Když uvažuji o dějinách Evropy, zdá se mi, že hlavní křesťanské církve jsou nápadně spojeny s historickými způsoby uspořádání tamější společnosti – se společenskými řády. Katolicismus je spjat s feudalismem, lépe řečeno se středověkem, jehož počátek se klade zhruba do 6. století a závěr do počátku 16. století – přibližně do vystoupení Martina Luthera. V pravoslaví spatřuji souvislost s centralizovaným, východním typem feudální společnosti. O protestantismu se říká, že stál u zrodu novověku a kapitalismu. Protože ten se mohl začít rozvíjet teprve tehdy, až se dostatečně nahromadil kapitál, což vyžadovalo udržení vysokého pracovního nasazení a nízké osobní spotřeby. Měšťany preferovaná kombinace píle a skromnosti nacházela oporu v Bibli. Proto je reformace, hlavně ta Kalvínova, spjata s počátky kapitalismu. To není odsouzení protestantismu.
Ani myšlenka, že katolicismus byl v určitém časovém období spjat s feudalismem (přestože katolická církev existovala i v předfeudální a pofeudální době), mi nepřipadá jako odsouzení katolicismu. Jistěže katolická církev trvá mnohem déle. Ale značná část její tradice se zformovala mezi léty 500-1500, tedy ve středověku.
Tradice může být dobrá věc, jenže někdy mívá sklon nahradit Boha. Během dlouhých staletí existence se katolická církev, kromě toho, že byla příliš konformní se světskou mocí, částečně dostala také do opozice vůči lidské svobodě. Člověk ve svém vývoji kamsi pokročil a církev naopak ustrnula a neuměla rozlišit podstatné od nepodstatného. Neuměla se vyrovnat s vývojem lidského intelektu ani s jinými problémy, které s sebou nesla doba. Část křesťanstva se tehdy začala obracet ke vzdálené minulosti – k antice, kde se domnívala spatřovat jakýsi pravzor svobody lidského ducha, vzor člověka – občana i světoobčana, který už dávno vymizel z evropského povědomí, kolébku civilizace, umění, filosofie. Tak vznikla renesance. Ne náhodou začala v Itálii, kde se nachází tolik hmatatelných pozůstatků antického světa.
Jiná část křesťanské Evropy se znovu a důkladněji obrací k Písmům svatým, pátrá v nich po pravdě, která zůstala skrytá, ať kvůli nedokonalým překladům či kvůli neznalosti, i po pravé svobodě v Bohu. To byla reformace. Reformátoři vynesli na světlo to, co bylo skryto nebo upadlo do zapomnění. A křesťanství znovu ožilo. Ale za cenu vzniku znepřátelených táborů. Za cenu rozchodu s Římem, který dusil svobodu. Brzy na to pak vůdcové reformace sami dusili svobodu, například když přistoupili na zásadu „cuius regio eius religio“. Jinověrci museli svou víru podřídit autoritě státu, ve kterém žili.
Otázka svobody není jednoduchá. Jistě, svobodu lze dělit na vnitřní a vnější. Vnější svobodu obvykle chápeme jako občanskou svobodu, jako práva zaručená každému jednotlivci ústavou. Ale jaká svoboda má být v církvi, v níž má přebývat Duch Páně? Vnitřní nebo i vnější? A co vlastně je v církvi „vnitřek“ a co „vnějšek“? Měli by být v církvi jen vnitřně svobodní lidé? Nebo do církve nutně přicházejí i lidé vnitřně nesvobodní, aby začali ve svobodě teprve růst?
Člověk prý získává vnitřní svobodu přesně v té míře, jak v něm sílí víra, naděje a láska. Jde tedy o nitro každého jednotlivého křesťana. O růst ve víře, naději a lásce, který se v tom jeho nitru odehrává a potom se stává viditelným i navenek.
Kterou svobodu měl na mysli kupříkladu Jan Ámos Komenský? Zdá se, že to dostatečně jasně vyjádřil ve spise Všenáprava, když napsal: „Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská, svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout.“ Svobody se týká i další známý Komenského citát: Volně ať všechno plyne, ať ve věcech není násilí (omnia spontae fluant, absit violentia rebus). Vlastně i ten citát o návratu „vlády věcí“ českého lidu do jeho rukou.
Komenského domovská církev – Jednota bratrská byla jednou z mála církví, které násilí (včetně náboženského nátlaku) zcela vylučovaly. Původní Jednota bratrská by se vůbec neměla počítat k reformaci. Skutečná reformace totiž začala až Lutherovým vystoupením. Jednota byla starší. Vycházela z náboženských proudů, kterým se někdy říká první reformace; hodně si brala třeba z hnutí valdenských. Když už jsem začala o souvislostech mezi náboženstvím a uspořádáním společnosti, dalo by se možná soudit, že Jednota, pokud by byla ponechána svobodnému vývoji, měla šanci stát se základem trochu jiného řádu než byl kapitalismus. Samozřejmě, nikdo to s jistotou nemůže vědět. Je možné, že by se časem duchovně vyčerpala a ztratila by nakonec svou výjimečnost i svou náklonnost ke svobodě.
Někdo by mohl namítnout, proč vůbec kapitalismus, který už se od svého reformačního zázemí zcela odpoutal, dávám do souvislosti s nějakou nesvobodou. Vždyť on sám je přece naprostým vrcholem svobody jedince. Právě, že jenom jedince! Ale je člověk jedincem? Rodí se jako jedinec? Nebo se jím v průběhu života teprve stává? Stává se jím každý? Jsou si všichni jedinci rovni? Platí ono heslo: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého? Není vlastně ten „druhý“ mým nepřítelem, když u něj končí má svoboda? A co když to heslo otočíme: Moje svoboda začíná tam, kde končí svoboda druhého. To je ještě horší představa. Musím druhého spoutat, svázat, abych měl/a dost svobody pro sebe?
Domnívám se, že z toho není jiné cesty než hledání nové podoby svobodného společenství, jehož součástí se jakožto jedinci dobrovolně staneme. Společenství, které se, i když ne hned, možná časem stane zárodkem úplně nového společenského řádu, jaký se začne rozvíjet uprostřed stávajícího řádu, aby ho v budoucnu přerostl. Jako zrno, jehož obal praskne a vyrůstá z něj klíček nové rostliny.
Dějiny se dějí skrze člověka, ale člověk je nemá úplně ve své moci.
Nevidím proto jiné řešení, jinou cestu k tomuto cíli, než se obrátit ke Kristu. Ale co to vlastně znamená obrátit se ke Kristu? Znamená to pověsit si doma jeho obraz? Nebo si dát na stěnu kříž? Nebo je zapotřebí navštěvovat kostel, kde jsou i ty kříže i obrazy? Je bezpodmínečně nutné dát se pokřtít? Přijímat svátosti?
To všechno jsou jenom vnější projevy. Důležité je vnitřní obrácení. Hledání a navazování kontaktu s tím, kdo je v nás, a zároveň nás nekonečně přesahuje. Možná ani není zapotřebí, abychom ho nazývali Kristem (i když jím skutečně je), ba ani to, abychom ho považovali za osobu z Boží trojice.
Nedávno jsem četla, že následovat Krista znamená exodus, který je zapotřebí žít. Proč exodus? Exodus je odchod. Vykročení. Ze známého prostředí do neznáma. Z dosavadní jistoty (hrnců masa) do nejistoty. Ze starého k novému. Exodus je dlouhé putování Božího lidu do zaslíbené země, která nemá geografické ani historické souřadnice, a do které možná během své pozemské pouti dojde jen málokdo. K exodu proto nelze nikoho nutit. Exodu se může účastnit jenom ten, kdo se k němu cítí být povolán.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 15. ledna 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
7 Komentáře
Olga Nedbalová
Moc se mi líbí myšlenka, že následování Krista je exodus a opuštění dosavadních hrnců s masem. Já jsem se zamyslela, co byly moje hrnce s masem. Myslím, že u mě to bylo především nárokování si dostatku času pro sebe. Moci si pěkně pohodlně sedět, číst si knížku, nemuset nikde pobíhat a o nic se starat. Nikdy jsem nebyla příliš materiální člověk, takže mi bylo celkem jedno, co jím, co mám oblečené – hlavně, že se to dá jíst a není mi zima. Než bych vyvíjela horečnou aktivitu, tak si raději vezmu suchý chléb :-). Ale Ježíš mě „donutil“ se z toho pohodlného křesla zvednout. A jít pomoci bližním. Vykročit na cestu. Také si moc líbí kniha kázání Jana Hellera – Stezka ve skalách. Putování za Kristem přirovnává k úzké stezce, která je vytesaná ve skalách. Dokud budeme chodit jen po pohodlné rovince, příliš daleko se nedostaneme. Chce to mít odvahu pustit se i do skal. I když máme závratě, bojíme se, aby nám neuklouzla noha na mokrých kamenech, stojí to za to. Vždyť máme spolehlivého průvodce – Ježíše Krista.
Konečný Fr.
Lidé si rovni nikdy nebyli a nebudou. Četl jsem o jednom Čechoslovákovi, který se narodil s jednou rukou částečně oslabenou, druhá v pořádku. Začal dělat horolezectví a díky tomu hendikepu byli jiní lepší. Měl ale silnou vůli a zapsal se do historie jako první Čechoslovák (Slovák) na Nanga Parbat – hoře vyšší než 8 000m.
Pryč s tyrany a trumpy všemi, nechť zhyne starý podlý svět. My nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd. Náš prapor ( s lebkou a hnátami) nade trůny vlaje……..
Revoluční píseň svazáků, dnes tu máme Piráty – a ty konce?
Karel Krejčí
Bůh je moudrý, láskyplný a věrný. Naše jednotlivé životy jsou analogií dlouhé životní pouti, která je poskládaná z mnoha a mnoha životů. Během života prožíváme jednotlivé fáze, které jsou nám předurčeny a také je můžeme zřetelně pozorovat – dětství, dospívání, založení rodiny, budování hmotných statků, vychovávání potomků, radost z vnoučat a nakonec – zasloužený odpočinek. Pan Drápal má pravdu – po absolvování všech těchto radostí i strastí si uvědomíme, že právě souhrn toho všeho nás činí šťastnými. Na tomto pozadí můžeme pozorovat Boží pevnou ruku, péči a lásku, se kterou nás vším moudře provázel a provází. Všichni jsme vykročili a všichni jednou dojdou do cíle, někteří dříve a jiní později. Vždyť, máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí
Olga Nedbalová
Pane Krejčí, mě ten Váš výčet (dětství, dospívání, založení rodiny……) připomíná z Lukáše 17: 26-37
26Jako bylo za dnů Noeho, tak bude i za dnů Syna člověka:
27Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.
28Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli;
29v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.
30Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.
31Kdo bude v onen den na střeše, ale věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a stejně tak kdo bude na poli, ať se nevrací zpět.
32Vzpomeňte na Lotovu ženu!
33Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.
34Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán.
35Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, a druhá zanechána.“
36Dva budou na poli, jeden bude přijat, a druhý zanechán.
37Když to slyšeli, otázali se ho: „Kde to bude, Pane?“ Řekl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“
Snad i Noe jedl, pil, ženil se, dělal všechny běžné činnosti. Ale Hospodin mu přikázal přerušit tyto činnosti a začít stavět archu. Zřejmě nadále něco musel jíst, pít, ale zřejmě už měl na tyto běžné činnosti omezený čas. Většinu času strávil prací na arše. Přiznám se, že já se také modlím za takový obyčejný život – zdraví, aby dětem nikdo neublížil nebo naopak ony samy nezpůsobily neštěstí, abychom měli co jíst, střechu nad hlavou. Na závěr vždy jen řeknu – ale Tvá vůle Pane děj se, ne má a věřím, že Kristus ví, kolik jsem toho schopna unést. Někdy si připadám jako učedníci na lodi, když byla bouře. Také mám obavy, co bude dál, nepotopí se loď? A Ježíš mi říká – ty malověrná, přece víš, že se mnou se nepotopíš.
Olga Nedbalová
A jak je to s nadějí v Krista a život věčný, abychom nezahynuli? V Exodus židé vyžadují ujištění, že dojdou skutečně do zaslíbené země. Reptají a jakmile Mojžíš odejde na Sinaj, hned jim musí Áron zhotovit zlaté tele, aby měli hmatatelný důkaz. Jediní levité se odmítají na modlářství podílet. Snad i my někdy bychom raději měli hmotnou záruku, glejt s potvrzením, že naše jméno je zapsáno v Knize života. A zatím mám „jen“ víru, že pokud budeme věřit v Ježíše Krista, budeme mít život věčný. Tak to zaslíbil Bůh v Jan 3: 16-19.
Jan Heller k tomu poznamenává (Stezka ve skalách):
„K cíli stezky zatím nedohlédneme. S tím je třeba se vyrovnat. V cíl je třeba věřit. Ani tuto stezku nemáme ve své moci: to ona vede nás, ne naopak, a to tak, jak byla pro nás a všechny poutníky vytesána a založena ve skalách. Je-li to stezka někdy namáhavá, je třeba si připomenout, že pravé putování je stoupání. A to až tam, kam zatím nedohlédneme jinak než vírou a nadějí.“
Karel Krejčí
Je možné, že přes různé tlaky, které si sami vytváříme ve své mysli a snahu o co nejlepší chápání a naplnění ustanovení Písma, zapomínáme normálně žít a radovat se z věcí kolem sebe. Nepochybně jsme obklopeni bohatým zázemím, v porovnání proti mnoha státům s daleko nižší životní úrovní, ale to samozřejmě není důvod k nějakým výčitkám. Spíše naopak, uvědomit si Boží přízeň a Jeho svrchovanou moc. Ale na druhé straně toto by nemělo být příčinou, abychom usnuli na vavřínech a nezastavilo nás na cestě, která ještě může být různě dlouhá. Život se nedá vtěsnat do našich představ.
Olga Nedbalová
To je pravda, určitě je zbytečné si uměle vytvářet utrpení a propadat jistému mučednickému syndromu (ke Kristu se člověk musí protrpět). Já tedy hlavně spoléhám na to, že Ježíš ví, kolik toho unesu a více mi nenaloží. Ostatně, Jan Amos Komenský také aktivně nevyhledával náročné životní situace. Prostě mu nic jiného nezbývalo, než ve všech životních bouřích pevně doufat v Hospodina. Pevně doufat v Hospodina, ať svítí slunce nebo lítají blesky. Myslím, že to platí i v dnešní době.