V prvej časti sme rozobrali pojem tolerancia a tiež spôsoby, akým funguje vylúčenie v spoločnosti. Ukázali sme si, že aj tolerancia má svoje hranice a obmedzenia v podobe asimilácie, aj keď je to určite lepšia forma spolužitia ako podmanenie či vylúčenie. V tejto časti sa pozrieme na to, čo prináša do tohto rozmýšľania kresťanstvo a čo by to mohlo znamenať v rovine spoločenskej i osobnej.
Dilema súčasného kresťanstva
Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že tradičné kresťanstvo reprezentuje prístup, ktorý tu predstavujeme ako moralistický. Hlása svoju výlučnú pravdu a misijným cieľom je obrátiť ostatných na svoju vieru. A aj keď sa to nemusí diať násilne (z dejín vieme, že niekedy sa to násilne aj dialo), tak vo svojej podstate to je netolerantný prístup.
SOUVISEJÍCÍ – Prečo tolerancia nestačí I
Iný prístup volí súčasné progresívne kresťanstvo, ktoré sa hlási k tolerancii a rezignuje na cieľ konverzie sveta ku kresťanstvu. Musíme si vybrať medzi tým, čo je chápané ako tradičný (moralistický) prístup a tým, čo je prezentované ako progresívny (tolerantný) prístup?
Oba tieto prístupy majú svoje pozitíva i riziká. Tradičný moralistický prístup neobetuje pravdu a morálku na oltár tolerancie. Cenou za to môže byť netolerancia či až neznášanlivosť. Negatívne príklady vidíme v radikálnych ultrapravicových hnutiach, ktoré sa neraz odvolávajú na kresťanskú morálku a tradície.
Progresívny tolerantný prístup nie je na prvý pohľad odsudzujúci. Je ústretový voči diverzite a pestrosti, ale je nemožné ho dodržiavať dôsledne. Skôr či neskôr musí byť stanovená nejaká hranica. Tou hranicou je netolerancia tých, čo nesúhlasia s týmto prístupom. Tak sa aj tento prístup dostáva do pasce, ktorej sa chcel vyhnúť. Ani tento prístup nedokáže byť bezhranične tolerantný, a tak v konečnom dôsledku je podobne netoleratný ako tradičný moralistický prístup, len má hranice posunuté inde.
Chcem, aby si vstúpil do vzťahu s človekom, o ktorom si presvedčený, že sa zásadne mýli, že je mimo, mýli sa ohľadom sveta, Boha, viery…
(Ne)tolerancia v Biblii
Nech použjeme akýkoľvek spôsob vyhľadávania pojmov v Biblii, slovo tolerancia v tejto podobe sa v nej nenachádza. Biblia používa iný slovník. A ukazuje aj na iný obsah.
Biblia používa pojmy ako znášať, zniesť (= lat. tolerare). Používa ich jednak v negatívnom zmysle (Boh nie je ochotný znášať morálny úpadok ľudí). Príkladom takéhoto použitia týchto pojmov sú napríklad:
→ Vaše novmesiace a sviatky z tej duše nenávidím; bremenom sa mi stali, ustal som znášať ich. Iz 1:14
→ … takže Hospodin už nemohol ďalej znášať vaše zlé skutky a ohavnosti, ktoré ste páchali… Jer 44:22
→ Ježiš odpovedal: Ó, neveriace a prevrátené pokolenie, dokedy ešte budem s vami? Dokedy vás budem trpieť? Mt 17:17, por. Lk 9:41; Mk 9:19
→ … poznám tvoje skutky, prácu i trpezlivosť a že nemôžeš zniesť zlých (ľudí)… Zj 2:2
Sú použíté aj v pozítvnom slova zmysle ako napr.:
→ My, silní, povinní sme teda znášať slabosti nevládnych, a nie v sebe mať záľubu. R 15:1
→ … áno, všetko znášame, len aby sme neprekážali evanjeliu Kristovmu. 1 Kor 9:12
→ Láska… všetko znáša, všetkému verí, všetkého sa nádejá, všetko pretrpí. 1 Kor 13:7
→ Kiež by ste zniesli trochu mojej nerozumnosti! Veď ma aj znášate! 2 Kor 11:1; por. aj v 4 a 19
→ Jedni druhých bremená znášajte, a tak naplníte zákon Kristov. Gal 6:2
→ … vo všetkej pokore, nežnosti a trpezlivosti, znášajte sa vospolok v láske Ef 4:2
→ Znášajte sa vospolok a odpúšťajte si, ak by niekto mal sťažnosť proti niekomu; ako aj Pán odpustil vám, tak aj vy. Kol 3:13
Tu dám tip na malé cvičenie. Skúste si texty uvedené vyššie prečítať ešte raz s tým, že podčiarknuté slová nahradíte pojmom tolerancia, tolerovať. Je posolstvo týchto myšlienok zmenou pojmu posilnené alebo oslabené? Vnímate ho v inom svetle?
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Prípadová štúdia z ranej cirkvi
Cirkev od začiatku svojej existencie čelila rôznym vnútroným konfliktom. Apoštol Pavel vo svojom liste do Ríma reaguje na konkrétny aktuálny problém, ktorý spôsoboval konflikty v tomto spoločenstve. Celý konflikt je popísaný v 14. kapitole listu Rímskym a presah má až do 15. kapitoly. (Toto zďaleka nie je jediný konflikt rozoberaný v prvej cirkvi.)
Na jednej strane boli kresťania, ktorí boli presvedčení, že môžu jesť akýkoľvek pokrm, teda aj mäso, ktoré nie je kóšer. Druhá skupina bola presvedčená, že kóšer dodržiavať musia aj kresťania. Preto niektorí radšej vôbec nejedli mäso, pokiaľ nemali istotu, že je kóšer a jedli len zeleninu. Je pravdepodobné, že k tej prvej patrili väčšinou pôvodní pohania, ktorí nikdy kóšer nejedli. A k tej druhej pôvodní Židia, ktorí boli odmala zvyknutí na dodržiavanie prísnych rituálnych predpisov o pokrmoch. Podobný problém riešili aj kresťania v Korinte. Tam však bol spor o to, či kresťania môžu konzumovať mäso obetované modlám, t. j. pohanským božstvám.
A tak tu bola rozdielna história, kultúra, náboženské predstavy a zvyky týchto dvoch skupín kresťanov. K tomu sa navyše v Ríme ešte pridal spor o dodržiavanie sviatočných dní, ktoré by mali kresťania svätiť…
Tú prvú skupinu, ktorí jedli všetko, Pavel nazýva silní. Tú druhú, ktorí jedli len kóšer, ako slabí. Podľa Pavla slabí vo viere potrebujú mať všetko zaškatuľkované a označené jasnou nálepkou ako dobré alebo zlé. Všetko je buď čierne alebo biele. Na rozdiel od nich, tí silní vo viere, vedia žiť slobodne aj v šedej zóne. Nemusia mať všetko zadefinová a presne určené.
Označenie slabí používa Pavel ako negatívnu nálepku. Sú vo viere slabí. Prekvapujúce však je, že Pavel nenapomína slabých ale silných(!) – aby mali pre tých slabých porozumenie! Silní totiž nemajú trpezlivosť so slabými. Neakceptujú ich. Ale moralisti, ktorí sú tu označení ako slabí, sú tiež netolerantní. Kritizujú zase tých voľnomyšlienkárov.
Moralisti (slabí) sú netolerantní. Ale vidíme, že aj tí druhí (silní) sú netolerantní. Netolerujú netolerantných. Ani jedna strana neakceptuje tú druhú, majú konflikty, je tam nejednota… Aké riešenie z tohto konfliktu vidí Pavel?
Riešenie
Pavel ukazuje na niečo, čo je oveľa významnejšie ako tolerancia a čo má potenciál prekonať bariéry, ktoré vznikajú medzi rôznymi skupinami ľudí.
Celú polemiku Pavel zakončuje vetou: Preto sa navzájom prijímajte, ako vás aj Kristus prijal na Božiu slávu. (Rim 15:7)
Tu musím spraviť malú osobnú poznámku. Tieto slová sme si vybrali ako naše svadobné motto. Máme ho veľkým písmom napísané na stene v spálni. Keď sa ráno prebúdzam, či večer zaspávam, pozerám na tieto slová. A zdá sa, že stále môžem objavovať nové a nové roviny významu týchto slov.
Čo hovorí Pavel? Hovorí: Prijmi druhého, len keď s tebou súhlasí? Nie! Prijmi ho, aj keď sa mýli, aj keď nemá pravdu! Keď sa teologicky mýli, keď je duchovne nezrelý…
Dnešný človek povie, že nesmieme druhých posudzovať a odsudzovať. Nesúhlas s názorom sa berie ako neprijatie, či odsúdenie druhého človeka.
Navonok síce človeka nikto neodsúdi, ale tí ľudia nechcú mať s druhým skutočný vzťah. Pavel hovorí pravý opak – chcem, aby si vstúpil do vzťahu s človekom, o ktorom si presvedčený, že sa zásadne mýli, že je mimo, mýli sa ohľadom sveta, Boha, viery…
Čo to znamená znášať slabosti slabých, ak použijeme Pavlovu analógiu? Znamená to vstúpiť do vzťahu s tými druhými. To neznamená, že sa máme stať rovnakými ako sú oni. Ani, že máme upadnúť do ich chýb, osvojiť si ich omyly.
Súčasná kultúra vraví – akceptuj druhého presvedčenie, lebo to znamená akceptovať druhého. Ale toto nie je to, čo Pavel hovorí. V skutočnosti to takto nefunguje. Všetci nejako negatívne vyhodnocujeme veci. Ak odmieta niekto niečo hodnotiť, znamená to, že nechce v skutočnosti žiaden vzťah.
Boh nám skrze Pavla nehovorí: prijmi jeho názory, ale prijmi jeho! Každý človek má rovnakú hodnotu, ale nie každá myšlienka má rovnakú hodnotu. Kresťan rozlišuje medzi myšlienkou a človekom, ktorý myšlienku hovorí. Myšlienka človeka nemusí mať hodnotu aj keď človek, ktorý ju vyslovuje, stále hodnotu má.
Súčasná kultúra hovorí, že tolerancia znamená „ži a nechaj žiť“. Názor druhého ma neohrozuje, lebo aj tak si žijem ďalej tak ako chcem. Ale evanjelium hovorí – kriticky zhodnoť, a potom vstúp do vzťahu s tým, kto sa mýli. Zmeň svoj život takým spôsobom, aby si ten vzťah mal. Nesúhlas s ním, ale nenadraďuj sa nad neho.
Becky Pipert v knihe Viera sa nedá skryť opisuje príbeh jednej kresťanky, ktorá sa vytrvalo starala o jednu nekresťanku, ktorá žila v mnohých moránych pokleskoch. Jej život bol plný špiny. Jedného dňa povedala tej kresťanke: Je to zvláštne, moji nekresťanskí priatelia hovoria, že ma akceptujú bez ohľadu na to, čo robím. …A predsa len s tebou sa cítim v bezpečí a milovaná, a viem, že k tebe môžem vždy prísť. Ale zároveň len v tvojej prítomnosti cítim výčitky svedomia za to, čo robím a túžim očistiť svoje konanie a dať svoj život do poriadku.”
Kresťanstvu nejde o morálne správanie ale o srdce, na rozdiel od iných náboženstiev a ideológii. Pavel nám ukazuje, že zmena srdca zasahuje oveľa ďalej ako tolerancia. Je to niečo lepšie ako tolerancia.
Neobnovené srdce si buduje identitu na svojej morálke a potrebuje si dokazovať svoju hodnotu porovnávaním s tými, ktorí sú na tom horšie. (Moralisti odsudzjjú liberálov, progresívci hľadia zvrchu na konzervatívcov, a pod.)
Každé náboženstvo hovorí, že sme ospravedlnení svojim konaním. Tak sa dostaneme do správneho vzťahu k Bohu. Naše úsilie nám získava Božu priazeň. Budhove posledné slová boli: „Snažte sa bez prestania.“ Ale evanjelium hovorí: Nie tvoja minulosť, ale Kristova minulosť, nie tvoje zásluhy, ale Kristove zásluhy, nie tvoje výkony ale Kristove výkony. Ty si vo vzťahu k Bohu vďaka tomu, čo vykonal Kristus.
Toto môžeme aplikovať aj na otázku pravdy. Človek nezískava Božiu priazeň tým, že má pravdu. Pokiaľ si človek neuvedomí, že nie je spasený tým, že má pravdu, nedokáže vstúpiť do vzťahu s druhým, o ktorom si myslí, že sa mýli!
Netolerantný človek povie: Ja som výnimočný a hodnotný preto, že mám pravdu. A kto nemá pravdu, nech vypadne. Skryto netolerantný človek povie: Pretože som otvorenej mysle a pravda nejestvuje, tak mám navrch nad tými, čo si myslia, že pravdu majú. A tí nech vypadnú.
Ale kresťan povie: Som jedinečný vďaka tomu, že keď som bol celkom iný, vstúpil do môjho života Ježiš a prijal ma. Vstúpil do mojej slabosti, a nenútil ma zmeniť sa, stať sa kresťanom, atď. On prispôsobil svoj život môjmu, a to radikálne. Urobil pre mňa priestor u seba a ja som v Neho ešte ani neveril. On prišiel, keď som sa ja mýlil.
Na kríži máme najvyšší príklad prijatia. Na kríži Ježiš Kristus nebol tolerantný. Keď zomrel na kríži, bolo to vyjadrením toho najnegatívnejšieho zhodnotenia nášho života… Keď zomrel, povedal tým, že sme tak skazení, že, použijúc cirkevnú reč, ideme do pekla. On nebol tolerantný voči ľudskému hriechu. Dobrá správa (evanjelium) spočíva v tom, že jeho netolerancia neznamenala naše odsúdenie, ale jeho odsúdenie. On vzal hriech človeka, ľudské zlyhania, omyly a blúdenie na seba. A to ho stálo život. Toto je jadro kresťanského posolstva.
Zvesť o kríži nie je posolstvom tolerancie. Ježiš na kríži nie je tolerantný, je oveľa viac ako tolerantný. Križ je znamením prijatia. Boh skrze Ježiša týmto spôsobom vstúpil do novej úrovne vzťahu s človekom. Stal sa zraniteľným.
Kresťan buduje svoju identitu na tejto skutočnosti a z toho potom vyplývajú jeho zdroje k tomu, aby bol viac ako tolerantný. Aby druhých prijímal takých akí sú. Toto by mal byť prirodzený dôsledok kresťanskej zvesti v osobnom živote kresťana.
Rozdiel medzi sekulárnym a kresťanským prístupom je v tom, že sekularizmus hovorí – buďme tolerantní všetci – tak ako to chcem ja. Evanjelium hovorí – prijímam ťa takého aký si. A som ochotný pre teba aj zomrieť. Toto je radikálna výzva.
Dve odpovede
Pre spoločnosť v jej celku je najrealistickejšou cestou asimilácia. Absolútna inklúzia nie je funkčne možná. Spoločnosť nemôže efektívne fungovať, ak nebude elementárna zhoda v základných hodnotách. Preto prichádza k slovu pokojná asimilácia. Mesto New York sa často dáva ako príklad taviaceho kotla (melting pot), kde sa stretávajú rôzne kultúry a vzniká niečo nové. V skutočnosti to však znamená, že ak má komunita mesta fungovať, všetci musia rešpektovať isté základné hodnotové nastavenie celku.
Princíp tolerancie a asimilácie však nie je uspokojujúci v osobnej rovine. Žiaden dlhodobý vzťah, či už partnerský, vzťah rodiča a dieťaťa či skutočné priateľstvo nie je možné vybudovať na tomto princípe. Môžeme sa pomocou neho stať prinajlepšom spolubývajúcimi, ktorí sa navzájom nepohlušia.
Konflikty v súčasnej modernej spoločnosti (kultúrne vojny) vznikajú práve z toho dôvodu, lebo jedna skupina chce posunúť hodnotovo spoločnosť jedným smerom a iná časť spoločnosti tento celospoločenský posun odmieta.
Kresťanský prístup, ktorý sme načrtli vyššie, sa nedá ani vynucovať ani nijako inak zhora aplikovať na spoločnosť. Je to o individuálnom rozhodnutí jednotlivcov. Tu je priestor pre kresťanov a kresťanské komunity (cirkev), aby prakticky prezentovali evanjeliový, ježišovský prístup k druhým – prijatie. So všetkými dôsledkami.
Dá sa to povedať ešte aj inak. Pravica zdôrazňuje potrebu dodržiavať rovnaké hodnoty vo všetkých rovinách, spoločenskej i osobnej. Ľavica hovorí o tolerancii v každej rovine, spoločenskej i osobnej. Kresťanský prístup hovorí, že v spoločenskej rovine musia platiť pravidlá (zákon) ale v osobnej rovine by sme mali druhých prijímať v ich odlišnosti, áno, aj keď s nimi nesúhlasíme.
Záverečné porovnanie
Po čom vlastne každý z nás túži v hĺbke srdca? Chceme byť len tolerovaní alebo skutočne prijatí? Ak sme tolerovaní, je to určite lepšie ako byť prenasledovaní či marginalizovaní na okraji spoločnosti. V skutočnosti však každý z nás túži po niečom viac ako len byť tolerovaný. Ľahostajná tolerancia nás neuspokojuje. Náš život je o hľadaní prijatia (lásky a milosti).
Naša spoločnosť nám hovorí, že ideálom je „žiť a nechať žiť“. Inými slovami, nenávisť sme nahradili ľahostajnosťou. Súčasná tolerancia hovorí: Ja ťa nehodnotím, ale neočakávaj, že kvôli tebe zmením svoj život.
Evanjelium však ide ďalej. Hovorí: kriticky zhodnoť, a potom vstúp do vzťahu s tým, kto je od teba odlišný, hoci by sa aj mýlil. Prispôsob svoj život takým spôsobom, aby si ten vzťah mal. Prijmi druhého v jeho odlišnosti. Zober človeka, ktorý je celkom iný a urob vo svojom živote pre neho miesto. Nesúhlas s ním, ale nenadraďuj sa.
A tak už nemusíme vstupovať do vzťahov s tým, že máme pravdu. Môžeme nesúhlasiť s tou najhlbšou úctou. A môžeme povedať: Aj keď s tebou v tomto nesúhlasím, myslím, že si lepší človek ako som ja. Ja nie som spasený tým, že som dobrý človek, ale výhradne milosťou. Ja už som prijatý. Nemusím vyhrať hádku.
Láska nie je tolerantná. Láska je radikálna. Chce druhému dobre! Tolerancia je ľahostajná. Ježiš prejavil nulovú toleranciu k hriechu. A stálo Ho to život.
4 spôsoby ako praktizovať prijatie
Urob priestor pre človeka, s ktorým sa nezhodneš, a venuj čas tomu, aby si ho pochopil, a aj keď sa mýli, ty si aj tak ochotný sa od neho učiť.
Urob priestor tak, že si ochotný sa meniť; dokonca si ochotný podstúpiť to, že niečo zmeníš na svojom presvedčení, správaní…, ak vstúpiš do vzťahu s nadradeným postojom, tak druhého v skutočnosti neprijímaš.
Urob priestor na to, aby si bol nepochopený a zranený.
Urob priestor na to, aby ten druhý mohol kráčať svojim tempom. Nesnaž sa veci urýchliť. Netlač na druhého, ak ide príliš pomaly.
Autor: Ondrej Kolárovský Zdroj: idea-list.sk Datum: 15. srpna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
________________________________
Zdroje:
Timothy Keller, podcast Receptive Grace
Viera sa nedá, Becky Pipert, vydalo EVS, 2009
19 Komentáře
Olga Nedbalová
Ano, pokud šíříme evangelium, máme být trpělivý a nesnažit se věci urychlit. Asi také není dobré evangelizaci začít kamenováním hříšníka a výčtem všech jeho hříchů. Na druhou stranu není dobré hříchy jen tak přejít a vůbec si jich nevšímat. Ano, tolerance může přejít do lhostejnosti. Je mi jedno, že druhý žije hříšně a zachovám se podle hesla: „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Nemá cenu vůbec u takového jedince něco zkoušet, je to ztracený případ. “ Ale musíme počítat se situací, že ne každý bude chtít Krista přijat. V tom případě to máme zřejmě v modlitbě odevzdat Ježíši a pokračovat dál. Obrazně – vytřepat i jeho prach ze svých nohou. Existují lidé tak posedlí pýchou, že jsou slepí a hluší. Asi také není dobré strnout a „užírat“ se pocitem viny a nedostatečnosti, že mi se nepodařilo kvalitně předat evangelium.
Adam Hladky
„Progresívny tolerantný prístup nie je na prvý pohľad odsudzujúci. Je ústretový voči diverzite a pestrosti, ale je nemožné ho dodržiavať dôsledne. Skôr či neskôr musí byť stanovená nejaká hranica. Tou hranicou je netolerancia tých, čo nesúhlasia s týmto prístupom“
.. autor imho perfektně vystihl problém.
Ale máme právo kvůli netolerantním omezovat naši toleranci?
Konkrétně třeba: máme právo kvůli bigotním křesťanům odmítajícím „manželství pro všechny“ říct těm LGBT „máte smůlu, těm bigotním se to nelíbí“ ??
To není „ustupování silných slabým“ v otázce třeba jezení masa z obětí. Tady těm „slabým“ (bigotním) obětujeme práva třetích osob.
Olga Nedbalová
Je to velmi složité – na jednu stranu nemáme být nemilosrdní a chápu, že homosexualita je vrozená a daný jedinec za to prostě nemůže. Na druhou stranu máme Písmo, z kterého k nám promlouvá živý Bůh. Ale, můžeme s klidným svědomím říci, že jsou již některé původní zákony z Písma zrušeny? Jisté je, že například promiskuita zůstává hříchem, jak na straně heterosexuálů tak i homosexuálů. Ne, nejsem žádný moralista, ale pokud někdo je s tím druhým jenom pro zábavu, aby si jen prostě užil co nejvíce „života“ – míjí se s Ježíšovým učením. Pokud chci následovat Ježíše, mám milovat bližního jako sebe samého. S tím souvisí i posvátnost svazku dvou lidí, nechci přece tomu druhému ublížit. A co když bigotní mají pravdu? Co když tolerantně řeknu bližnímu, tak si tak klidně žij, půjdeš i tak k Ježíši. Co když ho ale Ježíš nakonec nepřijme? Co když ho vlastně svedu z té správné cesty? Není to skutečně vůbec jednoduché.
Adam Hladky
A co když naopak budete bližního mlátit po hlavě Pavlovým „samcoložníkem“ , „životem v trvalém hříchu“ a požadavkem „trpělivě nes svůj kříž“: ..
a Ježíš se pak zeptá:
„co jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří“?
protože LGBT mezi ně v naší konzervativní společnosti určitě patří.
Olga Nedbalová
Ano, tvrdost, odsuzování je špatné. Nikdy jsem nebyla příznivce kamenování bližního verši z Písma. Otázka je, kdo jsou na naši nepatrní bratři. V původním znění Ježíš upozorňuje na hladové, žíznivé, nemocné, vězněné. Takže u LGBT bych byla opatrná. Pokud někdo touží jen uspokojovat své sexuální potřeby, střídat partnery, opíjet se, užívat si – není Ježíšovým bratrem. Ano, co řekl Ježíš cizoložnici? Jdi a více už nehřeš. Ježíš po nás nechce, abychom tolerovali to, když se někdo řítí do záhuby. To určitě ne. Spíše je důležité, jak se postavit například k homosexuálům, kteří žijí v trvalém svazku. Tam opravdu nevím.
K Pavlovu – trpělivě nes svůj kříž, to je určitě pravda. Každý máme svůj kříž. Nicméně, není nám naloženo větší břemeno, než uneseme. A Ježíš nám s břemeny pomáhá. Evangelium na žádném místě neslibuje spokojený světský život bez překážek. Křesťan se vlivem Ducha Svatého mění a sám vidí, že světské zážitky jsou jen klam. Ale na to si musí každý pod vlivem Ducha Svatého přijít sám, to nelze nikomu do hlavy vtlouct.
Adam Hladky
“ Pokud někdo touží jen uspokojovat své sexuální potřeby, střídat partnery, opíjet se, užívat si“
.. a proč tyto negativní vlastnosti uvádíte do souvislosti s LGBT?
Zřejmě jste vůbec nepochopila, že stejnopohlavní vztahy a láska jsou na úplně stejné úrovni jako ty heterosexuální. Že LGBT jde o to, aby jejich manželství, rodiny a případné děti byly respektovány na stejné úrovni jako ty „naše“. A tomu rozhodně nepřispěje naše (Vaše) předsudečná představa o zhýralém životě většiny LGBT.
A i na to se bude Ježíš ptát při svém druhém příchodu.
Dus
Není třeba se vlamovat do otevřených dveří. To, že budu odpůrce tolerovat jako člověka, že mu nebudu upírat kvality, které určitě má, to není nic nového. (Je pravdou, že se proti tomu zhusta hřeší, nicméně tak je to také vnímáno – že nepřijímat jej je špatně.)
Vlamovat se potřebujeme někam, kde otevřeno není!
Nuže, vizme kam: Ono není v kurzu obhajovat Pravdu. Ono není v kurzu za ní umírat. Není v kurzu ani osvěta.
A Pravda, nikým neobhajovaná, přitom nesoucí lidem nenahraditelné poklady, se krčí v koutku a my se díváme na to, jak na ni ti tolerovaní plivou, jak ji karikují, deformují, jak pod její poctivou firmou ve velkém protlačují své účelové lži a jak se Pravdě i těm tolerantním ještě vysmívají. A může to být i ta Pravda medicíny důkazů.
Z veřejného prostoru si někteří (slabí, či silní?) učinili lotrovskou peleš, takže Ježíš asi nebude tím, jenž je tam strpí – vypráská je důtkami. A ono se velmi dobře pozná, kteří to jsou, podle kriterií pro pravdu. Podle kriterií pro metody, jak se k Pravdě blížit.
Ano, přijímejme člověka, ovšem to je jen půlka (ta stále omílaná půlka) toho, co mělo být řečeno.
Tu druhou půlku si poslechněme od Jana Husa (nebo si ji pod ním aspoň přečtěme na Staroměstském náměstí).
Nerezignujme na to zásadní – na tu podporu Pravdy ze všech sil, na boj za Pravdu.
Olga Nedbalová
Ano, já si myslím, že není problém v obsahu (tedy v tom, co podáváme), ale jakým způsobem to podáváme. Jen člověk s živým srdcem, plným lásky k bližnímu, může toho druhého skutečně vést. Slepý nemusí být jen člověk, který nezná dokonale Písmo. Slepý může být i člověk, který má tvrdé srdce a jen prostě „čte“ verše z Písma. Šiřme pravdivé evangelium a hlásejme ho s láskou, vírou a nadějí. Jen tak pravda obsažená v Písmu bude jako osvěžující studená voda. A také musíme brát v úvahu, že ne všichni pravdu evangelia přijmou. Někteří se pyšně budou stavět proti samotnému Hospodinu. A určitě není řešení kvůli tomu Písmo upravovat.
Karel Krejčí
Život je ještě zajímavější, hlubší a spravedlivější, než si vůbec připouštíme. Zmíněný problém netolerantnosti, avšak podobně jako každé jiné problémy, je před někoho stavěn téměř denně, někdo na něho narazí občas a pro někoho nepředstavuje žádný problém. Jak je to možné? Přece samotný život nás přivádí do takových situací, které nemáme zvládnuté. Ano, pro někoho je skutečně netolerantnost velký problém a pokud se ji nenaučí zvládnout, on sám to nebude mít v životě lehké. Stále se máme co učit, i to, že samotný život je úžasná škola.
Realtoltek
Vše je v dvou největších přikázání.
Olga Nedbalová
Ano, to je sice pravda, ale je důležité zmínit, že je nutné k těmto přikázáním znát i Písmo. Jinak si tyto dvě přikázání může každý vyložit libovolně dle svých představ. Ježíš takto odpovídá znalci Zákona, který se ho ptá na největší přikázání v Zákoně, viz. Matouš 22:34-39. Není to tedy určeno jako pokyn k šíření evangelia bez dalších doplňujících částí Písma, například Kázání na hoře.
V dnešní době začíná být populární polyamorie, stručně z Wikipedie: „Polyamorie (z řeckého πολυ /poly/, mnoho/více-(násobný) a latinského amor knižně „láska“ – dosl. mnoholáska, žádný český překlad není vžitý) je životní styl, kdy osoba žije v několika milostných vztazích. Jedná se o druh nemonogamního soužití, založený na toleranci a akceptaci dalších vztahů.“
Paradoxně lidé žijící v polyamorii by mohli argumentovat, že se milují navzájem a nikomu neubližují. A aby splnili první přikázání, mohou prohlásit, že oni všichni dohromady i milují Hospodina celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.
Ano, dnešní doba miluje rychlá řešení, zkratky, hesla. Z tohoto hlediska je Ježíšovo shrnutí vítané. Ale hodí se opravdu jen pro ty, kdo se již hlouběji seznámili s celým Písmem.
Eva Hájková
Oni ale mohou argumentovat třeba tím, že starozákonní mužové měli také více žen.
Olga Nedbalová
Ano, to je pravda, ale v Novém zákoně se vztah muže a ženy bere jako monogamní – posvátný. A tady je dobré si uvědomit, že posvátný neznamená svatý ve smyslu stavění si svých soch, adorování sama sebe – jak jsem dobrý, jak jsem svatý. Posvátný znamená oddělený, v tom dobrém smyslu, křesťan má být co nejvíce oddělený od špatností tohoto světě. Ale neznamená to, že se máme oddělit a nikoho si nevšímat a jen kritizovat hříchy světa. Máme být světlem a solí světa a tomu, kdo chce slyšet pravdu o Ježíši, tak ji máme sdělit. A nemusíme ji sdělit jen slovy, někdy je účinnější sdělit pravdu pomocí, soucitem a pochopením. K starozákonním svazkům, kdy muž měl více žen, často to způsobovalo intriky, zmatek a bolest. Sára a Hagar, Ráchel a Lea………….Nebyly to ideální svazky. Navíc byly uzavírány z důvodu zachování rodu, rodových pravidel (první se musí provdat starší sestra atd.). A důvod k dnešnímu nemonogamnímu soužití – nemohu se rozhodnout, který partner je ten ideální (každý má své plus nebo minus), tak prostě žiji se všemi, chci si co nejvíce užít života, všechno vyzkoušet atd. To není moc o zralém přístupu. Je to spíše důsledek toho, že člověk je čím dál více sobecký a čím dál více se zaměřuje na své potřeby. Já chci, mně se to líbí, já to mám tak rád (nerad). A ostatní – ti ať se přizpůsobí nebo se s nimi nebudu bavit. Stavění si vlastních model – úspěch, krása, peníze, moc. Ach, jak moc se to liší od Ježíšova království. Ježíš naopak vybízí k soucitu, k pomoci druhým, k prostotě, k čistotě. Volná láska (tak to možná bylo i v 60 letech) se tváří naoko jako Ježíšovo učení. Přece se všichni navzájem milujeme – ne? Ne. Milujeme se, ale bratrskou a sesterskou láskou v Kristu. Řešením nejsou sekty, zneužívající dokonce malé děti. Třeba sekta Dětí boží, odkaz: https://www.dotyk.cz/magazin/sekta-deti-bozi-20190607.html. O manželství se říká – budete jedno tělo. O životě v církví – jste údy a jste součástí jednoho těla. To je rozdíl. A berme vážně výzvu, že jsme chrám boží a nemáme se znečisťovat. Ježíš určitě nechce jako Duch svatý přebývat v hnojníku.
Eva Hájková
Ani nevím, kdy vlastně mnohoženství vymizelo. Jistě ještě dlouho před Ježíšovým příchodem. A vymizelo nejen u Židů, ale i v pohanské civilizaci. Z nějakého důvodu muselo být párové manželství praktičtější a společensky přínosnější – i když neoficiálně se často obcházelo (milenky, milenci). Vzpomeňme si, jaké tahanice dnes často vznikají kolem rozvodu dvou lidí – jak majetkové, tak v důsledku soupeření o děti. A představme si, jakým ještě složitějším způsobem by se asi rozvádělo polyamorní manželství. Pokud by ho ale stát povolil, nemyslím si, že by byl o ně mezi lidmi velký zájem.
Jiří Aron
Určitě křesťan se nemá hádat ani tlačit na lidi, aby přijali evangelium. Má být trpělivý ohleduplný nepovyšovat se atd atd. Souhlasím.
Na druhou stranu pan Kolárovský a zdroj jeho úvahy, pan Keller, jdou dál a jinam než nás učí Ježíš Kristus v Písmu. Ti z nás, kdo by se chtěli řídit podle jejich rad, mohou být velmi frustrovaní. Tím že na sebe nechají vložit zbytečná břemena, která nejsou od Boha a proto je nebudou moci unést.
Pavel ani Kristus nechtějí abys „vstúpil do vzťahu s človekom, o ktorom si presvedčený, že sa zásadne mýli, že je mimo, mýli sa ohľadom sveta, Boha, viery…“. O tom napíšu níže.
Není ani pravda, že“Evanjelium však ide ďalej. Hovorí: kriticky zhodnoť, a potom vstúp do vzťahu s tým, kto je od teba odlišný, hoci by sa aj mýlil.“ Evangelium není o vztahu s člověkem, ale s Bohem.
Co k myšlenkám pana Kolárovského říká sám Ježíš v Písmu? Mt 10:14: „A když vás někdo nepřijme a nevyslechne vaše slova, při odchodu z toho domu nebo onoho města vytřeste prach se svých nohou.“
Řídili se učedníci či sám Pavel tímto doporučením? Ano řídili. Sk 13:51: „Oni proti nim vytřásli prach z nohou a přišli do Ikonia.“
Sk 18:6: „Když se vzpírali a rouhali, vytřásl svůj šat a řekl jim (Pavel) : „Vaše krev na vaši hlavu. Já jsem od ní čistý. Od nynějška půjdu k pohanům. “
Pan Kolárovský exegeticky chybuje v tom, že Boží pravdu personifikuje či spojuje se svědkem této pravdy, s křesťanem. Namísto biblicky s Bohem. Nevěřící přece neodmitají nás, ale Boha samotného:
L 10:16: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mne poslal.““
1Te 4:8: „Proto kdo toto odmítá, neodmítá člověka, ale Boha, který také do vás dává svého Svatého Ducha.“
Olga Nedbalová
Ano, pane Arone, plně souhlasím, viz. můj první příspěvek.
Jiří Aron
Ano inspiroval jsem se tím, co jste tam napsala. A přidal jsem poznámky navíc o těch břemenech, které tito 2 pánové chtějí křesťanům, na rozdíl od Boha, nakládat.
Olga Nedbalová
Ano, je zajímavé, jak se někdy dáme chytit do pasti 100 % úspěšnosti šíření evangelia. Přitom nikde není řečeno, že všichni lidé přijmou Krista. Zdánlivý problém může nastat s lidmi v našem blízkém okolí. Vytřásat si prach z nohou každý den před svými příbuznými nebo spolupracovníky se jeví poněkud nepraktické. Nicméně, evangelium v tomto případě můžeme šířit i neverbálně, svým životem. Můžeme se za tyto lidi modlit a vyprošovat pro ně Ducha Svatého. Zde pomůže Ovoce Ducha Svatého Galatským 5:22. V našem sboru je jedna sestra v Kristu, která nese skutečně hojné Ovoce. Pracuje jako učitelka a měla problém se dvěma kolegyněmi, které její víru moc nemusely. U jedné se podařilo změnit její pohled na křesťany, u druhé ne. Na druhou stranu je ale pravda, že většina lidí v něco chce věřit. Nedávno mi jedna paní řekla, že ona věří v rovnováhu. Vše na světě směřuje k rovnováze, i ta buněčná struktura se snaží usadit v rovnovážném stavu. Teorie rovnováhy zní mírumilovně, vzbuzuje uklidňující dojem. Ve skutečnosti je pěkně krutá. Aby byl rovnovážný stav, musí být na světě pořád stejné množství dobra a zla. Čím více budeme produkovat dobra, tím více musíme produkovat i zla? Pokud se bude mít v ČR 100 dětí dobře, musí se mít zároveň 100 dětí v Africe špatně? Kristus jde na to úplně jinou cestou. On je vítěz nad zlou mocí a konečné řešení je poražení všeho zla. Ano, na tomto světě je i zlo. A co s tím má obyčejný křesťan dělat? Nejdůležitější je, aby se produkce zla sám neúčastnil. Následně má pomáhat mírnit následky zla – obléct nahé, nasytit hladové, dát napít žíznivým. A hlavně – neustále má poukazovat na Ježíše Krista, jako jediné správné řešení.
Jiří Aron
Pasti jsou různé a v něčem podobné. V zásadě berou křesťanům svobodu a radost v Kristu. Pokud uvěřím článku v tom, že Bůh chce ode mne pro nevěřící tuto aktivitu“venuj čas tomu, aby si ho pochopil, a aj keď sa mýli, ty si aj tak ochotný sa od neho učiť.“, může mě to zcela vyčerpat.
Proč? Protože mě to soustřeďuje na sebe samého a současně na toho člověka – místo na Krista. Odvedení naší pozornosti nesprávným směrem. Jak píšete, poukazovat na Krista je to jediné správné řešení. Ano můžeme i skutky beze slov když druzí Boží slovo nechtějí slyšet.