Široce diskutovaná „reverze“ bývalého editora Christianity Today Marka Galliho ke katolické církvi vede přemýšlivé protestanty k prověření biblických a teologických nosníků jejich víry.
Související – Bývalý šéfredaktor Christianity Today: Neuměl jsem si už odůvodnit proč nebýt katolíkem
Galli byl jako dítě pokřtěn v římskokatolické církvi. Po studiích absolvoval Fullerův teologický seminář a pak 10 let sloužil jako presbyteriánský pastor a následně 20 let jako pastor anglikánského sboru. Stal se vlivným a respektovaným žurnalistou a 20 let pracoval v redakci Christianity Today, jednoho z nejvlivnějších evangelikálních časopisů na světě, založeného Billy Grahamem, z toho po 7 let jako šéfredaktor. Letos na podzim dovršil svou duchovní pouť vstupem do katolické církve.
Jaké byly hlavní důvody, které bratra Galliho vedly k rozhodnutí? Pokusil jsem se po nich trochu pátrat. Ed Stetzer, výkonný ředitel Centra Billyho Grahama, publikoval rozsáhlou analýzu přímo na stránkách Christianity Today. Chris Castaldo, který prošel cestou právě opačnou, po mládí v katolické církvi se stal evangelikálem a slouží jako pastor v Illinois, publikoval rozsáhlý text na portálu Gospel Coalition. Navíc všechna významná americká křesťanská média událost tak či onak komentovala.
Castaldo ve svém textu předkládá tři obavy, které často podněcují protestanty k pohybu směrem k Římu, a které, zdá se, byly i součástí Galliho cesty: rozčarování, úsilí o jednoznačnost a touha po jednotě církve.
1. Rozčarování a nespokojenost
Je zmiňována Galliho nespokojenost s vlastními modlitbami, když ještě sloužil jako presbyteriánský pastor. „Byl jsem unavený z banálních frází, které jsem pořád používal,“ říkal. Pak objevil anglikánskou Knihu společných modliteb (Book of Common Prayer). „Objevil jsem velkolepé liturgické modlitby chvály, vyznání a díkůvzdání. Pomyslel jsem si: To je přesně to, co chci říct!“
Související – Bývalý šéfredaktor vlivného evangelikálního časopisu konvertoval ke katolicismu
Tento druh nespokojenosti asi není neobvyklý. Býváme rozladěni vlastní nesvatostí, chabým svědectvím, upadajícím modlitebním životem. Myslím, že s tímto druhem rozčarování nám bude dáno utkávat se po celý život. Potřebujeme čelit pokušení jednotvárnosti, návykovosti či naopak chaotičnosti a nahodilosti, do něhož má sklon náš modlitební život občas upadat. Musíme hledat správný lék, zkoušet, co vyhovuje a funguje. Někoho osloví více liturgické uchopení modlitby, někdo naopak ocení krok směrem právě opačným. Jiný sáhne po spisech starých puritánů a objeví skryté poklady, jež povzbudí a inspirují, rozšíří obzory a dodají „palivo“ modlitební představivosti.
V internetových komentářích byly zmiňovány ještě jiné důvody k nespokojenosti s evangelikální zbožností, které mohly hrát roli.
Někdy bývá důvodem příklonu k Římu rozčarování z příliš civilní a chudé protestantské bohoslužby. Někteří touží po vznešenosti a kráse, jsou uneseni jednohlasým liturgickým zpěvem a vznešeností gest při lámání chleba… Ano, hlad po kráse křesťanského rituálu je svým způsobem legitimní, vždyť lidská duše svou přirozeností hladoví po kráse, stejně jako po dobru a pravdě (jiná věc je, jestli si svůj hlad připouští a jak s ním nakládá). Nicméně, už reformace v 16. století věděla, že krása svatosti, kterou Řím už tehdy oslavoval, je jen malovanou fasádou, teologická podstata věci spočívá jinde.
Někdy naopak bývá motivem útěk z církví, které se minuly cílem. Zaznamenal jsem stesk nad proměnou mnoha sborů směrem k zábavním centrům „přátelským k hledačům“, kde se původně dobře míněný ohled na komfort nově příchozích proměnil v prvořadou starost o kvalitu kávy a program „baby-sittingu“ a dostatečně relevantní hudební nabídku během interaktivních vstupů v programu „tweet-the-pastor“.
A do třetice, zmíněno bylo i možné vyhoření, s tím, že život mnohého moderního evangelikála, zvláště lidí ve vedoucích pozicích, je životem aktivisty, pro kterého je celý život „služba“, což nebývá trvale udržitelné a mnohdy nekončívá dobře, ať již jde o selhání v církevní práci, v manželství či v osobním duchovním životě.
Můj komentář: Proč kvůli potížím s modlitbou hned spěchat do Říma? Jak to pregnantně shrnul jeden z komentátorů: Námitky jsou pochopitelné, důvody nedostatečné.
2. Hledání jistoty a bezpečí
Galli přiznával, že prožíval únavu a nespokojenost nad evangelikální teologií, která se mnohdy utápěla v interpretační dvojznačnosti a postrádala jednotící autoritu „učitelského úřadu“, kterému by náleželo poslední slovo. „Toužím podřídit se něčemu většímu, než jsem sám,“ prohlašoval Galli. Toužil podřídit se autoritě, poddat se úřadu, který by sliboval doktrinální a etickou jistotu, odevzdat mu své právo na „soukromou interpretaci Písma“, ba vzdát se jí, vždyť je omylná, nespolehlivá… Jistě nebyl první. Někteří z těch, kteří chtějí uniknout tomuto dilematu, hledají řešení v Římě, neboť mají za to, že ono „štěpení“ je pravým a nutným výsledkem protestantské reformace, zejména doktríny Sola scriptura.
Můj komentář? Ano, myslím, že většina protestantů má podobnou zkušenost, kdy sedíme na biblické hodině, během níž každý sebevědomě vyslovuje svůj názor, a my zakoušíme pocit jakési „vrženosti“ do svobody, kdy to vypadá, jako by to nakonec bylo mezi Pánem Bohem a mnou samotným, že v konečném důsledku to jsem já, já sám, kdo musí rozhodnout, zvolit, vsadit, uvěřit… Jako by to tak Pán sám narafičil, jako by chtěl, aby byly situace, kdy se člověk nemůže schovat za žádnou učitelskou autoritu, ale musí volit, sám za sebe, jako v tom starém tradicionálu „ani otec, ani matka, ani můj kněz, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách…“
Tedy: téhle nejistoty, té se na tomto světě nezbavíme. Ale jak po tom mnohdy prahneme, jak si namlouváme, že by se nám ulevilo, kdyby bylo možné tu zodpovědnost na někoho svalit, vyzpovídat se a hotovo! Myslím, že ona „vrženost“ nás vede k závislosti na Pánu samotném, že on si to tak přeje, abychom neustále, pokaždé a stále znova, přicházeli k němu samotnému a od něj se učili a od něj brali. Věřím současně, že On učinil všechna opatření nezbytná k tomu, abychom pravdu „ve věcech víry a mravů“ nalezli, dává církvi „apoštoly, pastýře a učitele, proroky i evangelisty“ a ujišťuje nás, že „jeho ovce slyší jeho hlas“ a za cizím nepůjdou. Ano, je to neustálé napětí, neustálá – tak trochu – nejistota, ale může tomu být jinak? Vždyť víra sama je důkazem věcí, které nelze vidět!
Ostatně, když mluvíme o jednoznačnosti a jistotě magisteria: A co papež František, který patří v současnosti mezi největší oblíbence liberální levice? „Pokud existuje jedna věc, kterou nynější pontifikát prokázal,“ napsal jeden z komentátorů, „pak je to zcela nepřehledná povaha římskokatolického učitelského úřadu“. „Katolicismus mě učinil protestantem“, zdůrazňuje jiný, s tím, že v současné situaci hluboce polarizovaného katolicismu, který je skoro týden co týden stíhán vzájemně si protiřečícími papežovými výroky, lze úplnou interpretační jistotu hledat pouze při „soukromé interpretaci“ v modlitbách.
3. Jednota církve
V katolické církvi Galli nalezl cosi, čím byl přitahován: nárok být jedinou pravou církví založenou Kristem, která učí o víře svěřené jednou provždy apoštolům (Juda 1: 3). V katolické církvi podle svých slov nalezl jednotu nejen s naprostou většinou dnes žijících katolíků, jakkoliv je dnes církev polarizována, ale také s naprostou většinou křesťanů všech století od Krista.
Rozdělení a nejednota je bolestnou součástí našeho protestantského dědictví, je to selhání a neúspěch, který musíme přiznat a kterého musíme litovat. Nicméně, v katolickém chápání jsou hranice Kristovy církve v určitém smyslu ztotožněny s římskokatolickou církví. Reformátoři tuto římskou strukturu odmítli. Namísto toho zdůrazňovali identitu církve, která je církví v každém svém místním sboru, církve, která si sama ze svého středu volí své správce, církve jako společenství svatých, jako shromáždění královských kněží, jako sbor věřících, kteří se podřizují Božímu kázanému slovu, biblickým svátostem a kázni. Jednotnost a soudržnost takové církve, která je tvořena stovkami tisíc sborů po celém světě, se může zdát nedostatečná ve srovnání s institucionálními orgány Říma. Je pak otázka, co je pravou podstatou skutečné jednoty.
Nuže, známe důvody, proč Mark Galli „přeplaval Tiberu“ a vrátil se do Říma – byť svou volbu zlehčuje tím, že o sobě říká, že je „evangelikální katolík“. Ať už šlo o rozčarování z vlastního duchovního života či ze stavu evangelikalismu obecně, ať už šlo o hledání teologické jasnosti nebo touhu po církevní jednotě, mám za to, že stále platí výstižné shrnutí citované výše: Námitky pochopitelné, důvody a argumenty – tak, jak byly veřejně presentovány – nedostatečné.
Biblická víra znovuobjevená během reformace má více než dost historických a teologických základů, aby nám umožnila „stát zpříma a s důvěrou kráčet s naším Spasitelem“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 2. ledna 2020 Foto: screenshot YouTube – Mark Galli
78 Komentáře
Karel Krejčí
Jestliže budeme vycházet ze základu, že pokud v srdci uvěříme a ústy vyznáme, že Kristus je náš spasitel, pak máme tuto spásu nepochybně zaručenou. Potom ale nebude vůbec záležet na tom, v jaké církvi jsme, protože to je jistě základem učení patrně všech církví. Jenomže, mimo tuto skutečnost je zde Nový Zákon jako celek a ten nás seznamuje, s něčím daleko vyšším – kdo se stane Kristovou nevěstou a komu bude dovoleno zúčastnit se Beránkovy svatby. Na svatbu je totiž nutné přijít ve správném obleku a tím je myšleno ne nažehlené a parádní světské oblečení, ale – pouhá Kristova svatost. ŘKC a potažmo i katolickou, právě charakterizuje důraz na zachování nebo napodobování přitažlivých starozákonních obřadů, s kladeným důrazem na správné a charakteristické oblečení, včetně náboženských doplňků . Otázkou je, zda právě tyto převzaté a opečovávané reálie, jsou oním šatem, opravňujícím zúčastnit se svatby Beránka.
Ryšánek Marek
Církev je jedna a jednostranně zaměřeným evangelikálům nezaškodí když se trochu povzdělají a ztratí neodůvodněné předsudky. V katolické církvi je kromě různých absurdit celý vesmír duchovního bohatství o kterém lidé, kteří svoji identitu zakládají na negativním se vymezování vůči katolíkům nemají ani ponětí. Na negativním se vymezování nelze nic smysluplného stavět.
Petr Adamec
Výborný článek. Sám jsem řešil před pár lety odchod do řkc Ulfa Eckmana.
Ad 1 -Myslím, že nejde vůbec (či převážně) o krásu rituálu. Ale o schopnost rituálu člověka provést někam dál, kam by se bez toho rituálu nedostal – svatba, křest, pohřeb… Evangelikálové mají často pro rituály skoro nulový smysl, vše je zde racionální. A člověku to chybí, protože k člověku rituály patří. či spíše ke skupině lidí. Evangelikálové jsou často velmi individualističtí (přijdou si do sboru pro individuální požehnání), skupina rituály potřebuje.
Ad2 – To je ale zase hrozně individualistické až extrémní. Člověk nemůže být sám sobě učitelem, prorokem… Jedna věc je svoboda bádání, druhá věc konkrétní sbor. Mezi evangelikály se docela často člověk setká s naprostro upřímným a neúchylným přesvědčením, že zrovna jejich názory jsou ta naprosto čístá a biblická pravda a všichni okolo mimo. Ten učitelský úřad má pak místo papeže ten konkrétní kazatel. Běda, když se člověk ze sboru trochu odchýlí od názorů takového kazatele. Každý sbor má učitelskou úlohu. Každý apoštol měl v prvotní církvi i učitelskou autoritu. Pokud má existovat skupina, musí mít nutně nějakou autoritu. Připadá mi, že jeden dost velký myšlenkový extrém nahrazujete druhým. Problém spíše vidím v myšlence, že církev má být nutně jednotná takto a má mít jedinou učitelskou autoritu. Model bible je Boží lid rozdělený na kmeny, ne Egypt s jediným faraonem.
Ad3 – Myslím, že křesťan potřebuje pociťovat jednotu s ostatními. Evangelikálové tuto jednotu s ostatními moc neprožívají a neřeší. Myšlenky o jednotě jsou to tedy spíše abstraktní. Bůh je hluboce imanentní i transcendentní zároveň. Křesťan potřebuje zažívat oboje tyto dimenze. Pokud to velkou část života nezažívá vůbec, pak to zažívat touží.
Osobně si myslím, že více než kárat (potenciální) přeběhlíky by stálo za to uvažovat, jak by evangelikální církve mohly tyto potřeby lidí více naplńovat. To je totiž mnohem lepší cesta. Pokud jsou třeba některé (?) evangelikální církve jednostranné, pak tím nutně jejich členové budou trpět. A někteří z nich budou hledat jinde. Lidské potřeby se totiž v průběhu života víry mění.
Eva Hájková
S církví jako s „Božím lidem rozděleným na kmeny“ by apoštol Pavel těžko souhlasil. Rozdělení by mělo být jen geografické – tedy měly by existovat místní církve. Domnívám se, že pro konfesijní rozdělení křesťanů není v Bibli opora.
Petr Adamec
Domnívám se, že je. Už jen ta 4 evangelia z různých okruhů prvotní církve. Prvotní církev se skládala ze sítí sborů založených různými apoštoly, měly také mírně rozdílnou tradici. Nacházíme zde také obranu tohoto stavu proti snaze prosadit všude stejná pravidla. Třeba 2. korintským – apoštol Pavel řeší problémy způsobené učiteli odjinud a tvrdí, že jako otec-zakladatel má právo, aby tradice, kterou zde založil, byla uznávána.
Toto je mezi biblisty zcela všeobecně uznávaný fakt.
Uvědomte si, že křesťané z prvotní církve neměli k dispozici celý SZ a NZ v jedné knize. V mnoha sborech (s výjimkou pár velkých asi skoro ve všech) bylo k dispozici jen pár biblických knih, třeba 1 evangelium pro všechny a pár epištol, možná žaltář, téměř nikdo neměl knihy jen pro sebe osobně, už vůbec ne všechny knihy NZ. Komunikace byla poměrně složitá, dopis z Jeruzaléma do Říma šel minimálně půl roku. Z Egypta do Říma asi 1,5 roku. Církev v Jeruzalémě vydávala zřejmě závazné pokyny. Šlo ale spíše o hlavní směr. (1. a 2.Petrova).
Karel Krejčí
Apoštolu Janovi bylo dáno ve vidění, jak bude naloženo s onou církví a bylo to tak šokující, že tomu ani nemohl uvěřit. Z toho tedy vychází Janovo evangelium a proto uvádí zpět vše na správnou míru a chápání. To, co je uvedeno ke konci knihy Zjevení je varující a to, co je smyslem Janova evangelia je opětné navrácení do původního, nezkaženého stavu.
Bárta
Až na to, že autory Zjevení a Evangelia jsou rozdílní lidé. To není nějaký výmysl „liberálů“. To věděli již překladatelé Bible Kralické.
Eva Hájková
Jistěže nebyly všechny místní církve stejné. V každé z nich se mohla formovat trochu jiná tradice. Ale když se apoštol obrací k MÍSTNÍM církvím (sborům), dělá to vždycky jako k jednomu (místnímu) celku. Píše Římanům, Efeským, Tesalonickým, Filipským, Koloským… Nepíše římské církvi jedné tradice, římské církvi druhé tradice, římské církvi druhé tradice atd.
A byť by se i místní církve pro velký počet najednou nescházely, měly by v každém případě bez problémů spolupracovat.
Tato nejednotnost církve je totiž stálou výzvou k založení nové tradice, nové denominace, nové…, která se bude chtít lišit od těch ostatních, čili bude se proti nim vymezovat.
Petr Adamec
Křesťanství se formovalo na formální struktuře židovství. Pavel kázal ve městech, kde byly synagogy. Města, kde synagogy nebyly, zřejmě pomíjel, těžko to bylo jen náhoda. A mnohé starokřesťanské byly převzaté židovské obyčeje. A v Jeruzalémě byly různé synagogy. Různých tradic. Pro židy velmi pořečtělé i velmi ortodoxní. Dokonce byly i 2 chrámy – jeden v Jeruzalémě, 2. v Egyptě… Pavel byl žákem rabína Gamaliela, v jeho době zde byla i vlivná škola Hilelova. Takové je židovství dodnes. Rozhádané a přitom jednotné.
Jak si tu místní jednotu představujete? Tu bezproblémovou spolupráci? Těžko tak, že bude jeden biskup vládnout nějakému místu. Zpočátku byl v jednom městě jen jeden sbor v domě, jistě však časem více.
Eva Hájková
Jak si místní jednotu představuji? Vcelku nijak. Ten kdo upozorňuje na to, že něco není v pořádku, nemusí mít žádnou konkrétní představu o budoucnosti. Já to nechávám na Bohu. Ovšem Bůh ví, že existují lidé, které nelze „nacpat“ do stávajícího systému.
Marek Ryšánek
Marií prosí za přímluvu.
Bárta
Skvěle napsaný komentář! Jenom jako problém vidím možnost rozšířit praxi zbožnosti u evangelikálních společenství tak, aby „mohly tyto potřeby lidí více naplňovat“.
Řadu let jsem se o něco podobného v praxi snažil, ale zjistil jsem, že to není možné. Evangelikálové by totiž tím ztratili něco podstatného ze svého charakteru.
Čím dále více se mi zdá, že se zmenšují rozdíly mezi katolíky a evangelikály v oblasti věroučné. Posun vidím na obou stranách – přetrvávají a možná se i prohlubují odlišnosti v chápání osobní zbožnosti, života s Kristem a služby.
Vím o tom, že řada evangelikálů si jde „duchovně odpočinout a načerpat“ například na duchovní obnovu nějakého katolického společenství či řádu – a pak se zase vrátí do svého sboru, kde má více příležitostí k praktické službě.
Na druhou stranu zase katolíci rádi navštěvují biblické hodiny nebo skupinky v některých evangelikálních sborech.
A je to tak dobře – žel, na obou stranách se někdy najdou lidé, kteří pro to nemají pochopení.
Pavla Klingerová
pro mne takový odchod je jako odchod z manželství do polygamie. kromě Ježíše Krista uctívat ještě panenku a všechny svaté, sošky a ornáty a rituály. nerozumím tomu, ale každý člověk má svobodnou volbu.
Petr Adamec
Plně chápu, že tomu nerozumíte. Asi žádného katolíka nějak blíže neznáte. Ten Galli zrovna s tím asi neměl moc problém, jako farář anglikánského a presbyteriánského sboru normálně rituály sloužil, používal asi i ornát (možná jen občas?) a asi měl v kostele i nějaké obrazy a sochy. Přesto věřím, že kázal evangelium. A nevěřím, že by si snad myslel, že je pro ty vnější věci nějak svatější. Tyto věci se nějak automaticky nevylučují. Jde spíš o kulturu a zvyky, které samozřejmě mohou být někomu jinému cizí a zcela nepochopitelné. Někteří katolíci by zase nikdy nevstoupili do evangelické modlitebny, pokládali by to za hřích i když by nevěděli jistě, v čem vlastně ten hřích spočívá. Podobně anglikání a presbyteriáni mírným způsobem uctívají svaté – spíše jen tak, že se jejich kostely po světcích jmenují. Uctívání svatých třeba formou prosby o přímluvu ovšem v moderní době běžně nedělají. To nedělají ani mnozí západní katolíci.
Konečný Fr.
Proč se nestat římskými katolíky? To je podobné jako vstoupit do EU. V ten moment přicházíte o svobodu, protože o vás bude rozhodovat soud EU a ne český. To byl také důvod, že již je Anglie pryč z EU a zdá se, že to půjde i bez Unie. Evangelikálové by si měli právě uvědomit, že jsou katolíky, ale svobodnými od římské nadvlády.
Marek Ryšánek
Marií prosí za přímluvu.
Jiří Aron
Panu Adamcovi z 3.1.. Myslím, že byste neměl paní Klingerové psát, že „plně chápete, že tomu nerozumí“. Napsala přece jen jedinou větu, kde ve zkratce vyjádřila hlavní myšlenku. Není navíc vyloučeno, že poznala osobně blíže více katolíků, než třeba my dva.
Ta hlavní myšlenka její věty velmi dobře vyjadřuje víru římské církve, jak ji popisuje např. oficiální Katechismus. Že Kristus a jeho dokonalé dílo podle Katechismu prakticky dokonalé nejsou a je nutno řadu věcí přidat. Což už není manželství s Kristem, ale polygamie.
Např. Katechismus mj. nepřímo potvrzuje Marii atributy Boží: je další Prostřednicí mezi člověkem a Kristem tj. Bohem par. 969; aby mohla vyslýchat modlitby, musí být Všudepřítomná; ona stejně jako Bůh nikdy nezhřešila par. 493; její tělo neleží v hrobě a její modlitby osvobozují duše od smrti par. 966. Je tedy něco jako bohyně?
Ohledně úcty k obrazům stále platí „nezobrazíš si Boha“. Podobně mešní rituály. Je pravdou, že mimo rituálů řk církve není spasení, např. par. 1493? Je to všechno o slabém nedostatečném Kristu, ke kterému musíme přidat svou Marii, své obrazy, své kněze a své rituály a tyto (i další) musí proto mít schopnosti Boha samotného.
Vím, že se o tomto už popsaly stohy papíru. Šlo mi však o to, zastat se výborné myšlenky paní Klingerové.
Petr Adamec
Šlo mi jen o to, že p. Klingerová pokládá za projev polygamie ty sošky, rituály, ornáty. Nechápe, proč ten Galli do toho spadnul. Jen jsem jako vysvětlení zdůraznil, že ten Galli jistě již 3 desetiletí sloužil rituální shromáždění (minimálně občas), pravděpodobně v ornátu a okolo asi byly i ty sochy. To je totiž u anglikánů a presbyteriánů obvyklé. Podobně luteráni slouží zpívané či čtené rituální bohoslužby. Podobně přece zde často citovaný a velmi uznávaný Tymothy Keller, zřejmě nejvlivnější evangelikální teolog současnosti, slouží rituální shromáždění. Asi v ornátu, pamatuji si na nějakou jeho fotografii. Pokládáme ho snad proto automaticky za bludaře? Opravdu si ale myslím, že asi p. Klingerová mnoho katolíků osobně nezná. Jinak by totiž psala jinak. Toto by ale asi musela napsat sama. Prostě v čechách chybí nějaká protestantská denominace s rozšířenými rituálními bohoslužbami, jinak bychom na něco takového byli zvyklí a nepohoršovalo nás to a nepokládali to za znaky odpadnutí.
Bárta
Myšlenka paní Klingerové určitě není španá – dozajista se najde dost katolíků, kteří své vlastní víře nerozumí a zbytečně se zatěžují mnohými záležitostmi a dodržováním určitých zvyklostí (nebo přímo předpisů), které pokládají za důležitější, než Boží milost projevenou v Kristu.
Na druhou stranu se z toho souvětí dá dost dobře vycítit, že opravdu neví, o čem mluví. Ornáty nebo rituály nikdo neuctívá. Ornát je oblečení, bohoslužebné náčíní je nádobí a rituál je zavedená zvyklost. Všechno to může sloužit k tomu, aby člověk lépe pochopil a třeba i jinými smysly prožil Boží přítomnost – ale jsou to „služebné“ prostředky, nic víc.
Zároveň je ale třeba zdůraznit, že ani reformované, evantelikální nebo letniční církve nejsou prosty řady důrazů, které mohou zastiňovat Krista. Například pro podstatnou část ČCE, jak jí dnes vnímám já, je hlavním imperativem víry a následování Krista důraz na „ekologii, lidská práva, diakonii“. Kdo nevyznává náboženství: „do kostela na kole, fairtrade obchod a péči o uprchlíky“ není pravý následovník Kristův.
Jiří Aron
Tak to máte pravdu, že řada tzv. protestantských církví má důrazy, které Krista zastiňují. A to velmi pravděpodobně i v denominaci pana Galliho, v anglikánské církvi v Americe.
Pozn. 1/ Právě proto jsem citoval Katechismus, protože mezi protestanty je dost rozšířený ten názor, že římští katolíci nerozumí své víře. Ledaže bychom se shodli na tom, že mezi tyto katolíky, kteří nerozumí své víře, patří i všichni autoři Katechismu.
Pozn. 2/ Tu větu o polygamii chápeme jako zkratku a nadsázku, jako obraz. Vy ji vykládáte doslovně. Oba se myslím shodneme, že většina katolíků Marii uctívá, viz ten katechismus, ty paragrafy si člověk může najít sám. Podobně sochy, obrazy a kostely svatých: ‚svatý Josefe, oroduj za nás‘.
Ornát je symbolem kněze a každý Vám může potvrdit, že jistá forma uctívání kněží a biskupů v řkc existuje a je velmi rozšířená. Např. neoslovují je bratře, pane ani křestním jménem, ale Otče. To, že se kněží neoženili, celibát, je v řkc spojeno s představou jakési jejich vyšší svatosti, než svatosti ženatých laiků. Atd.
V čem bych s Vámi, snad, částečně souhlasil, že rituály nikdo neuctívá. Ale i toto chápu jako součást té zkratky ve větě.
Existují však uctívací rituály na mších. Ornáty, varhany, svíčky, kadidla, ministranti, zaříkávací formule, monstrance. Rituál vytváření Kristova těla z fyzické hmoty, alchymie. (Zajímavý odkaz pohled pravoslaví https://www.orthodoxia.cz/srovn/transubstanciace.htm)
Bárta
Děkuji za odpověď – nicméně situace, kterou popisujete, reálnému stavu v ŘKC dnes neodpovídá. Je nutno si uvědomit, že i v rámci katolické církve je řada věroučných proudů a rozličných spiritualit – a tak, jako nelze do jednoho pytle házet všechny protestanty, stejně to platí pro katolíky.
Pokud se „Katechismu“ týká – tak ten také není jediný. Vy citujete to novější vydání, které reflektuje závěry II.VK. Není to ale žádný zákon, ani nenahrazuje Bibli. Je to pomůcka, jejímž cílem je pomoci pochopit základy učení církve. Podobné katechismy mají i jiné církve – v evangelikálním prostředí je oblíbený např. „Katechismus Karafiátův“, atd…
Váš problém s touto knihou je, že vytrháváte z kontextu jednotlivé články. Já jsem tento katechismus poprvé četl již v 90. letech, hned jak vyšel v češtině. A nutno říci, že ze cca 75% jsem musel souhlasit. Z 20% jsem nad některými věcmi kroutil hlavou, ale chápal, že se jedná o určitou tradici, kterou sice zcela nechápu, ale v zásadě to není nic proti ničemu. No, a zbylých 5% jsem skutečně akceptovat nemohl. Bavil jsem se o tom ale s přáteli katolíky, a k mému překvapení zjistil, že oni mají často problém s více než těmi 5% článků víry. Konec konců, kdyby měl člověk hledat společenství nebo církev se kterou by se mohl podle svého poznání stoprocentně ztotožnit, nemohl by patřit nikam.
Pokud se Marie týče – tak dostatečně nerozlišujete mezi mariánskou úctou a mariánským kultem. Mariánský kult skutečně zavání modloslužbou – ale to Vám dnes řekne řada „osvícených“ kněží. Není problém najít takovou farnost, kde se toto nepěstuje. Oficiální součástí Mše to není – tam je Maria zmíněna jednou či dvakrát (podle okolností) a to v prosbě za přímluvu – jedním dechem s ostatními lidmi – „…proto prosím Panu Marii…. i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali“. O přímluvy přece žádáme kohokoliv, jsou součástí protestantských shromáždění, a soukromých modliteb stejně jako katolických. Psal jste, že Marie a svatí nemohou být prostředníkem mezi člověkem a Bohem – záleží na tom, jaký význam tomu přikládáte: Samozřejmě, že nejde o to „konkurovat“ Kristu – ale prostředníkem mezi Bohem a lidmi může být kdokoliv z nás. Říkáme, že si vzájemně zvěstujeme Boží Slovo, nebo že „neseme“ lidi před Boží tvář….
Ohledně dalších záležitostí – kněží, ornáty, varhany, svíčky… se zdá, že jste se buď s těmito věcmi nesetkal, nebo jste měl velikou smůlu. Všem kněžím, které více znám, říkám jménem nebo bratře, ty které znám méně oslovuji formálně – pane (faráři, biskupe atd…) Jeden můj známý, když ho někdo osloví „Otče“ protestuje slovy: „nejsem si vědom, že bych měl někde děti“. Jistě máte pravdu v tom, že v katolické církvi je rozšířený klerikalismus a určitý pohled na kněze jako nositele vyššího poslání. Do určité míry to souvisí s celibátem. Zároveň ale nelze nevnímat např. snahy současného římského biskupa Františka, tyto tendence potlačovat. A upřímně řečeno – s „kultem osobnosti“ v protestantském – a zvláště pak charismatickém – prostředí mám osobní bohaté zkušenosti. Pokud je to u katolíků časté, tak zde je to takřka pravidlo.
Jiří Aron
Vidím to na marnou diskusi. Proč? Používáte takové argumenty, které nemají váhu.
Píšete, že jednotlivé články vytrhávám z kontextu. Zkuste to i dokázat.
A důkazy ‚moji přátelé katolíci‘ a ‚jeden můj známý‘ kněz patří do skupiny ‚unáhlené zobecnění‘.
Víra definovaná podle nejnovějšího katechismu podle Vás neodpovídá současné situaci v řkc a píšete, že to není žádný zákon. To je velmi závažné tvrzení.
Vaše slova jsou v zásadním protikladu se slovy Jana Pavla II. (15.8.1997) „…Církev má nyní k dispozici nový výklad své víry, který má velkou závažnost a bude platným a oprávněným nástrojem ke službě církevnímu společenství, bezpečnou normou ve vyučování víře, jakož i spolehlivým a věrným vodítkem…pro vypracování místních katechismů.“ Nebo „…Tato kniha poskytne každému katechetovi pomoc, aby mohl uvnitř místní církve předávat dále jediný a věčný poklad víry…“
To nejsou slova průměrného věřícího, jakým jste Vy nebo já. Pro Vás i pro mne platí, že „Papeži coby římskému biskupovi přísluší neomylnost, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů…“
Píšete, že jednotlivé články vytrhávám z kontextu. Opravdu? Přitom důkazy typu moji přátelé katolíci a můj známý kněz patří do skupiny ‚unáhlené zobecnění‘.
Jen a pouze 5% obsahu Katechismu jste nemohl akceptovat, je to však otázka důkazů a měřítka, tj. Bible.
Je nějaký rozdíl mezi mariánskou úctou a kultem, vzhledem ke VŠEM článkům o úctě k Marii v Katechismu, par. 963 až 975? Píšete, že se v každé farnosti mariánský kult nepěstuje, jak to však dokázat. Text mše není důkazem. Jistě je rozdíl mezi prostředníkem a takovým Prostředníkem, který „svými modlitbami osvobodí naše duše od smrti“, par. 966.
Podobně úcta ke kněžím. Jinak se nechají kněží oslovovat od svých oveček ve farnosti a jinak od evangelických pastorů a také se před každým chovají jinak.
Zda současný papež vybočuje z kultu osobnosti, je opět věc důkazů.
Argumenty že u protestantů se též děje kult osobnosti, nebo že existuje Karafiátův katechismus, jsou další témata, která nevedou k dobrému směřování naší diskuse.
Jiří Aron
Pardon, jeden odstavec mám dvakrát omylem .
Bárta
Samozřejmě, každý z nás může přikládat váhu jiným argumentům – nicméně měl by se nad nimi alespoň trochu zamyslet a pokusit se zjistit kam směřují.
Pokud bych hovořil o tom, že: „‚moji přátelé katolíci‘ a ‚jeden můj známý‘ kněz “ – bez dalšího, bylo by to jenom plácnutí do vody. Já jsem z toho ale vyvodil názor, že“…kdyby měl člověk hledat společenství, nebo církev, se kterou by se mohl podle svého poznání stoprocentně ztotožnit, nemohl by patřit nikam.“ O to tu jde! A zkuste to rozporovat. Jsem přesvědčen, že i Vy máte nějaké přátele v Vašem společenství, kteří mají určité (věroučné) výhrady, a přesto s nimi tvoříte část jednoho Těla Kristova.
Pokud jste citoval slova JPII. z předmluvy k diskutované knize, tak jste si to asi špatně přečetl. Říká tam zcela zřetelně, že se jedná o „nástroj ke službě církevnímu společenství, bezpečnou normou ve vyučování víře, jakož i spolehlivým a věrným vodítkem…pro vypracování místních katechismů.“ Nebo „…Tato kniha poskytne každému katechetovi pomoc…“ Není to tedy (opět opakuji) žádný zákon nebo norma, ale pomůcka! Pokud se „vytrhávání“ jednotlivých článků týká – jde i o to, že je nutno pochopit smysl a JAZYK celé knihy. Některé věty nebo slovní obraty Vás mohou pohoršovat třeba jen proto, že jim přikládáte jiný význam, než který je v katolickém prostředí běžný. V otázce „neomylnost“ papeže jste potom zcela mimo – neomylnost se nevztahuje na kdejakou předmluvu ke knize, ale výhradně na výroky „Ex Cathedra“. A buďte ujištěn o tom, že toto použil ve 20. století papež pouze jedenkrát (PiusXII.) Jan Pavel nikdy.
Jinak to, jak žijí jednotlivé farnosti, jak se chovají (oslovují) různí kněží a jakou pěstují spiritualitu některá společenství, se dá „dokázat“ jedině tak, že se o to budete zajímat a žít s nimi. Samozřejmě potom zjistíte, že jsou místa, kde se nebudete cítit dobře, protože jejich teologie i praxe bude narážen na Vaše poznání – ale určitě byste našel i taková společenství, kde budete jako doma. Nejen že rozdíly budete vnímat jako marginální, ale přijmete i duchovní obohacení o trochu jiné biblické důrazy a formy zbožnosti.
Jiří Aron
Je to těžká diskuse. Neustále se odvoláváte na to, že máte jakési „vyšší poznání“.
Předtím jste napsal, že jsem nepochopil Katechismus, jeho jednotlivé články jsem vytrhl z kontextu, nerozlišuji mezi úctou a kultem Marie, že v podstatě neznám realitu řkc, tuto realitu znáte lépe Vy.
Nyní píšete, že lépe znáte i Jazyk a smysl celého Katechismu, já jsem K. špatně přečetl.
Tvrdíte, že se nejedná o žádnou normu víry. Z toho plyne, že máte ‚vyšší poznání‘, než má sám Jan Pavel II v konstituci z r. 1992, viz jeho 2. úvod ke katechismu str. 7-13. Především bod 4., kde napsal, že K. je „bezpečná norma pro vyučování víře“ atd.; vydání Karmelitánské nakl. 2001.
Píšete, že jsem mimo ohledně chápání neomylnosti papeže ve věcech víry par. 891. Opět, že lépe znáte život víry řkc a její druhy zbožnosti než já.
S podobnou nadřazeností mám už své zkušenosti, vnímám to jako jeden z druhů pýchy. Proto další pokračování takové diskuse považuji za velmi neužitečný způsob trávení času.
Bárta
Děkuji za Vaši reakci – ano, souhlasím s Vámi, že je tato diskuse nepředmětná.
Ovinit někoho z pýchy (případně z „duchovní“ pýchy) je oblíbená berlička těch, kdo se nechtějí, nebo nemohou zajímat o podstatu věci.
Já Vás nijak neobviňuji, jen upozorňuji na to, že zřejmě nemáte s daným tématem mnoho zkušeností. Kdyby toto nebyla veřejně přístupná diskuse, tak by se na to vykašlal – ale takto můžou být některé Vaše výroky dost matoucí.
Pokusím se to vysvětlit na příkladu:
Nedávno si mi stěžoval jeden přítel, který nidy nestál u plotny a spoléhal na péči svojí manželky, že Kuchařská kniha je naprosto k ničemu. Jeho žena odjela do lázní, a on se musel o sebe starat nějakou dobu sám. Nahlédl tedy do Kuchařky, kterou mu manželka doporučila – ale moc tomu nerozuměl. Chtěl si uvařit čočku – snadný recetp – ale stálo tam napsáno: …nakonec vmícháme světlou jíšku. No – ale co je jíška, to tam nikde napsáno nebylo.
Podobné je to se čtením Katechismu. Pokud někdo nemá osobní zkušenost s tím, co ten či onen termín znamená, jak mu rozumět a k němu přistupovat – tak „může uvařit pěkný blaf“.
Jenže když už mluvíme o pýše – nebo spíše v tomo případě ješitnosti – tak by měl náš kuchař snadnou pomoc. Stačilo by zvednout telefon a zeptat se někoho, kdo má s vařením zkušenost. Jenže to by si nesměl myslet, že všemu rozumí sám nejlépe.
Karel Krejčí
Pro pana Bártu ze dne 5.1. 13:41
důvodem apoštola Jana k sepsání jeho evengelia byl úpadek a katastrofický stav ŘKC. V knize Zjevení je jasné varování pro ty, kteří jsou slepě a nekriticky oddáni nebo také svedeni, k náboženským způsobům a praktikám uctívání Boha. A nejen to, ale i ztráta svatosti a smísení se světem. Je možné, že jsem Vás špatně pochopil, ale zde se přeci jedná o jednoho autora.
Bárta
Pane Krejčí, prosím Vás, můžete tento svůj příspěvek smazat?
Nejen, že se tím přiznáváte k naprosté neznalosti Bile a církevních dějin, ale obávám se, že byste tím mohl někoho, kdo náhodně navštíví tuto diskusi, zmást – případně uvrhnout špatné světlo na ostatní diskutující.
Děkuji
Karel Krejčí
Nepochybně uděláte dobrý skutek, když vše uvedete na správnou míru.
Petr Adamec
Myslím, že to není úplně dobrý pohled na Písmo. Přijmete nějaké brýle a těmi se potom díváte na určitou knihu – se zdůvodněním, že autor je obdarovaný a má vhled. Své brýle bychom měli naopak odkládat a hledat, co je tam doopravdy. Říkat, že důvodem sepsání Janova evangelia bylo napravování ŘKC je samozřejmě matoucí.
Toto evangelium bylo napsáno v 1. století, mluvit o ŘKC se dá až v 11. stol. Máte pocit, že těch 1000 let mezitím toto evangelium vlastně jen čekalo, až bude mít správný účel a smysl? Nebo že pro lidi mimo řkc nemá smysl a nemá jim tedy vlastně co říci?
Karel Krejčí
Kniha Zjevení se samozřejmě netýká pouze stavu ŘKC, ale i všech vyjmenovaných sedmi sborů. Ale její skutečný obsah, stejně tak důležitý, samozřejmě daleko přesahuje pouze toto téma. Já jsem zmínil právě onu církev, protože to, co ji a další církve z ní vycházející charakterizuje, je součástí prvotního tématu vlastního komentáře.
Karel Krejčí
Pane Adamec, právě naše hluboce zakořeněné a tradované chápání Písma je matoucí. V samotném Písmu je psáno, že jsme byli Bohem vyvoleni ještě před stvořením světa. Už tato skutečnost napovídá, že proběhne „něco“, co jistě není dílem náhody, ale se staneme součástí něčeho, co má začátek a konec, co začíná Alfou a končí Omegou. Když Ježíš zemřel na kříži, jeho poslední slova byla: „Je dokonáno“. Od tohoto okamžiku platí vše, co nám bylo zaslíbeno, vše je již v přítomném čase. Ale my nejsme schopni toto pochopit a realizovat. My si vytváříme časovou iluzi, že je třeba ještě se naučit toto a toto a pak se dostaneme zase dál a pak to musíme stále opakovat. Jestliže je například ve Zjevení napsáno, že apoštol Jan viděl sestupovat Nový Jeruzalém, tak on již přece sestoupil a pokud se nám to zdá nemožné a neuvěřitelné, pak nám v tom brání právě spousta nadbytečné teologie a náboženství, která tvoří základ právě ŘKC a potažmo katolické církve. Žádný hmotný ani trojrozměrný Jeruzalém nikdy nesestoupí, to je jenom prolnutí Božské sféry s pozemskou. Vždyť sám Ježíš toto potvrzuje, když říká, že Boží království zde na zemi již je. Jak daleko však k němu má katolická církev. Ano, je navenek daleko atraktivnější a přitažlivější proti ostatním církvím, právě pro ty různé úkony, obřady a kulisy. Ale to je přeci umělé napodobování Božího království.
Karel Krejčí
Pane Adamec, použít brýle i někoho jiného, vůbec nemusí být na škodu. Například nedávno jsem pročítal od Dereka Prince jeho knihu s názvem „Budování těla Kristova“. A on se v ní zmiňuje, jak pátral po příčině jeho nemoci a při komunikaci s Bohem mu bylo zjeveno, že to je následek přílišné tělesnosti z minulého života a porovnává to s Biblí, kde je uveden výrok: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl“. Ano, naše tělesnost je nepochybně příčinou mnoha nemocí.
V tomto případě jsou brýle D. Prince i mými brýlemi.
Eva Hájková
Šlo nebo nešlo o jednoho a téhož Jana? Watchman Nee to ve své knize „Co bude s tímto“ ozřejmuje takto:
„Ke konci první periody Nového zákona nepřítel duší pronikl do Božího domu a přiměl samy Boží děti, dědice vykoupení, k odvrácení od Božích cest. Ba i ti, kterým bylo svěřeno zjevení Efezských (list k Efezským), opustili svou první lásku a ochabli, takže efezská církev je první v tomto úpadku. Srovnáme-li první list k Efezským, psaný Pavlem s druhým listem Efezským psaným Janem, ukáží nám tyto dva listry, kam až věřící klesli: Andělu pak církve Efezské piš: Takto mluví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který kráčí uprostřed sedmi zlatých svícnů: Znám tvé skutky…“ (Zjevení 2)
Petr Adamec
Myslím, že se to nedá úplně rozhodnout. Již antičtí křesťané autorství Apoštola Jana popírali (2.,3. století – b. Papius v roce 140 byl od napsání Zjevení docela blízko). Na druhou stranu myslím, že se to nedá ani zcela vyloučit. Jde i o dataci vzniku, která je nejistá (r. 60 či cca 95).
Bárta
Mě nešlo ani tak první řadě o autorství Zjevení (i když rozbor jazykových prostředků ukazuje na dva různé autory – což někteří zastánci názoru, že autorem Zjevení je evangelista vysvětlují tím, že Jan byl ze Zjevení tak „zjevený“, že psal jinak.)
Hlavní problém v příspěvku páně Krejčího vidím v tom, že: „důvodem apoštola Jana k sepsání jeho evengelia byl úpadek a katastrofický stav ŘKC. “ To je nesmysl a anachronismus. Respektive nelze popřít, že by se řada textů Zjevení (specificky pak listy sedmi sborům) nedaly vztáhnout na různé nepravosti nejen v ŘKC ale i v jiných církvích. Nicméně DŮVODEM nebyly a samozřejmě ani být nemohly.
Karel Krejčí
Je prospěšné seznámit se, pokud nás to duchovně přitahuje, se studiemi Bible těch jednotlivců, jenž mají pro toto studium skutečné duchovní obdarování a vhled do celého Božího plánu. Apoštola Petra si Ježíš vyvolil právě při činnosti, kdy rozhazoval sítě, aby ulovil ryby. Byla to přesně situace, která odpovídala po jeho duchovní transformaci, že se stane rybářem lidí. Apoštola Jana si Ježíš vyvolil ke službě v situaci, kdy se svým otcem opravoval potrhané sítě. Byla to opět ta správná situace, kdy bylo zřejmé, že apoštol Jan bude napravovat všechno to, co se zvrhlo, vytratilo nebo pozbylo čistoty. Možná, že mezi různými událostmi shledáme nějaký časový rozpor, ale čas, tak jej vnímáme my, v Božím díle nehraje roli. Ostatně Bible sama na toto upozorňuje. Bůh si použil Jana ve Zjevení i v jeho evangeliu, aby nás včas varoval před důsledky špatného pochopení nebo zneužití evangelia.
Pane Bárta, já nejsem Váš nepřítel, na toho skutečného upozorňuje právě apoštol Jan ve Zjevení.
Olga Nedbalová
Manželova maminka má v kuchyni pověšený obrázek – do dřeva vyrytý žalm 147 „Svíce nohám mým je slovo tvé a světlo stezce mé.“ Já mám zase v peněžence schované různé úryvky z Bible, většinou jsem si je nechala, když jsme v kostele příslušnou část četli a mně je bylo líto vyhodit. Když jsem někdy mimo domov a nemám po ruce Bibli, tak se je předčítám, zvlášť když mi začne být úzko a mám pocit, že to nezvládnu. Každý rok si píši do diáře citát z Bible, vždy jen tak otevřu Bibli a poprosím Hospodina, ať mi verš ukáže. Letos mi tam vyšlo z Římanům 11:26-27
„Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Siónu vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost;
to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy.‘“
Přiznám se, že zatím moc nevím, co mi tím chce Hospodin říci, ale mám zkušenost, že časem se to vždy projeví.
Je zajímavé, že i my, evangelíci tíhneme k hmotným připomínkám Božího slova. Sice nemáme sošky svatých, ale alespoň úryvky z Písma si rádi připomeneme. Snad tedy nepácháme hřích modlářství.
K tomu, kdo je vlastně autorem Janova zjevení. Jan evangelista, jiný Jan, nebo dokonce to ani nebyl Jan? Věřím, že autoři, kteří psali všechny části Bible, byli inspirování Duchem Svatým. Z tohoto pohledu je mi asi jedno, kdo konkrétně danou část napsal. Důležité je, že Bible je živé slovo od Boha. Je svící nohám našim. Abychom netápali ve tmě.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, mně ten úryvek z Bible na dnešní rok vytáhli přátelé a poslali mi ho.
Je to tenhle:
Žalm 7, 2 – Hospodine, Bože můj, v tobě doufám, vysvoboď mne od všech protivníků mých.
Nevím ovšem, jaké poučení si z toho vzít, protože si myslím, že žádné protivníky nemám.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, mně se zdá, že jste v poslední době hodně duchovně vyrostla. Vnímám to jak z Vašich komentářů pod články tak i z Vašich vlastních textů. Například poslední Pastýř a král se mi moc líbil. Jenom jsem neměla čas a prostor reagovat. Je to u Vás velký posun proti minulosti, kdy jste hledala Boha především v různých filozofiích a tak trochu kulhal Váš osobní postoj křesťana. Nicméně mám zkušenost, že duchovní růst nás křesťanů se vůbec nelíbí našemu společnému nepříteli – Satanovi (obchází kolem nás jako lev řvoucí). V jaké podobě se na Vás chystá, to opravdu nevím, nejsem prorok, ale vím, že v pokud budete setrvávat v Ježíši, budete před útoky Satana chráněna. Je to takový paradox – vlažné křesťany nechává Satan na pokoji, ti ho nemohou ohrozit. Nemluvě o těch studených. Ale pokud člověk začne hořet pro Boží slovo, začíná přituhovat. Doufám, že jsem Vás nevystrašila. Máte totiž mocného spojence – Hospodina. A jistotu, že Ježíš Kristus je konečný vítěz nad vším zlem.
manhu
Ztotožňuji se s panem Bártou v pohledu na řkc.
Má osobní zkušenost je tato (popsáno velmi stručně):
Kdysi mi bylo dáno uvěřit v Ježíše Krista v maninském sboru ČCE. Jak ale čas šel, mnoho jsem poztrácel, mnoho si nechal ukrást. Stalo se tak, že cca před čtyřmi lety jsem byl vyšeptalý polostařík bez perspektivy, který možná projde do Božího království. Možná, možná. A pokud ano, tak jen pro nesmírné Boží milosrdenství. Pak jsem se dostal do kontaktu s katolickou komunitou Chemin Neuf. Pro mne to byl dar shůry. Po několika měsících jsem mohl v rámci duchovních cvičení znovu odevzdat svůj život Pánu Ježíši Kristu. Za to jsem nebeskému Otci nesmírně vděčný.
PS: Blahoslavení ti, kteří druhé obrácení nepotřebují.
Bárta
Děkuji,
ano, i já mám zkušenost s tím, co jsem si sám pro sebe (stejně jako Vy) nazval „druhým obrácením“.
U mně to bylo obrácení od „boha výkonu“ k Bohu – Otci milosrdenství.
Je to již řada let, byl jsem horlivý křesťan, vzorný otec rodiny, starší sboru a laický kazatel.
A v tom jsem na jedné „duchovní obnově“ zažil jako blesk z nebe Boží oslovení. Seděl jsem jak opařený a říkal jsem si – tak tohle mi musel říkat právě katolický kněz?
Olga Nedbalová
Krásné svědectví. Zřejmě je nejvíce důležité, aby ve středu sboru byl Ježíš.
Jiří Aron
Pane Bárto. Platí, že za těchto podmínek s Vámi už nechci dále diskutovat na téma učení Katechismu.
Ještě však k Vašemu hlavnímu tématu. Že jsem nezkušený v oblasti praxe a víry ŘKC. Tento postoj ke všem mým argumentům vyjadřujete od samého počátku naší diskuse zde. Naposledy, 7.1., jste tento verdikt použil celkem třikrát.
Nechtěl bych se vzdát předem. Pokusím se hájit, co se týče té své nezkušenosti.
Zde je stručný přehled. Narozen a pokřtěn v ŘKC jsem absolvoval od dětství všechny hodiny náboženství, první svaté přijímání a svátost biřmování, vše s kompletní katechetickou přípravou. Před třídou mě pan farář prohlásil za nadějného a mimořádně odměnil knihou. Ministrantem několik let a pozorným účastníkem tisíce až dvou mší a májových pobožností, dále mnoha zpovědí, poutí, křtů, pohřbů, svateb, primicí, slavností prvních svatých přijímání a dalších rituálů. Účastnil se i mnoha poměrně neformálních setkání, jako byly akce duchovní obnovy, koncerty, divadelní představení, pravidelné nácviky společného zpěvu a setkání mládeže – v mladém věku. K tomu poměrně nedávno mj. návštěvy manželských setkání, kompletní kurs Alfa, celodenní pobyt na KCHO v Brně. Plus celý život trvalý, neustálý osobní kontakt, rozhovory, pozorování, četba všemožných knih, periodik vč. vlastního výtisku Katechismu v knihovně.
A na závěr 2 důležité otázky pro mne, k pochopení.
1/Píšete, že se v této diskuzi se u Vás nejedná o nadřazenost Vašich vůči mým zkušenostem. Což je druh pýchy. Jak to tedy mám chápat, jedná se o něco zásadně jiného? Možná si jen špatně si vykládám Vaše slova o mé nezkušenosti.
2/ Můžete mi, podobně jako já Vám, jen v bodech, konkrétně, shrnout Vaše osobní zkušenosti s učením a praxí víry ŘKC, vč. vzdělání v této oblasti?
Děkuji Vám předem. Za věcný příspěvek do diskuse. K tématu.
Olga Nedbalová
Dobrý den, pane Arone, nevím, jestli Vám pan Bárta ještě odpoví, ale ráda bych se Vás na něco zeptala. Tímto se předem omlouvám, že jsem se vetřela do diskuse. Zaujalo mě vyjádření pana Bárty, že se obrátil od boha výkonu k Bohu otci milosrdenství. Jakoby existovala více různých bohů ve vnímání jednotlivých denominací. Zkusila jsem nad tím přemýšlet. „Bože, tak kdo vlastně jsi?“ Přišla mi na mysl odpověď: „Jsem Ten, který Jsem. Jsem tvůj Stvořitel.“ Tak jsem se zkusila zase znovu zamyslet, v tomto případě, jak bych Boha nazvala, kdybych směla použít jen jednu charakteristiku. Přišlo mi na mysl – všemohoucí. Snad to zahrnuje všechny ostatní charakteristiky – milosrdný, spravedlivý ve svém hněvu, odpouštějící. V každém případě jsem dospěla k závěru, že zužovat Boží charakteristiku může být někdy ošemetné. A upínat se pouze k jedné Boží vlastnosti také. Navíc, Bůh stvořil nás, ne my Jeho. Nevím, zda lze pochopit Boha podle jednání lidí. Ano, byli jsme stvořeni k obrazu Božímu, ale co když už některé naše charakteristiky jsou narušeny Satanem. Naše pojetí spravedlnosti tedy zřejmě neodpovídá Božímu pojetí spravedlnosti. Zajímá mě Váš názor na tuto otázku – jaký je tedy vlastně Bůh? Tím, že jste duchovně daleko přede mnou, mám pocit, že máte lepší duchovní vhled na tyto záležitosti. Děkuji.
Bárta
Milá paní Nedbalová, zajisté se pokusím Vám odpovědět.
Dnes byl svátek Ježíšova křtu – a my jsme slyšeli v kostele úžasné kázání, které dobře vystihuje podstatu toho, na co se ptáte. Pán Ježíš, poté, co byl od Jana pokřtěn uslyšel ona známá slova: „Ty jsi můj milovaný Syn“. Potřeboval to slyšet? Z „metafyzického“ hlediska asi ne – jistě si byl vědom svojí Božské podstaty. Zároveň ale žil v lidském těle a byl před ním náročný úkol. Každý člověk potřebuje v životě zaslechnout toto ujištění – Jsi Boží dcera, Boží syn, Boží milované dítě….
Vzápětí byl Pán Ježíš na poušti pokoušen Satanem. To pokušení bylo zvláštní – nešlo o to, aby „okusil zakázané ovoce“, užil si nějakých světských radovánek, nebo něco podobného – co si my obvykle pod pojmem pokušení představujeme. Šlo o to, narušit Ježíšovu identitu jako Syna Božího. Buď, aby o ní začal pochybovat, nebo aby ji zneužil – ale především, aby udělal něco, čím by ji dokázal. „Jsi-li Syn Boží udělej…..“.
A to je moje zkušenost o které jsem výše mluvil. V mládí jsem prožil obrácení a odevzdal svůj život Pánu Ježíši. Jenže prostředí, ve kterém jsem žil, bylo pod velkým tlakem na to, aby člověk svým životem – tedy nějakými konkrétnímu skutky, způsobem chování, smýšlení, službou a zapojením ve společenství, svědectvím světu, atd… dokazoval, že je skutečně Boží Syn.
Ano, měl jsem „jistotu spasení“ a vztah s Pánem, ale čím dále více jsem cítil, že ten, kterému ze všech sil sloužím, je oním „bohem Výkonu“ s malým „b“ ale o to větším „V“. Že je to „bůh“ kterému musím stále něco dokazovat – takže vlastně modla.
A právě v té situaci mě zastihlo ono slovo o Bohu, Otci milosrdenství. Vlastně to bylo obyčejné kázání, které jsme slyšeli mnohokrát pod názvem „o marnotratném synu“. Vždycky ale s důrazem na toho nezdárného syna, na to jak špatně dopadl, když od Otce odešel, a na pokání, které je nezbytné pro přijetí milosrdenství. To je samozřejmě v pořádku – ale ona je tu ještě právě ta druhá strana příběhu: Milující Otec, který s otevřenou náručí čeká na všechny svoje syny – nejen na ty marnotratné. Otec, který nás přijímá takové jací jsme. Nemusíme být těmi ztracenými (já jsem se s tím nikdy nemohl zcela ztotožnit) – aby nás mohl přijmout, ani nemusíme, jako ten starší syn, urputně pracovat na Otcově „dvorečku“ a odpírat si veškeré potěšení. Nemusíme podávat žádné výkony v kladném ani záporném slova smyslu – stačí žít! Nemusíme Bohu, ani sobě, ani svému okolí, nic dokazovat. Jsme Boží děti – i když nemáme odvahu „skočit z věže chrámu“, neumíme „nasytit sebe a celý svět“ ani naše slovo nemá významnější vliv. Jsme Boží děti ne pro naše výkony, ale z jeho milosti! A to je pro mě velice osvobozující poznání.
Jiří Aron
Dobrý den paní Nedbalová, věřím ve všechny výroky, které Bůh zjevil v Písmu o sobě. Takže se úplně shodujeme. On je současně Bohem milosrdenství, Stvořitelem, všemohoucím, spravedlivým, hněvajícím se; odpouštějící těm, kdo uvěří v jeho Syna.
Také mi přijde, že v různých denominacích se projevují různé důrazy. Máte pravdu, že je ošemetné se upínat jen k jedné vlastnosti, např. jen k lásce – přestože je to nádherná vlastnost. Bůh je současně svatý a nemůže si protiřečit. Znám řadu lidí, kteří neustále mluví o Boží lásce a milosrdenství, ale nikdy nezmínili svou vděčnost za to, že Kristus umřel za jejich hříchy, ani když se na toto téma zavede přímá řeč.
Proto musel Otec poslat Syna na kříž, neexistovalo a neexistuje žádné jiné řešení, aby mohli lidé lásku svatého a spravedlivého Boha zakusit, tedy mít odpuštěné hříchy, spásu. Naše pojetí spravedlnosti je takové, že máme snahu si Boží lásku a spravedlnost sami zasloužit. Musíme uznat, že na Boží spravedlnost nedosáhneme, jak jsme narušeni hříchem. Problém našeho srdce není v Satanu, ale v nás samotných, Satan naši narušenost jen využívá.
Jaký je vlastně Bůh. Když Filip (J 14) řekl Kristu, aby ukázal učedníkům Otce, že víc nepotřebují, dostal od Něj odpověď, že kdo vidí Krista, vidí Otce. Kristus je v Otci a Otec je v Kristu. S tím souvisí další výroky zaznamenané Janem. Kdo nenávidí, nemiluje, nemá v úctě, nezná, popírá Krista, ten nenávidí, nemiluje, nemá v úctě, nezná a popírá Otce Boha.
Omlouvám se za stručnost, můžeme pokračovat podle toho, co napíšete.
Bárta
Vážený pane Arone, chtěl bych Vás ujistit o tom, že nemám skutečně žádnou potřebu projevovat nadřazenost či něco podobného vůči Vám, ani komukoliv jinému. Již jsem psal, že kdyby toto nebyla veřejně přístupná diskuse, tak bych se do toho nemotal. Mám však (možná naivní) potřebu, některá nepřesná, nebo zavádějící vyjádření, poněkud korigovat – nebo alespoň nabídnout alternativní pohled.
Děkuji Vám a velmi si vážím toho, že jste otevřeně představil svoji formaci a zkušenosti vzhledem k ŘKC. Zároveň se ale přiznám, že jsem tím poněkud zmaten, neboť v tom případě řadě Vašich názorů nerozumím.
Není zde prostor ani čas rozebírat to podrobně – pokud jste ale prošel katechezí v ŘKC, pak jste pravděpodobně byl seznámen s takovými skutečnostmi, jako je otázka Večeře Páně, (sv.. přijímání), obsahu a smyslu mše, nebo Vámi opakovaně zmiňované „neomylnosti papeže“.
Pokud jste byl ministrantem, tak snad chápete smysl bohoslužebného oblečení, předmětů (svíčky, varhany a další….) Jistě jste měl možnost osobně zjistit, že toto není žádným předmětem uctívání či klanění – ale pouze oblečení, nádobí, světlo, hudba….
Stejně tak, pokud se účastníte kurzů Alfa, nebo Manželských setkání – tak víte, že se jedná o ekumenické aktivity, a pokud v jejich rámci fungují katoličtí kněží, tak si tam všichni tykají a oslovují se křestním jménem – žádné uctívání nebo vyvyšování kněží, celibátu atd…
Tedy tento obraz katolické církve jsem chtěl svými příspěvky připomenout – a opakovaně jsem zdůrazňoval, že ŘKC není monolit, a člověk, který se k této církvi hlásí, nebo konvertuje – nepřichází o svoji identitu, biblickou víru ani vztah s Pánem Ježíšem. Naopak může přijmout povzbuzení a prohloubení svého života víry o nové rozměry spirituality a pohledy na Písmo.
Pokud se týká mojí osobní zkušenosti a vztahu k ŘKC, tak si dovolím napsat Vám to soukromě na Váš email z G6. Na tomto fóru bych se nerad příliš „odkopal“ a chtěl bych si zachovat svobodu k vyjadřování svých názorů bez toho, aby je někdo z účastníků této diskuse filtroval přes moji osobu.
Olga Nedbalová
Pane Bárto, omlouvám se, že odpovídám pod odkazem pro pana Arone, ale pod Vašim komentářem určeným pro mě mi nejde již odpovědět. Myslím, že Bůh je skutečně hlavně svrchovaný. Pak je zde druhá věc – a to náš osobní vztah s Ježíšem. A tam skutečně máme každý úplně jiné prožitky a je to v pořádku. Neexistuje šablona, která by určila, jak přesně má osobní vztah věřícího s Ježíšem vypadat. Já jsem pochopila, jak to se mnou Ježíš vlastně myslí, na Štědrý den v roce 2015. V tu dobu jsem měla moc starostí – manželova maminka (1933) zlomený krček, moje maminka (1930) Alzheimer, do toho 3 děti, nejmenší dcera měla teprve 5 let. Moje maminka mě měla pozdě a já svou nejmladší dceru taky. Takže – nemocnice, psychiatrická, normální, LDN, do toho logopedie, ZUŠky dětí, třídní schůzky, besídky….Na Štědrý den jsem seděla u stromečku, úplně psychicky a fyzicky vyčerpaná. Jenom jsem si říkala – musíš se usmívat, ať dětem nezkazíš Vánoce. A najednou jsem ucítila pevné objetí. Pocítila jsem obrovský příliv energie, lásky. Otočila jsem se, kdo mě to vlastně objímá, že by si manžel přisedl za mnou.? Nikde nikdo. A od té doby vím, co mi osobně Ježíš řekl. Ať je před tebou sebevyšší hora, sebehlubší údolí, budu s tebou. Budu tě na tvé cestě posilovat. Se mnou nebudeš mít nedostatku sil, lásky, pochopení jak pro tebe, tak i pro ty druhé. Budu ti nápomocen. A já od té doby zbožňuji píseň: Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš chci vzít, ty víš líp jak já, co mi prospívá, co přebývá a schází. Z tvé ruky Pane můj, co dáváš chci vzít, ty líp jak víš, co vede k tobě blíž, Aleluja. Stůj při mně když se zdá, že krátí se den, ty víš líp než já, kdy se rozdnívá, kdy přijít má tvé ráno. Stůj při mně když se zdá, že krátí se den, a půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou. Aleluja.
Jiří Aron
Pane Bárto,
Ano, právě proto, že jsem prošel katechezí v ŘKC a mám navíc dlouholeté i čerstvé zkušenosti z první ruky, jsem to napsal tak, jak jsem napsal. A proto jsem se zastal myšlenky paní Klingerové ohledně polygamie. Jinými slovy, když sám Pán Ježíš Kristus a jeho dokonalé dílo na kříži nestačí, pak jsou potřeba přidat další ženichové.
K rozdílným pohledům např. ohledně neomylnosti papeže, zda či není Katechismus normou víry pro členy RKC, se už prosím nevracejme. Protože Vy diskusi převádíte jinam. A to z výkladu textů samotných na Vaše zkušenosti, např. že členové ŘKC kněžím tykají a říkají jim křestním jménem, že celibát a kněze nikdo neuctívá atd. atd. Takto se nikdy nikam neposuneme.
Nevím, nakolik Váš slíbený email (zatím nedorazil). Je totázkou, zda a nakolik zkušenost člověka zvenčí ŘKC bude relevantní ohledně tématu učení Katechismu versus Bible. Pokud budete chtít vést diskusi na toto klíčové téma bez povyšování své zkušenosti nad mou zkušenost a poznání, bez poučování, můžeme.
Jsem rád, že píšete, že necítíte potřebu projevovat nadřazenost. Přesto velmi často používáte takové obraty, které nejsou s tímto výrokem v souladu. Naposledy například: „…zřejmě nemáte s daným tématem mnoho zkušeností.“ „Pokud někdo nemá osobní zkušenost s tím, co ten či onen termín znamená…“ „Stačilo by zvednout telefon a zeptat se někoho, kdo má s vařením zkušenost…“
Připomínám Vám to proto, že je pravděpodobné, že si to neuvědomujete…
Bárta
Vážený pane Arone,
omlouvám se Vám za svoje výroky, ve kterých jsem se domníval, že nemáte zkušenosti s ŘKC.
Psal jsem je před tím, než jsem se z Vašeho příspěvku dozvěděl, že tomu tak není.
Nerozumím ale tomu, co míníte oním „převáděním“ diskuse jinam. Mám za to, že se úpěnlivě držím tématu. Přičemž osobní zkušenost každého člověka považuji za klíčovou pro pochopení daného tématu. Rozumím tomu, že my dva jsme jakési „protipoly“. Vy jste evangelikál se zkušeností s ŘKC, já římský katolík s dlouhodobou zkušeností v evangelikálním prostředím. Pokud tedy některá moje vyjádření na Vás působila jako povyšování, tak se za to omlouvám – vycházelo to z mého (mylného) dojmu, jelikož jsem o Vaší zkušenosti s ŘKC nevěděl.
Přesto ale zůstávám poněkud zmaten, neboť to, jak se o konkrétních věcech v katolické církvi vyjadřujete, je v rozporu s tím, jak život této církve vnímám já – a to nejen na praktické rovině, ale právě v i přístupu ke katechezi a duchovní formaci.
Olga Nedbalová
Dovolím si přidat malou úvahu k zamyšlení. Není zkušenost pana Bárty a pana manhu také potvrzením toho, že u nich bylo dobře zaséváno? Celý život načerpávaly víru. Ale tou pravidelností a zvykem se z toho stala samozřejmost a následně únavná rutina. Najednou přijde kněz ŘKC a ukážeme jim Boží milost. Trochu mi to přijde jako situace ze života. Píšete projekt, strávíte nad ním mnoho času. Procházíte stovky dokumentů, načítáte studie, vytváříte vlastní průzkum. Projekt se vám podaří dotáhnout do úspěšného konce. Pak přijde kolega, udělá si PW prezentaci vašeho projektu, odprezentuje a je za hvězdu on. Lidově řečeno – slízne smetanu. Tak i možná naše protestantské církve, zvláště některé, trochu nuda, kázeň, čtení bible. A najednou jako blesk z čistého nebe nám zjeví katolický kněz vlastně tu skutečnou pravdu o Bohu? Je pravda, že mám se mi z katolické církve nejlépe mluví s jednou sestrou v Kristu, která duchovní obnovy také absolvuje. Jednou se v našem kostele přes velikonoční svátky účastnila Večeře Páně a velmi ji to oslovilo. Možná nás spíše dokáže zaujmout něco, co se vymyká naší běžné zkušenosti víry.
Karel Krejčí
Paní Nebalová, velice dobré. To, čím se necháváme zlákat je právě naše tělesnost. Potřebujeme mít vjemy. Právě to je příčinou, proč je tolik různých církví a představ o – jediném Bohu.
Olga Nedbalová
Ano, pane Krejčí. Já přemýšlím, zda já osobně musím přesně vědět, jaký Bůh je. Snad proto jsem dostala odpověď – Jsem ten, který jsem. Přiznám se, že mi kupodivu tato odpověď přišla úplně dostačující. Spíše asi potřebuji vědět, jaká jsem doopravdy já. Bez růžových brýlí, které si někdy nasazuji. Jsem skutečně na té správné Boží stezce? Nenechávám se smýkat spíše svými představami a přáními (tedy tělesností) než skutečným slovem Božím? V poslední době pociťuji zvláštní klid a pokoj. To cítím i teď, když píšu tyto řádky. Dospěla jsem k bodu, kdy jsem si uvědomila, že já vlastně nepotřebuji úplně dopodrobna znát, kterou stezkou mě Bůh povede. Důležitější je pro mě, že na té stezce bude se mnou. A díky Kristově dokonalé oběti jsem v bezpečí i před útoky Satana. Tedy, pokud se Kristu nevzdálím. Kristus nikdy nespekuloval, nesnažil se Satana obelstít. Ani my nemusíme nikterak „chytračit“, abychom Satana přelstili. Stačí nám Kristova pravda. A Boží svrchovanost. Je to hodně jednoduché. A v jednoduchosti je síla.
Eva Hájková
Já to beru, tak, že Boží slovo je dvojsečný meč, který proniká až na hranici duše a ducha, jak se píše v listu Židům. Prudce zasahuje.
Jednou jsem slyšela takovouhle větu (a vůbec ne od křesťana) : Pravda je to, co námi otřásá.
Proto nás může zasáhnout jenom občas. Kdyby nás meč Božího slova zasahoval neustále, třeba několikrát denně, tak bychom to nesnesli. Buď bychom otupěli nebo bychom to nepřežili.
Olga Nedbalová
Já jsem si vzpomněla na Komenského Hlubinu bezpečnosti.
„Člověk, který oddaný Bohu tedy nedůvěřuje sobě samému, svému rozumu, svým schopnostem, lidské pomoci ani žádnému jinému stvoření. Vždy vzhlíží k Bohu, vždy sténá, vždy na něho vzpomíná, vždy se mu odevzdává a svěřuje. Blaze tomu, kdo tak jedná Jak může padnout a zabloudit ten, kdo má nejmoudřejšího za rádce, nejsvědomitějšího za vůdce, nejmilosrdnějšího za pomocníka, nejsilnějšího za ochránce svých činů, slov, myšlení i celého života?“
Hodně mě tato myšlenka přitahuje – spoléhat se na Hospodina a na Pana Ježíše Krista (Spasitele a Vykupitele světa).
Eva Hájková
Mně se tuhle líbil citát, jehož původcem je prý papež František: „Následovat Ježíše neznamená držet se zdvořilostního protokolu, nýbrž exodus, který je třeba žít.“
Olga Nedbalová
Nevím, v jakém smyslu je to myšleno 🙂 Zdvořilostní protokol většinou dodržujeme vůči ostatním lidem. Snad něco na způsob – kázat pravdu vhod či nevhod? A vůči komu nedodržovat ten zdvořilostní protokol? Vůči ostatním bratrům a sestrám ve víře nebo vůči široké veřejnosti? Jsem z toho trochu zmatená, možná je to citát vytržený z širšího kontextu a já ho neumím správně pochopit. Co se týče angažovanosti církve v politice – z těchto diskusí mě vždy začne bolet hlava, to skutečně není vůbec moje parketa.
Jiří Aron
Panu Bártovi z 11. ledna. Odpovídám zde, protože už není odkaz na odpověď a nechci dávat další vzkaz úplně dolů, aby to nečetli všichni.
Těší mě, že píšete, že se omlouváte za ty výroky. Bylo to pro mne nepříjemné pořád dokola číst, že nemám zkušenosti z ŘKC. Vaši omluvu samozřejmě přijímám.
Ještě bych chtěl upozornit na jednu zásadní věc. I když by třeba platilo, že byste měl více zkušeností s ŘKC Vy (u mne je to už víc než 50 let, kam mi paměť sahá), ještě by to vůbec nemuselo znamenat, že byste měl pravdu Vy a já že bych k tématu neměl mít co říci. Více zkušeností nemusí nutně znamenat pravdivý pohled a už vůbec by to neměl být ten hlavní argument, kterým umlčíme protivníka.
Vybavil jsem si, jak jsme se kdysi na střední bavili citováním výroku „“Kdo je tu nejstarší? Kdo je tu nejstarší?“ křičel prý jedenasedmdesátiletý Strauss a tloukl o stůl svým občanským průkazem“ v situacích, kdy někdo chtěl machrovat nad spolužáky svým věkem či zkušenostmi.
A ano, převáděl jste řeč jinam. Např. jste opakovaně tvrdil, že K. „není žádnou normou“. k tomu jsem Vám opakovaně oponoval dvěma jasnými výroky papeže z předmluvy Katechismu, že „K. bezpečnou normou ve vyučování víře“ je. Řekl to papež, jasně a dokonce v obou předmluvách A Vy jste mi na to napsal, že nemám zkušenosti a zavedl řeč jinam. Uvádím jen jeden za všechny, těch případů je celá řada.
Proto raději další diskusi po emailu, ať to tu už dál nezaplevelujeme.
Olga Nedbalová
Omlouvám se: načerpávali (oni), je pravda, že se mi z katolické církve nejlépe mluví……
Olga Nedbalová
A abych věci uvedla na pravou míru, jak by dopadlo, kdybych si projekt prezentovala sama? Vstoupila bych do sálu, i když jsem malé, drobné postavy, na veřejnosti se dokáži ještě více smrsknout. Oči vpíchnu do země, kde ponejvíce spatřuji zajímavé věci. Při pokládání materiálů na stůl se mi podaří všechno rozsypat. Dále se pokusím zprovoznit prezentaci. Počítač má jiný systém, než jsem zvyklá. Tak po deseti minutách se zvedne milosrdný samaritán z první řady a pomůže mi. Pustím svou prezentaci. Ze studia VŠ jsem si zapamatovala, že seminární, diplomové a vůbec všechny SERIÓZNÍ vědecké práce NEJSOU barevný trhací kalendář. Vyberu si co nejjednodušší šablonu a použiji normu ČSN 01 6910:2007 (tu si pamatuji). Tabulky mám černobílé, vrchol grafiky je použití dvojité čáry při odtržení proměnných. V grafech (bohužel) musím použít barvy. Bez nich by to nedávalo smysl. Prezentaci tichým hlasem odmumlám. Do řad posluchačů se raději moc nedívám. Protože se mi nechce nasazovat brýle na dálku, naštěstí do zadních řad ani nevidím. Prozřetelní posluchači, kteří se usadili vzadu, buď spí, svačí, brouzdají na mobilu nebo si kreslí motýlky do poznámkového bloku. Nešťastníci v předních řadách dle jejich naturelu napodobují kolegy ze zadních řad, nebo ti, kterým maminka říkala, že v divadle se sedí a nevyrušuje, předstírají zdvořilý zájem. Když už se mimořádně na ně podívám, pokyvují hlavami. V duchu si říkají – proboha, co je to za osobu? Kde tento přírodní úkaz vyhrabali? Díky Bohu, že mám šikovného kolegu, který může prezentování převzít za mě. Určitě neslízne smetanu za mě, ale díky svým schopnostem dokáže smysluplně „prodat“ mé dílo.
Olga Nedbalová
A můj poslední příspěvek do diskuse. Bůh je skutečně SVRCHOVANÝ. On stvořil nás, proto se varujme, abychom si my sami tvořili své vlastní představy Boha. Milosrdný Otec (hodný tatínek, má mě rád, ať provedu cokoliv a neustále mi bude odpouštět a co se mi nepodaří teď, spraví po mé smrti), Spravedlivý Soudce (hlavně k mému bližnímu, mě tedy bude soudit spíše jako ten hodný tatínek) a tak dále a tak dále. Bože, kolik nedokonalých představ o Tvé podstatě se už lidem podařilo vytvořit. A pořád s tím nechtějí přestat. Plácají své bůžky a plácají. Cítím hořkost, jsem celý život „pilný“ křesťan, vzorný syn. Tu se vrátí můj nezdárný bratr. Doposud se jen válel ve špíně, užíval si. A co se stane? Místo toho, aby ho otec káral a mě dával za příklad, otec ho objímá. NESPRAVEDLIVÉ. A co na to říká Bible – živé slovo od Boha?
„On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘
I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘
On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Nikde tedy není řečeno, že snad Bůh má raději marnotratného syna než toho vzorného. To, že jsme spaseni jen milosti Boží a ne z našich zásluh už snad dostatečně zdůraznil Luther. Že to teď objevuje katolická církev je tedy dobře, snad objeví i další pravdy z Písma.
Eva Hájková
Ano, nemáme si vytvářet žádné představy Boha. Můžeme se o to snažit. Ale tím, jak o Bohu mluvíme a jak jednáme, vytváříme představy o Bohu v mysli jiných lidí. Nebo spíš o tom, jak si Boha představujeme. Představy o představách. Protože člověk je, co se týče vytváření představ, nenapravitelný.
Olga Nedbalová
Ano, stalo se mi, že jsem si začala Boha představovat tak, aby se to hodilo mně. Třeba jak Spravedlivý Soudce zasáhne bezbožníky, kteří mi ztěžují život. Otevřela jsem si Bibli. Čekala jsem ideálně nějaký příhodný žalm, třeba že budu tančit na hrobech svých protivníků. A co mi Bůh ukázal – třeba něco z Jeremjáše. No, nic hezkého mi neřekl a moc mě nepochválil. A tak jsem častěji a častěji otevírala Bibli. A poznávala Boží vůli. Někdy mi to bylo vhod (třeba úryvek, jak vytahují učedníci plnou síť ryb), jindy jsem jenom zírala na kříž a prázdný hrob. Pak jsem ale pochopila, že vlastně v tom kříži a prázdném hrobě je velmi radostná zpráva. O mém Vykupiteli. Někdy věci, které nám přijdou obtížné a nepochopitelné, nám nejvíce pomůžou. Těžký životní úkol nám pomůže rychleji růst. Před úkoly nám nepomůže utíkat, i když je možná nechápeme, zdají se nám těžké. Zase si, Pane, mám dávat na záda kříž? Ale mně se moc nechce. Nechce se mi jít do té tmy a ještě se sebou vléct zátěž v podobě maminek, dětí, všech co mě nejvíce potřebují. A co mi Ježíš řekne – neboj se žádná tma není tak temná, abych ji neprosvítil. A na záda ti naložím jen tolik, kolik uneseš. Děj se podle tvé vůle, Pane. Amen.
Eva Hájková
Mně zas Bůh občas ukazuje, že moc mluvím. I když jde jen o „mluvení“ na internetu. Tak vždycky poznám, že se mám na čas odmlčet. Jenže to, bohužel, obvykle vydržím jen krátkou dobu.
Olga Nedbalová
Pro pana Arona, moc děkuji. Vaše odpověď je sice stručná, ale vyčerpávající. Co někteří začátečníci ve víře musí opisovat dlouhými odstavci, umí pokročilí křesťané říci stručně, jasně a výstižně.
Olga Nedbalová
Také se nad tím přemýšlela, proč mám potřebu neustále psát zde komentáře. A myslím, že to souvisí s ověřováním si svého osobního vztahu k Ježíši. Vítám příležitost si zde korigovat své názory a moc mi pomohl pan Aron s tím, že Boha vlastně najdeme v Ježíši Kristu (Jan 14). Sice jsem ten oddíl četla už tolikrát, a přece jsem si toho nevšimla. Myslím, že i proto je dobré sdílení ve víře. Bez povyšování a s trpělivostí k těm, kdo na své cestě za Ježíšem nejsou ještě tak daleko. Věřící svou víru čerpá ze života v církvi (sboru), z Písma, z osobního vztahu s Ježíšem. Ne vždy se nám daří rovnoměrně čerpat ze všech zdrojů. Někdy to chce trpělivost, vydržet, až mi to „dojde“. Jednou z Božích vlastností je naštěstí i trpělivost. Ježíš je přesně takový vůdce svého stáda – trpělivý, spravedlivý, zachraňuje ztracené ovečky, kterých by si nikdo jiný ani nevšiml. Přitom ale má všechny stejně rád, jen ty pokročilé ovečky si musí postupně zvykat, že se jim nebude dávat již tolik pozornosti. Vždyť ve své víře dospívají. Už nejsou děti, kterým teče mléko po bradě. Ale stále platí, že Ježíš má rád všechny stejně a nedělá rozdílu.
Jiří Aron
Děkuji, paní Nedbalová, těší mě, že Vám moje výklady pomáhají ve víře. Také je krásná celá 1. kp Koloským, např. 15. verš, kde je o Kristu napsáno, je obrazem neviditelného Boha. MacDonald k tomuto verši píše, že může mít dva významy. 1/ Pán Ježíš nás uschopňuje vidět, jaký je Bůh, neviditelný Bůh se zviditelnil lidským očím; 2/ „zastupitel“ tj. Bůh poslal Adama, ten zklamal, Bůh pak poslal na svět jako Zástupce svého Syna, aby se staral o jeho zájmy a zjevoval člověku jeho milující srdce. Nádherné je nad tím rozjímat.
Vidíte, každý máme někoho, koho Bůh vede ve víře a u koho se učíme. U mne je to v poslední době kromě stálice MacDonalda i bratr W. Hendrichsen. Studuji teď jeho nádherný, víru budující komentář ke Zjevení. Snad Bůh dá, že kniha brzy vyjde i česky.
Vzpomněl jsem si ještě na Ef 4, 15-16. Píše se tam, že Kristus je hlavou církve a z něj roste celé tělo a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.
Olga Nedbalová
Děkuji, pane Arone, a přečtu si výše zmíněné verše i komentář k nim v MacDonaldovi. Efezským teď čteme na biblických hodinách. A Ef 4, 1-6, nádherné verše a hodně příhodné k rozpravě, jaká vlastně církev má být:
1Jako vězeň v Pánu vás tedy prosím, abyste svým životem dělali čest tomu povolání, které jste přijali. 2Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce 3a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. 4Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, 5jeden Pán, jedna víra, jeden křest, 6jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech.
Eva Hájková
Paní Nedbalové – o tom exodu. Rozumím, že potřebujete znát souvislosti. Můžete si je přečíst zde: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=26988
Když se člověku nějaký text (nebo věta líbí), může to znamenat, že v něm vidí něco, co tam třeba ani není. Proto posuďte sama, co to řekne vám. Ten „odchod“ zkrátka nemusí mít význam geografický. Vydat se na cestu v tomto případě nemusí znamenat odejít někam daleko. Já sama ten exodus vnímám jako odchod z území jistoty do míst, kde není čeho se přidržet (to je patrně význam onoho „zdvořilostního protokolu“).
Olga Nedbalová
Přečetla jsem si a zaujalo mě toto vyjádření:
„Papež František přirovnal jejich postoj k pokušení toho, kdo je věřící už dlouho. Dokáže víru obšírně rozebírat, jako věc již známou, ale osobně se pro Pána nenasazuje. Mluvíme, ale nemodlíme se. Hořekujeme, ale nečiníme dobro. Mudrcové naopak mluví málo a putují mnoho.“
V tomto kontextu to již chápu. Abychom nebyli jako farizejové. Sice dokonale znající Písmo, ale bez povšimnutí obcházející kolem zraněného poutníka. Písmo měli načtené, ale v srdci se jim neusadilo.
Jiří Aron
Ano, načtené bylo Písmo a neusadilo se. I kvůli omezením kovidu hladových výrazně přibylo, nesměli na pole.
Třeba jen trochu omezit vlastní luxus. Vyměnit bydlení v paláci za standardní, namísto vlastní flotily vozidel si půjčovat (obrněné) auto v zemi návštěvy. Navrhnout prodat vatikánské sbírky odhadem 300 miliard Kč , nařídit nekupovat už nikdy žádné další nadbytečnosti, jako byly ty luxusní londýnské nemovitosti, vede to k úplatkům a ne všechny se vždy odhalí, aspoň zde na zemi.
Není to přece nezbytné, aby jeden, dva či deset řeholníků muselo bydlet v drahých palácích v centrech měst. Bylo by to svědectvím pro svět: církev se odstěhuje ke zraněným poutníkům.
„…dát se do pohybu, pohnout se místa a mít odvahu riskovat“. A “ Evangelium se uskutečňuje tehdy, když cesta života dospěje k daru. Darovat nezištně, pro Pána“
Anebo to nechat tak, pak ale nekázat druhým to, co sám udělat nehodlám.
Olga Nedbalová
Po delší době mi to došlo. Já už nemusím plácat své nedokonalé představy Boha (příspěvek z 11. 1., 6:07). Mohu odhodit lopatičku, kyblík a bůžky klidně rozšlapat. Půjde to rychle – jsou z písku. Našla jsem dokonalou podobu Boha – Ježíše Krista. DĚKUJI, pane Arone.
Bárta
Vážený pane Arone,
nevím, proč mi nevěříte, že nemám potřebu ani chuť se s Vámi přetlačovat, co se zkušeností, věku či čehokoliv dalšího týká. Ani se nepotřebuji nad kýmkoliv povyšovat, ani nikoho přesvědčovat o svojí pravdě. Znovu opakuji, že kdyby toto nebyla veřejně přístupná diskuse, tak bych se do toho nemotal – ale mám jedinou potřebu (možná naivní) v této diskusi prezentovat názor, že ŘKC není monolit, existuje řada přístupů a spiritualit. Neberu Vám Vaše názory a zkušenosti – jenom se snažím ukázat, že to může být i jinak.
Přemýšlel jsem o tom, proč Vám připadá, že převádím řeč jinam – a zdá se mi (i na základě posledního odstavce z Vaší předchozí odpovědi) že to nedorozumění spočívá v rozdílném chápání slova „NORMA“. Proto se k tomu ještě jednou vrátím: Zdá se, že vy toto slovo vykládáte ve smyslu „závazný předpis“ – zatím co já ho chápu jako „vodítko nebo pomůcku“. Už jsem se to snažil vysvětlit „polopaticky“ na příkladu kuchařky. To je také určitá norma. Ale záleží na tom kdo, jak a s jakým přístupem podle ní vaří. Jeden může vyrobit skvělé jídlo, někdo jiný podle téže normy úplný blaf. Vzpomínám na to, jak jsem (v dobách dávno minulých) míval na vojně službu dozorčího kuchyně. Přijeli „mazáci“ z dovolenky na Slovensku a přivezli si sýr Brynzu – a chtěli, abychom uvařili brynzové halušky. Jenže nic takového ve vojenských předpisech nebylo, a bylo třeba podle něčeho nafasovat materiál – tak jsme uvařili halušky podle normy na šunkofleky. Celá rota si skvěle pochutnala!
Takto tedy já rozumím pojmu „bezpečná norma“. Omlouvám se, ale zamýšlený e-mail ode mne už nepřijde. Myslím, že my dva jsme si svoje postoje již ujasnili dostatečně. Děkuji.
Eva Hájková
Tak pan Bárta už si zřejmě ujasnil, že je katolík a že druzí se katolíky nestanou. A tím to hasne.
Bárta
Paní Hájková, prosím, můžete nějak upřesnit, co jste touto větou myslela? Já si nic ujasňovat nepotřebuji.
A že se druzí katolíky nestanou? Vždyť tato diskuse se rozvinula právě u článku o tom, jak významný evangelikál konvertoval. Nicméně já bych byl poslední, kdo by něco takového chtěl hodnotit. To je osobní věc každého člověka. Jediné, co jsem si přál v této diskusi sdělit bylo, že tyto „žabo – myší“ spory jsou zbytečné. Jak evangelikalismus tak i katolicismus nejsou monolity – zahrnují v sobě řadu různých teologických pohledů a spiritualit. A je na každém, aby se vydal směrem, který vnímá jako svoji cestu k Bohu.
Eva Hájková
Apoštol Pavel by se zeptal: Což je Kristus rozdělen?
Jistěže není. Dokonce ani nepatří pouze křesťanům.
Eva Hájková
Chápu. Vy si nepotřebujete nic ujasňovat, pane Bárto, jenom si musíte ujasnit své postoje s panem Aronem, jak jste napsal výše.
Já si však musím ujasňovat spoustu věcí. A mám to dost těžké. Kdybych byla nějakou církev zdědila, třeba po rodičích, tak se tam držím. Ale já jsem nezdědila nic.
Na shledanou.