Tento článek píšu na přání, ale píšu ho rád, protože téma Boží bázně hodně promýšlím. Je totiž nesmírně důležitá a pokud nám schází jakožto jednotlivcům, pak ve svém životě bloudíme. Mluvím z vlastní zkušenosti. A pokud schází ve společnosti, bloudí celá společnost.
Mnozí křesťané znají verš z knihy Přísloví: „Boží bázeň je počátek moudrosti.“ (Můžeme si připomenout, že tam, kde v Bibli narazíme na slovo „počátek“, si můžeme na mnoha místech dosadit slovo „princip“.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Istanbulská úmluva neprošla
Důležité je vědět, že bez Boží bázně nemůžeme rozumět Božímu slovu. Intelektuální poznání a množství vědomostí nemohou Boží bázeň nahradit. „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ Tak zní Žalm 25,14 v ekumenickém překladu. Soudím, že to, co je řečeno o „smlouvě“, stejně platí o Božím slovu. To patří těm, kdo se bojí Boha. Kraličtí překládají: „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ Líbí se mi zde slovo „zjevné“. Dva lidé mohou hledět na tutéž věc nebo prožít tutéž zkušenost, a jednomu se něco zjevuje, kdežto druhému ne. Čím to je? Ten první má Boží bázeň. A Studijní překlad obsahuje výraz „důvěrný vztah“. V hebrejském originále je jednoslabičné slovo sód, které nelze překládat konkordantně, tj. na všech místech výskytu stejně, ale výraz „důvěrný vztah“ je asi nejlepší a nejvýstižnější z možných.
V tom „důvěrném vztahu“ jsou jistě lidé, kteří milují Písmo, ale na začátku nemusí být Písmo; musí tam ovšem být Boží bázeň. Kdo ji má, s tím vstupuje Hospodin do důvěrného vztahu, a tomu otvírá Boží slovo. Bůh totiž sám střeží svá tajemství, a bezbožník k nim nepronikne. Sám jsem to zažil velmi vyostřeně: Když jsem činil pokání, Boží slovo se mi náhle otevřelo, ač už jsem měl za sebou pět let teologického studia a už jsem druhým rokem pravidelně kázal.
Bohu pochopitelně záleží na našem srdci. To jsem zdůrazňoval mnohokrát. To ale neznamená, že by vnější projevy Boží bázně byly bezcenné. Tak já kupříkladu nikdy nekladu nějaký předmět na svou Bibli. S výjimkou modlitebního seznamu. Někdo může namítnout – a já bych před obrácení mluvil podobně: „Vždyť Boží slovo přece není tiskařská čerň a papír.“ Ano, není. A je mi jasné, že tento zvyk ze mne nedělá lepšího člověka. Nicméně z mé strany je projevem úcty k Božímu slovu.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Meč Ducha
Podobně když se ráno modlím, vždycky se vyzuji. Vlastně nevím, proč to dělám; možná je to připomínka Mojžíše a Jozua, které Bůh v určitém okamžiku vyzval, aby se zuli, protože jsou na svatém místě.
Pro mě to prostě jsou vnější projevy Boží bázně. Nikoho nevyzývám k imitaci těchto vnějších projevů – ano, záleží na srdci. Pokud ale budeš cítit pozvání k něčemu podobnému, nebraň se tomu.
Boží bázeň se pozná podle toho, jaký má člověk vztah k Písmu, ale také podle toho, jaký má vztah k lidem. Ne všechno máme nebo musíme brát doslovně – třeba nikomu nedoporučuji, aby svévolně bral hady do ruky. Pokud ale čteš slovo Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně, pak by tě to mělo vést k velké zdrženlivosti, než někomu řekneš, že je ignorant nebo tupec. Jinak řečeno, kdyby v nás bylo více Boží bázně, snáze bychom se domluvili.
Kde se ale Boží bázeň bere? Pokud mi schází, mohu něco udělat pro to, abych ji měl?
Ať už k nám přichází jakkoli, je vždycky Božím darem. Někdy jsme svědky Božího jednání. Boží bázeň nehledáme, ale stane se něco, co ji v nás probudí. Jákob měl zvláštní sen, a když se probudil, řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16). Často Boží bázeň zakusíme, až nějaká událost dozní.
Někdy se ocitneme v přírodě uprostřed noci a jsme fascinováni hvězdnou oblohou. Svět viditelný v nás probudí Boží bázeň, když pomyslíme, jaký asi musí být tvůrce tohoto vesmíru!
Jindy si uvědomíme svou povrchnost a uvědomíme si, že nám chybí Boží bázeň. Můžeme o ni prosit, ale uvědomme si, že se může stát něco, co nebude nutně příjemné. Setkání s Bohem, jakýkoli Boží dotek, neznamená zjednodušení našeho života – často spíše naopak. Nicméně zpravidla vede k dobrodružství, v němž poznáváme skutečnou realitu. Realitu, která by se nám bez Boží bázně neotevřela.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. února 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
6 Komentáře
pavel v
Zaujal mě pojem „poznání reality“ použitý na samém konci úvahy. Je jím naznačeno, že realistické poznání světa není samozřejmostí, že se člověk může stát obětí omylu nebo rovnou úmyslné lži. Pohledem do historie zjišťujeme, že celé skupiny lidí uvěřily zjevným hloupostem, jak například ukazuje tato báseň:
až všecko nepřátelství pomine,
pak naše v slunci narozené děti
budou Vám žehnat, Staline,
a všem nám trochu záviděti,
že směli jsme Vás zblízka znát,
že narodili jsme se časně,
že, maličtí, jsme směli psát
na Vás a Vaši počest básně.
Zde se ukazuje, že i lidé vzývající vědu, mohou propadnout modloslužbě.
Žel, podobné modly uctívali i lidé, kteří se hlásili k Bohu. Je těžko uvěřitelné, jaké šílenosti (bezcitnost, krutost) vidíme v historii církve. Proto se přímo nabízí otázka: Nebudou se stejnýma očima na nás jednou dívat naši potomci? Bojím se, že ano. Britský režisér Jonathan Glazer natočil mrazivý snímek o holocaustu, aniž by ho v něm bezprostředně ukázal. Hlavní hrdinkou Zóny zájmu je Hedwiga Hösse, manželka Rudolfa Hösse. Idylka rodinného prostředí působí skoro normálně, je však narušená občasnými výkřiky, střelbou zbraní a dýmem z osvětimského vyhlazovacího tábora – rodina totiž žije hned vedle něj. „Chtěl jsem ukázat naši podobnost s pachateli holocaustu,“ popisuje nový přístup k tématu režisér Glazer.
Žijeme v Orwellovském světě. Lidé tolerující genocidu se prezentují jako ti, kteří „chtějí mír“. Jiní obhajují názor, že většina lidí se nemůže mýlit. Co máme dělat, abychom nedělali ostudu jako naši předkové, kteří se utápěli v teologických sporech, ale studium Bible jim byli na nic? Historie ukazuje, že na vině selhání byla slepá úcta k „autoritám“. Proto prosím všechny zdejší čtenáře: Místo opakování prefabrikovaných modliteb přemýšlejte vlastní hlavou, jaká je Boží vůle. Nesvěřujte to žádným autoritám. Buďte sami sebou.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Pohledem do historie zjišťujeme, že celé skupiny lidí uvěřily zjevným hloupostem… Žel, podobné modly uctívali i lidé, kteří se hlásili k Bohu… Historie ukazuje, že na vině selhání byla slepá úcta k „autoritám“. Proto prosím všechny zdejší čtenáře: Místo opakování prefabrikovaných modliteb přemýšlejte vlastní hlavou, jaká je Boží vůle. Nesvěřujte to žádným autoritám. Buďte sami sebou.“
Neukazuje to jen historie, nýbrž i současnost. Není totiž rozdílu mezi těmi, kdo se považovali za křesťany, přičemž zároveň adorovali římské císařství, feudalismus, kapitalismus, komunismus, nacismus či dnes lidskoprávní demokracii. Všechno jsou to stejné modly, stejné vějičky ďáblovy, na které se, žel, vždy nachytá spousta Ježíšovo učení ignorujících rádoby křesťanů, kteří dostatečně nepochopili nebo odmítli akceptovat realitu Božího království, které není z tohoto světa (J 18:36), a proto je se všemi možnými světskými ideologiemi inkompatibilní (Ř 12:2).
pavel v
Paliativní pečovatelka a zpěvačka Bronnie Wareová z Austrálie strávila většinu života u lůžek umírajících lidí. Viděla jich odejít tisíce a s většinou si povídala. Zkušenosti pak sepsala do své knížky Top Five Regrets of Dying – česky vyšla jako titul Čeho před smrtí nejvíce litujeme.
Nejčastější výčitkou imírajícího člověka je: Přeji si, abych měl/a víc odvahy žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých.
Karel Krejčí
Ne, tento svět se stále ve větší míře vysmívá Bohu. Bere si to, co Mu nezpochybnitelně patří a používá ke „svým“ účelům a cílům. Podléhá Satanovi a zlým mocnostem a stává se jejich „oddaným“ slouhou. To však neznamená, že se Bohu něco vymklo z Jeho moci – to ani na okamžik! Výjimkou nejsou ani křesťané, kteří nestojí na pevném základu a nechávají se smýkat chaosem tohoto světa. Tento svět se Boha nebojí, protože v Něho nevěří a ani nechce! Je slepý a nevidí jakému vládci ve skutečnosti slouží. Důsledky této nevěry jsou stále patrnější, závažnější a nebezpečnější.
pavel v
to Karel Krejčí
Svět podléhá Satanovi. Nejlepší způsob, jak tomu bránit, je deklarovat svoji duševní nadřazenost, aby si svět uvědomil, že může být vděčný za nezištné upozornění majitele pravdy o své ubohosti a ponížil se před ním. Ponižování světa je ta nejlepší cesta k jeho nápravě.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
Vy se zbytečně ponižujete sám. Kristus Vás vykoupil z otroctví tohoto padlého světa, ale Vy jste to zatím plně nepochopil. Neuvědomujete si svou vlastní cenu ani důvod, proč Vás Kristus vykoupil. Kdyby záleželo na nápravě tohoto padlého světa, neusilovali by a nespoléhali by věřící na vytržení z něho – nebyl by důvod, stačila by pouhá trpělivost a myšlenka na útěk by byla zbabělost.