Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna, a je proto třeba vyrazit někam do přírody.
Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?
SOUVISEJÍCÍ – David Novak / Putinova zvrácená východiska ospravedlňující válku na Ukrajině
Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ve sboru, z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem (tento rok se pokusíme obnovit křížovou cestu). Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se o velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsou možná následující.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Ruská agrese a naše modlitby
Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijové čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je pro některé křesťany nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělaly v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.
Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.
Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce s narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.
Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V některých křesťanských kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale i úskalí. Podívejme se, jak některé „církevní nízkoprahy“ vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci, nízkoprahové neznamená nutně blbé, stejně tak sofistikovaná liturgie neznamená vyšší duchovní úroveň.
Jen chci ukázat, že se v jistých kruzích křesťanstva někdy vytrácí prvek ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná jako Velikonoce), ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách?
SOUVISEJÍCÍ – David Novak / Stvoření a věda
Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu Říci životu ano, Šamhorodský proces, Proč se zlé věci stávají dobrým lidem, Noc jsem si uvědomil, že vyčerpávající a zároveň pravdivá odpověď neexistuje. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…
A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu Noci, Šamhorodského procesu a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel, ale ony postihují realitu jen zčásti.
Zároveň nevěřím v Boha, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože… Věřím Bohu navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou.
Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 16. dubna 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
21 Komentáře
Petr Adamec
Problém není, myslím, s nízkoprahovostí. Ale s evangelikální teologií – často je zaměřená na obrácení a přijetí spásy a pak už nic. V evangeliích vidí jen historii a nemá smysl pro prožitek příběhu. Ani pro slavení svátků, obřady, svátosti a podobně. Jak charizmatické hnutí, tak i evangelikální hnutí zdůrazňuje určité nesmírně důležité oblasti víry, ale ty ostatní často zcela pomíjí.
Pavla Klingerová
Dobrý den , rozumím tomu z Písma tak, že prvotní církev neslavila ani vánoce, ani velikonoce. Po domech pospolu často lámali chléb a slavili Večeři Páně. A apoštol Pavel říká, že někdo zachovává sváteční dny a jiný ne. Že na tom nezáleží. Nerozumím tedy tomu o čem váš článek je. Stěžujete si na komerci vánoc nebo neduchovnost křesťanů o velikonocích? Nejsou to všechno jen lidské tradice a zvyky?mluvíte o “ hlubināch“ a povrchnosti? Nebo o Kristu a následování jej? Je to vás nebo o jiných křesťanech nebo o formách zbožnosti? Váš článek jsem nepochopila
Olga Nedbalová
Možná by bylo vhodnější místo slova slavit použít slovo připomínat si. Připomínat si oběť Krista a také Kristovo vzkříšení. Že tedy na konci nebude jen práchnivina kostí v hrobě, ale věčná radost v přítomnosti Krista. Samozřejmě nebudeme vzkříšeni skrze naše skutky, jak si často my protestanté rádi opakujeme. Někdo už z toho má takovou mantru. Ale mám obavy, zda to někdy neslouží i jako zástěrka naší pohodlnosti. Jít na bohoslužby, přijít na sborovou akci. Když je kolem tolik lákadel. Přiznám se, že jsem se teprve nedávno dokázala vcítit do hloubky Jakubova listu. A pochopila jeho rozhořčení. Pročítám se také ráda historií tajných evangelíků zde na Moravě a zvláště v blízkém Holešově. Jak moc dokázali držet společenství v Kristu i přes všechno vnější protivenství. Pro mě je velmi důležitým aspektem křesťanství sbor. A život v něm. Ostatně i apoštol Pavel upozorňuje, proč upřednostňovat společenství před individuálním vyznáváním víry. Třeba proto, abychom dokázali společně využít všechny dary Ducha Svatého. Abychom se ve víře podporovali, abychom dokázali překonávat svá selhání, slabosti. Možná některé naláká „radostná“ víra, která má všechno odpověď. Takový věřící pak může odpadnout při prvních těžkostech. Ano, radost je také základním bodem křesťanství. Ale radost, která přišla skrze kříž. Válka, nenávist, boje, smrt. A to všechno nedaleko nás. Jak to lze jen pochopit? Také neznám univerzální odpověď. Ale posílám k zamyšlení píseň Karla Kryla – Zapření Petrovo. Možná – nezapíráme svého Pána i dnes? Jak moc hořce dokáže nad svým selháním plakat. Nebo už jen tak mávneme rukou a jdeme v klidu dál?
Země je rudá od krve a mlčí stromy v Nazaretu.
Vždy naposled i poprvé – jak v neskutečném kabaretu.
Jsme příliš slábi ve víře, byť třeba Krista na kříž vlekou.
A zabijí-li pastýře, pak se i ovce rozutekou.
Kříže se tyčí k měsíci a trny zdraví Mesiáše.
V zahradě pějí slavíci, je noc, jež čeká na Jidáše.
Měsíc se třpytí perletí, a třeba věrnost přísaháme.
Teď podruhé i potřetí Krista i sebe zapíráme.
Zapřeme poprvé – ruce se dosud chvějí.
Zapřeme podruhé, chválíce beznaději.
Potřetí zapíráme už jen tak, ze zvyku.
A slzy polykáme, pláč místo výkřiku.
Země je rudá od krve, kokrhá kohout v Galileji.
Vždy znovu a vždy poprvé prosíme s Petrem o naději.
Jsme příliš slábi ve víře a svatou pravdu na kříž vlekou.
Neb zabijí-li pastýře, jsme ovce, jež se rozutekou.
Petr Adamec
To Pavla Klingerová: Děkuji moc za komentář, lépe bych to sám nevystihl. Přesně tento postoj jsem měl ve svém komentáři na mysli. Samozřejmě, je to legitimní názor a postoj. Ale víte, ve všech kulturách slavili vždy lidé svátky. V prvotní církvi převládali křesťané ze židů. Samozřejmě slavili židovské svátky. Včetně Pána Ježíše. Slavil svátky své kultury. Ne jen ty biblické, ale i třeba svátek světel. Někteří křesťané svátky neslavili, snad byli z pohanů, snad se chtěli oddělit od židovských kořenů? Nevíme. Mezi křesťany postupně svátky získali obsah křesťanský. A mizel charakter a obsah židovský. (Někteří křesťané to chtějí vrátit zpět). Moderní evangelikálové a moderní euroameričané nemají moc smysl pro svátky, taky třeba pro svatby, pohřby, křty a podobné, ne zcela racionálně uchopitelné věci. Co se nedá pochopit raciem, nemá smysl. Evangelikálové to berou často jen jako křesťanskou povinnost (třeba křest), smysl jim uniká. Zdůrazňují totiž hlavně víru – sola fidea – tedy pro ně často jen racionální víru v nějaká fakta. Kazatelé v evangelikálních církvích mají být hlavně bibličtí učitelé – již ten všeobecný název kazatel je výmluvný. Třeba katolický kněz je hlavně dobrý zpovědník. Pravoslavný pop zase obřadník. Toto racionální zaměření je u evangelikálů dost vidět na úloze křtu nebo právě svátcích. Dříve hlavní křesťanský svátek Velikonoce ztrácí svou úlohu a smysl. Vánoce si ji drží lépe – díky jisté komerčnosti a dětské slavnosti. Kdyby nebylo dětí, asi by to také nebylo slavné. Ovšem evangelia mají strukturu, která napovídá o veliké úloze velikonoc – velikonoční události tvoří třeba 25% textu a více. A evangelia jistě vycházela z kázání, která se v prvotní církvi kázala (a naopak). Může vůbec společnost žít úplně bez svátků? Je člověk výhradně či především racionální bytost? Není tento deficit u evangelikálů hrozivý problém? Možná totiž nemohou lidem úplně trvale dlouhodobě naplnit veškeré duchovní potřeby. Myslím tím, že evangelia jsou jako chléb k naplnění všech potřeb. Pokud v nějaké církvi nějaké část evangelií je trvale opomíjena, je to problém, protože se v životech lidí projeví ta potřeba. Ten deficit. A slavení velikonoc je důležité, když to bylo důležité v evangeliích. Byl jsem o vánocích na shromáždění (asi 300 posluchačů), kazatel v úvodu řekl, že by měl asi mluvit o vánocích, ale neví moc, co o tom říci. Všichni přece ten příběh znají – Ježíš se narodil. Tak se modlil, o čem kázat a rozhodl se mluvit o Trojici. Předložil posluchačům výčet biblických míst, kde se mluví o Trojici, že jde prostě o biblickou pravdu. Není to výmluvné? Jako by nám nedocházelo, že Písmo není jen racionální obsah a učení, nevidíme určité jiné stránky. Které ale Písmo má a jsou zde důležité.
Ondřej Cigánek
Davide, jste dobrý člověk. Vraťte se domů. Do Pravé církve.
Rušíte velikonoční bohoslužby a další obřady, protože „nemá smysl dělat to pro málo lidí“. Víte jistě přeci sám, že v Pravé církvi má bohoslužba smysl i když ji kněz slouží sám, nebo pro jednu babičku a to je velmi zásadní.
Davide, pojďte domů…
Ať se daří.
Olga Nedbalová
Na dnešních bohoslužbách mě zaujala myšlenka z kázání našeho evangelického faráře. A to, že my, lidé máme někdy sklon své vidění světa představovat jako ten jediný správný Boží pohled. Proto je důležité slyšet výklad evangelia nezávislý jen na našem pohledu, diskutovat o víře se svými bratry a sestrami v Kristu. Dokonce ani náš sbor nemusí být nutně držitelem toho správného pohledu. Jsme jen lidé, se všemi svými slabostmi. Na druhou stranu je pravda, že při přijímání názorů zvenčí (mimo sbor) může dojít k šíření falešného učení. Tedy máme nad názory přemýšlet, rozvažovat a těch dobrých se držet. Někdy se nám může stát, že se cítíme lépe s lidmi podobného typu smýšlení. Vytvoříme si svou úzkou modlitební skupinku a té se držíme. Je nám spolu dobře a širší společenství nás může znervózňovat. Přiznám se, že Českobratrské církvi evangelické liturgický řád zatím nechybí. Spíše jsem měla pocit, že nám poněkud chybí čerstvý závan Ducha Svatého. Ale do našeho sboru se přivdala jedna sestra, původem z letniční církve a život v sboru oživuje. Třeba tím, jak zpívá chvály. Mezi klasické varhanní sklady s texty z evangelického zpěvníku, hraje na kytaru a radostně chválí Krista. Rozhodně nehorlím za povinnou návštěvu bohoslužeb a kdo se nebude účastnit, budiž proklet. Spíše jen si myslím, že je skutečně velká škoda, pokud vynecháváme společná shromáždění. Protože jsme to už přece tolikrát slyšeli. Protože jsou nám někteří lidé ve sboru nesympatičtí. Protože se nám nechce tak brzo vstávat. Protože chceme raději jít do přírody, kde si Boha přece taky můžeme sami najít. Prvotní církev to měla velmi těžké. Často snášela protivenství a pronásledování. Přes to všechno se dokázala scházet. Zřejmě ovšem v jistém okamžiku začalo být praktičtější mít pevné místo, kde se budou moci scházet. V určený čas. Domlouvat se, u koho udělám skupinku příště a v kolik hodin je často velmi náročné. Je lepší mít prostě pevné místo – kostel, modlitebnu. A dodržovat liturgický rok je pro mě také spíše praktická záležitost – neopomenu žádnou důležitou část evangelia, tak jak správně upozorňuje pan Adamec. Ne, skutečně skrze návštěvy bohoslužeb nebudeme spaseni. ALE můžeme nám to velmi pomoci v našem následování Krista. Ve společenství bratří a sester. A samozřejmě ideálně s Kristem ve středu našeho společenství. Kéž bude Pán přítomen všude, kde Ho budou upřímně volat, kde Mu budou chtít naslouchat.
Eva Urbanová
Jsem moc ráda že naše CČSH dodržuje katlický liturgický kalendář byť bez obřadností.
A taky jsem moc ráda že náš sbor po bohoslužbě praktikuje ,,kavárnu v sakristii“ kde se probírá kázání,církevní i osobní narozeniny a svátky.
Ovšem plný kostel máme fakt asi jenom na Vánoce.
Hlavně proto že o půlnoci zpívá náš člen a bratr Václav Neckář.
David Novák
To P. Klingerová: neděláme spoustu věcí, které dělala nebo nedělala prvotní církev. První církev není žádný normativ. Chtěl jsem sdělit, že když už slavíme Vánoce, mohli bychom stejnou vážnost dát i Velikonocům. Pochopitelně ale nelze soudit člověka podle toho zda a jak to či ono slaví nebo neslaví. Neznám ale moc křesťanů, kteří by neslavili štědrý večer, znám ale řadu, pro které Velikonoce jsou jen den navíc volna. Nelze z toho dělat dramatické závěry, ale za článek nebo zamyšlení to některým stojí
Olga Nedbalová
Pro paní Urbanovou: Já osobně vnímám slavení svátků i jako možnost spojit se, alespoň duchovně, s dalšími křesťany napříč časem i místem. Na Velká pátek jsme při vysluhování Večeře Páně zpívali píseň Jezu Kriste, štědrý kněže. Ta píseň mi vždy připomene i Jana Husa. Když společně zpíváme, uvědomuji si, že tu píseň zpívali tisíce lidi, co žili dávno před námi. A že ji teď zpívají lidé, kteří jsou od nás desítky kilometrů daleko. I to je pro mě křesťanství. Nejen můj osobní vztah s Ježíšem, ale také vztah dalších bratří a sester v Kristu. Všech, kdo upřímně touží po poznání Ježíšovy pravdy. Patřím pod vesnický sbor ČCE a ve velikonoční svátky bývá celkem plno. Je to i z důvodu, že přijíždějí na bohoslužby potomci lidí, kteří patřili pod náš sbor a již umřeli. Potomci bydlí jinde, ale na velikonoční svátky se přijedou podívat. Nebo také chodí lidé, co jdou do kostela opravdu jen na vánoce nebo velikonoce. I za ně jsem ráda.
Na závěr chci všem bratrům a sestrám v Kristu popřát slovy apoštola Pavla (Gal.1:3): „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“
Karel Krejčí
Bratře Nováku,
slavit Velikonoce možná ani z určitého pohledu nedává smysl. Pokud jsme byli v Kristu ukřižováni na kříži a zemřeli, zemřelo vše to, co je spojeno se starým tělem a co nás odlučovalo od Boha. Byla odstraněna příčina, proč jsme byli vyhnáni z ráje a ztratili spojení s Bohem. Cherubové, kterým Bůh přikázal, aby střežili přístup ke stromu života, byli – obrazně vyjádřeno – roztržením opony odstraněni a my si již nyní můžeme užívat jeho plodů. A pokud ne, příčinou může být až přílišné utápění se právě v oněch obřadech, které nás od této reality – již dávno předem připravené – naopak mohou oddělovat.
Jiří Aron
Je potřeba rozlišovat co je Boží vůle.
V evangeliích věřícím Ježíš Kristus říká, abychom na památku jeho oběti o Velikonocích společně slavili Večeři Páně, apoštol Pavel v listu do Korintu učí, jakou formou. Ať už jednou týdně nebo jednou měsíčně, slaví evangelikálové tímto způsobem Velikonoce po celý rok. Znám sbory, kde kázající často připomínají Kristovo evangelium, které se stalo o Velikonocích. I to je zásadní součástí společného slavení Velikonoc.
Nemyslím, že je správné, aby byla na evangelikální křesťany kladena břemena jako neplnění standardů římskokatolické církve. Proč hodinu a půl společně meditovat na křížové cestě (v textu byla zmíněna dokonce třikrát) či pašijová čtení. A máme se jakkoliv znepokojovat tím, co si myslí o nás evangelikálech M. C. Putna?
V Kristu máme svobodu a On je náš zákon. Napodobování či nenapodobování tradic nás ke větší zbožnosti nedovede.
Kristus za nás zemřel a vstal z mrtvých. 2Kor 5:16-17: „A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
Martin Hambálek
Milý Davide, nad touto otázkou – neúčast křesťanů na svátečních bohoslužbách – přemýšlím už delší dobu. Jedno z mnoha vysvětlení může být, že v evangelikálních sborech roste počet křesťanů, kteří nevyrůstali v křesťanských rodinách (alespoň v našem sboru tomu tak je). V době svého mládí a dospívání prožívali velmi silně Vánoce jako rodinnou oslavu. Ale Velikonoce mají z té doby spojené skutečně hlavně s prodlouženým víkendem a pondělní pomlázkou. Jsem přesvědčen, že u nově obrácených křesťanů chybí církvi výchova k učednictví, která by zahrnula i tento aspekt.
Žel, ještě horší situace se týká Letnic, kdy ani mnozí dlouholetí věřící téměř nevědí, že tento svátek vůbec existuje a stojí za to jej slavit.
Roman
Dobrý den, neřekl Kristus, co chce, abysme dělali?
Neřekl, stále to čiňte na mou památku?
Olga Nedbalová
Dopředu se omlouvám za můj další dlouhý příspěvek. Myslím, že většina diskutujících se shoduje. I když to tak na první pohled nevypadá. Určitě nás nespasí pouze forma (bohoslužby), spasí nás její obsah, jímž je živý Ježíš Kristus. Potřeba řádu společných shromáždění se ukázala velmi brzy po vzniku církve, viz. například 1. Korintským 11. Společná shromáždění jsou pro křesťany velmi potřebné. Ostatně sám Ježíš nás ke shromažďování nabádá Matouš, 18:20 „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Koneckonců i ve věčném království budeme ve společenství ostatních bratří a sester společně chválit Beránka, nikde není psáno, že s Kristem bude pouze jednotlivec, viz. (Zjevení 22:1-4). Doufám, že v dnešní době se snad již nenajdou lidé, kteří věří, že je spasí pouhé chození do kostela, křižování se, klečení na kolenou. Nicméně, pokud chce někdo absolvovat křížovou cestu a přináší mu to větší poznání Krista, je to jeho věc. Jak podotýká správně pan Aron, není nutné ovšem přenášet čistě katolické záležitosti do protestantských církví. Můžeme se třeba mimo Písma inspirovat i v Jednotě Bratrské, zvláště v jejích počátcích (věci podstatné, služebné a případné). Přeji všem, ať do shromáždění chodí radostně a společně se svými bratry a sestrami v Kristu slaví našeho Pána Ježíše Krista. Tak, jak je to v písni EZ 397 (má starodávná slova, ale text si myslím je stále aktuální):
1. Radujme se vždy společně, vzdávajíce chválu vděčně Bohu otci nebeskému, Synu i Duchu svatému,
2. že již ráčil pohlédnouti, milostí svou k nám se hnouti v tyto časy nebezpečné; zpívejme mu žalmy vděčné.
3. Vzbuzuje nám ku pomoci vůdce věrné z bludu noci: ó Pane náš všemohoucí, veď i dál své dílo skvoucí!
4. Co jsi počal, Pane milý, při nás z lásky, doveď k cíli; doufáme my v tebe, Pane, že tvé dílo přece stane.
5. Obnov nám své sliby svaté, slovem víry v srdce vsáté, pro milost to učiň svoji, ať se lid tvůj v jedno pojí,
6. jenž jest velmi rozptýlený, z cesty pravdy pomýlený; ó Pastýři předůstojný, dávej církvi pokoj hojný.
7. Rač se, Pane, přičiniti, lidi ze sna probuditi, ať tvá pravda všechny bludy rozptyluje vždy a všudy,
8. aby pravdu poznajíce, nesloužili bludům více, nežli tobě jen samému, Pánu Bohu jedinému.
9. Sám tys Pán nad pány všemi, i král nad nebem i zemi; ukrotiž, ó božský reku, bouři ukrutného vzteku.
10. Dejž, ať tvoji vyvolení z propasti jsou vychváceni, račiž, Pane, pospíšiti, pravdu v světě vyvýšiti.
11. Sešli k nám, ó Otče milý, Ducha milosti a síly, abychom v tvé pravdě stáli, všemu zlému odolali.
12. Dejž, ať v lásce trvajíce i své bližní milujíce, pokoj Boží v srdcích máme, v milosti tvé prospíváme,
13. naději se těšíc‘ jisté, že nás všechny, Pane Kriste, ruka tvoje spolu spojí tam, kde trůn tvůj věčný stojí.
Karel Krejčí
Pro pana Romana.
Máte pravdu ve zmíněném Ježíšove výroku a já rozhodně nemohu popřít jeho univerzální platnost. Ovšem je též pravdou, že Ježíš takových výroků pronesl mnoho a jejich platnost je buď zlehčována nebo zcela přehlížena. Jedním z těch naprosto zásadních je ujištění, že bez Božího svolení nám nevypadne ani vlas. Tím tedy na sebe bere zároveň i odpovědnost za sebemenší násilí, či křivdu. A co tedy s tím uděláme, zvláště v této vypjaté době? Budeme nadále svalovat viny jeden na druhého a na druhé straně dbát na dodržovani obřadů a tradic?
Otakar Vožeh
Slavení svátků je jedna věc. Mám však zato, že se autorovi jedná o rozdíl mezi tím, jakou důležitost v našich myslích a srdcích zaujímají Vánoce vs. Velikonoce. Zásadní problém vidím v tom, že se často mluví o těchto a jiných historických událostech popsaných v Bibli jako o „příbězích“. Vánoční „příběh“ je hezký, velikonoční je o mučení, krvi a ukřižování . . . až do dne Ježíšova vzkříšení. Až přestaneme brát Bibli jako „příběhy“ a budeme mluvit jak o Ježíšově početí a narození, tak o Jeho oběti na kříži a vzkříšení jako o historických událostech podstatných pro Boha i pro nás, možná víc lidí pochopí skutečnou podstatu, důležitost a souvislost všeho toho, k čemu došlo, když Bůh poslal svého Syna.
Mirek P.
Dobrý komentář. Sám s věkem odhaluji krásu liturgického kalendáře – advent, pašije, vigilie. I když většinou na nich participuji pouze tak, že když jsem na návštěvě u mámy, sledujeme je společně v TV Noe.
Evangelikální zbožnost je skutečně založena na tom, že žijeme s Kristem každý den, modlíme se a čteme si Písmo každý den a pak jej aplikujeme v běžném profánním životě. Liturgický rok vzešel především z toho, že venkovští laicčtí lidé měli méně času Písmo číst, natož o něm přemýšlet. A tak církev přizpůsobila obřady jejich životnímu cyklu. Během dlouhých adventních nocí se lidé scházeli ke zpěvu rorátů. Velikonoční svátky byly naopak vítánou zastávkou v rozběhnuté jarní zemědělské sezóně; máma nás vždy kárala, když jsme chtěli něco dělat na zahradě, protože na Velký Pátek se nesmí hýbat se zemí.
Takže se Davide, na ty lidi nezlobte, když se vám o velikonocích rozutečou. Pokud připravujete například vigilie, asi bude potřeba spojit více sborů společně. Mě zase naopak chybí, že když z pražského KS odešel Dan, prakticky přestali fungovat úterní biblické hodiny, protože ve vztahu k návštěvníkům už nikdo nedokázal být tak bezprostředně vstřícný jako on.
Honza Hučín
Asi přicházím s komentářem příliš pozdě, ale následující myšlenku zde nikdo nezmínil (pokud jsem se nepřehlédl). O Vánocích se do přírody příliš nejezdí, protože 1. je příliš zima, 2. nejprve je Štědrý den a až pak volné dny (pro mnohé až do Nového roku). Velikonoce naopak gradují. Kdyby hlavní velikonoční slavnost připadala na Velký pátek a venku by bylo ošklivo, bylo by to s účastí jiné.
Karel Krejčí
Bůh o sobě řekl: „JSEM, který JSEM“. Jsem přesvědčen, že mnozí z nás se vymaní z iluze času a porozumí tomu, že existuje pouze přítomnost – JSEM. Osvobodí se od dodržování obřadů a tradic a stane se realitou to, co zde uvedl bratr Aron: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
Maja
Taky se dnes přidám a souhlasím s panem Aronem a Krejčím, dobře vyjádřeno a napsáno. Děkuji.
Karel Krejčí
Ano, my jsme schopni zažívat pouze přítomnost a ona přítomnost je teď, v každém okamžiku. Pokud bude naší přítomností téma minulosti, již nebudeme prožívat přímou realitu Boha – JSEM, ale pouze záznamy, vzpomínky, zážitky, převzaté informace apod., ale ony již nemohou být absolutní pravdou, která může být pouze v daném okamžiku, ve spojení s Bohem.