(Anketa) Jak pandemie ovlivnila pohled křesťanů na Boha nebo církev?

V těchto dnech jsme si připomněli rok od vypuknutí pandemie v České republice. Ptali jsme se, jak tato krize ovlivnila pohled křesťanů na sebe, Boha nebo církev?

Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské v Litomyšli

Ještě před začátkem pandemie jsem začal s podcasty, 5.3. jsem publikoval první. A tak jsem objevil, že je možné pracovat na svém hlase a na výslovnosti. Zastyděl jsem se, protože třeba písmenko „ř“ jsem dokázal vyslovit asi třiceti způsoby a většina z nich byla nepřijatelná. A doba uzávěry mne utvrdila v tom, že je třeba používat všechny vzdálené způsoby komunikace. Je třeba psát, tisknout na papír (pro ty starší) a namlouvat, natáčet. A nemínil jsem se spokojit s kvalitou, když jen malým přispěním mohla být nesporně lepší. Takže jsem rád investoval do techniky a začal pracovat.

Taková činnost spolu s pravidelným studiem, potřebným ke psaní a natáčení, mne dokázala unavit. Spolu s možnou formou opakovaných bohoslužeb v menším počtu. Učím se u každého nemocného (sám jsem covidem prošel v září) možnosti, že tu nejsme navěky. Bible mne učí (třeba ve Zjevení Janově) že se utrpením k pokání nedojde. Tak se moc nedivím, že jdeme stále hlouběji. Říkal jsem poslední léta, že s tímhle tvarohovým klidem a penězi nemůžeme vydržet dlouho. Připadal jsem si jako škarohlíd. Někomu to ještě ani dnes nedošlo, že se všechno změní – tedy i naše církevní formy. Musí se změnit a budou to změny nevratné. A dobře tak. Církevničtina má tisíce pojmů, které jsou mimo dnešní slovník – ale hlavně nic neříkají svým obsahem. Takže práce dost.

Také jsem se paradoxně dostal blíž k některým životním příběhům. Jako by na ně nebylo v tom běžném provozu místo. Lidé v houfu, lépe se lidem schovává to, co jde ven v samotě. A v kontaktech člověk na člověka se dostávají ven příběhy, se kterými bylo možno dávno něco dělat.

Naposled: Začal mne zajímat archiv sboru. A příběhy z padesátých a šedesátých let. Na to taky nebyl dříve čas. My k tomu ještě budeme stavět (vzduchotechniku v kostele) a přestavujeme s externí firmou web. Takže distanční práce hodně…

Jakub Limr, pastor KS Mozaika Hradec Králové

Nejvíc mě překvapila česká církev, s jakou pohotovostní na nové podmínky zareagovala. Podle mě se ale ještě víc potřebujeme připravit na „nový normál“, až pomine největší vlna pandemie.

SouvisejícíAnketa: jak hodnotíte výsledky prezidentských voleb v USA?

Jirka Hanák, pastor Apoštolské církvi v Bystřici pod Hostýnem

Zatímco, Izraelité jeden po druhém umírali na poušti, protože v rozhodujícím momentu odmítli Bohu uvěřit a stěžovali si na těžké okolnosti, které je dál nepustí, Jozue a Káleb vstoupili do zaslíbené země, protože přemýšleli jinak. Odmítli poraženecké myšlení. Důvěřovali Bohu, že jim dá vítězství i za extrémně těžkých okolností. Bůh to hodnotil takto: „Svého otroka Káleba, protože smýšlel jinak a šel za mnou naplno, toho přivedu do země, do níž vešel, a jeho potomstvo si ji podrobí.” (Nu 14:24)

Otázka tedy zní. Vidíme nové příležitosti? Jdeme za Bohem naplno? Nebo jen čekáme až bude líp a vůbec nám nedochází, že mezitím hyneme na poušti?

Hana Svanovská, redaktorka Radia Proglas

O sobě samé překvapivé i méně překvapivé věci. Překvapilo mě, jak jsem si já, člověk bytostně společenský, kulturní, kavárenský a hospodský, zvykla za ten rok na tiché a osamocené večery s knížkou, hudbou ve sluchátkách nebo filmem na obrazovce počítače. Ale to souvisí i s postupujícím věkem. 

„Kristus je tentýž včera, i dnes, i navěky“  – a je všude a ve všem, dodávám s Richardem Rohrem.  Takhle se posledních pár let snažím fungovat, takže z míry mě tenhle „čas prázdných kostelů“ rozhodně nevyvedl, naopak, připravit si nedělní dopoledne věnované Pánu ve vlastní režii je velká tvůrčí výzva.

A o církvi? Tvoříme ji my, lidé. Lidé různých názorů, různé odvahy, různých strachů i různých předsudků. Ti, kteří celý život věří v trestajícího Boha-soudce, v něm rychle rozpoznali hybatele a strůjce pandemie COVID-19.  Ti, kteří se k Bohu utíkají jako k milujícímu a milosrdnému Otci, ho v době pandemie spatřili a nalezli v obětavosti a laskavosti blízkých i vzdálených.

Maria Wiesnerová, zpěvačka, skladatelka

– byť poctivou voči sebe samej aj voči Bohu

– Boh naplní moje kreatívne túžby, aj bez môjho pričinenia

– ako rychlo vedia ľudia z cirkvi uveriť hoaxom (svetským alebo duchovnym) a žasnem ako sa vieme zmobilizovať v modlitbách a spojit, ked ide o niečo. Kiež by to tak bolo vždy.

Jirka Zdráhal, pastor ICF Brno

Krize mě naučila, že jsem netrpělivý víc než jsem si myslel a že Bůh je trpělivější než jsem si myslel.

Josef Ptáček, katolický kněz v Praze – Barrandov

Uvědomil jsem si, že z historického pohledu je pro církev mimořádná situace normou. Tento svět ideální není a nikdy nebude, protože je poznamenán hříchem člověka. Někdy je to poznat lépe, někdy tato skutečnost zůstává lidským očím skrytá či spíše zakrytá. Nečekejme na vysněný „návrat do normálu“, ale ptejme se Pána Ježíše, co od nás očekává nyní. Jsem přesvědčen, že toho je velmi mnoho a týká se to našich osobních životů, rodin, církve i celé společnosti.

David Novák, předseda Rady Církve bratrské

O sobě – mě osobně pandemie moc nezasáhla. Pracovně jsem vytížený stejně, jen přednáším, kážu a absolvuji různá setkání on-line, protože osobně to nejde. I během pandemie jsem se ale setkával s lidmi osobně. Opatrně, ale setkával. Bez osobního setkávání moje práce nedává smysl. Díky Bohu mě zatím nesklátil virus, stejně tak se nedotkl mojí rodiny. Zároveň tím, že jsem na některá setkání nemusel dojíždět, měl jsem a mám více volného času, který jsem využíval k publikování, nahrávání podcastů a ke sportu. Nicméně přesto jsem ne vždy dokázal čas využít a pak si myslím, že jsem měl více času využít pro osobní ztišení.

O Bohu – naučil jsem se, že je absolutně svrchovaný. Teoreticky to vím, ale nějak více jsem si to uvědomoval v době pandemie. Stačí tak málo a celá naše civilizace se hroutí (kvůli viru) a hrotí (kvůli politice). Jsme křehčí, než si myslíme, ale naštěstí Bůh je vládcem dějin.

O církvi – církev se přizpůsobila a přešla do on-linu, některým se to daří lépe, jiným hůře, ale celkově to zvládla dobře. Po mnoha a mnoha rozhovorech ale vnímám, že cesta k lidem není skrze počet zhlédnutí yotube nebo přečtení blogu nebo poslechů podcastu, ale skrze osobní rozhovor a setkání a když to nejde osobně, tak alespoň telefonicky nebo na sítích (zoom, skype, atd.) Dále jsem zjistil, že v této rozbité době je v církvích jen strašně málo hlasů, které dokáží komunikovat evangelium bez klišé tak, aby to lidem dávalo naději, a kteří dokáží alespoň naznačit nějaký směr.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Benjamín Uhrin, předseda Rady Bratské jednoty baptistů na Slovensku

Poslední rok nám ukázal, že církev je na jedné straně mnohem flexibilnější a formovatelnější, než jsme si mysleli, tj není závislá na zažitých formách a tradicích. Na druhé straně jsme si uvědomili, jak moc si zakládáme na těch vnějších věcech a ztrácíme ze zřetele podstatu! Je to obrovská příležitost na sebereflexi, pročištění a obnovu základních pilířů osobní víry i církve.

V každém období musí Církev nanovo hledat adekvátní způsoby evangelium žít a zvěstovat. Bůh od nás neočekává věrné konzervování odpovědí našich otců. Očekává od nás věrné hledání našich vlastních odpovědí víry!

Pavel Hošek, religionista

O sobě jsem se naučil, že se mi nejlíp modlí v lese. O Bohu jsem se
naučil, že je ještě překvapivější, než jsem si myslel. A o církvi jsem se
v době pandemie naučil, že mi opravdu hrozně chybí.

Tomáš Süss, pastor CBH Praha – Jižní město

Vnímám, že nás Kristus neustále vybízí, abychom se dívali na svět z jeho perspektivy, a ne z té naší. Stejné je to i s touto krizí, která odkryla mnohé. Většině lidí pomohla zastavit se a podívat se na svůj život s nadhledem. Mně položila otázky: „Děláš to, co děláš rád a se záměrem? Nemíjíš cíl, který máš ve svém srdci?“

S upřímností musím říct, že jsem mnoho věcí dělal jen na základě očekávání od druhých a dokazováním si něčeho, co mi dávalo hodnotu, ale bylo to prázdné. Dneska přemýšlím nad sebou samým jinak a stejně tak i nad Bohem. Propojení s naším Bohem, přinášení jeho království na tuto zem a konání dobra pro ostatní lidi je tou největší hodnotou a jediným smyslem, ke kterému byl člověk stvořen. To si za poslední dobu velmi silně uvědomuji.

Rovněž nás jako církev toto období mnohé naučilo. Před pandemií jsme měli dobré vztahy, ale pandemie samotná nás ještě daleko více propojila, a to jak s Bohem, tak i s ostatními lidmi. Paradoxně máme dnes daleko zdravější vztahy a tím pádem i společenství. V současné době mohu vidět, jak se lidé o sebe zajímají, pomáhají si, modlí se. A o tom je církev! Kdo by nechtěl být součástí společenství, ve kterém vidíme Boha jednat, kde je láska hnací silou a kde se člověk cítí přijatý? Čím dál tím více vidím zhmotnění hesla staré Jednoty bratrské „V podstatných věcech mějte jednotu, v nepodstatných svobodu, ale hlavně ve všem lásku.“ A za to jsem opravdu vděčný.

Hana Pinknerová, spisovatelka

O sobě jsem se dozvěděla, že nejsem tak silná, jak jsem si myslela. O Bohu jsem se dozvěděla, že je daleko laskavější, než jsem si myslela. A o církvi? Že ji potřebuju daleko víc, než jsem si myslela.

Jaroslav Rada, KS Liberec

Krize Covid – 19 mne naučila větší pokoře, trpělivosti a skromnosti.

O Bohu mne jen ujistila, že je strůjcem duchovní zákonitosti setby a žně a ne tím, kdo působí zlo. Co svět (církev) zasel(a), to teď sklízí.

Krize zastihla církev celkově nepřipravenou, nedokázala se ujmout duchovní autority, která jí byla svěřena. Jen málo křesťanů věří, že je možné pandemii zamodlit a modlí se v autoritě Ducha svatého za její zničení. (V církvi také chybí učení o kolektivních a teritoriálních modlitbách za danou lokalitu, aby takové modlitby měly účinnost.) Ježíš odpověděl učedníkům: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste…“ (Mat 21,21) Jaká jiná situace by měla nastat, abychom i my směli podle Kristova vzoru proklínat a přikazovat: „Uschni!“ než právě vůči těmto virům? Copak musíme čekat s modlitbou za zničení nemoci, až když onemocníme? Proč se pastoři bojí dát takové výzvy?

-red- Datum: 27. března 2021 Foto: Wikipedie Commons – ilustrační

Tags: ,,,,

6 Komentáře

  1. Nevyzdvihuji poslední příspěvek nad ostatní, ale výzva k modlitbě má nepochybně svou váhu. Dlouhodobě však vnímám, jako by význam a realita znovuzrození, nabývala nebo spíše vyzývala k hlubokému zamyšlení, na kolik to je u každého z nás pravdou, či správně pochopenou a především žitou pravdou. V těle samozřejmě žijeme stále, ale jde o to, zda si uvědomujeme a snažíme se v našem každodenním životě uvědomovat tuto zásadní změnu našeho myšlení, vnímání a reakce na dění okolo nás. Pokud se opravdu nad tímto hluboce zamyslíme, tak si musíme připustit, jak dalece jsme této vyšší formě života vzdáleni. Jistě ne bezúčelně první křesťané vytvářeli komunity, ve kterých tento způsob hluboké víry reálně mohli praktikovat. A nyní se opět vrátím ke zmíněné modlitbě. Ano, modlitba spravedlivého má velkou moc. Tím však jistě není myšlena světská spravedlnost, ale ta Boží a ta nepochybně vychází právě ze znovuzrození, které nelze nijak vynechat nebo obejít. Tento svět velice rád strhává vše do jednoho pytle – bohužel – a bude čím dál více. Chybí víra ve znovuzrození …

    Odpověď
  2. Covide náš, který létáš v ovzduší, posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá jako v Praze tak i v Bruselu. Tvé je království i moc až na věky.

    Odpověď
  3. Myslím si že pandemie nemohla u pravého křesťana změnit nic na pohledu na jediného Boha. Jediné co pandemie ukazuje je bezbřehá bezbožnost lidí a také absolutní neúcta k bližním a právě proto předpokládám, že bude situace daleko horší.

    Odpověď
  4. Tak stejně situace nic nezměnila na pohledu na Svatou církev, jejíž hlavou je Ježíš. Je stále svatá na rozdíl od jiných.

    Odpověď
  5. Před nedávnem zde byl zveřejněn komentář, jehož obsahem byl názor lékařů – věřících – na očkování proti pandemii. Jejich názor byl pozitivní, tedy souhlas s očkováním. Pokud se dobře vzpomínám, tak svůj názor opírali o Ježíšův výrok, že člověka neznečišťuje to, co do něho vchází – tedy v tomto případě vakcína, ale to, co z něho vychází. No právě, co z nás vychází, čím se navzájem infikujeme, jakými jedy? Co přenášíme jeden na druhého, proč jsme donuceni doslova chodit s náhubky? Není právě toto, ona podstata, proč se takto musíme jeden před druhým vlastně chránit? Toto, vede k opravdovému zamyšlení, vakcína je až druhotná a samotnou podstatu neřeší. Neměli bychom se v první řadě zamyslet přímo sami nad sebou?

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář