Velikán Hus jako člověk (část 2.)

Hus měl nepřátel jako kvítí a ještě víc, a nebyli to pouze nepřátelé pravdy, kterou zastával, ale i nepřátelé jeho osoby – právě proto, že zastával pravdu, jež se leckoho velmi nemile dotýkala. Nevidíme však u něj žádnou zášť k některému z jeho osobních nepřátel.

Naopak, byl velmi smířlivý! Páleč, bývalý Husův společník a poté nejzuřivější protivník, přišel s komisaři k Husovi do vězení, zrovna když byl vážně nemocný, a říká mu do očí: „Od narození Krista Pána nepovstal nebezpečnější kacíř než Viklef a ty.“ „Ó, mistře,“ odpovídá Hus, „jak těžce ses prohřešil, když jsi mě tak ošklivě pozdravil! Já zemřu, a pokud budu trvat na svém, budu upálen. Jak se ti pak v Čechách za to odvděčí!“ To psal Hus z Kostnice do Čech. Později mu však svědomí nedá spát. Píše tedy přátelům, že se o tom Pálčově pozdravu ani neměl zmiňovat, protože by se mohlo zdát, že ho nenávidí. A když se blíží jeho smrt, žádá, aby se směl Pálčovi vyzpovídat, protože to byl jeho hlavní protivník. Po- slali mu sice jiného zpovědníka, ale potom „přišel Páleč, a hodně jsme se spolu naplakali, když jsem prosil, aby mi odpustil, pokud jsem ho nějak urazil.“

SOUVISEJÍCÍVelikán Hus jako člověk (část 1.)

Tak se Hus choval k Pálčovi, který se nestyděl mu do očí lhát. Takové jednání není všude zvykem! Ale kde vyklíčí Písmo svaté, tam se objeví i život, o němž nám svědčí.

Vděčnost, s níž se v Husově životě setkáváme, je zvláštní jak sama o sobě, tak ve svých projevech. Zachoval se Husův dopis, napsaný již zmíněnému mistru Martinovi, s nadpisem: „Prosím tě, abys tento dopis neotvíral, dokud nedostaneš spolehlivou zprávu, že jsem mrtvý.“ Je to Husova poslední vůle, v níž na konci čteme, „že se Jiříkovi má dát jedna kopa grošů nebo hnědý kabát, protože Husovi věrně sloužil.“ V jiném dopise téhož Martina žádá, „aby poprosil pana Jindřicha Le a, ať dá tu jednu slíbe- nou kopu grošů písaři Jakubovi.“

To bylo vše, co mohl Hus udělat, aby se odvděčil svým služebníkům, ačkoli sám nic neměl. Když ho potom v Kostnici odváděli z bytu do vězení, přišla se s ním na schodech s pláčem rozloučit jeho hospodyně Fida, která se o něj upřímně starala. Hus nemá nic, ale má pro ni aspoň požehnání. To jí hned udělí a ona se neostýchá nechat si požehnat od kacíře.

Aby se žalářníku Robertovi odvděčil za jeho službu, napsal přímo pro něj pojednání o manželství, o smrtelném hříchu a o svátosti těla a krve Krista Pána. Doporučuje ho svým přátelům, nazývá ho svým milým přítelem a slibuje, že na něj nezapomene, kdyby Pán Bůh přece jen nějak dovedl jeho při ke šťastnému konci. Pro žalářníka Jakuba napsal spisek o pokání, pro Řehoře spisek o třech nepřátelích člověka (tělu, světu a ďáblu) a o sedmi smrtelných hříších (pýše, lakomství, chlípnosti, závisti, obžerství, zlosti, a lenosti), a oni to jistě přijali s vděčností.

Můžeme s plnou jistotou prohlásit, že kdyby bylo tenkrát Písmo svaté v jakémkoli jazyce tak snadno k dostání jako dnes, jistě by Robert, Jakub i Řehoř dostali německou Bibli. A věnování, které by jim k tomu Hus připsal, by nejspíš neznělo jinak, než jak to píše v jednom dopise mistru Křišťanovi z Prachatic: „Toto je můj základ a má strava, kterou se posiluje můj duch, aby statečně čelil všem protivníkům pravdy.“ („Haec sunt mea fundamenta et fercula, quibus re citur spiritus meus, ut sit fortis contra omnes adversarios veritatis.“) Co je to za pravdu? Skutečné spojení člověka s Bohem a z toho vyplývající jistota, že všechny jeho hříchy jsou díky Kristu smazány. Tu jistotu by Hus, kdyby mohl, jistě rád vtiskl do každič- ké duše, jež s ním přišla do styku. Proto píše ve vězení spisky o pokání a o hříších, a „v každé hospodě“, vypráví svým českým přátelům o cestě do Kostnice, „dávám hospodskému na rozloučenou desatero Bo- žích přikázání a lepím je kváskem, kam to jde.“

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Už jen z výše uvedeného vidíme jeho nezištnost. Peníze jako by pro něj neměly žádnou hodnotu a hmotné statky pro něj měly jen tu cenu, jakou skutečně mají: že uspokojují přirozené potřeby. Na základě svého postavení duchovního pastýře tolika (a z části zámožných a urozených) lidí, který byl vítán i u dvora, by si mohl snadno poctivě opatřit slušný majetek a nikdo by se nad tím nepozastavoval. Až do duše mu však proniklo Pavlovo slovo: „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést. Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím. Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům“ (1. list Timoteovi 6,6–10).

Písmo nebylo pro Husa mrtvou literou, která se dá dle libosti ohýbat a ořezávat, nýbrž životem, pudícím člověka i proti jeho vůli. On zemřel, ten ctěný, vážený muž, jehož by nejeden český pán chtěl dlouhá léta bránit na svém hradě proti celým říším, a jediné, co po sobě zanechal, byly dluhy. „Dlužníkům, kterým něco dlužím, zaplať, jak můžeš. Kdyby mi to chtěli pro Pána Boha a pro lásku ke mně odpustit, Pán Bůh jim to vynahradí.“ To píše těsně před smrtí. Potřeboval jídlo a potřeboval oděv, a s tím se statečně spokojil: „Pro kousek chleba pravdu nezradím.“

Autor: Mistr Jan Hus – Didasko Datum: 21. července 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jan Hus

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,,,

1 Komentář

  1. Krásné a povzbuzující. Kéž by pro nás všechny křesťany bylo Písmo to, co bylo pro Jana Husa: „Písmo nebylo pro Husa mrtvou literou, která se dá dle libosti ohýbat a ořezávat, nýbrž životem, pudícím člověka i proti jeho vůli.“

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář