Jakub Kamiński: Bůh je milionkrát lepší než sport

Jakub Kamiński vyrůstal v polském městě Gołdap v rodině pastorů. Od 12 let se začal výrazně projevovat jeho fotbalový talent, který ho dovedl k profesionální dráze (hrál např. za kluby Lechia Gdaňsk nebo ŁKS Lomže). Utrpěl však opakované zranění kolene, které jeho sportovní kariéru ukončilo. Mnohem zásadnější obrat v jeho životě však nastal, když se setkal s Bohem. Dnes vede organizaci Nations on Fire a káže na konferencích po celém světě. Přijal pozvání také do Prahy, kde bude v létě hlavním řečníkem Křesťanské konference (viz http://kk.kmspraha.cz).

Mohl byste krátce shrnout svůj příběh? Jak jste se z fotbalisty stal evangelistou?

Narodil jsem se do křesťanské rodiny, moji rodiče jsou pastoři a odmala mi ukazovali Boha a vštěpovali vášeň pro Ježíše. Ve 12 letech jsem odešel z domova na fotbalovou akademii v jednom z nejlepších fotbalových klubů v zemi. V šestnácti jsem nastoupil do polské mládežnické reprezentace, poté jsem přestoupil do jiného klubu a podepsal profesionální smlouvu. Měl jsem úžasnou kariéru, peníze, slávu – všechno, co tenhle svět může nabídnout. Přesto jsem uvnitř zůstal prázdný. I když jsem od dětství věděl o Ježíši, ve dvaceti letech jsem byl pohlcen hříchem. Byl jsem závislý na hazardních hrách, alkoholu, marihuaně.

Ve dvaceti se mi stal úraz kolene, podstoupil jsem operaci a rehabilitaci. Po šesti měsících jsem se vrátil na hřiště a znovu jsem se vrhl do stejného způsobu života. Jednoho dne mi zavolal otec a řekl mi: „Jestli svůj život nezměníš, zemřeš.“ Věděl jsem, že má pravdu.

Abych to zkrátil: Ve dvaadvaceti jsem se znovu zranil. Navštívil jsem křesťanskou konferenci ve svém rodném městě, kde pastor původem z Kostariky tam kázal jednoduché poselství o Ježíši a mě se při tom dotkl Duch svatý. Toho dne – 17. září 2015 – jsem se setkal s Bohem. To můj život doslova obrátilo o sto osmdesát stupňů. 

Proč jste skončil s fotbalem? Nebylo pro vás těžké se ho vzdát? Nenapadlo vás fotbal nějak skloubit se sdílením evangelia? 

To, co jsem okusil od Boha, je milionkrát lepší než sport. Neříkám tím, že je na fotbalu nebo kariéře něco špatného. Ale já jsem se rozhodl, že dám Bohu sto procent, opustím sport a budu mu sloužit naplno.

Jaké jsou hlavní důrazy vaší služby?

Dva měsíce po obrácení jsem kázal na před dvěma tisícovkami lidí konferenci v Ekvádoru. Byl to pro mě šok. Po návratu do Polska jsem věděl, že chci sloužit Bohu, a založil jsem misijní organizaci. Jmenuje se „Nations on Fire“ (Zapálené národy). V tom je vyjádřen cíl mé služby – vidět národy zapálené pro Boha. Vidět tisíce lidí, kteří se budou obracet k Bohu, a lidi v církvi, kteří hoří pro Boha.

Proto se soustředíme především na dvě oblasti: Povzbudit a vybavit církev ke žni a kázat evangelium. Jezdíme po celém Polsku a pořádáme konference. Navštívili jsme šest kontinentů. Na našich shromážděních přišlo ke Kristu už asi 12 tisíc lidí. A věříme, že to je jen začátek. 

Zmínil jste, že vaši rodiče byli aktivními křesťany a vychovávali vás ve víře. Jak se stane, že člověk tento základ v dospívání zahodí a vydá se opačným směrem? Je něco, co mohli vaši rodiče udělat jinak, lépe? 

Tuhle otázku si klade řada rodičů, jejichž děti odešly od Boha. Když jsem se vrátil k Ježíši, moje matka se mě zeptala: „Co jsem udělala špatně, že jsi odešel do světa?“ A já jsem jí odpověděl – upřímně, ne jen proto, že jsem na ni chtěl být hodný: „Nemohlas nic udělat lépe. Bylo to moje rozhodnutí.“ Rodiče nemohou spasit své děti. A děti nejsou spasené jen díky tomu, že vyrostly v církvi. Každý mladý člověk potřebuje osobní setkání s Bohem. 

Vím, že bez ohledu na to, kolik hodin strávím modlitbami za svoje děti, rozhodnutí zůstává na nich. Musíme se modlit, aby se Duch svatý našich dětí dotkl. I moji rodiče se za mě modlili: „Duchu svatý, usvědč ho. Ukaž mu, že to, co dělá, je hřích a že přijde soud.“

Prožil jste zázračné Boží navštívení, kdy se vám Bůh dal poznat a také uzdravil vaše poraněné koleno…

Během onoho shromáždění v září 2015 sestoupila Boží přítomnost tak úžasným způsobem, že jsem dal svůj život Ježíši a zároveň jsem byl také zcela uzdraven. Přišel jsem o berlích a odhodil jsem je. Vyběhl jsem z modlitebny a běhal jsem po parku. V témže okamžiku mě také zbavil závislostí. Ale následoval proces, který se týkal obnovení mého myšlení, jak se o něm píše ve 12. kapitole Římanům. 

Jste pět let ženatý. Vaše manželka Sára pochází z Ekvádoru. Jak jste se poznali? Jak jste zjistil, že je pro vás „ta pravá“? 

Setkali jsme se během té mé první návštěvy Ekvádoru. Sára je dcerou pastora a na té konferenci hrála na klavír a vedla chvály. Od prvního okamžiku jsem věděl, že je to „ona“.

Tehdy se stala taková legrační věc, o které jsem se dozvěděl až o pár měsíců později: Šlo o konferenci pro jihoamerické vedoucí. Účastnila se jí i jedna žena z Kolumbie, která přijela jen na tu jednu hodinu, kdy jsem kázal. Když mě viděla, přišla za matkou mé budoucí ženy, ukázala prstem na pódium a řekla: „Tenhle muž bude manželem vaší dcery.“ Když následujete Ježíše, prostě jste ve správný čas na správném místě.

Budete hlavním řečníkem Křesťanské konference, která se koná počátkem července v Praze. Jak vnímáte to, když se scházejí křesťané z různých denominací a společně uctívají Boha? 

To je mi blízké, protože kážeme o Božím království, nikoli o denominacích. Myslím, že denominace jsou tady hlavně pro nás. Potřebujeme určitou strukturu, i vůči státu, potřebujeme mít přehled o svých členech atd. Ale v Božím království žádné hranice denominací neplatí, tam by měly všechny hradby padnout. Věřím, že skutečné probuzení přijde do národa tehdy, když lidé zboří zdi denominací. Neříkám tím, abychom své denominace opouštěli. Ale potřebujeme pochopit záměr Božího království, kde je středem pozornosti Ježíš, nikoli my, naše denominace, náš biskup, pastor nebo evangelista… Ježíš je ten nejdůležitější – on je cíl, ke kterému míříme.

Autor: Tomáš Coufal

Foto: Nations on Fire

Rozhovor vyšel v květnovém čísle měsíčníku Život víry. V časopise najdete rozhovor ještě s jedním Polákem – pastorem a misionářem Mirosławem Kulecem. Mluví v něm o tom, jakou roli na jeho cestě k víře sehrálo obrácení jeho dědečka – známého nevěrníka a rváče –, o službě v trestanecké kolonii v bývalém Sovětském svazu nebo o tom, že rád pracuje ve sborech, kde mají problémy.

Květnový Život víry tentokrát přináší mozaiku pomoci českých křesťanů lidem zasaženým válkou na Ukrajině. O stěhování sirotčince a školy, převozu pacientů soukromou záchrankou či svážení běženců od hranic do Čech píšou Daniel Skokan, Petr Húšť a Petr Uhřík, Michaela Toušková, Miroslava Cásková, Zuzana Kovandová, Bohdan Čančík a další.

V časopise dále najdete článek Silvie Ročovské o sebepoškozování dospívajících nebo zamyšlení nad trendy v české církvi, které odhalilo sčítání lidu. Nechybí ani historické okénko do života evangelisty Charlese S. Price, příběh matky a dcery o boji s anorexií či recenze nového rockového alba skupiny Skillet.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě. 
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.