Jan 1:35-51 … Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těchto dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezl jsem Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře“, řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Milí přátelé a aktéři (nikoli diváci) velkého Božího dramatu –
Možná jste již někde narazili na výraz motýlí efekt, třeba v nějakém sci-fi filmu nebo románu. Popisuje takový úkaz, kdy malá změna výchozí situace – tak malá jako pouhé zatřepotání křídel motýla – vyvolá velké změny, často mnohem později a v odlehlých oblastech, třeba uragán ve vzdálené zemi.
Podobných „efektů“ známe více a označujeme je obraty jako dominový efekt, řetězová reakce, lavinový efekt, efekt sněhové koule nebo efekt rozvířené hladiny. Všechny tyto „efekty“ mají společné to, že vyjadřují jev, kdy drobná příčina, i zdánlivě okrajová událost, může postupně vést k výrazným a třeba nečekaným následkům. Svět je zkrátka tak komplexní a provázaný, že jedna událost ovlivňuje jinou a ta zase další, a tak se může stát, že i jediná příhoda nebo jen drobná každodenní činnost má nakonec dalekosáhlé a dlouhodobé následky.
Odkaz budoucím pokolením
Uvědomil jsem si to opět nedávno při konverzační hodině francouzštiny. Mluvili jsme na téma časová kapsle a padla otázka, zda bychom chtěli zanechat budoucím generacím nějaký vzkaz v časové kapsli, schránce, a co by to asi mohlo být. A zazněl tam i názor, že vlastně každý z nás přesně to děláme, aniž si to třeba uvědomujeme – zanecháváme „vzkaz“ budoucím generacím tím, co předáváme dětem, nové generaci, jak a k čemu je vedeme a vychováváme, jakými vzory jim jsme. Mám za to, že i v tomto ohledu platí jakýsi „motýlí efekt“, totiž že i naše nepatrné činy nebo i jednotlivá slova, drobné jednání i každodenní postoje vůči dětem (našim i cizím) jsou jakýmsi vzkazem a odkazem, který později určitým způsobem ovlivní celkový obraz příštích generací.
SOUVISEJÍCÍ – Priorita a naléhavost záchrany v Kristu
No a když jsem si pak pročítal text pro dnešek z úvodu Janova evangelia, kde se kolem Ježíše začínají objevovat první učedníci, jako žáci kolem učitele, uvědomil jsem si, že svého druhu „motýlí efekt“ funguje i při šíření křesťanské zvěsti, při sdílení Krista s druhými (slovem/činem), při spojování lidí s Ježíšem. I zde malé události a drobná svědectví mohou vést k velkým osobním změnám. Odtud i název pro dnešní kázání:
MOTÝLÍ EFEKT KŘESŤANSKÉ ZVĚSTI.
Výzvy a povolání
Evangelista Jan nejprve popisuje, jak byl spolu s Ondřejem učedníkem Jana Křtitele a jak jim jednou jejich dosavadní Mistr ukázal na kolemjdoucího Ježíše a prohlásil: „Hle, beránek Boží.“ A to stačilo, aby se věci daly do pohybu. Jan s Ondřejem vyrazili za Ježíšem, svým novým Mistrem, a chtěli o Něm vědět víc, kde bydlí, kde žije. A Ježíš je pozval dál do svého života. Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Ondřej poté šel za svým bratrem Šimonem a pozval ho k Ježíši prostým sdělením: „Nalezli jsme Mesiáše!“ A Šimon přišel k Ježíši a dostal od Něho nové jméno, které ho nově vystihovalo. Další den se obrátil Ježíš přímo na jednoho muže jménem Filip a vyzval ho slovy: „Následuj mě!“ Načež Filip vyhledal Natanaela, nejspíš svého přítele, aby mu řekl: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ A když se skeptický Natanael zdráhal vyrazit za Ježíšem, Filip mu řekl pouhé: „Pojď a přesvědč se!“ A nedlouho poté, co se setká s Ježíšem, Natanael prohlédne a zvolá na Ježíše: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“
Všechno se to děje tak nenuceně, nenápadně, jednoduše. Jako drobný „třepot křídel motýla“ zde slyšíme dvě věci: svědectví o Ježíši (hle…, nalezli jsme… beránek Boží, Mesiáš, slibovaný od Mojžíše, apod.) a také výzvu k osobnímu setkání (pojď a uvidíš… přesvědč se… následuj…).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Odvaha zvěstovat
Zde je pro nás určité povzbuzení a inspirace. Povzbuzení v tom, že i jednoduché, nestrojené svědectví o Kristu a pozvání k vlastní zkušenosti dokáže zapůsobit – třeba ne hned, ale možná se druhému člověku vynoří v paměti později, nebo se „nabalí“ na jiná svědectví a s nimi vyvolá „větší vlnu“, která nakonec překoná „hráz skepse a pochybností“.
A můžeme se zde i inspirovat v tom, co naše křesťanské zvěstování může obsahovat: jednak prostou výpověď o Ježíši, kým je a co to znamená („Boží beránek“, „Syn Boží“, „král Izraele“ můžeme brát jako vodítko); a jednak výzvu k osobnímu poznání, k setkání se Vzkříšeným, který i dnes osvobozuje zajatce hříchu a vládne pokojem v srdcích těch, kteří v důvěře jdou za Ním.
Komukoli, kdekoli
Všimněte si také, jak rozmanité jsou situace, při kterých se „třepotají křídla“ křesťanské zvěsti: tu jeden učitel svědčí svým žákům, tu bratr svědčí svému bratru, tu Ježíš osloví někoho přímo, tu kamarád svědčí kamarádovi. Tak je to i v životě. Nemusíme čekat na vhodnou příležitost a vhodné lidi. I drobná svědectví na pracovišti, v rodině a mezi přáteli mohou vyvolat řetězovou reakci dalších událostí v životě lidí kolem nás. Vzpomeňme si, jak se šířila křesťanská zvěst na počátku období Ducha! I v tehdy nepřátelském prostředí došlo díky nepatrným svědectvím o Kristu k rozmachu křesťanství a převratným změnám lidských životů.
Bůh v pozadí dění
Na závěr dnešního zamyšlení vzpomenu jednu anglickou křesťanskou píseň s názvem „One Life Touches Another“, neboli „Jeden život se dotýká druhého“. Poslechněte si, jak trefně její slova vystihují „motýlí efekt křesťanské zvěsti“, zvláště je-li podtržená křesťanským životem:
Jeden život se dotýká druhého,
jeden život působí změnu.
Kdo jsme my, abychom věděli,
jak podivuhodným způsobem to Bůh zařídí?
Jeden život dokáže veliké věci:
kdosi se dozví o Ježíši,
protože Ho spatří v tobě.
Žádný úkol není důležitější;
žádná naše námaha nevyjde nazmar.
Nikdo z nás není pouhým divákem,
Bůh nás zapojuje všechny.
Vyprávěj o Spasiteli ostatním,
čiň si přátele z nepřátel;
i když možná nespatříš,
jak se v jejich srdcích zrodí víra.
Jeden život se dotýká druhého,
a to víc, než si dokážeš představit.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luteráni.cz Datum: 2023 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
9 Komentáře
Karel Krejčí
Mimo jiné, nelze si neuvědomit, že takto zaměřené a psané komentáře nejsou u čtenářů poznamenány jejich reakcemi zpochybňováním, upřednostňováním svých názorů a pohledů, ale především, nezatahováním a nemísením se světskými záležitostmi. Jako kdyby „svět“ zde neměl moc a prostor pro uplatnění své zkaženosti a byl v takové čistotě, která přináleží pouze Kristově nevěstě. V dnešní době je to již vzácné.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
Pokládám si otázku, k čemu máte blíž, zda ke křesťanství nebo k islámu a to ještě k té extrémnější formě. Vaše zarputilá aktivita k válčení se všemi důsledky (pokud si je vůbec připouštíte) už opravdu vůbec nemá nic společného s křesťanstvím. Rozhodně ne k takovému, které nám předal Ježíš Kristus a které má moc vyvést a zachránit nás z tohoto světa. Válka a „nevyhnutelné“ zabíjení už se stává pro tento svět běžnou součástí. Tento svět už nežije mírem, ale válkou. Dokonce křesťanský svět už přestává být křesťanský, protože je nakažen oním extrémismem.
pavel v
Pane Krejčí,
Po první světové válce rozhodlo Společenství národů, že levý břeh od Rýna bude obsazen jednotkami západních mocností. Ve 20. letech se vojska stáhla pod podmínkou, že proběhne demilitarizace oblasti. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 se Hitler rozhodl obsadit Porýní. V sobotu 7. března 1936 za úsvitu vykročily jednotky německého Wehrmachtu, avšak v silném zmatku a dezorganizaci. Pěchota nedostala jediný ostrý náboj, dělostřelectvo jediný granát a letecké kulomety žádné střelivo. Do 11. hodiny dosáhla německá vojska řeky Rýnu. Do 11:00 dorazili na linii Rýn a tři prapory šly na druhou stranu. Když německé průzkumné jednotky objevily, že se na německo-francouzské hranici shromažďují tisíce francouzských vojáků, von Blomberg prosil Hitlera, aby stáhl své jednotky. Hitler se zeptal Blomberga, zda Francouzi překročili hranici, jakmile se ujistil, že se tak nestalo, nařídil Blombergovi, aby počkal, až tak učiní. Pro Francii se jednalo o strategický problém. V případě konfliktu se svým východním sousedem by mohla prakticky bez boje postoupit až 50 kilometrů hluboko do německého území. Zkracovala zároveň vzdálenost nezbytnou pro dosažení území svých spojenců, například Československa. Rumunský ministr Titulescu na to reagoval slovy: „Jak nás chcete bránit, když nebráníte sami sebe?“ Přesně za dva roky Hitler anektoval Rakousko, šest měsíců poté české Sudety a za dalšího půl roku zbytek ČSR.
Mnichovská dohoda (neboli mnichovská zrada či mnichovský diktát) byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938. Winston Churchill ji komentoval slovy: „Mohli jsme si vybrat mezi válkou a hanbou. Vybrali jsme si hanbu a budeme mít válku.“
Pohledem do minulosti lze spatřit budoucnost.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
pokud jste si vybral násilí-válku, tak válkou také zahynete. Pokud jste si vybral Krista, budete spasen a budete mít život věčný . Pokud jste si vybral „odměnu“ již zde – tedy horování pro válku – máte ji mít se všemi důsledky . Pokud jeden národ zavrhujete a druhý vyvyšujete, popíráte v základu stvoření člověka k Božímu obrazu a tudíž Bůh si protiřečí, protože činí rozdíly mezi národy a rasami. Pokud spatřujete zlo v člověku jako takovém, pak by nikdo nemohl být spasen. Ano, tělo je v následkem Adamova selhání hříšné, ale podstatné je, zda a do jaké míry je duše ovládána tím Zlým. Toho Zlého nelze zabít ničím hmotným, žádným násilím ani sebezničujícími zbraněmi , ale pouze Kristem. Poučení z minulosti je užitečné, ale ne jako oko za oko, zub za zub, ale právě pro pochopení, že Ježíš Kristus nám ukázal jedinou, vítěznou cestu – stát se Jeho nevěstou.
Ale samozřejmě, můžete toto vše lehce smést se stolu – je to přece vytržené z kontextu Písma.
pavel v
Pane Krejčí,
jestli já horuji pro válku, vy horujete pro zradu.
Jak jste přišel na to, že činím rozdíl mezi národy a rasami? To je nesmysl a průhledný argumentační faul zvaný slaměný panák. Vy mi podsunete nesmyslné tvrzení, které jsem neřekl (křehkého slaměného panáka) a následně toto tvrzení elegantně vyvrátíte (slaměného panáka rozbijete). Na jedné straně argumentujete falešnými argumenty, na druhé straně se oháníte Kristem. Jak nestoudné.
P. Ašer
ad pavel v
Píšete: „Pane Krejčí,
jestli já horuji pro válku, vy horujete pro zradu.“
Zradu čeho? Nějakého kusu hroudy? Nějaké hříchem prohnilé společnosti? Kvůli ní by měl někdo jít cedit krev? Proč? Křesťané mají bojovat duchovními zbraněmi (Ef 6:10-18) za zájmy Božího království, ne se starat o zájmy nějakých z hlediska věčnosti efemérních pozemských států.
„neboť způsob tohoto světa pomíjí…“ (1 K 7:31b)
Křesťan, který by byl ochoten jít zabíjet jiné za zájmy kteréhokoli světského státu, za zájmy plutokracie, která daný stát ovládá, by vyměnil věčný život, který by tímto svým jednáním ztratil, za pochybnou čest válečníka, jenž by se mohl holedbat leda tím, že on přece nezradil zájmy oné plutokracie. Toto je tragédie a hanba církve, pokud kde něco takového podporuje.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
pokud spatřujete v rozdílnosti národů a ras „slaměného panáka“, tak to je přesně „medicína“, kterou uplatňuje tento svět. Stačí jen náznak – a máte nálepku …
pavel v
Pane Ašere,
ptáte se mě, jakou zradu jsem měl na mysli. Jde o zradu společenského řádu, o zradu civilizované společnosti ve prospěch divochů a práva silnějšího. Rusové se v Budapešti zavázali, že budou respektovat ukrajinské hranice a tuto smlouvu porušili. https://cs.wikipedia.org/wiki/Budape%C5%A1%C5%A5sk%C3%A9_memorandum
Kdyby vám někdo zapálil dům, žádal byste justici o pomoc a nápravu, nebo byste to strpěl s tím, že jde o „efemérní pozemskou věc“? Mám přítele, který je také svědek Jehovův. Když byl okraden, obrátol se na policii a soud.
Eva Hájková
Když je řeč o zradě, stojí za to podívat se na heslo na Wikipedii.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zrada
Zdá se, že je to docela ošemetná věc.