Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna, a je proto třeba vyrazit někam do přírody.
Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?
SOUVISEJÍCÍ – David Novak / Putinova zvrácená východiska ospravedlňující válku na Ukrajině
Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ve sboru, z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem (tento rok se pokusíme obnovit křížovou cestu). Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se o velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsou možná následující.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Ruská agrese a naše modlitby
Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijové čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je pro některé křesťany nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělaly v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.
Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.
Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce s narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.
Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V některých křesťanských kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale i úskalí. Podívejme se, jak některé „církevní nízkoprahy“ vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci, nízkoprahové neznamená nutně blbé, stejně tak sofistikovaná liturgie neznamená vyšší duchovní úroveň.
Jen chci ukázat, že se v jistých kruzích křesťanstva někdy vytrácí prvek ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná jako Velikonoce), ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách?
SOUVISEJÍCÍ – David Novak / Stvoření a věda
Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu Říci životu ano, Šamhorodský proces, Proč se zlé věci stávají dobrým lidem, Noc jsem si uvědomil, že vyčerpávající a zároveň pravdivá odpověď neexistuje. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…
A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu Noci, Šamhorodského procesu a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel, ale ony postihují realitu jen zčásti.
Zároveň nevěřím v Boha, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože… Věřím Bohu navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou.
Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 16. dubna 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.