Dan Drápal / Jistota spasení – stále živé téma

Nedávno jsem dostal dotaz, zda se o jistotě spasení mluví i v Matoušovi a Markovi. Vážný badatel v Písmech si všiml, že o tomto tématu pojednávají především apoštol Pavel ve svých listech a dále pak Jan ve svých spisech.

 Sousloví „jistota spasení“ se v Písmu nevyskytuje nikde. To však neznamená, že by Písmo o jistotě spasení nemluvilo. Nejjasněji o ní zřejmě píše Jan ve svém prvním listu: „Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1J 5,11-13).

 SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Vyznavači Kristovi v dobách nejistoty

Tak tedy: Ano, ani Matouš, ani Marek se jistotě spasení tematicky nevěnují. Vyplývá z toho něco podstatného? 

  Domnívám se, že nikoli. Pokud svatopisec něco nezmiňuje, pak to přece neznamená, že o tom neví, nebo dokonce že je proti. Dovoluji si ale jít dál a tvrdím toto: Písmo nám dává smysl až jako celek. A to i se všemi napětími, která jsou v něm obsažena. Tato napětí totiž odrážejí skutečnost. Pokud chceme Písmo „rozebírat“ ve smyslu „dekonstruovat“, což je rozšířená postmoderní zábava, pak v něm nacházíme různé „rozpory“ (rozpor a napětí není totéž), případně různé „školy“ apod. Chceme-li poznávat Boha a skrze poznání Boha rozumět světu, v němž žijeme, pak musíme, jak již bylo řečeno, brát Písmo jako celek. A co více: Chceme-li dobře porozumět nějakému významnému biblickému pojmu, je dobré si najít jeho první výskyt v Písmu, případně i jeho poslední výskyt (třeba jen ve Starém zákoně, protože některé pojmy se v Novém zákoně nevyskytují). Tento první výskyt nám někdy (netvrdím, že vždy) vrhne světlo na význam daného pojmu.

  Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Jsou tedy Matouš a Marek na jedné straně a Pavel a Jan na straně druhé ve vzájemném rozporu? 

  Jsem přesvědčen, že nikoli. Můžeme ale říci, že v prvních dvou evangeliích nacházíme především „evangelium Království“, zatímco u Pavla a Jana „evangelium Mesiáše“. Mohli bychom to shrnout takto: Radostná zpráva Matouše a Marka spočívá v tom, že Království Boží je blízko, takřka na dosah ruky. Radostná zpráva Pavla nebo Jana spočívá v tom, že „pro jeho jméno jsou nám odpuštěny hříchy“. 

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uslyšíme Boží hlas?

Ano, jde o jiný úhel pohledu, nikoli o vzájemně se vylučující alternativy. Ostatně o vykoupení jednotlivců se píše i u Matouše a Marka: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28 = Mk 10,45). A na druhé straně celá řada Pavlových textů zmiňuje Boží království (Kol 1,13; 1Te 2,12 a mnohé jiné). 

  Evangelium Království brání přílišnému zúžení na osobní spásu. A důraz na osobní spásu a následné posvěcení brání chápat Království jako něco vůči nám čistě vnějšího. 

Nicméně zpět k jistotě spasení. Lze ji vůbec mít? Když jsem byl spasen, byl jsem již rok vikářem v evangelické církvi. O spáse – i o jistotě spasení – jsem mluvil s velkým nadšením, ale mnohé jsem tím pohoršil. „Jsi pyšný.“ „Nikdo nemůže mít jistotu spasení, to by byla veliká pýcha.“ Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, proč si nemůžeme rozumět. Instinktivně (a až po nějaké době promyšleně) jsem věděl, že v tomto ohledu pyšný nejsem: Jistotu spasení mám nikoli proto, že jsem dobrý a že si ji zasloužím, ale protože jsem poznal, že jsem špatný a potřebuji Boží odpuštění. Potřebuji spasitele. Nespoléhám tedy na sebe (to by byla opravdu pýcha), ale na Ježíše.

 V evangelikálním prostředí se ovšem řeší zcela jiné problémy. Stále znova narážím na představu, že jistotu spasení získávám tím, že se pomodlím „modlitbu spasení“, v níž vyznám svou hříšnost a odevzdám svůj život Pánu Ježíši Kristu. Jak je tento přístup ošidný, pozná člověk při práci „v terénu“. Když to řeknu cynicky, leckterý bezdomovec vám modlitbu spasení rád odříká za bagetu. Jeho život se ovšem nezmění ani o píď. (Ano, jsou výjimky, nechci je popírat ani znevažovat. Ale jsou to opravdu výjimky.) Rovněž je možno dosáhnout toho, že se modlitbu spasení pomodlí děti, někdy pod rodičovským nátlakem. Jistě, evangelisté a rodiče to myslí dobře, mají pravdu v tom, že všichni potřebujeme spásu v Ježíši Kristu, ať „intoši“ nebo bezdomovci nebo děti. A jistě, v našem duchovním životě musí nastat okamžik, kdy vydáme Bohu svůj starý život a přijmeme život nový. Ale člověk musí mít alespoň zárodečné ponětí, co je to pokání a víra. Jinak hrozí, že ho malou dávkou evangelia naočkujeme vůči jeho skutečnému přijetí.

 Poslední poznámka: Jistota spasení je něco mezi námi a Bohem. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (Ř 8,16 ČEP). Zakusil jsem evangelizační a pastorační službu, kdy někdo druhého člověka přesvědčoval, že má jistotu spasení. Nicméně tuto jistotu nám může dát jen Boží Duch, nikoli člověk, jakkoli vedený chvályhodnými pohnutkami. Jistotu spasení nemůžeme mít za druhého.

 Ale druhý člověk nám ji na druhé straně nemůže vymluvit. Máme-li Syna Božího, máme život. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 18. ledna 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Tags: ,,,,,

22 Komentáře

  1. “ Jistotu spasení mám nikoli proto, že jsem dobrý a že si ji zasloužím, ale protože jsem poznal, že jsem špatný a potřebuji Boží odpuštění“ …. souhlas jen bych doplnil, že absolutní jistotu nemůže mít nikdo protože nevidíme do budoucna.

    Svaté písmo jasně píše, že kdo má bílý kamének vítězí nikoliv zvítězil.

    Jak evangelium království tak evangelium Mesiáše má stejný základ a tím je Svatý Duch. Co se týče nebeského království je to evidentně místo kde neplyne čas. Tedy je všudepřítomné pro všechny co skutečně přijali Svatého ducha.

    Odpověď
    • Osobně nevidím jako evidentní, že by v Božím království neplynul čas. Biblické obrazy a popisy nebe i pekla mluví o životě v čase. Jak si představit bytí ve věčném teď? Může člověk vůbec existovat takto? Není vesmír hmotný a tedy i časový?

      Odpověď
      • Tak je to samozřejmě moje hypotéza, která vychází z mého poznaní jediného Boha. Ano, máte pravdu náš vesmír je časoprostor. Já, vycházím z toho, že jedinou podstatou je Svatý Duch a jeho „slovem“ – manifestací vznikl teprve časoprostor s počátkem a koncem.
        Chápu to tak, že jediný Bůh je jakoby v absolutním klidu a tedy je absolutně rychlý a vlastně svým „zpomalením“ vytváří čas. Potažmo by se to dalo vysvětlit, že je jakoby plátnem na kterém se pak promítají všechny jeho obrazy. Prvním „obrazem“ je Ježíš, kterým se pak stává jakoby malířem a společně s otcem (který je mimo časoprostor) „malují“ další obrazy.

        Odpověď
      • A ano, člověka si jde v tomto věčném bytí představit. Ale je třeba chápat úplně jiné pojetí času. Starý člověk čas ovládat neumí ani nemůže ale pro nového člověka to může být úplně jinak…protože bude mít nového ducha a tento duch je nezávislý na času ba dokonce ho tvoří !.

        Však je psáno : 3A Hospodin řekl: Můj duch nebude v člověku přebývat navěky, protože je tělo. Jeho dnů bude sto dvacet let.

        22I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky!

        Odpověď
      • Řekové rozeznávali dva časy – chronos a kairos. Dalo by se říct, že chronos se odvíjí od oběhů nebeských těles, od střídání ročních dob, popřípadě dne a noci. Je to čas světa. Zatímco kairos je čas Boží, čas k něčemu příhodný. Při něm chronos přestáváme vnímat. Ježíš říká farizeům, kteří znali chronos a nepoznali kairos: „Večer říkáte: ‚Bude hezky, nebe se červená.‘ Za svítání ale: ‚Dnes bude ošklivo, nebe se červená mraky.‘ Umíte rozeznat nebeské úkazy, ale znamení těchto časů rozeznat neumíte?“ (čili v podstatě říká: nepoznáte kairos)

        Odpověď
        • 1A uviděl jsem v nebi další znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů, majících sedm pohrom, posledních, neboť v nich je Boží popuzení dovršeno. 2A uviděl jsem jakoby skleněné moře, smíšené s ohněm, a ty, kdo zvítězili nad tím zvířetem a nad jeho obrazem a nad číslem jeho jména, na tom skleněném moři stojící, mající Boží harfy; 3i zpívají píseň Mojžíše, Božího nevolníka, a píseň Beránkovu říkajíce: Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, PANE, Bože, Všemocný, spravedlivé a důvěryhodné jsou tvé cesty, Králi národů.

          to jakoby skleněné moře je náš svět v časoprostoru, ti co jsou „nad“ ním jsou mimo náš “ časoprostor“ – duchovní svět.

          Odpověď
  2. Bůh se v Bibli, při rozhovoru s Mojžíšem představuje jako Jsem který jsem, který budu. Z toho je jasné, že jediný Bůh je zcela mimo čas a naopak sám ho tvoří „zpomalením“ obrazů/slov sebe sama.

    Odpověď
  3. Toto stále živé téma se zde na KD objevilo v červenci 2019 v článku, který byl znovuzveřejněn před pár dny koncem roku 2020, a kde jsem měl také své extempóre se Smlouvou.
    Když o tom přemýšlím, jsou tři základní postoje k jistotě spasení dané teologicky. 1) jistotu spasení nelze mít, 2) jistotu spasení lze získat ze vztahu (smluvně) a 3) jistota spasení je předurčena všem věřícím na základě Písma. Jistotu spasení pouhou vírou jsem na začátku odmítl. Tomu, že jsem spasen, jsem jistě uvěřil hned, ale mít jistotu, tedy opravdu JISTOTU, jsem potřeboval mít zjeveno přímo z nebe a ne si ji sám ze sebe pro sebe vyvěřit. Ten důvod se jistě Pánu líbil, vždyť i dnešní článek přidává varování před falešnou jistotou spasení pouhým vyznáním modlitby přijetí.
    Podle mne naše jistota je dar Ducha svatého do našeho svědomí, že jistotně patříme Pánu, když jsme ho jako svého Pána vyznali. Je ale také třeba s ním chodit a jako Pána následovat, čili jít s ním na holport (napůl). To se asi nebude líbit bratřím kalvinistům, kteří jistotu spasení vidí jako „kauzální nexus“ (příčinnou souvislost), neboli předurčenost, ke které nelze nic přidat. Moje jistota je na jiném teologickém základě, je pro mne přeci jen víc závazná. Je jistě skvělé, že i kdybych já na čas opustil Pána, on mne neopustí, souhlasím však s Danem, že každý má svobodu od smlouvy odstoupit. Hrozné, ale možné. Právě proto je třeba jít s Bohemuž od začátku na holport.
    Petr totiž píše: „Vynaložte veškerou snahu na to, abyste ke své víře připojili…“ a teď vyjmenovává celou řadu atributů (vlastností), kterými ve spolupráci s Duchem svatým máme postupně budovat Kristův charakter v celém způsobu svého života. Petr dál píše: „Komu tyto vlastnosti scházejí, je slepý a krátkozraký a zapoměl, že byl očištěn od svých starých hříchů…“ (2Pt 1:7-11)
    Také touto slepotou a nechozením s Kristem může člověk přijít o spasení (odpadne do světa a nepozorovaně do hříchu) a může si pak uměle udržovat jen falešnou (ideologicky z Písma odvozenou) jistotou spasení. Přijímat jistotu spasení z jakési předurčené kauzality – předzvědění, předzřízení, povolání, ospravedlnění a oslavení – bez osobního vztahu s Kristem, mi připadá poněkud strnule dogmatické, nekreativní a neživé. Ano ty věci existují v nebi jako hotové, ale je třeba se do nich smluvně zaregistrovat a pak také aktivně vstupovat.
    Ne jen vyznání Krista ústy, ale i křest je takovou smlouvou.
    Pavel o vzkříšení z mrtvých ve křtu píše také v minulém čase, tedy jako o něčem, co se již stalo:

    „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ (Kol 2:12)

    Přitom jinde kárá falešné učitele, kteří říkají, že naše vzkříšení již nastalo (???):

    „… a jejich učení se bude šířit jako rakovina. K nim patří Hymenaios a Filétos, kteří zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo; tak podvracejí víru některých bratří.“ (2Tim 2:17-18)

    Vím, že jde o trochu jiné téma než je jistota spasení, ale rozpor je podobný. O jaké vzkříšení (které se už stalo) jde Pavlovi ve křtu a o jaké šlo falešným učitelům, kteří podvraceli víru bratří? Nebylo to první dáno vztahem a to druhé kauzálně?

    Nemůže být takové falešné učení i dnes mezi námi? Ale které to je? Hnutí „Bethel“ v Reddingu, nebo neokalvinismus, nebo snad ještě nějaké jiné?

    Odpověď
    • To je velmi pěkná úvaha o spáse. Možná se rozepíši, ale po dnešním pracovním dnu asi hned ne. Jen k tomu vzkříšení, což mne také kdysi trápilo jako protiřečení. Okopíruji svůj příspěvek pod též recyklovaným článkem o naději křesťana podle N. T. Wrighta
      “ Vzkříšení těla je v řečtině “ anastasis “ t.j. něco jako znovupostavení ( třeba nějaké budovy ). Pak jsou další nejméně 2 slova někdy překládána jako vzkříšení, „zoopoesis“ oživení, a “ egeiresis “ zvednutí, vstání. Většinou se používají jejich slovesné odvozeniny a znamenají duchovní vzkříšení, t. j. znovuzrození.“ Ti bludaři ve 2. Tim použili anastasis, tedy vzkříšení těla. Jak z historie víme, takto vznikali sekty, které si užívali pozemského života ( sexuální promiskuita, důraz na materiální prosperitu ) protože hřích, porušení člověka již považovali za zcela odstraněné. Zatímco v listu Koloským Pavel použil slovo egeirein, tedy ve smyslu duchovního vzkříšení.
      Mně osobně pomohl maninský sbor právě důrazem na posloupnost ( zřejmě podle Billy Grahama ) : pokání – obrácení – znovuzrození. Zrovna znovuzrození mi připadalo jako cosi nadměrně zdůrazněného, přitom založené asi na 2 – 3 místech Písma ( nejznámější J 3,5-6 ). Až po delší době zkoumání se mi zdálo, že o znovuzrození se nějakým způsobem zmiňuje snad každá novozákonní kniha. Za to díky, Dane.
      M. Pinkas

      Odpověď
      • Dík za odborný výklad slova „vzkříšení“ na základě originálu. Vysvětluje to ten rozpor, ale i dokládá, jak snadno může člověk přijmout falešnou jistotu spasení, když nevychází, jak píše Dan, z Bible jako celku.
        Tak mne ale napadá, že mít falešnou jistotu spasení, ještě neznamená, být nutně zatracen. Ještě může z Boží milosti projít ohněm, ve kterém mu jeho dílo shoří.

        Odpověď
        • Karel Krejčí

          Možná, že ta největší opora a jistota ve spasení je ukryta ve víře, že jsme Boží děti. Alespoň na chvíli veškeré učení odsunout stranou a umenšit se do existence malého dítěte, nad kterým starostlivě a s láskou bdí jeho Otec.

          Odpověď
  4. Představte si otázku: Jaký výsledek obdržíme, když vydělíme červenou barvu barvou modrou? Jelikož je otázka nesmyslná, nelze na ni dát odpověď. Podobné je to s otázkou: Kdo bude spasen? Odpověď nelze dát, protože každý člověk je originál, každý má od Pána ve světě poněkud jiný úkol a každý od něj obdržel jiné „hřivny“. Každý člověk tedy bude souzen podle jiných měřítek. Proto univerzální odpověď, kdo bude spasen, z principu neexistuje. Otázka, zda budu spasen já sám, je rovněž nesmyslná. Každý člověk v rozsahu svých pravomocí nese odpovědnost za celý svět. Každý můžeme „přispět svojí troškou do mlýna“, přispět k rozšíření lásky nebo naopak zla. Na každém z nás nesmírně záleží. Je to jako při volbách. Tam není volič, který by mohl zásadně ovlivnit výsledek – každý má jen jeden hlas. Proto je každý hlas tak důležitý. Každý volič rozhoduje, zda bude vládnout zločinec či ušlechtilý člověk. Takže otázka by neměla znít, zda budu spasen já sám, nýbrž zda bude spasen celý svět, za nějž nesu odpovědnost. Ježíš přišel aby spasil každého člověka. My máme jít v jeho šlépějích. Je tedy i naším úkolem spasit svět. Ježíš sice byl Syn Boží, ale i my jsme dostali dar stát se Božími dětmi.

    Velmi hezky je tato problematika znázorněna v pohádce Hrátky s čertem. Na jedné straně je tu otec Skolastykus, pilně umrtvující tělesné žádosti a silně pracující na své osobní spáse. Na druhé straně vysloužilý voják Martin Kabát holdující karbanu – člověk, který si s otázkou vlastní spásy nedělá žádné starosti. Starosti mu působí spása jeho bližních a je ochoten riskovat peklo, aby je vysvobodil. Ukáže se, že tento postoj je cennější než počínání poustevníka Školastyka, který se projeví jako sobec zajímající se jen o vlastní spásu.

    Odpověď
    • Písmo ovšem tak nějak důrazně mluví o Kristu – Kdo má Krista, má život. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen atd. Tato úvaha je taková, nekristocentrická, Ježíše Krista nemá ve svém středu, i když je hezká a logická. Neklade na něj důraz… Není to chyba? Ten obraz otce Scholastika a Martina Kabáta je hezký, ale trochu zavádějící. Ježíše Krista podle evangelií vyhledávali nejvíc hříšníci a hříšnice, kteří potřebovali odpuštění hříchů. Více než sociální aktivisté. Samozřejmě od nás po přijetí spasení Bůh čeká spíše činy projevenou lásku k lidem než snahu o bezhříšnost. ale začátek je v pokání nad našimi hříchy…

      Odpověď
      • No, vždyť Martin Kabát byl motivován láskou k lidem. Nemohl se přece dívat na to, jak Káču a princeznu schramstne peklo. Kromě toho se zdá, že si byl vědom i vlastní hříšnosti. To vyplývá například z jeho věty: Ale člověk, třeba i takový mizera jako jsem já, se na to nemůže dívat.
        Ačkoliv musím připustit i to, že příliš spoléhal na vlastní síly.

        Odpověď
      • Mohli bychom ale uvažovat třeba o tom, nakolik si cenil vlastní spásy apoštol Pavel, když napsal:
        „Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ (Ř 9,3)

        Odpověď
  5. Za podstatné považuji ten poslední odstavec, díky. Jinak ještě bych spíš mluvil o „evangeliu Boží milosti“ než o „evangeliu Mesiáše“. Moc se mi líbí označení „dekonstrukce“ za „postmoderní zábavu“

    Odpověď
  6. Připadá mi, že to zase tak úplně není, spasení se řeší i v Matouši. a Markovi. V Matouši třeba namátkou uzdravení ochrnutého v Mat 9/2, 19/26 V Markovi třeba v závěrečné poslání – Jděte a získávejte učedníky, kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen…(16/16).

    Mám také trochu problém s tím důrazem na Písmo jako celek. To je možné jen posledních cca 400 (spíše 250) let a vyhledávání slov méně. Dobře se to dělá na počítači. Dříve to ale nešlo. Prvních 1000 let to nešlo skoro vůbec. Může být jediná správná cesta výkladu taková, která je možná jen cca 15% celkového období existence církve? Jsem samozřejmě vděčný za Písmo a možnost ho mít v mnoha vydáních včetně původních jazyků. Svádí nás to ale k názorovým postojům, které jsou jen obtížně představitelné v minulosti a zřejmě dost mylné. Myslím, že nám mnoho uchází…

    Odpověď
  7. Ad Realtoltek

    Jakákoli představitelná existence je založena na plynutí času. Čas lze popsat sled změn. Kde neprobíhají žádné změny (neplyne čas), nemůže existovat ani žádný pohyb. Kde neexistuje pohyb, nemůže existovat ani žádná myšlenka, poněvadž myšlenka má svůj začátek i konec, tedy probíhá v čase. Jak by vypadalo Boží království, kde bychom nemohli myslet? Vždyť bychom ani nemohli poznat, že jsme v Božím království. Neplynutí času tudíž znamená nebytí, absenci bytí. Zdá se mi neudržitelnou rovněž představa, že u Boha neplyne čas. I Písmo plynutí času u Boha předpokládá (1000 let je pro něj jako jeden den – 2 Pt 3:8 – a jeden den je nesporně časový úsek), byť u něj plyne čas jinak než u nás. Nelze však tvrdit, že Bůh je mimo veškerý čas. To by nemohl proslovit ani své stvořitelské věty (myšlenky), které mají určitou délku, tedy průběh v čase. I když Boží čas s sebou také nese řadu problémů. Lze se totiž ptát, co dělal Bůh po celou věčnost před tím, než ho napadlo stvořit svět. A proč jej vůbec napadlo stvořit svět, když se před tím po celou věčnost obešel bez světa. Přece mu jako dokonalé bytosti nemohlo nic scházet, nepotřeboval ve své dokonalosti žádné oblažení či dokonce zábavu, rozptýlení (píši záměrně po lidsku). Možná však stvořitelská činnost patří k Bohu tak jako k nám dýchání a tvoří ustavičně po celou věčnost různé světy, z nichž ten náš je jen n-tým v pořadí…

    Odpověď
  8. Stačil jeden rok a vše se jeví ve zcela jiném světle. Jaký smysl má dokazovat si jistotu spasení vhodnými nebo adresnými verši z Bible, když se vůbec nepozastavujeme nad skutečností, že jsou nám lhostejné lidské životy? Ano, buď lhostejné přímo nebo nepřímo, různými tomu odpovídajícími aktivitami. Cedíme komára a pojídáme velblouda. Čím vším nám ještě Bůh musí dokázat naší ubohost? A někoho ještě navíc hřeje svědomí … !

    Odpověď
  9. Ad pavel v

    Napsal jste:

    „Otázka, zda budu spasen já sám, je rovněž nesmyslná… Takže otázka by neměla znít, zda budu spasen já sám, nýbrž zda bude spasen celý svět, za nějž nesu odpovědnost.“

    Otázka po vlastní spáse určitě není nesmyslná. Ježíš přece neodbyl bohatého mládence tím, že ptát se, jak získat PRO SEBE věčný život, je něco nepatřičného, egoistického:

    „A hle, přistoupil k němu jeden člověk a řekl: „Učiteli, co dobrého mám učinit, abych obdržel věčný život?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jeden je dobrý : Bůh. Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!“ (Mt 19:16-17)

    Na jiných místech Ježíš říká, že si máme činit poklad v nebesích (L 12:33) či přátele, což prospěje naší osobní spáse (L 16:9).

    Za celý svět nesu jako jedinec zodpovědnost jedině ve smyslu velkého poslání (Mt 28:19-20), modliteb za v moci postavené (1 Tm 2:1-2) a pomoc trpícím v mém dosahu (Mt 5:42). Rozhodně však nenesu zodpovědnost za systémové zlo ve světě a nemám povinnost snažit se ho napravovat nějakými politickými (volby) či násilnými (revoluce) aktivitami. Ježíš neudělal ani to nejmenší, aby se pokusil vymanit Judeu zpod římské nadvlády ani neusiloval o odstranění chudoby nějakým sociálním programem (Mt 26:8-11).

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář