Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ /Gen 3/
Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ /Mk 15/
Četli jsme příběh pádu, který končí bolestivými následky pro ženu a muže. Žena bude toužit po muži a v bolestech rodit děti, muž bude dobývat chléb v potu tváře. Vidíme zde určitou bolestivou dvojznačnost. Na jednu stranu pro ženu je muž a děti něčím, po čem touží, na stranu druhou může být muž a děti to, co působí největší zářezy na duši, největší trápení a bolest – přesně jak čteme v našem textu. Na jednu stranu je pro muže práce to, kde se realizuje, kde nachází smysl, na stranu druhou tím, co mu působí největší zářezy na duši, největší trápení- přesně jak čteme v našem textu.
Geniální shrnutí zápasu ženy a muže než je vyjádřeno v básni Matka od K. Čapka. Jedná se o to, zda její synové mají jít do války, protože v tom vnímají svoji povinnost a poslání. MATKA: Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím co ještě – OTEC: Svou službu, maminko. MATKA:Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy – Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Kříž
Jinými slovy, vy muži toužíte po něčem velkém, čekáme to v práci, politice, službě vyšším principům a ono často nic. Já žena toužím po dětech, rodině a ono často nic. Pochopitelně tím není řečeno, že to nemůže být obráceně, pointou tohoto článku není řešit muže a ženy, ale zásadní poselství je, že v partnerovi, v rodině, v práci člověk hledá odpověď na naplnění svých nejhlubších potřeb, konkrétně na potřebu být milován a mít význam.
A přesně tyto dvě nejhlubší lidské potřeby pádem dostanou zásah. Jakoby v podtextu znělo budeš stále hledat někoho, kdo tě bude milovat bez podmínek a nenajdeš. Budeš se stále pachtit, honit se za nějakým úspěchem, který ti dá pocit, že jsi někým, že máš hodnotu, a nenajdeš. Nebo najdeš, ale jen do určité míry. Oddychneš si, že děti odmaturují, ale budeš se bát zda si najdou práci, oddechneš si, že si najdou práci, ale budeš se bát koho si vezmou, oddechneš si, koho si vzali ale… a můžeme pokračovat. Budeš je rodit v bolestech vlastně stále. Nebo najdeš muže, ale někdy se stane, že po pár letech to už není ten milováníhodný člověk. Dokončíš v práci nějaký projekt, a přijde další projekt. Napíšeš knížku a za pár týdnů po ní nikdo ani neštěkne, složíš skladbu a ta zapadne atd… V několika větách zde vidíme shrnutí paradoxu lidského života.
Tento paradox pak končí slovy prach jsi a v prach se obrátíš. Desítky let se pachtíme, snažíme, obětujeme se a nakonec jsme jen prach a v prach se obrátíme. Stejně tak i naše dílo. Nakonec po nás zůstane náhrobek s naším jménem. Tohle je dost hrozný závěr. Pro tohle žijeme? Zároveň zde končí jakoby jeden díl lidského dramatu. Kdyby to, co čteme, byla divadelní hra, pak bych zde nechal svěsit oponu a dal přestávku s tím, že bych jako divák čekal nějaké řešení, nějaký způsob, jak tento lidský úděl změnit.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Jak psát zamilované dopisy Fil 1, 1 – 11
Pojďme se podívat na druhé dějství, které čteme u Marka a hledat, zda nějak nenavazuje na příběh pádu.
Když Ježíš zemře, pak je to římský setník, který nahlas řekne: to byl opravdu syn Boží. Setník rozpozná něco, co by měli poznat úplně jiní lidé, konkrétně ti, kdo znali Písma a kdo byli s Ježíšem v kontaktu. Jenže těm to zůstane nastřeno a dokonce ho kvůli titulu syn Boží chtějí popravit.
Otázky Božího synovství se přetřásala už při soudu s Ježíšem, kdy velekněz vyzval Ježíše: Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“
Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ (Mt 26, 63 – 65) Později, před Pilátem Pontským, čteme: „Židé trvali na svém: ‚My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího‘“ (Jan 19:7).
Proč bylo Jeho prohlášení, že je Syn Boží, považováno za rouhání a zasloužilo si trest smrti? Židovští vůdcové přesně pochopili, co Ježíš vyjádřil frází „Syn Boží“. Být Synem Božím znamená být stejné podstaty jako Bůh. Prohlášení o stejné podstatě jako Bůh – ve skutečnosti být Bohem – bylo pro židovské vůdce rouháním; proto požadovali Ježíšovu smrt, jak stanovuje Lv 24:15.
Tedy ti, kdo znali Písmo a s Ježíšem hovořili, Ježíše nepoznali, Římský setník ano. Možná tento kontrast ukazuje na totální zaslepenost náboženských vůdců.
Jak to souvisí s následky pádu, o kterých jsme četli? Hřích není jen to, když děláme věci, kterým Bůh říká ne, ale i pokud dáváme ve svém životě věci nebo činnosti na místo, které patří Bohu. Konkrétně se jedná o oblasti, které jsou naznačeny při pádu. Nic z toho není samo o sobě zlé, pokud se z těchto oblastí nestane bůh. Jenže co s tím? Máme přestat pracovat? Vychovávat děti? Toužit po muži? Po ženě?
Nepřímá odpověď je ve slovech setníka – tady visí syn Boží – tedy Bůh. Za naše provinění umírá Bůh, který jediný je schopen naplnit naše nekonečné touhy po bezpodmínečném přijetí a po smyslu. Důsledek pádu a hříchu je, že hledáme boha tam, kde není. Že si děláme boha z věcí nebo činností, které pomíjí, které nakonec působí bolest a dezorientaci.
Čteme, že během Ježíšova ukřižování zavládla temnota. Fyzická temnota působí dezorientaci, ale podle Bible ji působí i duchovní temnota. Duchovní temnota přichází tehdy, když se odvrátíme od Krista, který o sobě řekl: já jsem světlo světa. Světlo dává život a orientaci. Podobně pak Ježíš je zdrojem našeho života a orientace v životě. Pokud jsme s Kristem, žijeme ve světle. Když se ale od něj odvrátíme, automaticky obíháme okolo něčeho jiného – mj. kolem své práce, rodiny, vztahů – tak jak to čteme v příběhu stvoření. Očekáváme od toho zdroj naděje, zdroj života, jenže místo toho na nás dopadá to, co jsme četli v příběhu o pádu. Ztrácíme orientaci. Sice nějakou dobu se nám může zdát, že máme pro co žít, ale časem si uvědomíme, že naší duši to nestačí. Navíc naše identita bude velmi křehká a nejistá, protože se bude zakládat na tom, jak nás mají rádi naši nejbližší, jaký podáváme výkon. Samozřejmě že obojí důležité je, ale pokud se to stane zdrojem mé identity, mé jistoty, jsem si vlastně velmi nejistý. Žiju v lidech. Jinými slovy je to moje okolí, které určuje, jak se chovat, co říkat a jakou mám hodnotu.
T. Keller napsal: Duchovní tma – stav kdy se člověk odvrátí od Boha, pravého světla, a začne pro něj být důležitější něco jiného – vždycky vede od dezorientace k rozpadu. A nebýt Božího zásahu, zůstali bychom všichni v duchovní temnotě. Všichni kroužíme kolem něčeho jiného. A nikdo z nás není schopen tuto oběžnou dráhu změnit, protože nevyhnutelně od základů usilujeme místo o Boží slávu o slávu svoji. Všichni se tedy pohybujeme po dráze, která míří k zániku.
Jenže právě smrt Božího syna na kříži byla prostředkem, jak tuto trajektorii změnit. Proto Ježíš upadl do temnoty, kam jsme směřovali my. Proto zemřel smrtí, kterou jsme měli zemřít my, abychom se mohli dostat do Božího světla a do jeho přítomnosti.
Vraťme se na závěr k římskému setníkovi. Na každé římské minci jeho doby byl nápis Tiberius Caesar, syn božského Augusta. Jedinou osobou, kterou by loajální Říman nazval Božím synem, byl Caesar. Jenže tento voják, tvrdý muž loajální Římu, toto přiřkl Ježíšovi. Mnohokrát viděl smrt a asi i jeho rukou pár lidí zemřelo. Navzdory tomu se stává prvním člověkem, který vyznal božství Ježíše Krista. Co proniklo setníkovou temnotou? To, že byl Ježíšovi velmi blízko, že slyšel Ježíšův výkřik a viděl ho zemřít. Setník viděl umírat mnoho lidí, ale tato smrt pro něj byla jiná. Ježíšova láskyplnost tváří v tvář bolesti a hrůze pronikla i jeho tvrdostí. I v této hrozné chvíli bylo na Ježíšovi něco tak silného, krásného, že to zaplavilo setníkovu temnotu světlem a on poznal Božího syna.
Ježíš ve slovech “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil” ztrácí nekonečnou lásku svého Otce z nekonečné lásky k nám a to nám může otevřít oči a otřást naší temnotou. Konkrétně na pozadí příběhu pádu nám dát touhu, ochotu odvrátit se od věcí, které dominují našemu životu, nahrazují nám Ježíše a odtahují nás od Boha. Temnota Ježíše Krista dokáže rozehnat a zničit tu naši a dát nám světlo a orientaci.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 24. dubna 2025 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
