V poslední době jsem se na internetu zúčastnil několika zajímavých diskusí o lidském jednání, o životních postojích a praktikách. Účastníky těchto diskusí byli věřící i nevěřící lidé. Po několika vzájemných výměnách nejrůznějších názorů jsem dospěl k přesvědčení, že další diskuse je zbytečná bez toho, abychom si napřed ujasnili, co je to vlastně hřích. Pokud se neshodneme na biblické definici hříchu, nebudeme schopni rozumět biblickému evangeliu.
Jeden z význačných teologů posledních let, Dr. Charles Ryrie, uvádí, že v Písmu nacházíme celkem osm základních hebrejských výrazů pro hřích. Tyto výrazy nám společně pomáhají pochopit starozákonní koncept hříchu. Na prvním místě a především je hřích neposlušností Boha s důrazem na vykonání zlého činu. Zlý čin mohl mít samozřejmě nejrůznější konkrétní podoby. V písmech Nového Zákona je pak celkem dvanáct řeckých výrazů pro hřích. A podobně jako ve Starém Zákoně, i zde se jedná o vzpouru vůči Bohu a Božímu řádu. Důležitý je důraz na osobní odpovědnost za spáchání zlého, hříšného činu.
Pravděpodobně nejznámějším a nejfrekventovanějším řeckým výrazem pro hřích je „hamartía“, což v doslovném překladu znamená „minout se cílem“. Apoštol Pavel píše ve svém dopise věřícím do Říma: „Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“ (3,23). Svatý, dokonalý Bůh, má dokonalá měřítka, dokonalé normy. Člověk, který na Boží normu dokonalosti nedosáhne, je v Božím pohledu hříšník, míjí se cíle, podobně jako se střela z luku netrefí do terče, do černého. Bůh nám slovy apoštola Pavla připomíná, že se míjíme cílem všichni, všichni jsme podle Boží normy nedokonalí, hříšní. Nemá smysl srovnávat se s druhými lidmi. Ve srovnání se svatým dokonalým Bohem jsme na tom všichni stejně. Biblickou ilustrací tohoto pojetí hříchu je zmínka o sedmi stech příslušnících izraelského kmenu Benjamin, kteří byli všichni leváci, a s prakem dovedli zacházet „navlas přesně a neminuli se“ (Soudců 20,16). To slovo „minout“ je hebrejsky „chata“ a ve 2. Mojžíšově 20,20 je přeloženo jako „hřích“. A tak „hamartía“ nám připomíná, že jsme všichni – každý z nás – naprosto neschopni dosáhnout na Boží normu absolutní dokonalosti.
Jiným biblickým výrazem pro hřích je „anomia“. Je překládán jako „nezřízenost“, „nestydatost“, „nezákonnost“, apod. Jedná se o popis určitého způsobu jednání, chování, životního stylu. Biblický text z 1. Janovy epištoly je jasný: „Každý, kdo páchá hřích, páchá zločin, vždyť hřích je zločin“ (3,4). Tady máme „hamartía“ a „anomia“ v jedné větě. Každé minutí se cílem je nezákonností, zločinem, přestoupením Božích zákonů, vzpourou proti Božímu řádu, proti Boží vládě.
Hřích nakazil lidskou rasu skrze prvního člověka, Adama. Apoštol Pavel píše: „Hřích (hamartía) přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili“ (Řím. 5,12). Apoštol Jan jednoznačně potvrzuje zděděnou hříšnost člověka ve svém prvním listu: „Řekneme-li, že žádný hřích (hamartía) nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1,8). Neexistuje bezhříšný člověk. K učení o dědičném hříchu se pojí celá řada otázek a na některé prostě jasnou odpověď v Písmu nenajdeme. Faktem je, že každý člověk od Adama je poznamenán neschopností dosáhnout na Boží dokonalost, svatost. V tom spočívá podstata naší hříšnosti.
A protože si s tím sami pomoci nemůžeme, Bůh zprostředkovává záchranu od tohoto hříšného stavu a všech jeho následků skrze svého Syna, Ježíše Krista. Slovy apoštola Pavla: „Ano, skrze jediné provinění (Adam) přišlo na všechny lidi odsouzení. Stejně tak ovšem skrze jediný spravedlivý čin (Kristus) přišlo na všechny lidi ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka (Adama) mnozí stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho (Krista) mnozí stanou spravedlivými“ (Řím. 5,18-19).
„S hříchem přišla smrt“ (Řím. 5,12). Hřích a smrt jdou ruku v ruce. Bůh říká prvním lidem hned po stvoření: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. Ve dni, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (1. Mojžíšova 2,17). Apoštol Pavel nám připomíná: „Odměnou hříchu (hamartía) je totiž smrt…“ (Řím. 6,23). „Lidem je určeno jednou zemřít…“ (list Židům 9,27). Člověk pokažený hříchem propadl smrti. Hřích je zločin proti Bohu a musí být potrestán. Vyžaduje to Boží spravedlnost.
Protože je Bůh dokonalý celou svou podstatou, je nejen dokonale spravedlivý, ale rovněž dokonale milující, dokonale milostivý. Důkazem Jeho lásky je vysvobození hříchem pokaženého člověka propadlého smrti, prostřednictvím zástupné oběti Ježíše Krista. Posílá svého Syna v lidském těle na svět, aby přinesl tu nejvyšší oběť svou smrtí na kříži. Klade na Něj náš hřích (hamartía) i všechny naše hříchy (anomia) a trestá Jej za nás. Starozákonní prorok Izaiáš o Kristu píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. On byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj.“ (Izaiáš 53. kapitola). Oběť Ježíše Krista naplnila požadavek spravedlnosti svatého, dokonalého Boha, a zároveň byla nejvyšším důkazem Boží lásky k člověku, ke stvoření.
Jsou lidé, kteří si myslí, že pokud je Bůh láska, mohl přece lidský hřích přehlédnout, prominout, mohl ho odpustit bez Ježíšovy oběti. Takoví lidé nechápou ani Boží svatost, ani lidskou hříšnost.
Všichni jsme pokaženi hříchem, všichni míjíme cíl dokonalosti. A protože jsme takoví, hříšně jednáme, žijeme ve vzpouře vůči Bohu. Záchrana, vysvobození z hříšného stavu a hříšného života je ve víře v Ježíše Krista a Jeho dílo spásy.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pok
Autor je zakladatelem československého vysílání Trans World Radio-Monte Carlo a dlouholetý mezinárodní misijní pracovník Datum: 1. září 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační