Nové vydání Husových listů z Kostnice zprostředkuje současnému čtenáři myšlení významného českého kněze, kazatele, teologa a myslitele, který se stal symbolem zápasu svědomí jednotlivce s mocenskou elitou. Jakkoli nelze středověké pojetí „já“ (tedy i pojetí svědomí) ztotožňovat s naším moderním pojetím, lze říci, že Jan Hus byl nejen mučedníkem víry, ale také prvním opravdovým „vězněm svědomí“, ano, jak prohlásil v roce 1999 papež Jan Pavel II., skutečným reformátorem církve. Nikoli tedy jen mužem usilujícím o reformu, ale reformátorem, který svým vystoupením předznamenal zásadní vystoupení Martina Luthera či Jana Kalvína. Nezapomeňme, že v Husově době byl jakýkoli kritický hlas proti stávající nauce církve (např. anglický reformátor Jan Viklef) nemilosrdně potírán.
Nezapomeňme, že docházelo k absurdním teologickým excesům, takže např. kněží byli vnímáni jako významnější než Panna Maria, protože údajně tvořili tělo Kristovo každou neděli u oltáře, zatímco Panna Maria utvořila Pána Krista jen jednou! Nezapomeňme ale, že Hus nebyl odsouzen za kritiku mravního neřádstva v církvi. Za co tedy? xiv non teneo, non tenui Během Kostnického koncilu, který se ve věci Husově stal vpravdě inkvizičním tribunálem, ani jednou nezazněla výtka, že by se Jan Hus provinil proti dobrým kněžským mravům. Nepil, nežil se ženou ani s mužem, nebral od chudých kněžské poplatky, neholdoval hazardním hrám. Proto musel být odsouzen na základě nespravedlivého obvinění z údajných teologických bludů. Co mu tedy vyčítali?
SOUVISEJÍCÍ – Ekumenická bohoslužba v Husinci připomněla reformátora Jana Husa
Podle jeho soudců (např. kardinála Pierra d’Ailly, rektora pařížské univerzity Jeana Gersona či bývalého přítele, univerzitního mistra Štěpána Pálče) šlo o jeho vadné pojetí církve, magisteria či svátosti eucharistie. Hus podle svých soudců vytvořil nauku o „supercírkvi“ vyvolených, kam patřil jen on a jeho mravně žijící stoupenci. Ostatní, zejména ti, kdo zůstávají ve smrtelném hříchu, jsou určeni k zatracení.
Podle této logiky byl Hus dokonce obviněn z toho, že se prý coby vůdce svedených cítil být „čtvrtou osobou svaté Trojice“. Podle obžaloby český reformátor také následoval Jana Viklefa v názoru, že kněz ve smrtelném hříchu neslouží mši svatou. A vlastně prý ani panovník ve smrtelném hříchu není panovníkem a není nutno jej poslouchat. Marně Jan Hus volá: Non teneo, non tenui! („To netvrdím a netvrdil jsem!“)
Také mu vyčetli, že spolu s Viklefem popřel dobové pojetí eucharistie, neboť prý místo naprosté proměny vnitřní podstaty chleba a vína v tělo a krev Páně učil pouhé „přítomné pospolitosti“ Kristova těla a krve, které „bratrsky“ přistupují k podstatě chleba a vína. Ano, vytýkali mu i neposlušnost, pýchu, rouhání a zatvrzelost. Ale pravým důvodem k Husovu odsouzení a upálení bylo jeho teologické přesvědčení.
Jaké jsou motivy těchto vězeňských dopisů z Kostnice? Hus se dovolává Ježíše Krista, který zná jeho upřímné úmysly (s. 148). Dovolává se svých slov zaměřených proti lakotě kněží a burcuje k čistotě, např. když píše svému žáku Martinovi, aby nebudoval dům a neměl mladou kuchařku (s. 6) a aby se nedal polapit nástrahami smilstva, zvláště při poskytování zpovědi ženám (s. 104). V jiném listu varuje jistého kněze, aby netvrdil věci nejisté a pochybné a aby žil zbožně a svatě (s. 22). Všechny kněze pak vyzývá, aby milovali a chválili dobré mravy (s. 98), a své přátele nabádá, aby žili, jak velí zákon Boží (s. 101).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Hus odmítá křivá svědectví proti sobě učiněná (s. 9). Opakovaně si stěžuje na své nesmiřitelné odpůrce, papežského prokurátora Michala de Causis, původem z českého Německého Brodu (s. 24), i na někdejšího univerzitního kolegu a blízkého přítele Štěpána z Pálče, který se obrátil proti němu (s. 40, 45). Upozorňuje, že články obžaloby, vyňaté z jeho spisu O církvi, jsou lživě rozšířené a zkrácené (s. 48). Stěžuje si na lživý překlad svého dopisu na rozloučenou, který nepřátelé zachytili a v jeho neprospěch překroutili (s. 50). Naznačuje, že po něm dokonce chtěli úplatek dva tisíce dukátů, jen proto aby se mu dostalo veřejného slyšení (s. 52).
Ještě mnohé mistr Jan Hus píše v listech, které nyní otevíráte. Dovede horlit pro dodržování Božího zákona a odporování Antikristu (s. 30), zároveň ale umí i vtipkovat a činit si laskavý posměch ze svého jména, když v dopise Janovi z Chlumu píše: Pamatujte na husu, přátele moji (s. 38). Jinde pak veršuje: Z hnusného vězení může Pán vysvobodit i husu, ač jej kdys neušetřila hříšného svého trusu (s. 66).
Ještě v lednu 1415 Hus doufá v možnost veřejného slyšení (s. 44). Odmítá ale uznat bludnost článků, které zastával, ba odmítá i odvolat ty, jež mu byly připsány křivými svědky (s. 119). Zavrhuje i radu jednoho Angličana i dalších koncilních teologů, že by měl odpřisáhnout jakoukoli tezi (byť lživou), kterou mu koncil předloží (s. 124, 140). Totéž mu radil i někdejší přítel Páleč (s. 127). Hus však doufá v Boha, který je jeho útočiště a ochránce (s. 137). V jeho jménu nechce a nemůže žádný článek odvolat, leda, že by jejich nepravdivost prokázalo Písmo (s. 144, 147).
Nečiní tak ovšem z pýchy a svéhlavosti, ale z obavy, aby neurazil Boha a nedopustil se křivé přísahy – a aby neurazil pravdu (s. 159). A tak se čím dál jasněji naplňuje Husovo poznání, a to tvrdé, kruté a trpké, že jeho osud jakožto pravého křesťana musí zcela logicky, po vzoru Ježíše Krista, skončit mučednickou smrtí: On trpěl za nás hříšné – proč bychom tedy netrpěli my? (s. 10). Tento úděl stále zřetelněji přijímá a vyznává, že je pro Krista ochoten nechat své tělo strávit ohněm (s. 96).
Necelé tři týdny před smrtí píše přátelům v Kostnici: Nyní mi zbývá buď odvolat, odpřisáhnout a podstoupit nevídané pokání, anebo se nechat upálit (s. 108). Nakonec už očekává bezprostředně nadcházející strašnou smrt (s. 148). A proč by neměl? Vždyť bylo by tedy divné, kdyby nyní netrpěl ten, kdo se silně staví proti zkaženosti, a zvláště proti té kněžské, která je nedotknutelná (s. 151). Týden před smrtí jakoby už mistr Jan vyhlížel nebeskou vlast, kde Kristovi věrní už zpívají ve sborech andělských, už spatřují nádheru svého Krále, už se netrápí žádnou těžkostí, ale jsou naplněni nevýslovnou radostí (s. 156). V posledním listu, psaném v očekávání rozsudku smrti, se loučí s přáteli a oslovuje všechny čtenáře svou poslední výzvou (s. 166): A všechny prosím, abyste vytrvale stáli v Boží pravdě.
Kristův svědek Jan Hus byl upálen během zasedání Kostnického koncilu, který – jaký to paradox – byl koncilem skutečně novátorským. Jeho hlavním cílem byla totiž náprava církevních poměrů. Nepochybně se o tuto nápravu většina shromážděných otců snažila. Jan Hus, český teolog, stoupenec Václava IV., bratra Zikmunda Lucemburského, jednoho ze svolavatelů koncilu, stal se po útěku papeže Jana XXIII. vítaným soustem, na kterém si koncil hodlal dokázat svoji moc, svoji sílu i svoje právo soudit ve věcech víry a mravů těžké kacíře i bez přítomnosti papeže. Je jedním z velkých paradoxů dějin, že tento reformní koncil odsoudil horlivého křesťana a reformátora, který toužil z církve odstranit nemravnost. Mistr Jan Hus se jako Kristův svědek postavil za pravdu Písma a proti zkaženosti duchovních. Zaplatil cenu nejvyšší, ztratil pozemský život jako jeho učitel a Pán, Ježíš Kristus. Upřímně řečeno, nemohl jinak.
Autor: Biblion Datum: 24. června 2021 Foto: Biblion
