K čemu jsou teologové? Případ cizoložství Karla Bartha

„Je škoda, že to byl nevěrný a cizoložný manžel, ale určitě to byl skvělý teolog a dar pro církev.“

Je tato věta srozumitelná? Lze ji považovat za vystihující složitou realitu opakujícího se hříchu u teologů, nebo je to prostě oxymóron? Odpověď na tuto otázku částečně závisí na dalších informacích. Bylo toto cizoložství jednorázovou záležitostí, nebo trvalou skutečností? Vychází tento teolog ze zkroušeného a kajícného vyznání a pokání, nebo své jednání ospravedlňuje a jeho život plyne bez znaků pokání?

Domnívám se, že většina z nás by instinktivně došla k závěru, že pokud se „teolog“ v našem myšlenkovém experimentu dopouští okázalé nevěry, není popis „cizoložný a nevěrný manžel, ale skvělý teolog“ ničím jiným než oxymóronem.

SOUVISEJÍCÍJaký je smysl utrpení v životě křesťana? 

A nepřemýšleli jsme o hypotetické postavě; přemýšleli jsme o Karlu Barthovi, který je mnohými považován za jednoho z nejvýznamnějších teologů 20. století.

Karl Barth a handicap přetrvávajícího hříchu

Většina teologů a historiků se zabývala Barthovým dílem, aniž by se musela zabývat otázkou jeho vztahu s asistentkou Charlottou von Kirschbaumovou, a to z prostého důvodu, že nikdo nemohl potvrdit, zda jejich vztah byl něčím víc než profesionálním. S nedávným objevem Barthovy soukromé korespondence s Kirschbaumovou se probíhající milostný poměr stal nepopiratelným.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Barth nejenže s Kirschbaumovou udržoval dlouhodobé romantické námluvy, ale také ji pozval, aby s ním a jeho rodinou žila. To neuvěřitelně zatížilo jeho vztah s manželkou Nelly, která se tím neustále trápila. Její deprese byly dokonce tak silné, že v jednu chvíli položila Barthovi ultimátum: buď se Kirschbaumová odstěhuje z domu, nebo Nelly udělá něco nemyslitelného a rozvede se s ním. Barth, který si vždy zakládal na racionálním a promyšleném jednání, reagoval tak, že svolal schůzku mezi sebou, svou ženou a milenkou, aby si o celé záležitosti promluvili. Výsledkem bylo, že Nelly dostala na své ultimátum odpověď „ne“ a byla fakticky nucena zůstat žít se svým nevěrným manželem a jeho milenkou.

Nepřipomínám Bartha jen proto, abychom rozebírali pikantní detaily jeho nemanželského poměru nebo jeho bezcitnosti vůči manželce, ale spíše proto, abychom se zamysleli nad tím, jak to vše ovlivňuje naše hodnocení Bartha jako teologa. Jak mohla tato povýšenecká a otevřená nevěra ovlivnit jeho teologické úvahy?

SOUVISEJÍCÍ – Čínské domácí církve – „blázni pro evangelium“

Položení této otázky není cvičením v módní tendenci „rušit“ teology minulosti v duchu samospravedlnosti. Není ani projevem spekulativního psychologizování. Sám Barth ve své soukromé korespondenci s Kirschbaumovou nezamlčel, jak si jejich poměr představoval z teologického hlediska. Ostatně ochotně přiznává, že jeho jednání ovlivnilo to, jak dogmatický si dovolil být. 

„Specifickým důsledkem naší ‚zkušenosti‘,“ píše Barth, „bude to, že můj letní seminář o nejnovějších dějinách teologie dopadne mnohem shovívavěji, milosrdněji a opatrněji, než by tomu bylo v opačném případě!“.

Barth šel dokonce tak daleko, že svůj hřích teologicky zdůvodnil. Na jednom místě říká své milence: „Nemůže to být jen ďáblovo dílo, musí to mít nějaký smysl a právo na život, že my, ne, budu mluvit jen o sobě: že tě miluji a nevidím žádnou šanci, jak to zastavit.“ A tak se mu zdá, že se mu to podařilo. Podle Bartha bylo zbožnou možností zůstat v napětí mezi zjevenými příkazy Božího slova a předpokládaným Božím požehnáním v lásce ke Kirschbaumové. Nemohlo se stát, že by Bůh chtěl, aby zapřel svou náklonnost k ženě, která nebyla jeho manželkou – i když to Písmo jasně učí.

A tak dochází k závěru, že Bůh má v úmyslu udržovat ho v tomto napětí: odmítá se rozvést se svou ženou a odmítá se vzdát vztahu s Kirschbaumovou. „Takto stojím před Božíma očima, aniž bych mu mohl uniknout jedním či druhým způsobem.“ Bůh ho podle Bartha postavil před neřešitelné dilema, kdy nejbližší poslušností a nejzbožnější možností je setrvat v cizoložném vztahu.

Řehoř Naziánský a zasvěcení

To je špatná teologie. Jak může někdo tak nesporně geniální jako Barth uvažovat tak špatně? Kdybychom se mohli poradit s jiným vlivným teologem minulosti, Řehořem z Nazianzu, trval by na tom, že Barthův hřích nemůže způsobit nic jiného než handicap v jeho teologických úvahách. Ježíš to myslel vážně, když řekl, že Boha uvidí jen ti, kdo mají „čisté srdce“ (Mt 5,8). U Bartha nebo kteréhokoli jiného teologa platí, že způsob, jakým člověk žije, ovlivňuje způsob jeho myšlení.

„Diskuse o teologii není pro každého,“ říká Řehoř, „ale jen pro ty, kteří prošli zkouškou a našli pevnou oporu ve studiu, a co je důležitější, prošli nebo přinejmenším procházejí očistou těla i duše. Pro toho, kdo není čistý, je nebezpečné uchopit čisté věci, stejně jako je pro slabé oči nebezpečné dívat se na sluneční jas.“ Jinými slovy Řehoř zdůrazňuje opatrnost. Není možné dělat dobře teologii abstraktně, aniž bychom dbali na svou osobní zbožnost.

Řehoř zdůrazňuje význam čistoty srdce při přístupu k Bohu kvůli Boží svatosti. Přiblížit se ke svatému Bohu v jakékoli podobě (včetně intelektuální) znamená přiblížit se k Tomu, který je stravujícím ohněm (Žd 12,29) – žáru jeho svatosti se nemůžeme vyhnout.

SOUVISEJÍCÍ – Čínští pastoři vás naučí to, co vás nenaučí ani Jan Kalvín

Můžeme si představovat, že myšlenky, které vycházejí z člověka, jsou zcela oddělené od jeho těla a duše. Můžeme si představovat, že teologa lze hodnotit bez ohledu na jeho život a jednání. Zapomínáme však, k čemu teologové jsou.

Kristus dává své církvi dar „učitelů“ (Ef 4,11-14). Teolog, který si neklade za hlavní cíl budovat církev, se ocitá v pozici podobné Samsonovi: poté, co byl Hospodinem dán Izraeli k jeho osvobození, ochraně a prospěchu, sobecky sleduje vlastní uspokojení a prospívá těm, kterým byl přidělen, jen když se mu to hodí a když se jejich potřeby kryjí s jeho sobeckými snahami (viz Soud 13-16). Jeho (teologická) síla však neexistuje pro něj samotného a neměl by se chovat, jako by tomu tak bylo.

Odmítněte se spokojit s bezbožností

Ve světle této úvahy o zbožnosti a teologii mě napadají přinejmenším tři bezprostřední důsledky pro nás všechny.

Nespokojte se s bezbožnými teology

I když se neodvažujeme vyžadovat od našich teologů dokonalost, musíme trvat na stále větší čistotě srdce. Spokojit se s něčím menším by mělo být nemyslitelné. Jsou-li teologové učiteli, které Kristus dal církvi, měli bychom od nich očekávat více než vysokoškolský titul a bystrou mysl.

Potřebujeme teology, kteří posilují církev zevnitř, věnují se svému vlastnímu životu se zbožnou vážností a pečují o spoluvěřící. Čistota srdce se neobejde bez jasného zájmu o osobní a komunitní svatost. Je-li čistota srdce předpokladem pro vidění Boha (Mt 5,8), církev prostě nepotřebuje teologa, který nebude usilovat o svatost v kontextu členství v místní církvi. Nemůže církvi pomoci vidět Boha, protože sám není schopen Boha vidět.

Nespokojte se s bezbožnými pastory

Pastoři jsou předními pastýři-učiteli, kteří mají za úkol pečovat o Boží stádo. Pokud tyto zásady a normy platí pro někoho, pak jistě pro pastýře, a proto se nejpamátnější a nejpřímočařejší pasáže zdůrazňující vztah mezi učením a zbožností nacházejí v pastýřských listech (např. 1 Tim 3,1-13; 4,16; Tt 1,5-9; 2,1-15).

Všichni jsme vyčerpáni zdánlivě nekonečným zástupem pastorů, kteří duchovně ztroskotali a veřejně se diskvalifikovali. Pokud nám tento trend něco ukazuje, pak to, že jsme nepočítali s tím, čemu učí Písmo: nejdůležitějším předpokladem pro pastora je charakter, nikoli charisma. Nespokojme se tedy s geniálními, charismatickými, energickými, kreativními, vítěznými a bezbožnými pastory. Očekávejme od těch, kteří mají být pastýři našich duší, čistotu srdce.

Nespokojte se s bezbožností ve svém vlastním životě

Pozoruhodná kniha R. C. Sproula Všichni jsou teologové dává svým názvem cennou lekci. Příliš často si myslíme, že rozjímání o Bohu je dílem profesionálních teologů a pastorů a že jejich úkolem je pouze zhušťovat pro nás ty nejdůležitější informace. Kristus však dává církvi učitele, aby jí pomohli vidět to, co vidí oni.

Čím dříve si uvědomíme, že poznání Boha není prostředkem k dosažení cíle, ale spíše největším cílem a konečným smyslem celého našeho života, tím lépe. Vrcholem všech našich úvah o Bohu zde v tomto životě je právě to, co dělá nebe nebem: blažený pohled na Boha (1J 3,2; Zj 22,3-4). Tam vedou všechny cesty touhy po Bohu. Chceme vidět Boha. A chceme-li Boha správně vidět a poznat, pak je čistota srdce neoddiskutovatelná – pro Karla Bartha i pro nás.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Samuel Parkison Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 9. února 2023 Foto: Wikimedia Commons – Karl Barth

Tags: ,,,,,,,

9 Komentáře

  1. Dobrá úvaha, ale podstatná věc je tam zkreslena, co se týče obecného hodnocení pan Bartha jako teologa.
    Dá se souhlasit, že patří za mezi lidmi považovaného jednoho z nejvýznamnějších teologů, že byl, svým způsobem, geniální.

    Ale jeho teologie nebyla zdravá, což se odrazilo mj. i v jeho soukromém životě, jak dobře upozorňuje p. parkkinson.
    Ano od teologů bychom měli očekávat více než vysokoškolský titul a bystrou mysl. Tedy nejen zbožný život, ale i zdravou teologii.

    Odpověď
  2. Jak to, že Karl Barth neměl v životě blízkého bratra, který by ho napomenul? Jak to, že jeho manželka neměla obecenství s někým, kdo by ji povzbudil, aby tohle netrpěla? Domnívám se, že nelze dělat dobrou teologii, pokud nejsou splněny některé základní podmínky, z nichž jedna je, že každý z nás potřebuje být někomu vykazatelný. I řadový člen sboru, natož teolog.

    Odpověď
  3. Barth byl něco jako subjektivista. Bible se podle něj stala pro člověka Božím slovem až tehdy a pouze když ji Duch svatý osvítí v srdci člověka.

    https://www.gotquestions.org/Karl-Barth.html

    V tomto konkrétním případě přikázání Nesesmilníš nebo příslušnou část Kristova kázání na hoře mohl Barth považovat pro svůj vztah s asistentkou za irelevantní v souladu se svou nezdravou teologií: k osvícení nedošlo, takže se v jeho případě nejednalo o hřích.

    U někoho jiného ve stejné situaci by o hřích mohlo jít. Podle Bartha zřejmě rozhodne, jestli k u dané osoby k osvícení slova Duchem v srdci dojde nebo nedojde. Byl to svým způsobem génius.

    Odpověď
  4. Myslím, že Barth byl génius v něčem jiném. V jeho době byla akademická teologie v koncích. Došla k tomu, že Ježíš byl jen učitel, odmítla nadpřirozeno. Bůh byl tajemstvím, ne osobou. Spása a kříž ztratily původní smysl. To vedlo k erozi církve a křesťanské víry celkově. Barth dokázal najít přijatelnou odpověď a cestu dál. Měl zkušenost s evangelikály a obrácením. Našel ve svém subjektivizmu cestu, jak zachovat liberální východiska a současně víru v osobního Boha. To bylo pro liberální církve záchranou. Ne ale úplně řešením.

    Odpověď
  5. Pan Parkinson je tuším, že kalvinista. Osobně nemám ráda ,,whatabautismus“, nicméně myslím, že v této situaci o tento pojem nemůže jít, když se zeptám : zda pan Parkinson podrobil takto i zakladatele kalvinismu Jana Kalvína. Jak známo, jeho život, a skutky v jeho životě nebyli zrovna ovocem hodným Kristova učení, a lásky už vůbec ne. Zde v článku se přetřásána nevěra KB, což je samozřejmě spatné a jde to proti ,,učení“. Nicméně u Jana Kalvína se bavíme o rozsudcích smrti nad lidmi. A nic nemění ony snahy smýt z JK jeho podíl a vinu na popravách, byť jeho rukou vykonány nebyly. Byly ale posvěceny ve jménu božím z jeho pochopení písma.
    O tom jak vypadala Ženeva za jeho vedení netřeba mluvit. Komu by se, ze současných křesťanu takovéto teokratické zřízení líbilo třeba nyní? Myslím, že málokomu.
    Tedy zde vnímám dosti dvojí metr a snahu o diskreditaci jednoho a mlčení u druhého. To není úplně košer.

    Odpověď
  6. Já osobně jsem k teologii přišel právě přes Karla Bartha, vzpomínám, jak mne v mládí jeho „Uvedení do evangelické teologie“ ohromilo (jsem mimochodem katolík) a teologie se mi stala celoživotním průvodcem.
    Nemyslím, že by Barth byl „subjektivistou“ – naopak ;-). Právěže nechával distanc tajemství milosti, které se leckdy s řekněme „subjektivními pocity“ zaměňuje.
    Barth také dobře věděl, že „člověk je mizera“. Jistě v tom popsaném vztahu jednal nedospěle (některé příběhy jako příběhy zamilovanosti do jiné osoby v manželství prostě nerozvíjíme, ne?), ale jsem naprosto dalek glorifikovat „čistotu teologie podle čistoty charakteru“. To je bláhovost a iluze, kterou lze léčit právě Barthem, mimochodem: VŠE na tomto světě je zasaženo hříchem ke smrti, naše charaktery i naše teologie. Pokud je Řehoř následovníkem Platona, neznamená to ještě, že platonska vize výstupu k nejvyšší očišťující ideji je realistická pro naše životy – osobně si myslím, že takové pavlovské novozákonní texty nebo třeba Luther jsou mnohem realističtější – a mnohem více osvobozující.
    Vím opravdu o čem u sebe mluvím, a právě proto tvrdím: ve vědomí stálé a nekončící hříšnosti lze najít pod proudem Boží milosti (která ospravedlňuje) pokoj víry a naděje. Náš hřích nekončí (ani hříchy našich teologií!), ale Boží milosrdenství vše překonává. V tom byl Barth opravdu dobrý, že takto „luterovsky“ Pavla znovu přivedl na scénu.
    Bartha mám opravdu rád, ale současně se mi zdá, že se při popsaném vztahu choval jako mačistický blb… Ale kdo je bez viny…

    Odpověď
  7. Článek ukazuje, jak je zapeklité spojovat teologii a jejího autora. Ve své době a svém kontextu Barth skvěle vystihl některé zapomenuté oblasti křesťanské věrouky. Místo googlovských rozumů ve vláknu citovaných doporučuji od něj něco přečíst. Co jsem četl bylo výborné. Zároveň pokud bychom spojovali teologii s autorem, co potom antisemita Luther? Nebo justiční vražda v provedení Kalvína? Jejich díla se běžně citují, dokonce na nich stojí reformace… jenže jejich život někdy silně pokulhával. Ono je to trochu složitější.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář