násilí) přicházející ze strany státu nepociťuji. Stát by přece měl postihovat lidi, kteří jednají zle a ohrožují ostatní. (Ř 13,3 Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.) Proto je přece i třeba modlit se za vládu, abychom mohli žít v pokoji. (I když se nám pochvaly nedostane.)
Říkáte, že demokracie je nadvládou většiny, že většina diktuje. Existují i lidé, kteří si o současné liberální demokracii myslí něco jiného. Domnívají se například, že skutečnou moc mají nějaké elity apod., nikoli většina, a že tedy žádná opravdová demokracie není. Ale to teď nechme stranou. Říkejme demokracie tomu, co teď tady u nás je. To, co je, se liší od aténské demokracie. Mimochodem, v Ježíšově době byla aténská demokracie i římské republikánské zřízení už minulostí. I když císař ještě nebyl „dominus“, ale jen „princeps“.
Na aténské demokracii bylo něco, co je dnes pro nás nepřijatelné. Například otroctví. Nebo to, že občané mohli odhlasovat něčí smrt. To byly prvky velmi zjevného násilí. A proč v dnešní demokracii nic takového není? Možná je to i díky křesťanství, které po staletí ovlivňovalo evropské myšlení. Přestože to bylo křesťanství nedokonalé. Demokratický stát podle mého názoru nemusí používat tak velké násilí. Nerada bych žila ve starověku, středověku, nebo v nějakém jiném, horším světě. Taky mi nepřipadá vhodné na stát nějak moc nadávat, když mě léta zaměstnával a teď od něj dostávám důchod. Chápu, že jsou i lidé, kteří mají právo nepociťovat vůči státu žádnou vděčnost. Ale pořád asi víc než lidé v Ježíšových a Pavlových dobách, kdy lidé od státu vůbec nic nedostávali. I v tom je odlišnost dnešního státu od tehdejšího.
Tím samozřejmě nechci stát ani demokracii nijak „propagovat“. V něčem máte pravdu. Teď například přemýšlím, zda vůbec půjdu k prezidentským volbám, protože ani jeden z kandidátů se mi nelíbí.
pavel v
pro paní Evu
Přečetl jsem si se zadostiučiněním, jak vás Ašer zpražil za vaši kritiku názoru, že klást totalitu a demokracii na stejnou úroveň je chyba.
Píšete, že stát je organizované násilí. To je původem Engelsova myšlenka, podle níž se jedná o organizované násilí buržoazie na dělnické třídě.
Ve skutečnosti v demokracii žádná privilegia neexistují, takže neexistuje „třída“ vládců a třída ovládaných. Voliči jsou si před zákonem rovni – každý má jeden hlas. Podle Ašera voličská většina znásilňuje menšinu voličů a to je podle něj diktatura. Ašer je možná anarchista. Anarchisté neuznávají žádnou vládu. Principiálně žádná vláda nedokáže vyhovět každému jednotlivci – to dá rozum. V demokracii se menšina podřizuje většině dobrovolně – o nějakém znásilňování nemůže být řeči. O znásilňování lze mluvit až v okamžiku, kdy si vládnoucí politická strana pořídí ozbrojené milice – to už však není demokracie.
Uvažujete, zda vůbec půjdete k volbám. Uvažte, že mezi kandidáty jsou populisté propagující sobectví. Chcete riskovat, že budou zvoleni?
pavel v
Zde je ukázka, jak v americkém demokratickém systému ve Sněmovně reprezentantů „většina poslanců provádí organizované násilí na menšině“ 🙂 https://nazory.aktualne.cz/komentare/repiso/r~58f7c5508d4f11eda25a0cc47ab5f122/
P. Ašer
ad pavel v
Napsal jste: „V demokracii se menšina podřizuje většině dobrovolně – o nějakém znásilňování nemůže být řeči.“
Jak to, že ne? Vy snad souhlasíte se všemi u nás platnými zákony, které byly přijaté diktátem té či oné většiny? A přesto jste nucen pod hrozbou různých sankcí je dodržovat.
Já se dobrovolně diktátu většiny nepodřizuji, ačkoli nejsem anarchista. V řadě oblastí se cítím diktátem zdejšího státu znásilňován. Diktát deklarované většiny akceptuji jen z důvodů uvedených v Ř 13:1-7 a jen po mez stanovenou ve Sk 5:29. Tento stát jsem si k životu dobrovolně nevybral (narodil jsem se zde ne ze své vůle) a jeho zřízení, minulé ani současné, nepovažuji za kvalitativně horší ani lepší než v jiných státech, jelikož všechny státy ve zlém leží a jejich vládcem je bůh tohoto světa (2 K 4:4). Proto by pro mě ani nemělo význam přestěhovat se do jiného státu nebo tento stát, v němž žiji, jít bránit se zbraní v ruce. Na této zemi jsem v každém myslitelném státě jen cizincem (Žd 11:13), jenž netouží se zde nějak zvlášť zabydlovat, když mé skutečné občanství je v nebesích (Fp 3:20). Proto je pro mne irelevantní prosperita světského státu, v němž dočasně žiji. Mě zajímá prosperita Božího království. A ta je obvykle s prosperitou světského státu v konfliktu,
P. Ašer
Ad Eva Hájková
“Ráda bych věděla konkrétně, v čem vám dnešní stát brání. Já, na rozdíl od vás, žádná velká omezení (nebo násilí) přicházející ze strany státu nepociťuji.“
V čem mi dnešní stát brání? Například v tom veřejně odmítat sodomity a jejich zvrácenou propagandu. Viz:
§ 7
Přestupky proti občanskému soužití
„(3) Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že
a) omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin, nebo
b) způsobí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, věk, zdravotní postižení, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho rodinný stav.“ (zákon č. 251/2016 Sb.)
Za to mohu být dle zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích sankcionován pokutou. Kromě toho je zde snaha dostat „sexuální orientaci“ i do § 355 trestního zákoníku (Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob). Extenzivním výkladem tohoto paragrafu by však zřejmě bylo možné již dnes trestně stíhat člověka, který by se vůči sodomitům veřejně vyjadřoval v duchu Nového zákona. V řadě západních „demokratických“ států už ovšem za to lidi trestně stíhat lze. A je vysoce pravděpodobné, že naše legislativa se bude po oné „progresivní“ západní legislativě opičit, pokud nám to přímo nenařídí EU. Přitom je z epidemiologických dat dobře známo, které nebezpečné nakažlivé nemoci šíří zvláště sodomité a tím ohrožují společnost, poněvadž jsou díky své extrémní promiskuitě vcelku stabilním rezervoárem těchto nemocí. Avšak stát proti tomuto jejich epidemiologicky nebezpečnému chování nijak nezasahuje, naopak je chrání a v tomto životním stylu de facto podporuje.
Napsala jste: „Mimochodem, v Ježíšově době byla aténská demokracie i římské republikánské zřízení už minulostí.“
To máte pravdu, avšak povědomí o ní v jeho době přetrvávalo, přinejmenším v literatuře.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste: „Na aténské demokracii bylo něco, co je dnes pro nás nepřijatelné. Například otroctví. Nebo to, že občané mohli odhlasovat něčí smrt. To byly prvky velmi zjevného násilí. A proč v dnešní demokracii nic takového není? Možná je to i díky křesťanství, které po staletí ovlivňovalo evropské myšlení. Přestože to bylo křesťanství nedokonalé.“
To je také pravda. Ve skutečné demokracii, tedy v té athénské, poněvadž dnešní západní zastupitelské „demokraciemi“ žádnými demokraciemi nejsou, jsou to z pohledu dávných Athéňanů obyčejné oligarchie, když těch zastupitelů (poslanců, senátorů) je málo (řecky: to oligon) a ještě k tomu jsou do sněmovny voleni, což v athénské demokracii neexistovalo, by nikdo z těch, kdo dnes horují pro demokracii, nechtěl žít, poněvadž by ho mohl kterýkoli občan jakožto sykofant nařknout před soudem, složeným ze zcela náhodně vylosovaných občanů, který by jej mohl snadno na základě i smyšlené obžaloby odsoudit k hrdelnímu trestu. Přitom každý obžalovaný se musel hájit sám a sám navrhovat důkazy. Proces ovšem musel skončit během jednoho dne. Takže komu se nepodařilo za tak krátký čas přesvědčit těch několik set vylosovaných neprofesionálních soudců o své nevině, mohl být snadno odsouzen k smrti. Proto bohatí lidé, na které se obžaloby sykofantů z pochopitelných důvodů často zaměřovaly, raději zaplatili sykofantovi úplatek, aby obžalobu nepodával a nemuseli tak riskovat svůj krk v nejistém procesu. To vedlo ke korupční atmosféře v celé společnosti. Kromě toho hrozilo těm, kteří nabyli příliš velkého vlivu ať už svým majetkem nebo jinak, že budou z důvodu všudypřítomné tyrannofobie střepinovým soudem (ostrakismem) odsouzeni na 10 ket do vyhnanství.
Až paranoidní strach Athéňanů z tyrannidy výstižně popsal ve své komedii Vosy Aristofanés:
„Kupuje-li někdo kapra, avšak nechce bělice,
ihned ten, jenž s bělicemi sedí vedle na trhu,
praví : „Tento člověk, zdá se, na tyrannidu má chuť.“
Chce-li někdo dostat k rybám zdarma kousek česneku,
zelinářka popatřivši na souseda, povídá:
„Pověz, dostati chceš česnek; chceš snad býti tyrannem ?
Nebo mníš, že kořeni ti mají dávat Athény ?“
Sosias: „Mne se také včera děvka, když jsem přišel v poledne,
že jsem chtěl, by zjezdila mě, rozzlobeně tázala,
zdali nechci Hippiovu tyrannidu zavádět.“ (Vosy v. 493-502)
Ve skutečné demokracii by proto nikdo z dnešních zpovykaných „demokratů“ žít nechtěl. Athénská demokracie totiž neznala ideologii lidských práv.
Ptáte se, proč v dnešní „demokracii“ nic takového není. Je to právě díky oné ideologii lidských práv. Na tuto ideologii, jejíž počátky lze vysledovat až někdy u Johna Locka v 17. století, patrně mělo vliv deformované křesťanství, biblickému křesťanství je však pojem lidských práv (tj. nároků) zcela cizí. Nový zákon nezná lidská práva, nýbrž milost. Ani židovství nezná lidská práva. Starý zákon zná micvot (přikázání), ne lidská práva. Bůh lidem žádná všeobecná lidská práva nedal ani podle židů ani podle křesťanů. Tím méně mohla dát lidem lidská práva nevědomá příroda, v níž se uplatňují pouze „práva“ silnějších či lstivějších. Ideologie lidských práv je až moderním konstruktem a nejzřetelněji byla zřejmě deklarována za americké a francouzské revoluce, přičemž nejvlivnějším zdrojem její inspirace bylo patrně svobodné zednářství.
Napsala jste: “Demokratický stát podle mého názoru nemusí používat tak velké násilí.“
Nevím, nevím, zda třeba demokratická První republika ve Francii používala menší násilí než absolutistická vláda Ludvíka XVI. nebo osvíceně absolutistická vláda Josefa II. u nás.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste: „Říkáte, že demokracie je nadvládou většiny, že většina diktuje. Existují i lidé, kteří si o současné liberální demokracii myslí něco jiného. Domnívají se například, že skutečnou moc mají nějaké elity apod., nikoli většina, a že tedy žádná opravdová demokracie není.“
S tím souhlasím. To, co je dnes vydáváno za západní zastupitelskou demokracii, vskutku žádnou demokracií není. Je to čirá oligarchie, jak už jsem uvedl. Navíc veřejné mínění nikdy neprodukují masy (většina) samy od sebe, nýbrž masy jsou indoktrinovány názory několika málo elitních démagogů. V tomto smyslu nebyla skutečnou demokracií ani demokracie athénská. Poplatnost většiny názorům těchto démagogů a tudíž bezcennost názorů většiny výstižně popsal již kolem roku 1830 německý filosof Arthur Schopenhauer:
“Co se obecným míněním nazývá, jest – při světle prozkoumáno – míněním dvou či tří osob, a o tom bychom se přesvědčili, kdybychom mohli býti svědky, jakým způsobem takové obecně platné mínění vzniká. Shledali bychom pak, že to jsou dva či tři lidé, kteří prví takový názor přijali nebo stanovili a tvrdili a jimž se dobrotivě důvěřovalo, že ono mínění opravdu důkladně prozkoumali. Z předsudku, že tito jsou k tomu dostatečně schopni, převzalo ono mínění nejprve několik jiných lidí. Těm zase věřilo mnoho druhých, jichž lenost jim radila, aby spíše hned uvěřili, než aby mínění to namáhavě nejprve zkoumali. A tak denně rostl počet takovýchto líných a lehkověrných stoupenců: neboť jakmile mínění získalo pro sebe značný počet hlasů, připsali to následující stoupenci tomu, že je mohlo získati jedině pádností svých důvodů. A ti, kteří zbývali, byli nyní nuceni uznávati za platné, co obecně platilo, aby sami neplatili za neklidné hlavy, jež se vzpírají obecně platným názorům, a za všetečné chlapíky, kteří chtějí být chytřejšími než celý svět. Teď se souhlas stal povinností. Nyní musí těch několik málo, kteří jsou schopni uvažování, mlčeti: a smějí mluviti tací, kteří jsou úplně neschopní, aby měli své mínění a svůj úsudek, jsouce pouhou ozvěnou cizích názorů; leč přes to jsou tím horlivějšími a nesnášenlivějšími jejich obhájci. Neboť tací lidé nenávidí u jinak myslícího člověka nikoliv tak jiné mínění, k němuž se tento hlásí, jako opovážlivost, že vůbec chce usuzovati: něco podobného se jim nestane nikdy a v tichosti jsou si toho vědomi. Zkrátka mysliti mohou jen málokteří, avšak mínění chtějí mít všichni: co jiného zbývá, než že je převezmou hotová od jiných lidí, místo aby si je utvořili sami? Poněvadž se to tak děje, jakou má pak ještě platnost hlas set milionů lidí? Jen takovou, jakou asi nějaké histroické faktum, jež se nalezne u sta dějepisců, pak se však dokáže, že to všichni opisovali druh od druha, čímž se to všechno uvede nakonec k výpovědi jediného dějepisce.” (Eristická dialektika)