Jedno z trvale platných přikázání Mojžíšova zákona znělo „Nezabiješ!“ Z četby Starého zákona víme, že každá židovská komunita se musela vypořádávat s porušovateli zákona, tedy i s těmi, kdo porušili toto přikázání. Člověka, který se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Změnilo se to s příchodem křesťanství.
Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži a že spravedlnost není ze Zákona, vytvářeli nová společenství, v nichž se žilo v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, židovskému zákonu nepodléhali. Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo tehdejším křesťanům, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.
SOUVISEJÍCÍ – Boží hlas
Už před Ježíšem byla známá zásada: „Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě.“ V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)
Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. I ve slovníku cizích slov se to píše. Takoví lidé jsou však spíše extrémisty. Být v něčem radikální znamená jít ke kořenům, jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.
SOUVISEJÍCÍ – Obrazy Boha a Boží obraz
Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedalo by se mluvit o radikálním odmítnutí násilí, čili o odmítnutí jakéhokoli použití násilí v jednání. Násilí může mít různou podobu – fyzické násilí proti člověku nebo i psychický nátlak. Úplně jednoznačné to není. Ale nejčastěji se násilím chápe fyzické násilí.
Radikální odmítnutí ozbrojeného boje a použití násilí proti lidem, nazýváme pacifismem. Ten lze chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.
SOUVISEJÍCÍ – Setkání v trolejbuse
Občas se setkáme s lidmi, kteří říkají: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být nemohou, vždyť zločinci by měli pré“. A občas najdeme lidi odsuzující pacifisty jako mravní povýšence, kteří se prý nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy násilí neobejde. Tento druhý názor ukazuje zpět k tomu zmíněnému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy ještě neexistovalo povědomí o individuální svobodě svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí i států a která má kořeny v křesťanství.
Princip svobody svědomí znamená veřejné i právní uznání, že v určitých věcech se jednotliví lidé mohou řídit zásadami, které jsou v rozporu se zásadami většiny. Jejich porušení by pro ně znamenalo vážný zásah do jejich lidské identity a integrity. Společnost, která uznává svobodu svědomí, si proto u těchto lidí nevynucuje přizpůsobení většině, například účast na povinné vojenské službě. Někdy se svoboda svědomí spojovala s odlišným náboženským přesvědčením. Svoboda svědomí se neprosazovala snadno a trvalo to dlouho, než k ní společnosti dospěly.
Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o osobu s hlubokým etickým cítěním a poznáním. Nebo může jít o člověka slabého, který se neumí bránit (nejen ve fyzické rvačce). Člověk, který poznal násilí či nátlak na vlastní kůži. Může to souviset s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. I když před zákonem jsme si všichni rovni, v tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně. Máme různé zděděné i získané dispozice. Každý člověk má za sebou jinou historii – osobní i rodovou. Někdo může mít sklon třeba ke vzteku a zkratkovitému jednání, někdo má dědičný sklon k alkoholismu či k jiným neřestem.
V každém člověku se skrývá jakási potencialita dopouštět se násilí. I v tom, kdo si myslí, že to tak není. V lidské přirozenosti dříme agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou v sobě někdy hromadit více negativní energie, než lidé, kteří se umějí ve společnosti prosadit. A možná si s ní nemusí vědět rady. Není totiž snadné proměnit negativní energii v pozitivní. Možná, že volba radikálního nenásilí je určitý způsob, jak se vypořádat s touto vlastní negativní energií. Podobně jako je radikální abstinence způsob, jak dosáhnout toho, aby alkoholici znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.
Nechci tu vymýšlet souvislost mezi abstinencí a pacifismem, jen ukázat, že obojí může mít jak podobu politického hnutí, tak vnitřního postoje a obojí je radikálním odmítnutím čehosi. Na historii abstinentního hnutí je to dobře viditelné. Různé přístupy k nápravě se od sebe lišily tím, zda primárně spatřovaly příčiny alkoholismu ve společnosti nebo v lidském nitru. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě nebo v celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro…“ (Ř 7,18)
Definitivně tedy zvítězil názor, že alkoholici nemohou zakazovat alkohol všem (což by jim možná pomohlo nejvíc), ale že musí nahlédnout svou náchylnost k pití, zošklivit si ji a uznat nutnost držet své sklony na uzdě úplnou abstinencí. Pak už nejde o boj se světem, ale o boj se sebou samým. Křesťané věří, že v takovém boji člověku pomáhá Ježíš.
Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u pacifistů a odmítačů násilí, kteří zjistili marnost svých snah změnit svět. Totiž, že si tito lidé uvědomili vlastní negativní energii, sklon ke vzteku a agresivitě a poznali, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Uvědomit si: Vím, že v mém nitru přebývá strašlivá destruktivní síla, se kterou je zapotřebí vést boj. Známý citát, který se připisuje Matce Tereze, říká: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 25. června 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
5 Komentáře
Honza B.
Ježíš, Duch Svatý, setníci & pacifismus
1. Setník v Kafarnaum prosil za život svého umírajícího služebníka, protože věřil, že nemoci budou poslouchat Ježíše stejně jako jeho vojáci (Mt 8,5-13; Lk 7,2-10). Ježíš potkal někoho, nad kým totálně užasl, a to pro jeho víru vůči Němu, víru, že Ježíš uzdravuje a zachraňuje. Tento setník patřil do skupiny „mnohých co přijdou od východu a západu a budou stolovat s Abrahamem (Ježíš vidí setníka ze Sk 10 a evangelium, které bude i pro pohany) … avšak synové království (Židé odmítající spasení v Mesiáši Ježíši) budou uvrženi do nejzazší temnoty.“
Pointa, ke které směřuji, je tato:
Jak je možné, že římský setník – z podstaty povolání nepacifista – došel tak obrovského obdivu u Ježíše, že v souvislosti s ním, v důsledku setkání s ním, začal Ježíš mluvit o lidech směřujících do Božího království (Mt 8,11-12)? Ježíš věděl, co je v člověku, věděl, co obnáší být setníkem (z podstaty nepacifistou), a přesto by člověk řekl, že ten setník byl pro Ježíše člověkem podle Božího srdce, a jako příklad z mnohých, co přijdou stolovat s Abrahamem.
Jak je možné, že ten setník-bud. křesťan, nepacifista, mohl být vnímán a vyzdvižen Ježíšem takto vysoko, vojenským povoláním nezkažen?
Jak je možné, že toho setníka nepožralo a totálně nezničilo vnitřně jeho vojenské povolání a vše co s ním souviselo?
Proč Ježíš ani slovem nezmínil ani nekritizoval vojenské povolání, jakožto nekompatibilní se svým učením a postoji, odsouzeníhodné, a nevyzval setníka ke změně povolání asap, pokud si nechce nechat zabít vlastní víru v důsledku svého povolání, a pokud chce být účasten Božího království? Proč žádná kritika, upozornění, varování od Ježíše před účastí v armádě či bytím profesionálním vojákem? Ježíš setníkovi neřekl, že nesmí jít ani posílat do boje své vojáky (100), kterým velel, přičemž válka je cílené zabíjení. A setník spadal pod vyšší velení (v každé kohortě bylo obvykle 6 setníků a v legii 10 kohort, každá legie měla 6 tribunů, kterým byli setníci podřízeni), a rozkazy musel poslouchat vč. těch nepacifistických, jak z úkolů armády lze očekávat. Tomuhle riziku byl setník vystaven, že bude uvržen do bitev a zabíjení, když k tomu přijdou rozkazy, a to vše podle vůle zkažených vládců své doby. Ježíš ho stran vojenského povolání nevaroval, že všechna tato rizika zabíjení ho mohou poslat od stolování s Abrahamem do nejzazší temnoty.
2. Setník v Cesareji jménem Kornélius se obrátil ke Kristu díky svědectví apoštola Petra, jehož neochotu sdílet evangelium s pohany zlomilo vidění od Boha (Sk 10). Cesarea byla základnou římské vojenské správy. Kornélius byl zbožný, modlitebník a činil skutky milosrdenství. A taky profesionální voják – tedy nepacifista, když přijde na plnění rozkazů, kterými v armádě a bitvách bývá cílené zabíjení nepřítele. Ať už byl pluk italský podpůrnou jednotkou pro lučištníky, v armádě jde vždy o přímé či nepřímé zapojení do zabíjení – dříve či později. A tento setník nebyl zdravotník z Hacksaw Ridge.
Jak se možné, že Bůh vyslyšel nezkažené modlitby zbožného a milosrdného Kornélia, profesionálního vojáka a nepacifisty, který mohl mít nebo mohl by časem mít, na rukou krev ze zabíjení (přímo či nepřímo), která volá k nebi? Zase, žádné nz varování od Boha v podobě: nebuď vojákem, z podstaty to jde proti Mé vůli, nemůžeš být zároveň vojákem a křesťanem, staň se pacifistou. Nebo: nejdřív učiň pokání, tzn. nebuď vojákem, staň se pacifistou, a pak se budu zabývat tvými modlitbami. Jak to, že vojenské povolání nezkazilo Kornéliovo srdce do stavu, že by ho Bůh vůbec neslyšel? Proč vojenské povolání nebylo pro Boha problémem, nepacifistickou překážkou? Naopak, v K. přišlo evangelium k pohanům, a bezprostředně během kázání evangelia přišel Duch Svatý tak rychle a mocně, k údivu Židů. Tak moc toužil Duch Svatý po obecenství s K. a K. nepacifismus či vojenské povolání (se vším všudy) Mu opravdu nebylo překážkou. Zajímavý je i výrok Petra, že „v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost“ – a řeč se týká nepacifisty, profesionálního vojáka.
Je zajímavé, že navzdory – možná našemu očekávání – si Bůh vybral právě výjimečného – myslím tím především srdcem – profesionálního vojáka, jehož povolání nebylo pro Boha překážkou.
Karel Krejčí
To je velmi dobrý vhled s racionálním uvažováním. Pokud by byli nepacifisté, konkrétně profesionální vojáci, předem Bohem určeni pouze k naplnění – z duchovního pohledu – nějakých „podřadných“ rolí, pak bychom si stejně tak museli připustit, že vzhledem k pouhému jednomu životu jsou tedy více či méně beznadějně ztraceni. To ovšem postrádá logiku. Podobně by dopadla i naše úvaha, kdybychom se zamysleli nad různými vědními obory, které pátrají do hloubky historie naší země, vesmíru, lidstva a pod., v porovnání s informacemi biblickými, pokud je budeme špatně chápat. I zde bychom narazili na velké nesrovnalosti (navenek). Pokud se ovšem vrátíme k původní myšlence ne-pacifismu, tedy fyzickému zabíjení, pak je ovšem stejně tak potřebné zmínit o ne-fyzickém zabíjení a to jsou naše myšlenky. A zde je velké „vzduchoprázdno“, protože jak si můžeme být jisti, které myšlenky jsou „naše“ a které ne? A připouštíme si vůbec sílu myšlenek? Vždyť v první řadě právě jimi si vytváříme svůj život.
Jiří Kouba
Je ale dobré si připomenout , co říkal vojákům Jan Křtitel, když se ho ptali, co dělat. Když už jsme u těch vojáků. V podstatě to znamenalo, že se jednoho krásného dne vzepřou rozkazu a zaplatí cenu nejvyšší.
Eva Hájková
Honza B. má sice pravdu, ale…
Je pravda, že Ježíš nežádal po setníkovi, aby změnil zaměstnání. Nekladl mu tuto podmínku. Ale nekladl podmínky ani u jiných zaměstnání, jak je vidět například z Mt 21, 31: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ Nedodal k tomu“ až změní své zaměstnání“.
Cizoložné ženě sice řekl:“ Jdi a už nehřeš“, ale to nebyla nevěstka, nýbrž žena, která porušila manželskou smlouvu, zatímco nevěstky žádnou smlouvu neporušovaly.
Domnívám se, že profese ve starověku nebyla tak libovolně volitelná, jako je dnes. Do značné míry se dědila po otci (celníci, možná i ti vojáci). Lidé se do určitých poměrů už rodili. Nebylo snadné zanechat profese, která člověka živila, aniž by tento nebyl uvržen do nejistoty. A Ježíš to věděl, proto to po nikom nežádal. Snad jen po těch, kteří ho chtěli trvale doprovázet a stát se jeho učedníky. Po celníkovi Zacheovi nechtěl, aby přestal být celníkem a šel za ním, po Levim-Matoušovi to chtěl.
Já v tom článku o pacifismu nevyzvedávám samotný pacifismus. Netvrdím, že je samospasitelný, jen zdůrazňuji otázku osobního svědomí, které má každý jedinec jiné. Řeší to například apoštol Pavel v Římanům 14: „Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu.Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého.“
Pavel nikomu neřekl, že je nesmyslné jíst jenom rostlinnou stravu, protože do Božího království se přece dostanou i ti, co jedí maso.
pavel v
Oceňuji, že autorka provedla klasifikaci pacifismu na vnitřní (individuální) a vnější (kolektivní). Zářným příkladem individuálního pacifismu byl sám Ježíš (Byl veden jako ovce na porážku a jako je beránek němý před tím, kdo ho stříhá, tak neotevřel svá ústa. Ve [svém] ponížení byl zbaven práva.) Ježíš a po něm spousta mučedníků ukázal obrovskou moc indviduálního pacifismu. Zdálo se, že na kříži Ježíšova mise naprosto ztroskotala, ale opak se stal pravdou – jeho učení ovládlo svět. Jiným příkladem z poslední doby je případ Jána Kuciaka. Nebál se hlásat pravdu, byl úkladně zavražděn a jeho smrt se stala spouštěčem vzpoury proti vládě zločinu na Slovensku.
Autorka připomíná Ježíšovu pobídku milovat nepřátele a tak by se mohlo zdát, že křesťané by měli ustupovat v každém sporu, že Bůh povede zápas za ně. Ale Ježíšův příklad ukazuje něco jiného. Ježíš neváhá kritizovat židovské autority a nazve je dokonce plemenem zmijí či dětmi ďábla. Jak tyto urážky jdou dohromady s požadavkem milovat nepřátele? Ježíš ukazuje, že neexistuje žádný systém příkazů a zákazů, kterými by se měl člověk řídit, aby plnil Boží vůli, kromě jediného: Miluj bližního svého jako sám sebe. Příběh o milosrdném Samaritánovi nebo o posledním soudu ukazuje, kdo je tím bližním – je to trpící člověk. A tak Ježíšova drsná kritika izraelské elity byla namířena ve prospěch trpících, na něž byla „nakládána těžká břemena“ různých příkazů a zákazů, které neměly s Boží vůlí nic společného.
Ocitne-li se můj nepřítel v roli trpícího, pak je pro mě „bližním“ a měl bych ho milovat. Jestliže můj nepřítel působí křivdu (násilí) jiným, pak jsou v roli „bližních“ jeho oběti a já bych měl udělat, co je v mých silách, abych zmírnil jejich utrpení. V krajním případě mohu z lásky k bližnímu zabít.
Individuální pacifismus je ušlechtilý, ale každý, kdo v sobě najde odvahu musí k němu dospět vlastním rozhodnutím. Nikoho nelze k pacifismu (k ušlechtilosti – k lásce) nutit. Proto kolektivní pacifismus nadekretovaný nějakým vůdcem je naprostý nonsens. To dokumentuje příběh pacifistů Daladiera a Chamberlaina, kteří po návratu z Mnichova byli na letištích vítáni davy jako zachránci míru. Winston Churchill na jejich adresu pronesl památnou větu: Mohli jsme si vybrat mezi válkou a hanbou. Vybrali jsme si hanbu a válku budeme mít taky.