Hodně rozruchu se nadělalo kolem nedávno zveřejněných poznámek Andyho Stanleyho o církevních vedoucích a homosexualitě — zvláště kolem jeho rady, jak má církev k této otázce přistupovat, pokud chceme, aby si evangelium našlo cestu k příštímu pokolení.
Poznámky zazněly v roce 2022 na jeho konferenci vedoucích ve sboru Northpoint. Pak se už na sborovém webu neobjevily, existuje však dost úryvků na You Tube i vydaných záznamů, z nichž si můžeme odvodit hlavní myšlenku:
SOUVISEJÍCÍ – K čemu jsou teologové? Případ cizoložství Karla Bartha
Co to má společného s příštím pokolením? Všechno… Dokud si ti mladí myslí, že to nechápeme, nemohou nás slyšet… Jestliže některý gay chce ještě chodit do sboru po tom, jak tam s ním jednali … pak, říkám vám … má víc víry než já … Pořád ještě miluje Boha.
Nejste prorok. Jste pastor – to jsou velice odlišné role. Proroci někam vpadnou a shodí tam bomby pravdy, pak nasednou do svého vozu a jedou dál a tam zas shodí bomby … Tohle my neděláme. My vedeme lidi. Neudáváme tempo. Pastor určí směr a pak sleduje rychlost. Nediktuje ji.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Znám přece ta místa v Bibli, která to dokáží homosexuálům „natřít“, že? A pokud to vy neřešíte … můžete se s příští generací rozloučit.
Pastoři, kteří říkají, že s něčím souhlasí nebo nesouhlasí, zbytečně někoho připravují o církev.
SOUVISEJÍCÍ – Jaký je smysl utrpení v životě křesťana?
Podle některých sbor Northpoint ujišťuje, že oni ani Stanley „nesouhlasí“. Neexistuje však žádné oficiální prohlášení, v němž Northpoint či Stanley podporuje výhradně tradiční křesťanské manželství a sexuální etiku, ačkoli o ně mnozí žádali. To snad nikoho nepřekvapí, pokud Stanley v jedné z těch svých tradovaných poznámek z konference vedoucích opravdu tvrdí, že jestliže se vy (nebo váš sbor) vyznačujete tím, že buď něco „schvalujete“, nebo „neschvalujete“, tak si někoho znepřátelíte. Musíme tedy předpokládat, že to, co tvrdí Northpoint, znamená jen to, že „nevyslovují schválení“, nikoli že „neschvalují“. Zda je tomu tak, může objasnit jen Stanley, a já doufám, že to brzy udělá. Opravdu vím, že požadují, aby ti, kteří chtějí být vedoucími, ujišťovali, že se do stejnopohlavního vztahu nepletou a nezabývají se jím.
Když už o tom diskutujeme, předpokládejme, že oni opravdu „neschvalují“. tedy že věří, že Bible ve věci manželství učí, že Bůh má jen jeden plán – pro muže a ženu – a že cokoli jiného je hříšné. Předpokládejme, že to váhají zveřejnit z toho důvodu, že nechtějí pro LGBT a pro jedince hledající Boha vytvářet nějaké překážky.
Jedna z věcí, jimiž mne Stanleyho služba ovlivnila nejvíc, je jeho zacílenost na získávání lidí. Vzpomínám si, jak jsem od něj asi před patnácti lety slyšel kázání na Skutky 15,19. Řekl k tomu: „Rád bych, aby toto bylo napsáno nade dveřmi každého sboru v Americe: pohanům, kteří se obracejí k Bohu, bychom to neměli ztěžovat.“ Jeho slova mne hluboce dojala a přímo tam na sedadle jsem se rozplakal. Ve sboru The Summit Church ta slova často opakuji.
Získat někoho – to se pro Stanleyho netýká jen kultury; jde o oslovení lidí evangeliem. Často říká: nejprve vztahy, potom pravda. A dodává: nikoli na úkor pravdy – jenom časově dříve. O těžko přijatelných věcech je nutno si popovídat u kávy, ne je hlásat jako papež z pódia nebo dogmatizovat v dokumentech.
SOUVISEJÍCÍ – Čínské domácí církve – „blázni pro evangelium“
Mezi členy našeho sboru znám zbožné, biblicky věřící, zralé křesťany, kteří mají starší děti, a ty se s otázkami tohoto druhu potýkají. Tito rodiče z našeho sboru odešli do jiných, kde se káže evangelium, ale toto téma se nikdy nenaťukne – tedy do sborů podobných tomu, jaký požaduje Stanley. Někteří říkají: „Pokud mají mé děti vůbec nějakou šanci zachovat si víru v evangelium a zůstat ve spojení s církví, je třeba toto téma prozatím vynechat.“
Otázka tedy zní: opravdu nám zlehčování tohoto tématu poskytuje nějakou evangelizační výhodu? Mohli bychom to považovat za věrné plnění Velkého poslání, ba dokonce za nezbytnou podmínku oslovení příštího pokolení?
Dobrá stránka: uvažovat jako misionář
Dovolte mi začít tím dobrým. Za prvé je možno se při uvádění některého obtížného aspektu křesťanského učení spojeného s naléháním, aby k tomu posluchači zaujali stanovisko, zamyslet nad správným načasováním. Tu a tam můžeme skeptikovi nebo hledajícímu podotknout: „Jestliže vás trápí něco konkrétního v křesťanském učení, co se týká morálky, můžeme se k tomu vrátit. Především se poperte s tím, co je řečeno o Kristu: zda je Pán a zda vstal z mrtvých. A pak, až v tom nabudete jistoty, udělejte další krok a poperte se s tím dalším – s jeho učením.“ Nikdy sice nemáme právo ignorovat, zlehčovat nebo mlžit tam, kde jde o učení Bible v záležitostech sexuality, na druhé straně však ani Ježíš nevychrlil všechno naráz (Jan 16,12).
Za druhé je nutno, aby pastoři v 21. století zaujali nejen postoj strážců víry svěřené (jednou provždy) svatým, nýbrž také postoj misionářů v prostředí rozmáhající se pohanské kultury. Křesťanský apologet Michael Green v knize Evangelism in the Early Church (Evangelizace v prvotní církvi) rozlišuje mezi „misionářem“ a „obhájcem pravověří“. Píše: „Existuje zásadní rozdíl mezi obhájcem pravověří úzkostlivě bojujícím za co největší odstup mezi autentickým křesťanstvím a všemi úlety od něj, a apologetem (rozuměj: misionářem), kterému naopak záleží na tom, aby mezi ním a těmi, u nichž je naděje na obrácení, zela co nejmenší propast.“
Podle Greenova výkladu je třeba obojího. Jako misionář mezi muslimy v jihovýchodní Asii jsem často musel vystupovat ve dvou úlohách: někdy zdůraznit rozdíl mezi evangeliem a islámem a někdy naopak využít výzvy, kterou předkládá islám, jako mostu k evangeliu. Žádné z těchto rolí se nikdy nezřekněte, jen je třeba – na základě rozlišení, které vám dá Duch svatý – vědět, v které z těchto úloh máte v daném konkrétním rozhovoru vystoupit.
Podle slavného výroku Lesslieho Newbigina si dnešní pastoři na Západě musí znovu osvojit umění misionáře. Nejsme již v prvé řadě duchovními v christianizované kultuře, ani pouhými strážci správného učení. Spíše je třeba pracovníků, kteří budou zároveň pastory i misionáři. Naše učení o homosexualitě by nemělo vyznívat pouze jako nějaká denunciace amorálnosti, nýbrž zároveň jako pozvání k rozhovoru.
Špatná stránka: praktické i biblické problémy
Až potud byste si mohli myslet, že zastávám Stanleyho postoj, nebo že s ním alespoň sympatizuji. Není to pravda. Dovolte mi nadhodit jeden praktický problém a dva biblické.
Praktický problém
Postoj k homosexualitě typu „neptat se a nemluvit o tom“ je zastaralý. V devadesátých letech minulého století přicházeli někteří lidé, kteří hledali Boha, do církve se slovy a postojem „nehodlám o tom mluvit, dokud nezačnete vy“. Takový byl duch doby. „Nevyptávejte se, nemluvte o tom“ se stalo sloganem vyjadřujícím postoj prezidenta Billa Clintona k otázce, zda se v armádě má mluvit o homosexualitě (nebo nemá).
SOUVISEJÍCÍ – Čínští pastoři vás naučí to, co vás nenaučí ani Jan Kalvín
Tohle už je dávno za námi. Každý nevěřící, který vkročí do modlitebny, si alespoň ze tří důvodů myslí, že už ví, co si o homosexualitě myslíme my. Za prvé proto, že křesťané po celém světě už dva tisíce let soustavně věří v posvátnost heterosexuálního manželství. Za druhé se o evangelikálech ví, že to jsou písmáci, a i ten, kdo otevře Bibli jednou za uherský rok, snadno zjistí, že Bible homosexualitu neschvaluje. A za třetí – média nevynechají jedinou příležitost, kdy mohou posluchačům a divákům vykreslit křesťany jako bigotní.
Takže středoškoláci, vysokoškoláci i mladí odborníci mají při příchodu do našeho sboru jasno v tom, co si myslíme my. Naše názory na sexualitu pro ně nejsou nějaká špinavá státní tajemstvíčka, do nichž budou moci proniknout jen krůček za krůčkem. Je jim – jak se domnívají – jasné, v co věříme – a že náš postoj v té věci je tak nenávistný, jak to o nás tvrdí sdělovací prostředky. Proto před nimi nezaujímám žádný morální postoj. Třeba si mne vyslechnou – řeknou si, že je to může třeba v něčem inspirovat – ale nikdy je nenapadne podřídit se mi jako autoritě. A mají pravdu: pokud jsme opravdu tak nenávistní a bigotní, jak o nás tvrdí média, naslouchat by nám neměli.
Pokud si myslí, že naše víra týkající se homosexuality je – podle slov Tima Kellera – falešná, pak je z toho důvodu ani nenapadne zajímat se, co je Kristus zač. Nejstrategičtějším možným přístupem pro mne je vysvětlit jim, v co věříme ve skutečnosti: že je možné mít rád nějakou dívku a jednat s ní uctivě, důstojně a čestně i tehdy, nesouhlasíme-li s jejími názory. Pokud se s touhle nepohodlnou záležitostí nevypořádám, zůstane v nich tiché přesvědčení o mé „falešné víře“, které přemýšlivým lidem hledajícím Boha zabrání považovat vstup do historické církve za něco smysluplného. Nač se vůbec zabývat myšlenkou, že bych se mohl stát jedním z těchhle lidí?
Dokonce i kdyby se vám podařilo každého na chvíli zaujmout podnětným vyučováním, praktickými lekcemi pro život a hudbou světové třídy, v určitém okamžiku se to téma vynoří – když budou číst Bibli, na skupinkách nebo při večeři s kamarády ze sboru. A někdo přitom upadne do zmatku, zraní ho to a vyvolá to v něm vztek – pokud veřejně neukážete, jak by se mělo o homosexualitě mluvit.
Jistě – když si poprvé s gayem nebo lesbou, co chodí k nám do sboru, povídám u kávy, nerozložím už před začátkem rozhovoru na stole papíry s naším vyznáním sexuální etiky a nepožádám dotyčného o podpis ke každému bodu uvozenému slovy „na základě toho, že…“ Jenže něco jiného je nevyrukovat s něčím hned zkraje a odmítnout o tom vůbec někdy začít.
Podobně jako Keller, který byl třicet let pastorem na Manhattanu a získal tisíce sekulárních skeptiků, říká, že „nemluvit o tom“ je už vyloučeno. Je to přinejmenším kontraproduktivní. V současném historickém okamžiku je lépe dát hned zkraje na srozuměnou, že zastupujeme zcela jiné království se zcela jinými hodnotami a pod zcela odlišnou autoritou. Stát se v Americe křesťanem znamená, že budete muset nejen vypít pár sklenic mléka od šílené krávy, nýbrž že si budete muset koupit tu šílenou krávu celou.
Takový byl postoj Daniele v Babylóně i Pavla v Athénách. Daniel svou apologii uvedl slovy „Ale je Bůh v nebesích“ (Da 2,28). Apoštolovo kázání k Athéňanům neznělo „vraťte se k Bohu svých otců a k morálce, v níž jste byli vychování“, nýbrž v podstatě řekl: „Většina toho, čemu jste věřili do tohoto okamžiku, je špatně. Venku jsem ale viděl oltář, která zvěstoval: ‚Neznámému Bohu.‘ A toho vám zvěstuji“ (Skutky 17,23).
Biblické problémy
Odstranění pohoršení kříže jej zbavuje i moci
Je sice pravda, že se křesťanští misionáři snaží odstranit, co překáží víře, ale taková rozhodnutí by nikdy neměla zahrnovat umlčení, popření nebo zamlžování biblického učení. Ve Velkém poslání, kde nám Ježíš přikazuje vést všechny lidi (tedy i ty s homosexuálními sklony) k učednictví, nám rovněž přikazuje učit je zachovávat vše, čemu on učil, jistě včetně posvátnosti manželství (Mt 19,3-12).
Pavel uznával, že některým lidem bude naše kázání „smrtonosnou vůní“, avšak neradil zbavovat kázání jeho urážlivosti nějakým zamlžováním. Vzhlížel k Duchu svatému, který změní srdce jeho posluchačů. Přirození lidé nemohou podle něj přijímat Boží věci, ať je učiníte sebepřitažlivějšími (1 K 2,14). Pavel věděl, že kdyby se snažil učinit evangelium přitažlivějším pomocí moudrosti a výmluvnosti své doby (k čemuž by v naší době mohla patřit oslava individuality a zlehčování hříšnosti alternativních sexuálních praktik), mohl by opravdu získat více dychtivých posluchačů, avšak kříž, který káže, by byl zbaven své moci (1 K 2,4).
Středem kázání o kříži je pokání. A pokání, chápe-li se opravdu v nejvlastnějším smyslu, je vskutku pohoršlivá záležitost. Zástupu svých rádoby následovníků Ježíš řekl, že to znamená zapřít sám sebe, vzít na sebe svůj kříž a bezpodmínečně i bez varování jej následovat (Mt 16,24). Znamení to být ochoten zříci se čehokoli a všeho, co konkuruje Ježíši.
Autor: J. D. Greear Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 20. února 2023 Foto: Baptist Press – J. D. Greear
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.