Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ Mk 10, 17 – 27
Asi každý by chtěl mít tak dobře vychované děti, jako byl mladík, který se setkal s Ježíšem. V textu čteme, že byl dobře zajištěný, navíc byl zřejmě velmi slušný – alespoň si to o sobě myslel. Dodržoval desatero a to dokonce od svého mládí. Pokud to byla pravda, pak ke svému majetku jistě nepřišel nějakou pochybnou cestou. Představte si, milí rodiče, svoje děti za 10, 20 let, jak přijíždějí v neděli před sborovou budovu, vystupují z krásného Land Roveru nebo Mercedesu, po shromáždění vás zvou na oběd nikoli do místní knajpy U Drsnejch, ale do Imperialu. Když vidíte jídelní lístek a hlavně ceny a cítíte závrať, tak vás stále dokola napomínají, dívej se na jídlo, ne doprava – na cenu. Když čekáte na příchod číšníka, marně si vzpomínáte, kdy vaše děti zlobily, protože jsou jako mládenec z tohoto příběhu – od mládí dodržovali desatero, tedy poslouchali a dělali, co měli. Krásné pomyšlení. Skoro takto na mě působí bohatý mladík.
Tento mladík se doslechne, že v okolí se pohybuje známý rabín, a tak za ním zajde, aby si možná potvrdil to, co si o sobě stejně myslí. Potvrdit, že je dobrý, zbožný a schopný. Slušný a nábožensky založený člověk se ptá, co má dělat, aby získal věčný život a aby poznal Boha. Jenže on od malička slyšel, co má dělat. Má žít zbožný život, tedy se ptal na to, co dělal a co věděl. Podobně křesťanství vnímají mnozí lidé i dnes. Pokud budeš žít slušně, což znamená dodržovat desatero, jsi křesťan. Pokusme se nad tím ale chvíli přemýšlet. Jednalo se o zbožného žida, a proto se nabízí otázka, skutečně to nevěděl? Pochopitelně, že mladík věděl, nebo si myslel, že ví, co má dělat, aby získal věčný život! Od mládí slyšel, dodržuj příkazy. Tedy spíše než o otázku se jednalo o potvrzení své dokonalosti.
Sice je podivné, že by mladík skutečně dodržoval všechna přikázání, zřejmě mu trochu chyběla soudnost, ale možná si to myslel. Přes to mu Ježíš neřekne, že si vymýšlí. Protože se později píše o jeho bohatství, Ježíš nijak nezpochybňuje, že ke svému majetku přišel poctivě. Skutečně se tedy jednalo o slušného a spořádaného člověka. Ježíš vyslechne jeho povídání a jeho otázku a pak mu dá drsnou odpověď: Jdi a rozdej svůj majetek. To zní dost šíleně a hlavně zcela mimo realitu. Je zde ale jeden významný moment. Ježíš nikde neříká, že majetek a potažmo úspěch jsou hříchem, chybou. Nijak mládenci nevyčítá jeho bohatství a úspěch. Nemá myšlení některých lidí, že kdo je bohatý, určitě to někde musel nakrást. Stejně tak chudoba není známkou ctnosti. Pointa je v něčem jiném než v majetku.
Když vidím mladíkovu dokonalost, pak jednak vím, že já ji nemám a jednak mi to připomíná otázku, kterou bych rád položil lidem, se kterými se stýkám, kteří jsou dobře zabezpečení a jsou i svým způsobem slušní. Možná by někteří podobnou otázku dali i mně. Někdy bych se zeptal, jste skutečně tak dokonalí, jak vypadáte? Asi bychom slyšeli něco v tom smyslu, že nikoli, že každý má nějakou vadu na kráse. Mnozí lidé jsou krásní nebo napohled dokonalí proto, že vynakládají spoustu energie na zakrytí svých vad. Jenomže když se podíváte na kohokoli včetně sebe samých, nebo například mne dostatečně zblízka, pak zjistíte vady a nedokonalosti a to nejen na kráse, ale i na charakteru. Mladík vypadal krásně, ale Ježíš jde v rozhovoru pod povrch.
Nejde o to dávat celému svému okolí najevo, že mám problémy, zároveň ale v každém člověku je něco, s čím zápasí, co si velmi pečlivě skrývá a za co se stydí. A každý člověk někdy více či méně pracuje na tom, aby svoje nedostatky skryl. Neskryjeme vyražené přední zuby, ale skryjeme jiné oblasti. Mladík nahodil masku dokonalosti a evidentně mu to před lidmi vycházelo. Problém je v tom, že tuto hru lze hrát s lidmi, ale ne s Ježíšem. Proto mu Ježíš říká, jdi a prodej majetek. Neříká, že majetek je špatný, ale pro něj byl majetek problém. Pro někoho jiného může být problém něco jiného. Když člověk přichází ke Kristu, pak je lepší nechat svoje pomyslná líčidla ve stole a přijít takový, jaký jsem. A to mladík neudělal…
Možná znáte jméno S. Covey. Kdysi napsal bestseller 7 návyků vysoce úspěšných lidí. Kniha se stala učebnicí špičkových manažerů ale i obyčejných lidí. Autor mj. hovoří o životních prioritách, o uspořádání si určité hierarchie hodnot. Mj. tvrdí, že jen a pouze to, co máme v životě na prvním místě, určuje vše ostatní. Nejsou to první tři ani dvě oblasti, ale jen jedna. Pro mladíka, se kterým se setkal Ježíš, to byl majetek a úspěch. Když už mladík cituje desatero a svůj dobrý pocit z toho, jak jej zachovává, jak je vlastně dobrý, pak zapomíná na nejdůležitější přikázání – nebudeš mít jiné bohy mimo mne, anebo řečeno v jiné podobě, miluj Boha svého z celé své duše, mysli a síly. Láska k Bohu předchází poslušnost. Je to jako s dětmi. Nechceme pouze jejich poslušnost, ale i proměnu jejich vnitřní motivace. Ježíš vlastně říká, tvůj slušný život skutečně není cesta k tomu, abys mě poznal. To co chci, je, abys miloval Boha. Pro mladíka byl na prvním místě vztah k majetku. Nebo jinak napsáno, mladík svoji důvěru vložil v majetek a úspěch. Opět zdůrazňuji, že problém není majetek, ale priority. Moje otázka je, co je v mém životě na prvním místě. To a nic dalšího totiž určuje vše další.
Jiná věc je, že mladík přichází za Ježíšem a ptá se ho… úspěšní a bohatí lidé jsou na první podhled ti poslední, kteří připouští problémy. V nějakém interview ano, jistě řeknou, že nejvíce si cení lásky a zdraví, ale přesto nevypadají, jako ti, kdo mají problémy. Jenže podobné je to i s námi. Většinou patříme ke středním vrstvám, žijeme na jistém standardu, neděláme nějaké hrozné věci, desatero v zásadě asi taky leckteří z nás dodržují. Přesto ale čas od času poznáváme, že to není ono. Stejně tak mladík v určitém momentu pozná, že přes to, že splňuje vnější požadavky, jak by měl vypadat dobrý a úspěšný člověk, tak že mu něco chybí. Něco, co nedokáže naplnit majetek, úspěch, prestiž a ani schopnosti, díky kterým se k majetku dostal. Je to jakási černá díra v duši, kterou může zaplnit jen Ježíš a kterou nezaplní nic většího než Kristova láska.
Nakonec je zde otázka majetku. Bible považuje majetek za požehnání, za dar od Pána Boha. Nevyvyšuje askezi. Přesto ale o majetku mluví často a třeba dodat, že varuje, nebo lépe řečeno nabádá k jeho moudrému používání. V naší duši je jakési čidlo, které reaguje velmi rychle na majetek. Proč si to myslím. Protože je jen málo věcí, kvůli kterým by lidé byli schopni udělat skoro všechno. Svým způsobem bych to chápal, kdyby šlo o život, ale o život ani nic vážného jít nemusí, a přesto vidina majetku, bohatství, peněz nám někdy zatemňuje mysl a není snadné tomuto odolat. Víme, že to není správné, že existují důležitější oblasti, které navíc koupit nejdou, ale stejně na nás tlak vydělat, mít víc, má někdy vliv. A zřejmě toto byl problém i mladého muže, který přišel za Ježíšem. Ježíš říká, že bohatý těžko vejde do Božího království. Měřeno tehdejším standardem, pak je to těžké pro nás všechny, protože v porovnání s tehdejším, ale i nynějším světem bohatí většinou jsme. A starost o majetek i o jeho zachování, někdy jeho rozmnožení prostě energii bere, navíc někdy nedovoluje, abychom se starali o Boží věci. Co je tedy řešení? Nikoli chudoba, ale postoj, že mi peníze nediktují, že je moudře spravuji, že s nimi hospodařím jako s darem od Pána Boha.
Ježíš nakonec natvrdo říká, že bohatství není vůbec snadné zvládnout. Neříká, bohatí jsou zlí, ale nemají to snadné. Není snadné majetek získat, je ještě těžší ho zvládnout, nepodlehnout jeho vábení.
Zde by příběh mohl končit, ale čteme pokračování. Ježíš mládence neodsuzuje, nekritizuje, ale doslova čteme, že na něj s láskou pohleděl. Podobná vyjádření v Bibli moc často nečteme… proč? Když se tento příběh odehrál, Ježíšovi bylo zhruba 31 let. I on byl relativně mladý. I on byl bohatý, dokonce mnohem více, než mladík. Jenže on se svého bohatství vzdal a to kvůli nám, ale i kvůli mladíkovi. Obětoval sám sebe na kříži, za jeho, za naše hříchy. Jako by říkal, jsem ten nejbohatší vladař, který kdy žil a vzdávám se všeho kvůli tobě. Je-li něco mezi tebou a mnou – a u tebe je to majetek, vzdej se toho, a získáš věčný život, poznáš mě zcela nově. Zároveň získáš i nový pohled na úspěch, na majetek. Poznáš tyto věci jako něco, co ti nediktuje, z čeho se sice raduješ, ale co pro tebe není Bohem, kolem čeho se netočí tvůj život. Získáš skutečnou svobodu…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 12. prosince Foto: Wikimedia Commons – Ježíš a bohatý mládenec
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
32 Komentáře
Karel Krejčí
To je velice dobře napsané. Stěžejní je věta: „Je-li něco mezi tebou a mnou – a u tebe je to majetek, vzdej se toho, a získáš věčný život, poznáš mě zcela nově.“
Ano, to je nepochybně pravda. Ale jsem si jist, že to, co nás dělí, není pouze to viditelné, hmotné, ale i to, co je skryté a to skryté velice dobře, vkládání nadějí do všech možných spásonosných institucí a organizací majících za úkol napravovat „nedostatky a křivdy“ tohoto světa, včetně očekávání a spoléhání se na konečně toho správného politika a vládu, která už konečně dá ten náš svět do pořádku. Přiznejme si, kolik lidí stále vkládá naděje do toho svého, vysněného a jediného správného politika? A není právě tento vysněný politik překážkou (majetkem) mezi tím, kdo je skutečným vládcem, Pánem pánů a Králem králů?
pavel v
Promiňte pane Krejčí, ale mýlíte se ve výkladu věty, kterou jste citoval: „Je-li něco mezi tebou a mnou …, vzdej se toho, a získáš věčný život, poznáš mě zcela nově.“Budete-li milovat Pána a současně i svou paní, není na tom nic špatného. Špatným by se to stalo v okamžiku, kdy byste měl svou paní raději než Pána. Například kdybyste byl ochoten dopustit se pro ni něčeho zlého. Pak by vaše paní byla tím důležitějším než Bůh, ocitla by se mezi Ním a vámi. Není nic špatného podporovat a vkládat naději do politika. Špatným se to stane v okamžiku, kdy vkládáte naději do politika, který lže a porušuje zákon (jistě víte, koho mám na mysli :-). Nechápu, co vám vadí na podpoře lidí, kteří si dali za úkol napravovat „nedostatky a křivdy“ tohoto světa. Vždyť pokud vám bude učiněna křivda, budete vděčný každému, kdo se vás zastane. Nebo ne?
Karel Krejčí
Máte dobrou připomínku na mé zpochybnění významu napravování nedostatků a křivd tohoto světa. Ono je totiž zcela zásadní, z jakého pohledu a motivace tuto činnost uskutečňujeme. Jestliže si představujeme, že nedostatky a nespravedlnost tohoto světa vyřeší jednoduchý způsob vzít něco někde, kde je přebytek a dát tam, kde je nedostatek a je definitivně po problému, tak tomu jistě nevěříte ani Vy. A co se týká spravedlnosti v tomto světě, tak tu jistě není, ale ani nebude – tedy pokud se budeme spoléhat sami na sebe nebo na politiky, to je úplně jedno a to z jednoduchého důvodu – prostě jsme nedokonalí. Žádáme sami od sebe i od druhých něco, co vůbec nejsme schopni realizovat. Nejdříve se musíme stát blázny a uvěřit, že my toho nejsme schopni.
pavel v
Řekl bych, že autor přesně vystihl, jak to Ježíš myslel. Jsem rád, že otevřeně napsal, že bohatství není hříchem. Co jsem se jen naposlouchal těch nesmyslů, že podle Bible by měla být církev chudá, jakoby bohatství bylo jakýmsi Kainovým znamením. Co jsem se jen naposlouchal nářků na rozvírající se příjmové nůžky. Jakoby bylo něco špatného na tom, že Baťa byl tisíckrát bohatší než obyčejní ševci. Vždyť on je zaměstnal a zbavil bídy. Baťa byl vposledku pro ševce požehnáním. Společnost by měla být vděčná podnikatelům, že vytvářejí pracovní místa a bohatství jim neodnímat, jelikož pracovní místa jsou stále nedostatková komodita.
Hlavním sdělením tohoto evangelia je však něco jiného a autor o tom píše také. A sice to, že bohatství se člověku může stát jeho „bohem“. Že luxus se stane smyslem jeho života. Čtenáře možná napadne, jak těžko vejdou do Božího království celebrity, které bydlí v těch nejdražších hotelích, bavící se nakupováním stále nové garderoby – bavící se plýtváním. Když se však podíváme na problém zblízka, zjistíme, že to nejsou jen celebrity, kdo plýtvá, že okruh takových lidí je mnohem širší. Na internetu je kalkulátor How Rich Am I? Můžete si ho vygooglovat podle hesla. Odkaz se mi sem nepodařilo umístit. Když si tam dosadíme čistý roční příjem domácnosti, kde oba rodiče mají mediánovu mzdu (27 000Kč/měsíc) a mají 2 děti, zjistíme, že patří mezi 10% nejbohatších lidí na světě. Co z toho vyplývá? Že mezi boháče patří i běžný člověk v naší zemi, že i pro něho budou dveře do nebe možná úzké.
Karel Krejčí
Snad by v této záležitosti mohly sehrát nezanedbatelnou roli i finanční úřady …
Jiří Aron
Nezapomínejme, když tento oddíl vykládáme, na jeho hlavní myšlenku. Oč šlo. Jinak se dopustíme chyb, zkreslení toho, co mělo znamenat to ‚vzdání se majetku‘ v celkovém kontextu této události. Velmi dobře tuto pasáž vysvětluje W. MacDonald v komentáři k NZ.
Zejména tři citáty ukazují jasně na celkový kontext, na otázku spasení, jak a kdo může být spasen.
1/“…co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
2/ „Jak těžko vejdou do Božího království…“
3/„Kdo tedy může být spasen?“
Pokud zapomeneme na kontext, snadno se nám stane, že dojdeme k závěrům, které míří jinam. Hlavním problémem nespaseného mladíka nebyla jeho neupřímnost ohledně vztahu k majetku, nebo mladíkovo nedostatečné milování Boha, ani jeho nesprávné uspořádání priorit ohledně majetku a Boha. Toto vše je přece pro nespaseného přirozené. A řešením problému nespasení člověka nemůže být zaujetí správného postoje k majetku. Např. že mi peníze nediktují, ani vzdání se svých peněz, jak navrhuje autor komentáře. Vždyť kde k tomu má vzít sílu, když ještě není spasen. To by pak bylo spasení bylo odměnou za naše sebezdokonalení, z našich skutků a nebylo by Božím darem, viz Ef 2,8-9.
Důležité pro pochopení oddílu je to, že mladík sám začal téma spasení a to špatně zvolenou otázkou: „co mám dělat, abych získal věčný život“. Kristus se s ním nepřel a připomenul mu přikázání z Desatera, týkající se našeho vztahu k lidem (miluj bližního svého jako sebe sama). Mladík domýšlivě tvrdil, že přikázání nejen zná, ale navíc dodržuje všechna a ještě navíc že už od mládí. Zřejmě věřil, že spasení je odměnou za to, co děláme, dodržováním celého Zákona. Ani zde se Kristus nepřel a s láskou navrhl, ať tedy rozdá všechno, co má. To by pak znamenalo, že miluje své bližní jako sebe sama a tedy dodržuje, jako první člověk na světě, celý Zákon.
Šlo o konfrontaci s pravdou. Pokud by mladík o spasení skutečně stál, mohl požádat o milost. Proč milost? Protože i on, jako každý z nás, potřebuje spásu od Krista. Na spásu svými skutky nedosáhne nikdo.
A osobně jsem přesvědčen, že pokud by mladík Kristu přiznal, že všechen majetek rozdat nedokáže, že je sobecký (stejně jako všichni bohatí), že více miluje svůj majetek než Boha, že neplní Zákon a dělá to tak už od mládí, že je pyšný, že míjí potřebné okolo sebe a přitom tvrdí, že tyto chudé miluje stejně, jako sebe, atd… Zkrátka kdyby vyznal Kristu hříchy a požádal jej o odpuštění, byl by spasen i jako bohatý.
Hlavním problémem nespaseného člověka byla a je soběstačnost a pýcha, že to zvládá a zvládne sám; řešením by byla prosba o milost, uznání vlastní nedostatečnosti a současně Kristovy dostatečnosti.
Jen Kristus umí dát nové srdce, jen On dokáže změnit postoje člověka k majetku a k chudým okolo sebe, uspořádat správně priority. Sám Bůh Otec Krista ustanovil svým Prostředníkem, což je evangelium. Díky ti, Bože!
A jen s tímto nových srdcem, získaným milostí od Krista, by se spasený bohatý člověk mohl začít učit dělit o majetek s chudými.
Karel Krejčí
Pane Arone, dovolím si poněkud oponovat. Písmo není tak strohé, jak si jej někdy vysvětlujeme nebo jej chápeme. Onen mladý muž neměl problém se spasením, ale se ztotožněním se nebo s dosažením Božího královstvím. Kristus nám nepochybně v první řadě nabízí a chce pro nás to nejlepší – mít podíl na kralování a stát se součástí Božího království. Ale nic nejde najednou, každý musíme růst …
Jiří Aron
Pro pana Krejčího. Jestli Vám rozumím správně, vidíte – zřejmě podstatný, ano? – rozdíl mezi spasením a ztotožněním se nebo s dosažením Božího království. V čem přesně vidíte ten rozdíl?
V našem textu totiž žádný rozdíl není – učedníci na Kristova slova o tom, že bohatý nemůže vejít do Božího království reagují otázkou, kdo tedy může být spasen, když ne bohatý. Pochopili tedy Krista, že mluví o spasení a Kristus jim v tomto smyslu, tedy k tématu spasení, odpovídá na jejich otázku, viz Mk 10,28-30.
Abychom zde viděli rozdíl, museli bychom jít někam jinam, mimo rámec té události.
pavel v
Pane Arone, napsal jste: „Hlavním problémem … mladíka nebylo … jeho nesprávné uspořádání priorit ohledně majetku a Boha.“ V tom se mýlíte. Každý člověk se musí sám rozhodnout, zda chce sloužit Bohu nebo mamonu a není nikdo, kdo by to za něj udělal. Pokud dá člověk přednost mamonu před Bohem, zatarasí tím přístup Boží milosti. Ta se nabízí zdarma každému, ale pokud ji člověk odmítne, milost působit nemůže.
Představte si například, že vaše dítě provede nějakou lumpárnu. Vy jste rozhodnutý mu ji odpustit, ale chcete mu také promluvit do duše, aby se ta věc již vícekrát neopakovala. Když to s ním začnete probírat, zjistíte, že zatvrzele mlčí a o nějaké lítosti si můžete nechat zdát. Bylo by v zájmu toho dítěte za této situace odpustit, aby si myslelo, že odpuštění dostane automaticky, bez jakéhokoliv vlastního přičinění?
Jiří Aron
Panu Pavlovi V.
Použiji Váš příklad, abych vysvětlil to, v čem si myslím, že byl hlavní problém mladíka.
V tom spočívá milost, že v Kristu dostáváme spasení, odpuštění, zadarmo, bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Titus 3,4-7.
Mladík si chtěl spasení, odpuštění zasloužit, nestál o Kristovu milost.
pavel v
Vaše logika je taková, že na cestě k Pánu je nejlepší nedělat nic. Pokud byste něco dobrého vykonal, ocitl byste se v podezření, že jste chtěl do Božího království dojít vlastní zásluhou. Vaše logika má háček – je nelogická.
Zdá se mi, že Lutherovo „sola fide“ a „sola gratia“ nadělalo více škody než užitku. Luther to myslel dobře, ale jeho následovníci ho nepochopili.
Jiří Aron
V podstatě jste to nepřímo vyjádřil dole, jsme spaseni pouhou vírou v Krista, pouhou milostí.
Není to jakýsi ‚nový‘ vynález Lutherův, je to učení Krista samotného a Písma .
Např. zde:
Jan 6:28 Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ 29Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ nebo: Jan 6:47: Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, samozřejmě, že křesťané na své cestě za Kristem „něco“ dělají. Je ale nutné rozlišit, zda jejich život je veden Duchem Svatým nebo jimi samými. Pokud člověk sám ze sebe pomáhá chudým, modlí se, pilně navštěvuje bohoslužby, není mu to paradoxně moc platné. Ono totiž zase nedá tolik námahy a oběti dát finanční částku na charitu, v kostele říci Otčenáš, zajít v neděli do kostela a tam si zdřímnout. Daleko větší „obět“ je zahodit všechno, co pochází ze mě a mých skutků a poddat se plně Kristu. Zastanu se Luthera – v době, ve které žil, byl jeho zásah nezbytný. Vždyť lidé si překlopili Kristovo učení do učení lidského a věřili, že se dá koupit život věčný pouze fyzickými skutky. Bohatí lidé mohli žít dále hříšným způsobem, stačilo si koupit odpustek, podpořit finančně církev a měli zaručenou spásu. Skutečně měli? Ne, kdo jim toto tvrdil, uvrhl je do ohnivého jezera. Satan je hodně vychytralý a neustále něco zkouší. I v dnešní době se nás snaží obloudit. Proto my křesťané musíme být ostražití a hledat Kristovu pravdu. Myslím, že i protestanté přispívají na dobročinné účely (celkem běžně), jen prostě nespoléhají na tuto skutečnost, jako na jedinou dostatečnou ke spáse. A také se tím nechtějí „chlubit“ na veřejnosti. Pokud zde na KD vedeme diskuse, není to za účelem dehonestování protistrany, ale za účelem dobrání se skutečné cesty za Kristem, cesty k věčnému životu. Spoléhání se sama na sebe bývá častou příčinou pádu křesťana a pilné dláždění si své cesty jen svými „dobrými“ skutky příčinou ztracení naděje na věčné spasení.
pavel v
Paní Olgo,
když Luther kritizoval kupčení s odpustky, měl pravdu. Ale on šel dál. Postuloval slogany „pouhou vírou“ a „pouhou milostí“. Myslel to dobře – ty slogany jsou co nejstručnějším vyjádřením nejhlubší esence křesťanské nauky. Problémem je, že jejich stručnost může vést k chybným závěrům. Víra, o níž Luther mluví, není jen přesvědčení, že Bůh existuje. Víra je obrácení – znovuzrození. Představte si, že řeknete dítěti: „Ty krásné červené bobule na tom keři jsou velice lákavé, ale kdybys je snědl, bolelo by ti pak strašně břicho a mohl bys i umřít.“ Dítě odpoví: „Ano maminko“, ale za chvíli se jimi cpe, protože má na ně chuť. Víra neznamená jen změnu přesvědčení, ani modlení či rituál, znamená změnu jednání. Tak například pro věřícího člověka je nemyslitelné „seknout se v zaměstnání marod“. Sice to občas dělají „všichni“, ale je to podvod!!! Podobně je to i s tou milostí. Bůh ji nabízí každému, ale ne každý člověk je ochoten milost přijmout. Tak například Ježíš se prokázal neuvěřitelnými schopnostmi (slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni …) a přesto mu mnozí ze svědků těchto událostí neuvěřili. Znamenalo by to pro ně vzdát se předsudků. Takovým předsudkem tehdy například bylo, že pokud je někdo boháč, je to proto, že mu požehnal Bůh. Bůh nám občas poskytuje milost poznat pravdu (o světě), ale je jen na nás, zda tuto milost budeme ochotni akceptovat. Můj kamarád měl na dálnici nehodu. Auto začalo hořet a uvnitř byla malá dceruška za zaklíněnými dveřmi. Naštěstí se mu podařilo ji vyprostit. Tato příhoda způsobila, že se mému kamarádovi přeskládal žebříček hodnot. Uvěřil i přesto, že jeho rodiče byli zarytí ateisté. I Boží milost vyžaduje obrácení člověka. Doplnil bych tedy Luthera: nejen pouhou vírou a milostí, ale také činem, který je s vírou a milostí neodděliteně spojen.
Olga Nedbalová
Líbí se mi Vaše vysvětlení, pane Arone. Problém nespaseného člověka (soběstačnost a pýcha) je v dnešní době hojně rozšířený. Mohou za to i socio-kulturní vzorce dnešní doby. Je nutné být zodpovědný, soběstačný, výkonný…..I obráceným křesťanům je toto myšlení tak hluboce vryto pod kůži, že mají problém přiznat, že sami za nic nestojí a bez Boha nic nezmůžou. Snad je za tím i schovaná obava – co na to řekne společnost? Neodstraní mě jako neužitečnou součást? Myšlenka o „hodnotě“ člověka není vůbec nová. Je za tím systematická práce Božího nepřítele. Může nám našeptávat: „To jako za nic nestojíš? Sám nejsi nic?“ Díky Bohu, můžeme mu odpovědět: „Ano, skutečně sám za nic nestojím. Ani za zlámanou grešli. Ale mám hodnotu v Ježíši Kristu. To On je dokonalý, On mě vykoupil.“
Eva Hájková
Watchman Nee, kterého vzpomíná pan Drápal ve svém posledním rozhovoru, napsal, že jedinou podmínkou spásy (tedy toho, aby člověk zažil zkušenost spásy) je upřímné srdce před Bohem (nebo aspoň kousek upřímnosti) a prosba o Jeho pomoc.
Království Boží je podle mě tam, kde se děje Boží vůle. Pokud člověk dojde tak daleko, že jeho vlastní vůle je totožná s Boží vůlí, pak je to dokonalé.
Karel Krejčí
Kristus svou smrtí na kříži vykoupil z otroctví hříchu celé Stvoření. Ze samého závěru knihy Zjevení 22,15 můžeme usuzovat, že dokonce spaseni budou i ti, kteří jsou nazýváni jako „vyvrhelové společnosti“. To, co je podstatné je to, že nevejdou do Božího království. Ano, budou žít v nové zemi a nebi, ale nebudou mít právo ke stromu života a aby branami vstoupili do města. Nezahynou, jsou spaseni, ale nebudou mít podíl na věčném životě. Na věčnost …. ?
Eva Hájková
Bohatý mladík ale vyvrhelem nebyl. Byl jenom závislý na svém bohatství. Proto mu Ježíš osobně zjevil svou vůli – že se má od svého bohatství osvobodit. Ježíš ví, co každý z nás potřebuje (a potřebujeme každý něco jiného). On však neposlechl.
Olga Nedbalová
Je to pěkně řečené: Ježíš nám zjevuje svou vůli a ukazuje, od čeho se potřebujeme osvobodit. Vskutku, Ježíš nás osvobozuje již v tomto životě. Osvobozuje nás z našich pout. V tomto světle nezní výzva ke vzdání se majetku vůbec hrozná. Z pohledu světského je to zřejmě bláznovství, šílenost, nezodpovědnost. Dokonce se dá říci, z pohledu světa se jedná o krutost – nutit druhého, aby se vzdal svého majetku. Ježíš ovšem nenutí, ale nabízí. Nabízí mnohem více, než nám může nabídnout tento svět.
Karel Krejčí
Ano, máte pravdu. A jak posloucháme my? Někdy nás naše neposlušnost přijde velice „draho“ nebo také hodně bolí. Ale podstatné je, že jsme Boží děti 🙂
Olga Nedbalová
Někdy se také jako děti chováme – máme svoji hlavu a nechce se nám trpělivě čekat. Pak nás to opravdu bolí – popálíme se o žhavé kamna, odřeme si koleno, když si zkracujeme cestu po nebezpečné stezce. Ale pevně věřím, že jak křesťan roste ve víře, více a více poznává, že je lépe Ježíši naslouchat. A pokud se zbavíme svých pout, bude se nám daleko lépe dýchat a žít i na tomto světě. Navíc máme jednu velkou jistotu – Ježíš to s námi myslí dobře.
Jiří Aron
Panu Krejčímu 15. prosince 2020 v 6:31.
Význam toho obrazu je naprosto jiný, než píšete. Opačný.
Tito nebudou žít v nové zemi a nebi, budou mimo ‚město‘ za branami. Město a nová země a nebe popisují jedno a a stejné místo, kam jdou jen ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života. Nejsou to dvě odlišná místa.
Cituji Zjevení 22,15 : „…Venku zůstanou psi, kouzelníci, smilníci, vrahové a modloslužebníci i každý, kdo miluje a činí lež.“
Podobně je to i ve Zjevení 21,8.
„…ti, kdo propadli modlářské ohavnosti, vrahové, smilníci, kouzelníci, modloslužebníci a všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá.“
Jedná se tedy – podle Vás – ve Zj. 22 ,15 o jinou skupinu vrahů, smilníků, kouzelníků, modloslužebníků a lhářů, než která je ve Zj.21,8?
Karel Krejčí
Jaký by měly ony věty smysl, pokud by si v něčem navzájem odporovaly? Naopak se doplňují, ve správném pořadí a významu. Je to nepochybně záblesk naděje a náznak něčeho, co je nedokončené, ale nepochybně bude.
Jiří Aron
Vaše odpověď je, co se týče návaznosti, jasnosti a určitosti, ve stylu vyjádření delfské věštírny. Mlžíte.
Karel Krejčí
Ale kdepak, všichni budou žít v novém nebi a zemi. Rozdíl bude v tom, že ti, co budou mít věčný život, budou tvořit ono město, kde pramení a protéká řeka života a budou s Bohem a Kristem kralovat všem, co zůstali před branami tohoto města – obrazně.
Jiří Aron
To už jste napsal jasně, děkuji.
Rád bych s ještě zeptat, jak rozumíte všem textům, které s určitostí říkají, že všichni v novém nebi a zemi nebudou. Např. těchto pět pasáží ve Zjevení: 19,15; 20,15; 21,8; 21,27; 22,15.
Eva Hájková
Pane Krejčí, a myslíte, že to nějak souvisí s 1 Kor 3, 11-13 – kde se srovnávají ti, kteří „staví ze zlata, stříbra a drahého kamení“ s těmi, kteří „staví ze dřeva, trávy, slámy“? Napadlo mě to totiž, protože i město Nový Jeruzalém má být podle Zjevení z ryzího zlata, drahokamů a perel. Pak by to odpovídalo vaší představě, že ti, co stavěli ze zlata a drahokamů, tvoří ono svaté město, a ti, co stavěli ze slámy, zůstanou za hradbami. Ti druzí budou prostě závislí na těch prvních.
Karel Krejčí
Zjevení: 19,15 15 Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha.
– Veliký ostrý meč vycházející z Kristových úst je evangelium. Ignorace nebo dokonce vzpoura proti němu má za následek Boží hněv. Je ve světě málo neštěstí, válek, tragédií, nemocí atd?
20,15 15 A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.
– Z kontextu celé kapitoly vyplývá, že bude málo těch, kterých se druhá smrt již nedotkne a ti budou po vzkříšení spolu s Kristem kralovat v tisíciletí. (nad kým)? Ostatní budou muset podstoupit druhou smrt v ohnivém jezeře. Jistě nic záviděníhodného, ale nepochybně směřující k očištění.
21,8 8 Avšak bázliví, nevěřící, ti, kdo propadli modlářské ohavnosti, vrahové, smilníci, kouzelníci, modloslužebníci a všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá.“
– Stejné jako předcházející. Mají svůj díl … projdou ohněm
21,27 27 A nevstoupí do něho nic nečistého ani ten, kdo činí ohavnost a lež, ale jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.
– Ano, ostatní nezahynou, ale nebudou mít přístup do města, protože nebudou s Bohem a Kristem jedno.
22,15 15 Venku zůstanou psi, kouzelníci, smilníci, vrahové a modloslužebníci i každý, kdo miluje a činí lež.“
– Ano, proto zůstanou venku a nezískají věčný život.
Karel Krejčí
Zjevení 21,24. A národy budou chodit (v jeho světle) a králové země do něho přinášejí svou slávu.
Toto je dostatečná opora ke tvrzení, že v nové zemi a nebi budou společně ti, co budou kralovat i ti, kteří zůstanou před branami onoho města. I oni budou mít v podstatě věčný život, protože smrti již nebude.
Olga Nedbalová
Celý rok čtu Písmo podle plánu čtení na celý rok. Na závěr je zařazeno paralelně čtení Janova zjevení a Izajáše. Dnes jsem se dočetla k Izajášovi 57:
15Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.
16Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám .
17Rozlítil jsem se, když se lid provinil chamtivostí, bil jsem jej, skryl jsem se v rozlícení, že se odvrátil a šel cestou svého srdce.
18Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí.
19Stvořím ovoce rtů. Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Vyléčím jej.
20Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal.
21Nemají pokoj svévolníci,“ praví můj Bůh.
Je zde tedy naděje – Bůh nechce vést spory navěky, dokáže odpustit hříchy. Ale svévolníci, tedy ti, kteří žijí jen podle své vlastní vůle, nebudou mít nikdy pokoje.
Eva Hájková
„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15)
A teď – protože se blíží Vánoce – citát z Velké vánoční knihy A. Grüna:
“ Přeji vám, abyste v tomto vánočním čase opět pohlíželi na svět očima dítěte. Děti se umějí divit. Jsou otevřené všemu novému. Chtějí se učit, chtějí samy prozkoumat, co je život. Nespoléhají jen na ostatní. Děti se do všeho pouštějí, umějí zapomenout samy na sebe. Dokážou se z celého srdce radovat. Dokážou být zcela přítomny v daném okamžiku, aniž by se nechaly rušit ohledy a očekáváním. Přicházejí k lidem se srdcem dokořán, bez vedlejších úmyslů, bez předsudků. Důvěřují svým citům. Činí to, co vnitřně cítí.
Vánoce nás vyzývají, abychom byli opět jako děti.“
Olga Nedbalová
Děkuji, moc pěkné. Je pravda, že já osobně zapomínám v poslední době mít radost z Krista. Ale víra bez radosti není úplná. A je škoda se o tuto radost připravovat.