Křesťan dnes

Dan Drápal: Jak žít bez odpovědí

Jsem rád, že se mnozí křesťané věnují takovým chvályhodným iniciativám, jako je šití roušek nebo pomoc seniorům. Rychlé a praktické reakce jsou jistě dobrou odpovědí na nastalou situaci.

Nicméně mnozí křesťané (a tato množina se patrně s výše jmenovanou do určité, možná značné, míry překrývá) si kladou různé otázky, které bych snad mohl shrnout do trojice:

  1. Je to Boží soud?
  2. Je to satanský útok?
  3. Co na to kniha Zjevení?

Na první dvě otázky lze jistě odpovědět, že možnosti v nich zmíněné se navzájem nevylučují. Satan je původcem zla a jeho cílem je naše záhuba. Proto miluje epidemie, paniku, hledání obětních beránků – a možná i teologické hádky o to, zda je to Boží soud či satanský útok. Setkal jsem se s názorem, že milující Bůh by na své děti, které Boží Syn vykoupil, neseslal takové trápení. Takže to určitě musí být od Satana. Pak bychom ale my, co patříme Pánu, měli být ochráněni, nebo snad ne? A tak mnozí radí, abychom nad sebou vyznávali slova 91. žalmu: Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. A mnozí, kteří takto vyznávají, budou skutečně ochráněni. Toto slovo se na nich naplní. Co když ale zemřou i někteří křesťané? Co když zemře někdo z našich blízkých, o jehož zbožnosti nebylo pochyb? Pak, myslím, budeme mít trochu problém. Tedy pokud nebudeme mít příliš ztvrdlé srdce. Se ztvrdlým srdcem budeme pyšní na svou víru, kterou druzí neměli, a proto zahynuli. Budeme v tom mít jasno.

Aby bylo jasno – výše uvedeným veršům věřím. A myslím si, že se v mém životě v různých podobách vícekrát naplnily. Domnívám se ale, že musíme mít rozeznání, které dává Duch svatý, abychom věděli, kdy a jak je na sebe (nebo na někoho jiného) vztáhnout.

Co můžeme druhým dát? Můžeme jim ukázat cestu k jistotě spasení. Můžeme lidem říkat, že pokud vyznají svůj hřích a složí svou naději v Ježíše, mají život věčný a nemusí se bát. To jim říkat můžeme. Ale neslibujme jim, že je nesklátí koronavir – tedy pokud nemáme v té věci zvláštní zjevení od Boha.

Nastane-li situace, jaká je teď – a vlastně vždy, když se situace společnosti zásadním způsobem promění – vede nás to k tomu, abychom si položili vážnou otázku: Žiji ve skutečné víře? Nebo žiji v sebeklamu? Důvěřuji Bohu a jeho Slovu, nebo za víru považuji přesvědčení, že Ježíš existoval? Mám v Ježíše důvěru, nebo na něj mám pouhý názor (který ovšem považuji za správný)?

Pokud žijeme ve víře, víme důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět. Můžeme důvěřovat Bohu, že bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, ale nemusíme umět vysvětlit, co přesně se děje a proč. A s tím souvisí druhá důležitá pravda: Nezáleží tolik na okolnostech, více záleží na tom, jak na okolnosti reagujeme. Bůh nám mnohdy nedává plně porozumět tomu, co se s námi a kolem nás děje. A přesto mu velmi záleží na tom, jak na dané okolnosti budeme reagovat.

A teď ještě ke třetí otázce: Co na to kniha Zjevení? Jedna odpověď by mohla znít: Nic. Zjevení nezmiňuje ani holocaust, což je událost nebetyčného duchovního významu. Nezmiňuje ani španělskou chřipku, na niž před sto lety zemřelo nesrovnatelně více lidí než nyní na COVID-19. Za pozoruhodně malé pozornosti tehdejších médií. Takže kdo hledají v Písmu předpovědi těchto událostí, budou buď zklamaní, nebo budou Písmo hodně „natahovat“, aby jim to vyšlo.

Ale existuje i druhá odpověď: Zjevení dává odpovědi na řadu otázek, které si klademe. Tím, že v nás vyvolává ještě další otázky. Jak to, že lidé nečinili pokání, když na ně doléhaly pohromy? Jak to, že neuvěřili dvěma svědkům? Jak to, že se téměř všichni vydali za šelmou? Jak to, že si posílali dárky, když byli dva svědkové zabiti? A mohli bychom aktualizovat: Jak to, že se neobrátili, když udeřila tsunami a zahubila dvě stě tisíc lidí? Těmto věcem porozumíme, když se ocitneme přímo v takových událostech. Pak nastane úžasný „aha efekt“. Najednou nám to bude jasné. Dokud čteme knihu Zjevení v pohodlné lenošce a přemýšlíme, který z nabízených jízdních řádů je nejlepší, možná té knize rozumět ani nemůžeme. To není nabádání, abychom tu knihu nečetli. Pán Ježíš řekl, že Duch nám připomene vše, co Ježíš říkal. Když tu knihu nebudeme znát, nebude nám Duch mít co připomínat. Jen se připravme na to, že až „to“ nastane, bude to hodně jiné, než jsme si představovali.

Nakonec jedno varování – a možná jeden úkol pro nás. Slyšel jsem z hodnověrných zdrojů, že v některých postižených obcích jsou lidé hrozně naštvaní na ty spoluobčany, kteří do obce koronavir „zavlekli“. Taková věc může na desetiletí podvázat sousedské vztahy. Přitom si nedovedu představit, že by to někdo udělal schválně. Je to ovšem situace přímo stvořená k tomu, abychom se snažili být mírotvorci. Jak skrze modlitby, tak skrze přímé rozhovory se zúčastněnými. Patrně to nebude jednoduchý úkol. To ale není důvod, proč se nesnažit. Budete-li působit pokoj, budete nazváni Božími syny.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

 

Autor je teolog a publicista  Datum: 25. března 2020  Foto: Pixabay – ilustrační

 

Exit mobile version