Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.
Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.
Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Jistota spasení – stále živé téma
Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.
- Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
- Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.
Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.
- Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).
- Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
- Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
- Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uslyšíme Boží hlas?
Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.
Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.
Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. března 2019 Foto: Pixabay – ilustrační
.
10 Komentáře
KAREL II.
Vzpoura vůči autoritě má svůj kořen už v prvním hříchu. Někdy se do vzpoury vůči vedení své denominace dostane kazatel i s celým sborem. Všiml jsem si, že to dotyční vedoucí sboru někdy ospravedlňují učením, že nad nimi už žádná další autorita není a že vedení denominací je vlastně z principu nebiblické. Setkal jsem se dokonce s extrémem, že nad denominací existují démoni (duchové nad denominacemi), kteří přeskočí na člověka například členským slibem při podání ruky. (Kazeta s tímto učením se dokonce kdysi kolovala v mládeži CB). Některé církve pak vznikly tím, že tyto vzbouřené sbory přijaly a založily vlastní denominaci. Chvíli se ale nesměly nazývat denominací, ale například sbory sdruženými okolo autority se zjevením, ve které byl rozpoznán apoštol. Mluvilo se pak o autoritě založené na vztazích, nikoliv na byrokracii. Postupem času ale i tyto církve denominalizovaly a jejich autority zjistily, že kdo se bouřil dříve, často se bouří i nadále a celé kolečko se zopakovalo, jen pod jinou hlavičkou. Zatímco denominace obvykle vykazují relativně značnou členskou i věroučnou stabilitu, nová vztahová sdružení procházejí dalšími štěpeními a rozkoly a často se nedokáží shodnout ani na tom, čemu vlastně věří. Proto je vzpoura tak nebezpečná a začíná v našem srdci.
Václav Drozda
Tu kazetu o démonizaci skrze členský slib už v Soukenické nenajdete a ani by ji nebylo na čem přehrát. Nicméně, apoštolové nových denominací chodí ve světle, milují pravdu a jak jste uvedl, mají čerstvá zjevení. Je vedl k založení nových denominací (jak hrozné slovo!) Bůh. Oni to myslí dobře a všichni by měli důvěřovat jejich poctivosti a etické opravdovosti a sjednotit se okolo nich. Pokud ji ale nějak zpochybníte, jste lhář a pomlouvač a jednoduše tomu nerozumíte.
Trochu mi ale v článku chybí explicitní zmínka, že největší současnou vzpourou je neočkovat se.
Eva Hájková
Jak by tam mohlo něco takového být, když jde o článek z roku 2018?
pavel v
Autor píše, že vzpoura se často zaštiťuje rovností a demokracií. Z toho by mohlo vzniknout přesvědčení, že rovnost a demokracie v církvi nemají co dělat. Opak je pravdou. Prvotní církev „získávala body“ propagací myšlenky, že před Bohem jsou si všichni rovni, že pro Boha má stejnou cenu král i otrok. Tento názor byl ve starověku naprosto převratný a znamenal obrovské povzbuzení pro lidi, kteří trpěli. Totéž platí pro demokracii. To, o čem autor píše v případě vzpoury Kórachovců, nemělo nic společného s demokracií. Tam se jednalo spíše o populismus, což je zvrhlá forma demokracie. Je to vláda zmanipulovaného davu – vláda lůzy, jak to nazval Sókratés. Pravá demokracie je podle Masaryka diskuze, v níž všichni členové pospolitosti jsou si rovni, kde neplatí, že čím vyšší postavení účastníka diskuze, tím více pravdy. Pokud se podaří dosáhnout, aby se účastníci diskuze nebáli říkat (nepříjemnou) pravdu, může zavládnout duch pravdy, což je Duch svatý.
Realtoltek
No tak to vypadá, že z původní apoštolské církve v důsledku úspěšných vzpour vznikla kupa nových pozemských církví.
pavel v
Vzpouru vykonal Mojžíš vůči Egyptu. Rovněž Ježíš se vzbouřil proti farizeům a zákoníkům, když je nazval „slepí vůdcové“ (Může vést slepý slepého? Oba spadnou do jámy.).
Eva Hájková
Autorita mezi lidmi sama o sobě vůbec nemusí být špatná. Nakonec, děti a nezralé osobnosti ji nutně potřebují. Ale jakákoliv autorita vždycky skončí v okamžiku, když se náhle objeví autorita vyšší. Proto Ježíš řekl: „Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.“(Mt 23, 9)
pavel v
Zajímalo by mě, jak definovat autoritu. Vím zcela určitě, jak by definována být neměla: popularitou člověka – historie zná mnoho takových falešných autorit. Domnívám se, že za autoritu by měl být považován člověk, který něco (nemateriálního) dokázal, který projevil odvahu stát si za svým, který je nezkorumpovatelný – který je z těchto důvodů hoden důvěry. Ale nevím…
Eva Hájková
Na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Autorita) píšou, že:
„V sociologii autorita znamená legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou, která vyplývá z víry, tradice nebo výjimečného charakteru dané osoby nebo skupiny. Jako autorita se označuje taková osoba či instituce, která má přirozenou vážnost a rozhodující vliv.“
A dále píšou, že:
Tradičně se rozlišují dva typy autorit:
1. autorita přirozená či neformální, založená na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s jejími radami či rozhodováním
2. autorita formální, to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která je rozhodováním pověřena a může poslušnost případně i vymáhat.
Důležitým znakem autority je, že nepoužívá násilí, což znamená, že tam, kde je zapotřebí nátlaku, se nejedná o autoritu. Autoritativní osobnost má své postavení dané, ovšem její vůdčí charakter je autoritou pouze ve chvíli, je-li uznán oběma stranami.“
Jeden známý politik prý řekl: „čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“
Autoritářství znamená vyžadování poslušnosti i tam, kde chybí argumenty. Místo přesvědčování se pak poroučí, nařizuje, donucuje a užívá násilí. Autoritářství znamená konec (přirozené a často i formální) autority.
Konečný Fr.
Hus dělal problémy a vzepřel se autoritě. Za pravdu a svobodu je třeba i trpět, nenechme se ochočit falešnými autoritami.