Evangelizace dnes

„Víme, co je to bázeň před Hospodinem, a proto přivádíme lidi k víře.“ (2.Korintským 5,11)

Tímto veršem je každý křesťan žijící v Boží bázni zavázán k evangelizaci svého okolí. Ambicí tohoto zamyšlení není definice Boží bázně; věřím, že čtenář rozumí, co má Písmo na mysli. (Bázeň není strach. Je to posvátná úcta, obrovský respekt. Bázeň neděsí, ale vede k pokoře a střídmému životu.)

V současnosti vnímám napříč českou církví jakýsi ostych před evangelizací nebo mluvením na veřejnosti o své víře. Tytam jsou doby stanů a plných hal, obřích kampaní a následných výsměšných reportáží v televizi. Ano, stále více povstávají různá hnutí, která si kladou za cíl probuzení v národě (sám pracuji pro jedno z nich), ale co mám na mysli, nejsou hnutí nebo iniciativy jako takové, ale nálada a nastavení mezi křesťany obecně.

Víte, v podobenství o ženě, která ztratila jednu minci, mě vždy přiváděla k úsměvu reakce oné ženy: „Jakmile ji najde, svolá přítelkyně a sousedky: „Radujte se se mnou, neboť jsem našla svou ztracenou minci!““ (Lukáš 18,8) Jistě, tento oddíl Písma hovoří o radosti v Nebi nad zachráněným hříšníkem, ale představte si to v reálu – veliká a náhlá radost zaplaví člověka euforií a nadšením, které jaksi implicitně a nutně vzbuzuje touhu tuto radost sdílet. Ta žena našla jednu minci! My našli v porovnání s ní svatý grál a mnohem víc!

SOUVISEJÍCÍ Řekům Řek

Proto mi přijde divné, že největší možná radost v životě – kdy se člověk dozvídá při přijetí Ježíše za Pána a Spasitele, že jsou mu odpuštěny hříchy a má zajištěný příbytek v Nebi – často nevede k radostné touze tuto, v pravdě exkluzivní zprávu, sdílet s každým na potkání. (Anebo vede, avšak povětšinou po velmi krátkou dobu. Proč ono nadšení vytrácí by asi vydalo na samostatnou úvahu.)

Představte si, že jste vědec, který objevil lék na rakovinu. Asi byste chtěli, aby se o tom všichni dozvěděli, protože víte, že váš lék může pomoci zachránit ročně miliony životů. A asi by vám nevadilo, kdybyste se setkali s nedůvěrou, odmítnutím či odporem. Nevadilo – věděli byste, že váš lék funguje. My zde máme Evangelium – lék nejen na rakovinu, ale rovnou recept na život věčný, a ostýcháme se s ním vyjít na světlo. Co všechno zmůže pocit odmítnutí nebo jen strach z něj!

Přemýšlím nad mírou nadšení jezuitských nebo českobratrských misionářů, kteří se po měsíce a léta učili jazyky domorodých kmenů kdesi z druhého konce světa; trmáceli se tam další dlouhé měsíce po souši a po moři, to vše za pro nás nepředstavitelných útrap, aby nakonec dorazili na místo a nezřídka byli zabiti ihned po příjezdu, a stali se tak mučedníky víry. Jaká asi byla jejich radost ze spasení a bytostná potřeba podělit se o Dobrou zprávu doslovně se všemi!

Také bychom se měli zamyslet nad naší a jejich motivací. Náš pastor ve sboru často vypráví své osobní svědectví, kdy, po vážné nehodě, kterou prožil jako mladík, a byl umírající někde mimo tělo, mu Pán jen z části ukázal Ohnivé jezero. Už více než 30 let po tomto zážitku slouží Evangeliu na plno. Dnes se toto však moc nenosí. Peklo jako motivace… Dokonce se v řadách křesťanů užívá dehonestující termín „strašit peklem“ a je to považováno za cosi překonaného.

SOUVISEJÍCÍ – Údy téhož těla

Inu, milí bráškové a sestřičky, možná je to překonané z pohledu církevního folklóru, nikoli však z pohledu Písma – úmyslně zde uvedu pár odkazů pouze z Nové smlouvy: Mt 25,41; Mk 9,43; Luk 16,23; Juda 1,13. A Písmo má platnost absolutní. Církevní folklor a liberalismus jsou však věci pomíjivá. (Samozřejmě, že nejhlavnějším a nejkrásnějším motivem je láska k bližnímu a hledět na svět optikou Ježíšova kříže.)

Zřejmě proto máme v Bibli shora citovaný verš, který staví Boží bázeň do imperativu přivádět okolí k víře. A zajdu ještě dále, když řeknu, že toto nestačí – Pán Ježíš nám ve Velkém poslání (Matouš 28,18-20) přikazuje „dělat učedníky.“ To je už „jiná liga“ než „jen“ svědčit a kázat Evangelium. „Činit učedníky“ předpokládá kompletní změnu osobního nastavení a životních zvyklostí. Překlopí se to pak do celé rodiny. (Líbí se mi činnost např. Connect Disciples Prague, kde mladí lidé opravdu vedou k učednictví ty, které získali pro Krista. Nespokojí se s tím, že se s někým pomodlí Modlitbu spasení a přivedou ho do církve. Mám radost, že se toto děje právě mezi mladými. Kéž by jich přibývalo!)

Asi vás překvapím, když napíšu, že tímto práce pro Království Boží také nekončí. Spíše začíná. Apoštol Pavel do Korintu píše, že „…ve všem se představujeme jako Boží služebníci. (2.Korintským 6,4) To je náramně těžké ultimátum – „ve všem“ se chovat jako Boží služebník. Co vše se za touto formulací skrývá. Zkusme si to jen na chvíli představit! Pokud to ovšem budeme tlačit lidskými silami, bude to těžké až nemožné. Pokud v nás však přebývá a působí Duch Kristův, tak se jedná o radostný životní styl, kdy jsme všem příjemní a naše světlo nebylo postaveno pod hrnec, ale zřetelně svítí. Což se zákonitě musí projevit, ať už pracuješ jako mistr v dílně, učitel, podnikatel nebo politik – důsledkem bude proměna tvého okolí.

(Jistě, problémy se ti nevyhnou, rozdíl dělá to, jak je s Pánem překonáš.)

Chceš to zkusit? Pokud ano, ujišťuji tě, že tě v tom Pán Bůh nenechá samotného!

Autor: Ondřej (Andy) Janeta

Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov. 

Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí.

Informace o autorovi zde.

Tags: ,,

1 Komentář

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář