Reaguji na článek Otakara Vožeha „Naše občanství je v nebesích“. Hned na počátku chci zdůraznit, že s naprostou většinou toho, co Otakar Vožeh píše, vřele souhlasím. Máme ovšem odlišná východiska, a tak není divu, že v článku je obsažena myšlenka, s níž srdečně nesouhlasím.
Odlišnost východisek je v tom, že Otakar Vožeh je přesvědčen, že záleží především (ba dokonce snad výhradně) na našem občanství v nebesích, o němž Pavel píše v listu Filipským 3,20, a pozemské občanství nemá pro křesťana valný význam, kdežto já jsem přesvědčen, že jsme současně jak občané nebes, tak občané České republiky, případně jiného státu. Je mi jasné, že toto dvojí občanství je ve vzájemném napětí; soudím ale, že toto napětí nemůžeme zrušit.
SOUVISEJÍCÍ – Otakar Vožeh / Naše občanství je v nebesích
Jsou totiž napětí, která jsou destruktivní, a kterých bychom se měli pokud možno zbavit. V životě křesťana i církve jsou ale i napětí, která bychom zrušit neměli – a pokud je zrušíme, staneme se neplodnými. Uvedu několik příkladů:
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Rostoucí sbor potřebuje novou budovu, ale má rovněž rozvinutou sociální službu. Ve sboru je napětí mezi těmi, kteří by finance rádi zaměřili na novou budovu, a těmi, kteří nechtějí omezovat dobročinnost.
V denominaci je napětí mezi tím, co by mělo dělat ústředí, a tím, co by měly dělat jednotlivé sbory.
Ve sboru je napětí mezi lidmi, kterým jde primárně o evangelizaci, a lidmi, kteří zdůrazňují potřebu vyučovat již získané.
V pastoraci je napětí mezi přístupem lásky a milosti a potřebou zachovávat kázeň.
Takových napětí bychom mohli zmínit ještě pěknou řádku. Mají jedno společné: Kdyby jednoznačně zvítězila jedna strana, celý sbor tím ztratí.
Podobně je tomu s otázkou občanství, které se nyní věnujeme. Bratra Vožeha nemusím přesvědčovat o tom, že vidět pouze pozemské občanství a nevnímat nebeské občanství a nevážit si jej, znamená neznat naši identitu Božích dětí. Pak by nám hrozilo, že se skutečně budeme pokoušet „zlepšovat“ tento svět svými vlastními silami. A je mnohokrát v praxi odzkoušeno, že takové pokusy nedopadají dobře. To vše Otakar Vožeh dobře ví a oprávněně před tím varuje.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Můj problém s Piráty
Chci ovšem upozornit, že i opačný extrém je nebezpečný. Studoval jsem na teologické fakultě v dobách normalizace a tehdy se řešily různé bolestné situace, kdy byli někteří studenti vyloučeni, protože dali najevo své politické postoje (např odstraněním sovětské vlajky z budovy semináře). Měli jsme mnoho napjatých rozhovorů s našimi profesory, a právě oni zdůrazňovali, že máme nebeské občanství a do záležitostí našeho státu se nemáme míchat. Říkali jsme tomu tehdy „teorie slušného cizince“, protože – podobně jako bratr Vožeh – nás nabádali, abychom věci světské nechali být. Máme přece občanství v nebesích, tady jsme tak nějak jen na návštěvě a pokud se nám něco nelíbí, pak o tom slušně pomlčme. Život podle „teorie slušného cizince“ byl tehdy způsob, jak se vyhnout nepříjemnostem.
Otázkou ovšem je, kam až při aplikování tohoto postoje můžeme zajít. Právě pročítám knížku bulharského křesťana Haralana Popova Mučen pro Krista. Tento bratr byl třináct let vězněn za neuvěřitelných podmínek. Pomoci zvenčí se příliš nedalo, ale přesto se o to někteří pokoušeli. Kniha byla původně psána v roce 1975 a její autor se netají tím, že je zklamán lhostejností křesťanů ve svobodných zemích vůči utrpení těch, kteří žili v komunistickém bloku a nebyli ochotni zapřít Krista. Např. od politiků, kteří se považovali za křesťany (záměrně nepíšu od „křesťanských politiků“) by se dal očekávat větší zájem o tyto trpící, a ne že se nechají opít rohlíkem a uvěří takovým organizacím jako Křesťanská mírová konference nebo Pacem in terris, které dělaly režimu štafáž a snažily se na Západě budit dojem, že v komunistických zemích panuje náboženská svoboda. Nepodezírám bratra Vožeha z toho, že by se chtěl na něčem takovém podílet; pouze upozorňuji, že „ideje mají následky“. Teorie „slušného cizince“, tedy zdůrazňování našeho nebeského občanství a opomíjení našeho pozemského občanství přinášela trpké plody.
Otakar Vožeh správně píše: „Naše přítomnost na tomto světě, naše slova a celý náš život mají v sobě skrytý potenciál měnit společnost, ve které žijeme. To je možné jedině tehdy, žijeme-li jinak, podle jiných měřítek, než tento svět. Vyznáváme jiné hodnoty než tento svět.“ Ano, tak by to mělo být. Jenže když jsem se zajel podívat do archivu StB na svou složku, zjistil jsem, že všichni profesoři byli agenty StB. Nebylo to nic překvapivého – to jsme tušili. Konec konců, i mně estébáci nabízeli, že když budu povolný, budu moci jezdit do ciziny (rozuměj: kapitalistické). Postoj našich profesorů se s teologií „slušného cizince“ zřejmě celkem dobře snášel. Ovšem když potom komunistický režim padl, nebyli to tito lidé, kteří by se mohli ujmout nějakého duchovního vedení, kterého bylo tehdy velmi zapotřebí.
Bratr Otakar Vožeh by se mohl cítit dotčen, pokud by to vypadalo, že kladu rovnítko mezi „vyznavače nebeského občanství“ a „kolaboranty“. Tak tomu skutečně není. Vyznavače čistě nebeského občanství bychom možná našli i mezi těmi, kdo nezištně, statečně a obětavě pomáhali trpícím. Přesto si myslím, že bychom z mnou nastíněného napětí utíkat neměli. Neutíkal z něj jistě William Wilberforce, který po celý svůj život bojoval za zrušení otroctví. Dokážu si představit, že měl oponenty, kteří mluvili podobně jako Otakar Vožeh: „To není naše poslání, jako to nebylo poslání Pána Ježíše Krista. Politicko-sociální aktivismus není programem Církve.“ Já tvrdím: Politicko-sociální aktivismus není hlavním programem církve, ale za určitých okolností je nutným důsledkem správně pochopeného a správně žitého křesťanství.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 27. října 2021 Foto:
20 Komentáře
Realtoltek
„zjistil jsem, že všichni profesoři byli agenty StB“. No a co nevidět budou současní profesoři agenty Bruselu ale tak trochu jinak – chytřeji a progresivněji.
Myslím si, že nás nemusí vůbec občanství tohoto starého světa … jeho obyvatelé budou hrdými občany pekla.
Realtoltek
Jeden pán jedno občanství…je to jednoduché.
Karel Krejčí
Bratře Drápale, Vaše výtka nebo nesouhlas s bratrem Vožehem v otázce politicko-sociálního aktivismu, jenž nemá být programem církve, se příliš nezakládá na pravdě. Konkrétně, co se týče Vámi zmíněného otroctví, apoštol Pavel rozhodně neusiloval o změny tehdejšího společensko-mocenského řádu, protože ten byl v dané době ustanoven Bohem, tak jako všechno ostatní. Tím však on ani já jistě samotné otroctví neobhajuji. To skutečné otroctví je totiž ve své podstatě tento samotný svět. A stejně jako apoštol Pavel, tak i bratr Vožeh nepovažují za správné a nutné, zasahovat světskými metodami a způsoby, do chodu tohoto světa.
Petr Adamec
Také nevěřím, že církev jako organizace má být politicky aktivní. A třeba prosazovat jen jednoho jediného prezidentského kandidáta nebo třeba politickou stranu. Ovšem jsem si jistý, že by měli křesťané jednat v životě dobře – žít svatý život. A to zahrnuje i svatý život veřejný, politický. Boží království je mnohem důležitější než všechna království tohoto světa. Protože věčnost je víc než časnost.Z toho ale rozhodně neplyne, že časnost je zcela nedůležitá. To bychom třeba mohli také na zemi vesele hřešit, protože se o časnost starat nemáme? Apoštol Pavel nebyl politický aktivista v dnešním slova smyslu. Naše politika je jiná, demokratická a pracuje se zde s veřejným míněním a volbami. Pavel však rozhodně v tehdejším slova smyslu politicky aktivní byl. Jeho kázání i listy měly třaskavý politický dosah. A již jeho kázání a víra byl politický akt v systému, kdy císař byl Bůh a křes´tanství nebylo povolené náboženství. Ježíš nevytvářel politické království na této zemi, ovšem k politice se vyjadřoval. Stejně Jan Křtitel – nešlo zde pouze o pokání a spásu jednotlivců pro věčnost. Společnost se proměnila i relativně k dobrému. Lidé jsou stále stejně hříšní a bez Krista ztracení, ovšem třeba zde jsou nemocnice pro nemocné a méně potratů. Není už otroctví a nevolnictví a je více osobní svobody (vzdělání, cestování, projevu a pod.). Jsou tyto změny společnosti špatné a dobrý křesťan by se na nich neměl podílet ani malinko? Protože kdo se na nich podílí je politický aktivista a to do církve nepatří? Vláda je od Boha a ten si změny nějak udělá sám? Myslím, že takto to br. Vožeh rozhodně nemínil.
Karel Krejčí
Pane Adamče,
nedokáži si představit, jak být svatý – myšleno biblickou terminologií – a současně se angažovat veřejně a politicky. Obojí dvojí nelze, buď jedno nebo druhé, nelze sloužit dvěma pánům. A apoštol Pavel rozhodně sloužil pouze jednomu. Bůh si pro naplnění svého scénáře dosazuje do konkrétních rolí konkrétní osoby. Je otázkou, zda angažovanost v politice a současně být svatý je opravdu role určená samotným Bohem. Pokud se apoštol Pavel dostal do do nějakého sporu s tehdejším vládnoucím systémem, byl v první řadě jeho kritikem, ale stejně tak si byl i vědom toho, že vše je součástí Božího scénáře a je na každém z nás, jaký zaujmeme postoj. Pavel vždy stál na pevném základu a byl si bezpečně vědom, pro jakou roli si ho Bůh předurčil a také vybavil. Je otázkou, zda Bůh někoho předurčil jako politického aktivistu a zároveň jako součást Kristova těla. Toť otázka …
Olga Nedbalová
Ano, vskutku těžká otázka. Co je to být svatý? Oddělený jen pro Kristovu věc, zajisté. A tedy být duchovní, kazatel. Tak jako apoštol Pavel. Mít tedy duchovní službu jako své povolání. Pak zajisté není dobré míchat službu Bohu (Ježíši) a službu světskou. Nicméně, co další věřící? Většina z nás má svá povolání, protože něčím se živit musíme. Osobně si myslím, že křesťan může být klidně starostou, zastupitelem atd. Proč ne. Pokud svou práci dělá poctivě a s vědomím své odpovědnosti i před Ježíšem, pak jen více takových politiků. Ježíš zve k sobě celníky, což byli také státní úředníci, sloužili Římanům a proto jimi Židé opovrhovali. Neříká jim, přestaňte úplně vykonávat svá povolání. To ne. Jen jim důrazně připomíná, ať nevyměřují vyšší daně, než mají. Ať nikoho neokrádají. Pak je ovšem k zamyšlení, může být svatým i obyčejný křesťan s civilním povoláním? Neboť všichni asi duchovní dělat nemůžeme. Nebo je svatost myšlena jako oddělení od světských věcí ne ve smyslu fyzickém, tedy nedotýkat se světa, ale ve smyslu duchovním – nedat se pošpinit světskými (hříšnými) záležitostmi. Snad by se k tomu dalo použít Galatským 5:19-26:
19Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, 20modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, 21závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. 22Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, 23tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. 24Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. 25Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. 26Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.
Pak je zřejmé, že být svatým lze téměř ve všech povoláních. Někde to jde lépe, jinde je to daleko obtížnější. Ale v každém případě jsou lidé nesoucí Ovoce Božího Ducha požehnáním nejen pro církev, ale pro celou společnost.
Petr Adamec
Myslím, že br. Vožeh psal především proti tomu, aby se církev nějak angažovala politicky. S tím naprosto souhlasím. Ale to neznamená, že žít svatě znamená pro jednotlivce jen žít zcela apoliticky. V závěrečných pozdravech epištoly Římanům (všeobecně se předpokládá, že byla napsaná v Korintu) je uvedený jmenovitě nějaký Erastus, městský pokladník. V té době to byla vysoká a velmi důležitá politická funkce. Zjevně byl (asi významným?) členem sboru a Pavel ho neměl k tomu, aby tuto funkci opustil jako pro křesťana nevhodnou. Dokonce je dodnes k vidění v Korintu (na velmi krásném archeologickém naleziště původního města, k vidění třeba masné krámy, akropole s chrámem Afrodity a prostitucí) nalezená pamětní deska, která mu děkuje za vydláždění části náměstí u divadla jako dar za vlastní peníze. Zjevně nebylo nevhodné, aby to udělal, namísto aby jediný pro křesťana vhodný dar byl na misii nebo chudé v Jeruzalémě.
pavel v
Nejsem si jist, zda byl pan Otakar Vožeh panem Drápalem pochopen. V článku pana Vožeha se píše: „Američanovi žijícímu v Rakousku nepřísluší, aby se míchal do rakouské politiky, aby se snažil o změnu zákonů a zvyků Rakouska, aby se více podobaly americkým. Stejně tak občan nebe nebude moralizovat a snažit se o „ponebeštění“ země. To není naše poslání, jako to nebylo poslání Pána Ježíše Krista. Politicko-sociální aktivismus není programem Církve.“ Z toho jsem já pochopil, že my, křesťané bychom neměli usilovat o změnu zákonů státu tak, aby odpovídaly naší nebeské vlasti, že nemáme prosazovat křesťanské zásady mocensky – zákonem. S tím bych plně souhlasil. Například nejsem proto, abychom prosazovali zákaz potratů zákonem. Takový zákon bude na místě až naše osvěta ve společnosti způsobí, že její naprostá většina bude proti potratům. Do té doby se musíme smířit s tím, co nepovažujeme za správné tak, jako se musíme smířit například s vysokou rozvodovostí. Žijeme v ateistické společnosti (v Boha věří jen 19% Čechů), takže zákony našeho státu jsou ateistické a není rozumné vnucovat lidem křesťanskou etiku zákonem. My ji musíme žít a na vlastním příkladu ukázat, že přináší štěstí.
Myslím, že pan Vožeh se nestaví proti politické angažovanosti křesťana. Pan Vožeh píše: „Na této zemi žijeme z Boží vůle, Bůh nás sem „nastěhoval“. Je naší povinností – povinností občanů nebes – abychom přispívali k pokoji a blahobytu a dobru a spravedlnosti světa, do které jsme byli Bohem na čas postaveni.“ Pokud se tedykřesťan politicky angažuje v zájmu spravedlnosti, je taková práce požehnaná.
Olga Nedbalová
Přidám svůj zřejmě neumělý názor. U politicko-sociálního aktivismu hrozí jedno velké nebezpečí. Člověk se nechá tak pohltit politikou, svým důležitým úkolem, svou ideou, až odhodí Krista. Úkolem je velmi oslněn a sám se stává Bohem. Vlastně už ani Boha nepotřebuje. Ale je také pravda, že křesťan by neměl mít kamenné srdce. Nemít soucit s trpícími, nechat lidskou bídu na světě jen tak. Evangelium máme žít i tady, na tomto světě. Ježíšova pravidla jsou dostatečná a daleko lepší než jakékoliv pokusy o světské zřízení. Třeba nedávno panem Drápalem zmíněna ekologická politika. Původně dobrá myšlenka – být odpovědnými správci této země se změnila na nečistou hru, kdo z této ekologické politiky dostane více peněz. Ano, idea lidské sounáležitosti je vynikající, proč ne, i Ježíš zdůrazňuje, že máme mimo sebe milovat i bližního. Ale prováděná nedokonalými lidskými jedinci nikdy nemůže nahradit to pravé evangelium. A k evangeliu nemusíme dávat žádné upřesňující jména (sociální, prosperity), stačí evangelium samo o sobě.
pavel v
Paní Olgo,
cítím z vašich slov jakousi averzi vůči politice. Možná proto, že jsou tam i lidé pokleslého charakteru. Slyšel jsem stížnosti, že bez politiky by nám bylo lépe, od mnoha křesťanů. Ti lidé netuší, jak se mýlí, jak zle jsou na tom rozvrácené země, kde politický systém nefunguje. Věřím, že až si přečtete následující odkaz, budete se na věc dívat jinýma očima a budete vděčná za to, co máme, i když je to velmi nedokonalé. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/tady-je-zivot-jen-stezi-predstavitelny-16-pribehu-rozvraceny/r~be9329fa3f8a11eba6f6ac1f6b220ee8/
Olga Nedbalová
Pane Pavle, možná jsem to opravdu neuměle vyjádřila. Lidé pokleslého charakteru jsou všude, jen v politice je to více vidět, politika = správa věcí veřejných. Proti politice přímo nevystupuji a už vůbec si nemyslím, že by křesťan nemohl být třeba starostou. Pro mě je důležité v tomto rada apoštola Pavla, v zaměstnání se máme chovat tak, abychom nedělali ostudu Ježíši. (Efezským 6:5-9). Takže je zcela jedno, kde pracujeme. Je pravda, že v některých povoláních se daleko obtížněji plní Pavlovo doporučení a je na každém křesťanovi, aby si svoje povolání zvážil. Jen bychom se neměli upínat na naše politické schopnosti a klást je nad Ježíšovo učení. A to je ostatně důležité pro všechny lidské činnosti. Když je děláme s láskou k bližnímu a pod Ježíšovým vedením, jsou požehnané. Když je děláme z lásky hlavně sami k sobě a pod vedením zlého, pak jsou prokletím.
Jaroslav Rada
Církev i jednotliví křesťané do veřejného života určitě zasahovat mají. Asi před týdnem se americký prorok Rick Joyner vyjadřil ke kritickému stavu amerického školství a připoměl dílo J. Á. Komenského a úspěchy s aplikací jeho metod v jejich křesťanské škole:
https://www.youtube.com/watch?v=ef6HPg-zkks&t=1810s
Také Pavel chtěl mluvit s nejvlivnějšími představiteli světské moci. Postupně mluvil s římským velitelem Festem, místodržícím Félixem, králem Agrippou a v poutech se odvolal až k římskému císaři. Bůh jistě věděl, že se mu císaře obrátit nepodaří, mohl raději zachránit více lidí v Hispánii (Španělsku), ale aby nám dnes dal odpověď, řekl Pavlovi: „Neboj se Pavle, ty se před císaře dostaneš.“ (Sk 27:24) Už Mojžíše Bůh poslal přímo do rodiny prvního vládce Egypta a když Ninivský král uvěřil Jonášovu slovu, bylo spaseno celé Ninive. (Dnes už nejsou králové, vládne ústava, ale mám za to, že princip zůstává.)
Myslím si, že bych se s O. Vožehem shodl na tom, že charita a osvěta nestačí, a že zvěstování plného evangelia poněkud pokulhává, alespoň v našem západním světě. Ale ani to nevidím jen v pouliční evangelizaci jednotlivců, ale i skrze média – knihy, filmy, sítě a pod.
Ježíš přece řekl: „To, co já vám říkám potají šeptem, vy běžte a hlásejte ze střech!“ (Mat 10:27) a těmi střechami jsou dnes všechna dostupná média.
Eva Hájková
Za zrušení otroctví se dá bojovat různým způsobem – například se dá vést politický boj za schválení zákona, který otroctví prohlásí za nepřípustné a nezákonné.
Apoštol Pavel vedl také boj proti otroctví, ale ne politický, nýbrž duchovní. Jak je vidět z dopisu Filemonovi, tak chtěl, aby tento napříště přijímal Onezima ne jako otroka, nýbrž jako milovaného bratra. A navíc si přál, aby tak Filemon učinil dobrovolně, a ne z donucení.
Tím nechci říct, že se nemají přijímat zákony proti otroctví. Ale samy o sobě nikdy žádné zákony nebudou stačit.
A ještě chci říct, že nemohu souhlasit s tvrzením, že křesťan je povinen se angažovat v politice. To rozhodně není, protože přece máme svobodu. Navíc má každý dělat to, k čemu je způsobilý. Má-li být církev Kristovým tělem, a jednotlivci jeho součástmi, neměli by si si navzájem vytýkat: „proč já dělám toto a ty ne? Máš to mnohem jednodušší, zatímco já se víc snažím!“
pavel v
Paní Evo,
nemůžete „souhlasit s tvrzením, že křesťan je povinen se angažovat v politice.“ To je velice nejasné tvrzení, protože výraz „politika“ je velice vágní. Pro jednoho je to boj o společenské uspořádání (ideologie), pro jiného správa věcí veřejných, pro jiného metoda rozhodování mezi protikladnými zájmy členů společnosti. Aby nedocházelo k nedorozumění, bylo by lépe, kdybyste se vyjadřovala konkrétněji. Mohla byste říci, že křesťan není povinnen přijímat veřejné funkce – to si také myslím. Mohla byste říci, že křesťan v rámci své svobody není povinnen chodit k volbám – to si pro změnu nemyslím. Ba dokonce věřím, že je to křesťanské selhání. V politice se pohybují lidé se zlými úmysly a je úkolem křesťana se proti nim postavit.
Filozof Karl Jaspers se pokusil odpovědět na otázku viny Němců za druhou světovou válku a její zločiny. V knize „Otázka viny: příspěvek k německé otázce“ k problematice přistoupil obecně a pak ji aplikoval na německou situaci. Karl Jaspers rozlišil několik úrovní viny:
1. Kriminální vina spočívá v činech porušujících zákony. Instancí je soud.
2. Politická vina spočívá v činech státníků a příslušnosti ke státu. Vina se tak přenáší na občany, kteří odpovídají za to, jakou mají vládu. Instancí je vůle a moc vítěze.
3. Morální vinu mají jednotlivci za své konkrétní činy. Instancí je svědomí a komunikace s bližním.
4. Metafyzická vina člověka spočívá v jeho odpovědnosti za nespravedlnost všude ve světě, a zvláště za zločiny, ke kterým dochází v jeho přítomnosti a s jeho vědomím. Instancí je jedině Bůh.
Dan Drápal
Domnívám se ovšem, že nikdo z účastníků diskuse netvrdí, že by křesťan byl povinen se angažovat v politice. Jistě to netvrdí ani pan Vožen, a netvrdím to ani já.
Na druhé straně je omylem se domnívat, že naše postoje mohou být politicky neutrální. I neúčast ve volbách je volba, a to navýsost politická.
Karel Krejčí
Bratře Drápale,
pokud se vyjadřujete k neúčasti voleb jako navýsost politickému rozhodnutí, pak také musíte veškerému našemu jednání či nejednání přiřadit stejnou důležitost a platnost. Pak ovšem stejným pohledem nelze ignorovat bez následků existenci a vůli Boha, jak si mnozí myslí.
Realtoltek
Politika (z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.
Pokud se v politice ztratí pluralita nemůže být už řeč o volbě. Politika se stává autokracií.
Autokracie je často chápána jako mechanismus moci založený na mocenské dominanci jednoho člověka nebo výrazně vymezené skupiny osob, ve kterých je legitimita ostatních státních orgánů závislá na jeho/její vůli.
V případě toho světa se jedná autokracii řízenou skrz obraz – mediokracie. Tedy šelma ovládá svět skrz obraz.
Eva Hájková
Já jsem pochopitelně měla na mysli politiku jakožto angažmá ve veřejných funkcích. Účast ve volbách nepovažuji za politiku, ale za občanské právo.
Jinak, politika je skutečně nejednoznačný výraz. Za politikum lze na jedné straně považovat téměř vše (to máte pravdu, že naše postoje nejsou politicky neutrální a já to ani netvrdím). A na druhé straně lze za politiku považovat i jen politiku v užším slova smyslu. Právě tak jsem to myslela.
Chápu, že je pak těžké se domlouvat.
Realtoltek
I. Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.
II. Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.
III. Což nevíte, bratři — vždyť mluvím k těm, kteří znají Zákon — že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ?
Jedině Ježíš je schopný obnovit zemi.
Olga Nedbalová
Amen a ještě jednou Amen, protože jen jedno Amen mi to nechce vzít 🙂