O modlitbě a víře

Jan 16:13-14,23-24 … „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. … V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

Milí přátelé, obdarovaní mnoha dary, právy a výsadami (jen se jich chopit!) –

Kdo mě zná, ví, že mám rád humor. A tak bych dnes začal krátkým vtipem. Potápí se loď uprostřed moře. Kapitán přijde za pasažéry a ptá se: „Umí se někdo z vás modlit?“ Jeden člověk se přihlásí: „Ano, já se modlím.“ „Super!“ odpoví kapitán. „Tak vy se modlete, a my ostatní si vezmeme záchranné vesty. Jedna nám totiž schází.“

Tenhle vtip je legrační, proto jsem ho vyprávěl; na druhé straně staví na vědomém či nevědomém nepochopení toho, co modlitba je a k čemu je, nebo není. Modlitba nenahrazuje bezpečnostní opatření ani záchranné vybavení. I jako křesťané se třeba před jízdou autem můžeme pomodlit, ale stejně se připoutáme bezpečnostními pásy. Věřící vodáci si také berou záchranné vesty. Ne, není to projev nedůvěry Bohu, ale naopak; věříme, že Bůh nám dává i prozíravost, rozvážnost a schopnost se chránit přirozeně, nejen „čekat zázraky“.

SOUVISEJÍCÍVýznamný verš – Ámos

Modlitba vychází z víry

Ale to říkám jen na úvod dnešního kázání, které bude právě o víře a modlitbě. O tom také zpívaly a budou zpívat děti ve svých písních. Před chvílí zazněla píseň o víře, kde se zpívá: „Dokážeš zázraky, když víru máš.“ A čeká nás ještě píseň o modlitbě, kde zazní: „To já, ó Pane můj, stojím tady v modlitbách.“

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Modlitba a víra (či důvěra) jdou ruku v ruce. Kdyby tomu tak nebylo a Bohu by šlo při modlitbě jen o bezduché opakování „správných“ slov, stačilo by Mu pořídit si hejno papoušků, a nestál by o zástupy lidí modlících se celým srdcem. Modlitba je totiž jedním z projevů lidské víry, důvěry, smělosti, vnitřní touhy – které se vztahují až za a mimo tento svět s jeho radostmi i bolestmi.

Jelikož víra a modlitba jsou tak svázané, říká se někdy, že modlitba je jakýsi „barometr víry“ – že náš modlitební život odráží míru či stupeň propojenosti našeho žití s Božím srdcem, s Boží vizí, s Božím pohledem na svět.

SOUVISEJÍCÍ – Milujete psy, ryby, děti… lidi?

Modlitba je samozřejmě i velmi široký pojem; je jako cedulka na krabici, ve které jsou obsaženy vnitřní rozhovory, sdílení svých pocitů, stížnosti i prosby, přání a touhy, děkování a chvály. A to vše předkládané s důvěrou a beze strachu, odevzdávané Tomu, který vytvořil všechno, včetně nás, a který utváří a definuje naše bytí, naši hodnotu, náš smysl. Tomu, který navíc slibuje vyslyšet, vzít v potaz, nebýt hluchý a lhostejný k nám, které si zamiloval.

Bůh předchází naše modlitby

Přesto jsem se setkal s názorem, že modlitba věřícího nic nezmění. Objektivně nic neovlivní. Slova zazní, ale svět jde dál svou cestou. Bylo to dokonce podepřeno i argumentem o dobrém Bohu. Jestliže se modlíš za dobrou věc – věc prospěšnou pro tebe či pro druhé – jistě by to Bůh udělal i bez tvé modlitby. A jestliže by ses modlil za něco špatného a zlého, tak by to dobrý Bůh neudělal, i kdyby ses za to modlil celý týden. Takže k čemu je modlit se a prosit o něco Boha?

SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – 1. Samuelova

Jenže podobně bychom mohli argumentovat ohledně čehokoli, co my sami děláme, nejen za co se modlíme. Svrchovaný Bůh má přece svou vizi, své plány, své cesty, a cokoli my děláme, na tom nic nezmění. Takže je to jedno, co děláme? Podobný postoj, jen bez té představy Boha, zaujímají i mnozí dnešní novoateisté, kteří říkají, že vesmíru je naprosto fuk, co děláte nebo neděláte, stejně jako jestli se modlíte nebo nemodlíte. Vesmír je nelítostný a zcela lhostejný k tomu, jestli dnes pustíte sednout staršího v tramvaji, nebo ne, jestli dnes poslechnete svou mámu, nebo ne, jestli dnes zmlátíte svého spolužáka, nebo ne, jestli dnes doma zalžete, nebo ne. Vesmíru je to jedno; vesmír se o vás nezajímá a z dlouhodobého hlediska ho vaše „pidi“ jednání nijak neovlivní. Říkají někteří.

My křesťané ale věříme v něco jiného. Věříme, že když nás Bůh dnes vyzývá k modlitbě, stejně jako k dobrým činům, dává nám vlastně možnost něco změnit, ovlivnit, mít podíl na něčem velkém a trvalém. Před půl stoletím napsal spisovatel C. S. Lewis v jednom svém eseji: „Bůh se nerozhodl napsat celé dějiny svou vlastní rukou. Většina událostí, které se dějí ve vesmíru, je skutečně mimo naši kontrolu, ale ne všechny. Je to jako hra, ve které scénu a hlavní linii příběhu určuje autor, ale určité detaily a způsoby ztvárnění jsou ponechány na improvizaci herců. Může nám být záhadou, jak nám Bůh mohl vůbec dovolit být příčinou událostí v Jeho vesmíru; ale pak už není tak divné, že by nám to dovolil způsobit modlitbou anebo jakoukoli jinou metodou.“

Bůh nám výsadou modlitby dává „důstojnost být příčinou“, jak napsal matematik Blaise Pascal. Zároveň však Bible říká, že Bůh zůstává tou prvotní příčinou, tou hybnou silou, neboť je to On sám, kdo nám ze své milosti dává do srdce svého Ducha, který se touží k Němu důvěrně modlit a sdílet se s Ním. „… je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se Mu líbí.“ (Fil 2:13) Je to Bůh, kdo nás také přivádí do krizí, do úzkých, aby nás dostal na kolena, z bohorovné pýchy do stavu pokory. A je to Bůh, kdo počítá předem s naší účastí v modlitbách, s naším voláním, a kdo o něm ví dříve, než zavoláme. „Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ (Ž 139:4)

A je pro nás dobře, že tomu tak je, protože bez Božího Ducha, Bez Ducha pravdy, bez Přímluvce, kterého nám poslal Ježíš po svém nanebevstoupení, bychom jen „otročili faraonovi“, svému egu; nevěděli bychom, že se lopotíme nad marností, a ani bychom si to nebyli schopni přiznat. Ale Bůh nás skrze svého Syna Ježíše přišel osvobodit – jako kdysi Mojžíš Izraelce v Egyptě – když se obětoval jako Boží beránek za hříchy každého z nás. Očistil nás, aby v nás mohl sám Bůh přebývat!

Buď vůle Tvá

Věříme tedy v moc modlitby, protože věříme v moc (a také moudrost a prozřetelnost a lásku) Toho, ke kterému se modlíme. Neznamená to, jak jsem již naznačil úvodním vtipem, že by naše modlitby nahrazovaly naše činy. Můžeme to ostatně vidět i na modlitbě Otčenáš, kde jedna naše prosba k Otci zní: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Staň se, děj se Tvá vůle, Otče. Tuto prosbu můžeme chápat jednak trpně, jako pacient, který přijímá stanovenou léčbu. Po vzoru Ježíše, který se tak modlil v Getsemanské zahradě („Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž Tvá vůle se staň.“, Lukáš 22:42), i my přijímáme svůj kříž a jdeme za Kristem, nedbaje na lákadla, protivenství a posměch světa.

Ale prosbu „Buď vůle Tvá“ lze také vnímat aktivně, jako činitel, který uvádí ve skutek Boží vůli, šíří Boží milost, projevuje Boží milosrdenství lidem kolem, sdílí Boží lásku s potřebnými. A je skvělé, že i v tom nás Bůh předchází a vše nám přichystává. „Jsme přece Jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2:10) Když se tedy modlíme „Buď vůle Tvá“, chceme také lépe vidět, co nám dnes Bůh připravil, kde a jak se můžeme svými činy podílet na realizaci Boží vůle ve světě kolem nás.

Z úst nemluvňat

Je toho samozřejmě mnohem víc, co bychom o modlitbě víry a její roli mohli říct. Ale teď už jen vzpomenu na Žalm 8, který jsme si dnes četli. Píše se v něm: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ (Ž 8:3) Počkat, co vychází z úst nemluvňat a kojenců? Přece bezmocné volání – o pomoc, o mléko, o hřejivou náruč, o ochranu, o záchranu! A žalmista říká, že právě tím Bůh vybudoval „mocný val“ (dokazuje svou sílu) proti protivníkům: proti těm, kteří si na sobě zakládají, že jsou soběstační, mají dojem, že Boha nepotřebují, a jdou si jen za svým.

Vzpomeňme si na nářek nemluvňat, až se budete dívat na hvězdy a ptát se jako pisatel žalmu: „Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ Co jsem já? Neodpovídejte si po vzoru těch, kteří neznají Boha, že vesmíru jste zcela lhostejní. Naopak, jako volají kojenci svou mámu, volejte i vy svého Tvůrce. To je Jeho mocný val proti pýše i proti beznaději. On sám nás k tomu zve. On není lhostejný. On o to stojí. On stojí o společenství s námi. Společenství, které potrvá navěky, protože nás s Ním ani smrt nerozdělí. Věřte Mu, neboť On neklame. Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 4. června 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,,

1 Komentář

  1. Karel Krejčí

    Je to již tradičně dobře napsané s pevnou vírou v Boha-Otce. Ale dovolím si přidat ještě názor, že na jedné straně hledáme a potvrzujeme si důkazy Boží existence znalostí a praktickým ověřováním věrohodností zmíněných žalmů a na druhé straně nám možná uniká důležitost našeho nitra. Že to vše máme ukryté ve svém nitru. Že jsme dokonce ve všem, ano ve všem, přímo existenčně závislí na Bohu, což nepochybně zmíněné žalmy ať přímo či nepřímo potvrzují. Význam modlitby: „Buď vůle Tvá …“, můžeme též chápat jako výzvu k naslouchání a podřízení se Boží vůli ve svém nitru. Protože právě existence našeho JÁ závislého na hmotném těle, je nepřátelské vůči Boží vůli. A známe opravdu ve všem a v každé situaci Boží vůli? Jsme toho schopni, pokud jsme vně Boha? Co když se skutečně všude kolem nás ona Boží vůle naplňuje, ale my máme zcela jiné představy? A jsme u představ, obrazů, předsudků atd …

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář