Když jsem nedávno v jednom článku použil slova „skutkaření“, jeden z mých konstruktivních kritiků mi to vyčetl, protože měl dojem, že nedoceňuji lidi konající dobré skutky. Uvědomuji si, že slovo „skutkaření“ není běžné; korektor Office ho nezná, nabízí mi opravu na „krtkaření“, což je zase výraz, který neznám já. Nu, zdá se mi, že mám dobrý důvod pojem „skutkaření“ nějak vysvětlit.
Připadá mi, že to vlastně není nic těžkého. Jde o to, zda konám dobré skutky proto, abych byl spasen, nebo proto, že jsem spasen. Ano, je to vlastně takto jednoduché. Nicméně je namístě určité vysvětlení.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Obrana manželství
Apoštol Pavel mluví jasně: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8-9). Spásu tedy nezískáváme pro své skutky – ani pro ty nejlepší ne. Spásu přijímáme jako dar – nebo ji nepřijímáme vůbec.
Přesto si řada křesťanů myslí, že Bůh je bude mít rád, když se budou hodně snažit a když budou „páchat“ mnoho dobrých skutků.
Jenže tak tomu není. Bůh nás přijímá za své syny a dcery ne proto, že se ho snažíme poslouchat, ale ze své milosti.
Dobré skutky tedy můžeme konat ze dvou odlišných motivů: Buď proto, abychom dosáhli spásy, nebo proto, že jsme Boží děti, které Bůh adoptoval, protože Ježíš Kristus vytrpěl na Golgotě trest za všechny jejich hříchy, a oni přijali to, co pro ně Ježíš vykonal.
Znamená to, že se křesťané nemají snažit? Určitě nikoli, protože hned následující verš z Pavlova listu Efeským zní: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Pravověrnost a relativismus
Dobré skutky si nemusíme vymýšlet – Bůh nám je „předem připravil“. Konáme je ne proto, abychom došli spásy, ale protože Bůh nás pro ně stvořil.
Z hlediska žebráka, který dostane zdarma polévku, může být celkem jedno, zda mu ji opatřil nějaký pokrytec, který chce jen dobře vypadat a zabodovat u Boha i u lidí, nebo někdo, kdo je veden čistokrevnou láskou a soucitem. Není to ale jedno z hlediska „pachatele“. A Bohu jde především o naše srdce, nikoli o naše činy. Bude-li naše srdce plné vděčnosti Bohu, náš život bude zcela přirozeně naplněn dobrými skutky. Pokud „skutkaříme“, často pohrdáme těmi, kteří konají těch skutků méně, než my považujeme za správné.
A pak je zde ještě otázka vedení Duchem svatým. Očekáváme na jeho vedení? Stalo se mi vícekrát, že jsem se chystal vykonat nějaký dobrý skutek, ale z důvodů, které mi v té chvíli nebyly jasné, jsem vnímal, že Bůh říká „ne“.
Všimněme si dobře Pavlových slov „…aby se nikdo nechlubil“. Toto chlubení nemusí být nahlas. Jako tak často v jiných záležitostech i toto „chlubení se“ je prvotně záležitostí našeho srdce. Všimněme si farizeje z Ježíšova podobenství o farizejovi a celníkovi. Farizej nebyl bezbožný člověk. On si své dobré skutky nepřivlastňuje, dokonce děkuje Bohu, že není jako jiní lidé: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník“ (Lk 18,11). V čem tedy byl problém? Farizeus se neradoval z toho, že je Božím synem. Víš-li, že jsi se stal z milosti Božím synem (nebo Boží dcerou), nepoměřuješ se s druhými, kteří přijali tutéž milost, ale ani s těmi, kteří ji dosud nepřijali.
Všimněte si, že do tohoto podobenství nemůžete nijak vstoupit. Kdo by chtěl být tím farizejem, že? Jenže pokud si přivlastníme postavení celníka, stáváme se… farizeji. Ať už toto podobenství rozebíráme z jakékoli stránky, nikde nenajdeme skulinku pro naši ješitnost a srovnávání se s druhými.
Závěrem: Ze všeho nejvíce se radujme z toho, že jsme Boží synové a dcery. Toto postavení jsme nezískali pro své skutky, ale z milosti: Spásu jsme nezískali pro své dobré skutky, a proto ji ani nemůžeme ztratit pro své zlé skutky.
Znamená to snad, že vše je dovoleno? Že vlastně nezáleží na tom, jak žiji? Kdepak! O spásu člověk může přijít, když nemiluje Boha a pohrdne dědictvím, které nám Kristus vydobyl. A jsme tam, kde jsme byli: U stavu našeho srdce. „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Př 4,23).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 3. dubna 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
10 Komentáře
pavel v
S tímto komentářem vřele souhlasím, je tu však určité „ale“. Při jeho čtení může někdo nabýt dojem, že když Bůh dává svou milost zcela zdarma, člověk nemusí hnout prstem a přesto má vystaráno. Zdá se, že o tom svědčí podobenství o návratu ztraceného syna nebo spása lotra po pravici. Ale ztracený syn, či onen zločinec nečekali pasivně na Boží milost. Ztracený syn musel překousnout svoji hrdost a ponížit se. Lotr po pravici se odvážně zastal lůzra, kterým všichni pohrdali a vysmívali se mu.
Dalším rizikem je, že když je Boží milost zadarmo, postačí vyvarovat se hříchu. Já si však myslím, že i kdyby teoreticky takový člověk existoval, Boží milost by nezískal. Evangelium o posledním soudu jasně říká, podle jakých kritérií Boží Syn vybere člověka pro Boží království. Člověk musí projevit lásku a láska znamená čin. Jedině aktivní člověk bude spasen.
Realtoltek
Souhlasím s panem Drápalem a myslím si, že kdo přijímá tuto milost tak plně pochopil skrz srdce/ducha a to ho vede k podvědomému konání dobrých skutků. Jinak řečeno skutky vycházejí automaticky z lásky k bližním.
Realtoltek
Jinak si myslím, že vyvarovat se hříchům není jednoduché právě proto, že jsme nedokonalí a právě proto je milost a právě proto musel přijít Ježíš. Člověk si musí uvědomit své nedokonalosti a svých slabostí a vnitřně toužit po nápravě a hříchů litovat. Jinak si všeobecně nemyslím, že by na zemi byl jediný člověk, který skutečně nehřeší a pokud to někdo tvrdí a není tomu tak tak jde to proti němu a stává se z něj pokrytec.
Však milost je v tom, že sám jediný Bůh se stal člověkem aby nám byl blíže a dobře ví, jak to máme v tomto světě těžké… a v tom je krása toho milosrdenství, že i přesto že jsme slabí a nedokonalí bůh je s námi, zná naše nedokonalosti a zná naše srdce… a pokud naše srdce touží po nápravě a dokonalosti tak nám tuto milost nabízí.
pavel v
Teoreticky by člověk, který přijme křest, měl přijmout Boží milost a mělo by platit, „že kdo přijímá tuto milost tak plně pochopil skrz srdce/ducha a to ho vede k podvědomému konání dobrých skutků“.
—————————————————
Když se podívám na historii církve, musím se tomuto názoru smát. Nikdy nepochopím, že se církev (katolická i protestantská) tvrdě nepostavila proti upalování čarodějnic. Nikdy nepochopím, že se církev v Německu tvrdě nepostavila proti plánům Adolfa Hitlera na perzekuci Židů. Nikdy nepochopím nový rasismus, podle něhož jsou muslimští váleční uprchlíci „kulturně nekompatibilní“. Nikdy nepochopím, že američtí evangelikálové podporují superlháře a smilníka Donalda Trumpa. Nikdy nepochopím, že církve neupozorní na zvrácenost ruské pravoslavné církve podporující vraždění Ukrajinců.
V podobenství o milosrdném Samaritánovi vykonal dobrý skutek Samařan – pro Židy pohan. Proč zvolil Ježíš právě pohana? Aby ukázal, že nikoliv „víra“, ale milosrdný soucit je tím, co člověka nutí konat dobré skutky. I v současné době jsou často formálně nevěřící lidé milosrdnější než ti „pobožní“.
P. Ašer
Ef 2:10: „Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili (περιπατήσωμεν).“
Můžeme si to představit tak, jako by Bůh pro nás připravil jakési nové boty dobrých skutků, abychom v nich chodili. Ty boty jsou Božím darem, ne naším výkonem, ne naší zásluhou. Filosofové aristotelské školy si říkali peripatetikové podle toho, že filosofovali během chůze, během procházení se (řec. περιπατεῖν = “procházet se”, “chodit”). Křesťané by se pak na základě verše Ef 2:10 obdobně mohli nazývat agathoergoperipatetikové (ti, kdo se procházejí v dobrých skutcích).
Ty skutky milosrdenství, o kterých Ježíš mluví v Mt 25:35-36, proto nemohou být nějakým lidským výkonem opravňujícím ke vstupu do Božího království, nýbrž jsou důsledkem již před nimi proběhlého nového stvoření (2 K 5:17) neboli indikátorem toho, že člověk, který v těchto Bohem předem připravených skutcích chodí, se bezpodmínečně už předtím narodil znovu (J 1:13; 3:3.5), takže ze sebe svlékl starého člověka s jeho skutky a oblékl nového (Kol 3:9-10) s novými skutky, které předem připravil Bůh (Ef 2:10). Ne že by skutky starého člověka, byť nakrásně milosrdné, umožňovaly nějaký alternativní vstup do Božího království mimo pokání a znovuzrození skrze víru v Ježíše (J 14:6).
Vlastně i Desatero je takovým indikátorem, že člověk byl Bohem už předtím skutečně „vyveden z Egypta“ (Ex 20:2), poněvadž není formulováno v imperativu, nýbrž vesměs v imperfektu (v LXX pak v indikativu futura). Výjimkou z této imperfektní formulace je Ex 20:8, kde je použit infinitiv absolutus זָכ֛וֹר (v LXX imperativ aoristu μνήσθητι), a Ex 20:12, kde je v hebrejštině použit patrně jediný imperativ v celém Desateru כַּבֵּ֥ד (v LXX také imperativ τίμα). Striktně vzato by se tedy nemělo hovořit o deseti přikázáních, když v hebrejském textu je pouze jediný příkaz („cti otce…“ Ex 20:12), respektive příkazy dva, poněvadž infinitiv absolutus může zastupovat i imperativ („pamatovat den toho šabbatu…“ Ex 20:8).
Karel Krejčí
Není to tak dávno, co zde proběhla poměrně živá diskuse na téma – vojenští kaplani. Vyjádřil jsem údiv nad tímto propojením, kde v podstatě dochází k rozporuplnému konání, které se též dá nazvat skutkařením a to v nepřehlédnutelné podobě. Na jedné straně podpora konání, jehož podstata vychází nepochybně ze vzpoury vůči Bohu a na druhé straně obracení se k Bohu s prosbou o Jeho pomoc o Jeho milosrdný příklon a zásah, aby právě ty světské věci splňovali „správné“ světské cíle.
Dál už radši ani nekomentovat …..
pavel v
Je těžko pochopitelné, že by dobré skutky vykonané křesťanem, byly pro trpícího člověka dobré, zatímco dobré skutky vykonané pohanem bezvýznamné. Myslím, že člověk, který trpí, ocení pomoc, ať mu ji poskytne kdokoliv. Taková je koneckonců podstata podobenství o milosrdném Samaritánovi, který byl pohan.
Myslím, že apoštol Pavel chtěl církvím vysvětlit, že když křesťan vykoná dobrý skutek, nevzniká mu tím vůči Bohu nějaký nárok. To je ostatně sdělení obsažené v podobenství o návratu ztraceného syna. Toto podobenství je hlavně o tom „hodném“ synovi, který sekal dobrotu a myslel si, že proto je mu otec povinen větší přízní, než k jeho zkaženému bratrovi. Zdá se mi, že mnoho zdejších přispěvatelů následuje onoho „hodného“ syna. Vidím jejich ideu, že jako křesťané mají před Bohem jakousi exkluzivitu. Je to stejný blud, kterým se vyznačovali „farizeové a zákoníci“.
Realtoltek
„Když se podívám na historii církve, musím se tomuto názoru smát. Nikdy nepochopím, že se církev (katolická i protestantská) tvrdě nepostavila proti upalování čarodějnic“
To je jen jeden z mnoha důvodů proč současné registrované náboženství na zemi nepokládám za pravé.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
je pravdou, že už jste viditelně změnil přístup k celkovému chápání a přenesení Písma do praxe, ale něco podstatného Vám stále uniká. V první řadě je to poučení, které vychází z poslání Jana Křtitele. Jan byl předobrazem Krista a jeho úkolem bylo, připravit pro Něho cestu. Když nadešel správný čas a Kristus přišel na „scénu“, došlo k paradoxní situaci, kdy byli Janovi učedníci zmateni přítomností dvou mistrů a oba dokonce křtili. Jan jim však podal vysvětlení, že Kristus se musí zvětšovat a on sám se musí umenšovat. To však Jan bohužel plně nedodržel.
Za další, v Markovi nás Kristus ujišťuje, že budeme brát hady do ruky, vyhánět démony, vypíjíme-li něco smrtícího nic se nám nestane, na choré budeme vkládat ruce a uzdravovat je.
Oba dva příklady mají společného jmenovatele a podmínku, že vše musíme konat ve jménu Ježíše Krista.
A jsme u kořenu věci: Těžko se budeme „plést“ do světských záležitostí a především do politiky, ve jménu Ježíše Krista.
NE!
Ve jménu Ježíše Krista se bojuje proti světu jako takovému a ne tak, jak to praktikujete Vy.
pavel v
Pane Krejčí,
bylo by směšné, kdyby architekt projektoval stavbu ve jménu Ježíše Krista. Stejně tak je nesmyslné dělat ve jménu Ježíše politiku, jak to dělá Putin s Kyrillem. Jen těžko mi přišijete stejnou hloupost.
Ježíš řekl, že dá apoštolům schopnost konat zázraky, kdokoliv z nás má však schopnost ještě mnohem větší: potlačit své sobectví a projevit milosrdenství samotnému Ježíši (cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili).
Neustále mi podsouváte vlastní domněnky.