Proč Ježíš proklel fíkovník? 

Nedávno mé děti vzrušilo, když se v souvislosti s limetkami dozvěděly, že mohou prodávat limonádu z tohoto ovoce a zbohatnout. Jednou jich v domě mé tchyně objevily plnou velkou mísu. Byly ohromné, sytě zelené, krásné; a hned začalo rabování – s vidinou hlavní výhry. 

Jenomže byly z umělé hmoty. Nádoba plná limetek slibovala mnoho litrů limonády, ale všechno to bylo jen pro ozdobu. 

Ledacos se může tvářit jako něco opravdového, ale při pozornějším pohledu se prozradí. S tímto nesouladem se Ježíš vypořádává v jedné šokující epizodě evangelia, kde je řeč o prokletí fíkovníku (Mt 21,18-22; Marek 11,12-14.20-25). Na tomto zázraku naruby přesně vidíme, jaké riziko je skryto v tom, když nejen neneseme ovoce, nýbrž když se dokonce tváříme, že ho neseme, ale nemáme to tvrzení oč opřít.

Proberme si tu epizodu.

Uprostřed pesachového jásotu shromážděného davu vstupuje Ježíš do Jeruzaléma. Ráno cestou z Betanie si všimne fíkovníku „plného listí“. Tou dobou, na sklonku jara, ještě na fících většinou nebývá ovoce dozrálé (Marek 11,13). Jenže konkrétně tenhle strom upoutá Ježíšovu pozornost tím, že je už úplně olistěný. Je to nějaký druh, který časně rozkvétá a jehož listí naznačuje, že by měl nést rané fíky, 

SOUVISEJÍCÍ – Duchovní tišinu ve Spojeném království prolamuje „pokojné probuzení“

S tímto očekáváním si hi Ježíš prohlíží. A hned je zklamán. Samé listí, žádné ovoce. Plno očekávání, ale nic, co by to očekávání uspokojilo. 

Jaký šokující obrat to bere: Ježíš stromu zlořečí a dává mu zvadnout od kořene, aby už nikdy neměl žádné ovoce. Úplně nás to vyvádí z konceptu: jak neskutečně se to vymyká z toho, co charakterizuje právě Ježíše – toho milovníka dětí, soucitného uzdravovatele a tišitele bouře! 

Čemu se z tohoto zvláštního výjevu můžeme naučit?

Z pohledu zvenčí je to názorný příklad modlitby víry (Mt 21,20-22). Za těmi výjevy se však odehrává něco víc: za prokletím fíkovníku – podobenstvím o lidských povahách, představeným skrze Ježíše jako zákon – je i střízlivé varování platné také dnes pro nás, a to nejméně ve dvojím smyslu.

1. Neplodnost vyvolává soud. 

Starý zákon na mnoha místech líčí Izrael jako Boží vinici, strom nebo výsadbu (Soudců 9,8-15; Iz 3,14; 5,1-7; Jr 12,10; Ez 17,2-10; 19,10-14). Každý Izraelec jakožto rolník věděl, že prvotiny sklizně náležejí Bohu (Ex 23,19; Neh 10,35-37), což pomáhá pochopit jejich pojetí vztahu k Bohu: jsou jeho zvláštní výsadbou, a tudíž jako lid smlouvy povinni nést duchovní ovoce (Ž 1,3; Jr 17,8-10). Základem vztahu Izraele s Bohem není jejich (doslovná či jiná) plodnost, neboť dárcem plodnosti je Bůh (Dt 7,13; 28,4). Neplodnost je znamením Boží kletby kvůli jejich vzpouře (Dt 11,17).

Tato základní metafora pro duchovní zdraví Izraele živě kvete v době proroků. Božímu lidu nastává čas, kdy má nést ovoce k požehnání světu (Iz 27,6). Proroci několikrát líčí, jak Bůh kontroluje Izrael z hlediska „raných fíků“, které jsou znamením duchovní plodnosti (Mi 7,1; Jr 8,13; Oz 9,10-17) — ale žádné nenalézá: „Není tu … ani raný fík, po němž toužím“ (Mi 7,1). Proto při dvojím vyhnanství (asyrském a babylónském) vylévá Bůh kletbu neplodnosti (Oz 9,16) a Izrael se stává odporným, nejedlým fíkem (Jr 29,17).

Není ale vše ztraceno. Bůh slibuje, že jednou Izrael znovu zasadí a dá z něj opět vyrůst zdravým fíkům (Jóel 2,22; Ámos 9,14; Mi 4,4; Za 8,12; Ez 36,8). 

Pomocí této spleti obrazů a světel v pozadí se můžeme bezprostředně přenést do mysli učedníků, když jim Ježíš prokletím fíkovníku znovu postavil před oči historii Izraele jako závaznou. 

Neplodný fíkovník nás opět přivádí k nejpřednějším bodům Ježíšovy služby, když vyzýval Boží lid, aby nesl duchovní ovoce (Mt 3,8-10; 7,16-20; 13,8; L 3,7-9). Ježíš sledoval Boží děti se soucitnou vážností (L 13,34). A zástupy Židů, které se shromáždily, aby oslavovaly dávný Boží vykupitelský čin (Pesach/exodus), Ježíši pouze provolávaly slávu jako „králi“, zatímco on jel na velevýznamném oslátku (Za 9,9) jako vůdce nového exodu.

Přišla a přichází eschatologická obnova. Vše se staví do řady. Nyní bude sklizeno ovoce Izraele, požehnání znovu poteče proudem. Zatímco pro ostatní národy – jiné fíkovníky – čas ještě nenastal, tento jediný strom „má listí“. A Matouš i Marek, zahloubaní do vrstev této fíkové epizody, civějí na místo, kde to vše vyjde najevo – na Jeruzalém. 

Matouš: Jeruzalém → fíkovník → Jeruzalém

Marek: Fíkovník → Jeruzalém → fíkovník

Jenže tu chybí ovoce. Fíkovník – zase jednou – selhal. Oslava Pesachu, vřava, davy, zpěv – to všechno je divadlo. Ježíš vstupuje do Božího domu modlitby a shledává je „doupětem lupičů“ (Marek 11,17). Plno aktivity, plno hemžení, avšak žádná spravedlnost. Listí, ale žádné ovoce. 

Ježíš tedy po prozkoumání neplodného stromu vylévá Boží soud dvěma skutky, které jsou znameními: k budoucnosti ukazujícím prokletím chrámu, a metaforou o prokletí fíkovníku, která má funkci zákona. 

2. Přemýšlejte o svých vlastních fících.

Není ale vše ztraceno. Když učedníci Ježíše žádají o vysvětlení, co se tu právě událo, Mistr mění téma a mluví o modlitbě. Proč? Protože právě oni – i když ještě vše plně nechápou – budou těmi novými lidmi, kteří převezmou Boží lid do své péče (Mt 21,33-45). Oni budou nástroji transformace Izraele – až židovské jádro Kristových následovníků rozvětví své ratolesti do celého světa a bude přinášet dále ovoce ze všech národů (počínaje Skutky). A – jak zde Ježíš vyučuje – budou tak činit mocí modlitby víry. 

Toto prokletí fíkovníku se tedy netýká jen historického Izraele. Týká se i nás. A v průběhu času veškerého lidu Božího. 

Starozákonní očekávání, že lid Boží smlouvy ponese ovoce, tehdy na té cestě mezi Betanií a Jeruzalémem, když onen ubohý fíkovník dostihl jeho rychlý osud, nezvadlo. Ve skutečnosti ono pověření Božího lidu, který má nést duchovní ovoce, v nové éře nejenže neztratilo na síle, nýbrž skutečně nabylo na intenzitě (Jan 4,36; 15,2-16; Ř 1,13; 6,21; Ga 5,22; Fp 1,11; Žd 12,11; Jan 3,17). Cílem není vysloužit si od Boha, který je naším zahradníkem, lásku – nýbrž nést ony plody, k jejichž přinášení nás utvořil a znovu utváří.

Podívejme se na to s vážným a střízlivým zamyšlením: tento úsek z Písma nám nejen připomíná, že křesťan – už ze své definice – musí nést duchovní ovoce (i kdyby třeba jen maličké rané fíky), nýbrž obsahuje i hrozbu a varování před pokušením ovoce jen klamavě předstírat. 

Onen fíkovník, podobně jako chrámová nádvoří překypující o Pesachu aktivitou, zinscenoval pěkné divadlo. A všechno tím jen zhoršil. Je rozdíl mezi tím, když nemáte ovoce, protože není ta pravá sezóna, a tím, když ho nemáte, ale předstíráte, že ano. 

Mějme se tedy na pozoru. 

Náš osobní život může vypadat „listnatě“. A to naše listí může vypadat velemaminkovsky, vítězně, jako dokonalá rodina, jako křesťan první ligy s rozvrhem narvaným služebními aktivitami. A kořen přitom může být uhnilý. Nemusí v tom být žádné ovoce svatosti a žádný důvěrný vztah s Bohem. Ba co hůř – naše listí může dokonce nás samotné udržovat v klamu. 

A stejně si mohou počínat i naše sbory. Listí našeho společenství může dělat ohromný dojem: přeplněná modlitebna, evangelizační kampaně jako hrom, bystří pastoři, hudba, která chytá za srdce. Jenže co najde Pán, když rozhrne listí a podívá se pořádně? Najde jenom ty listy? Nebo doopravdy také – fíky? 

Greg Lanier (PhD, Cambridge) slouží jako profesor Nového zákona na Reformovaném teologickém semináři v Orlandu ve státě Florida. Je též spolupastorem sboru River Oaks Church (PCA). S manželkou Kate mají tři dcery, žijí v Oviedu. 

Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 5. května 2025 Foto: Pixabay

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.