Hana Pinknerová: Věčnost katedrál

Některé věci v životě považuju za stálé a nepohnutelné. Třeba katedrály. Nikdy bych si nedovedla představit, že středověká katedrála může shořet v jednadvacátém století. Někdy za středověkých válek? Ano, to klidně, jak by to byli tehdy hasili? Později po bombardování za některé světové války? Ano, samozřejmě, takové věci se za války stávají. Ale dnes?

Všechna ta bezpečnostní opatření, protipožární předpisy, dokonalé vybavení hasičských sborů – to přece musí skýtat dosti pevnou záruku, že gotický skvost, symbol národní kultury nemůže jen tak shořet. A vida, může. S nedůvěrou jsem sledovala televizní záběry hořící katedrály a všechny ty vzrušené aktuální komentáře a srovnávala jsem se s tím, že to není nějaká reklamní akce nebo natáčení historického filmu. Byla to skutečnost. Nějak už v televizi nejsem zvyklá na opravdovou pomíjivost. Přesvědčivě mrtvý hrdina je v dalším dílu seriálu opět zcela živý, o pobořených budovách se právem domnívám, že jsou to jen kulisy. Možná, že podobný pocit nevěřícného údivu mne zachvátil, když jsem si prohlížela fotky chrámů, rozbíjených příslušníky ISIS, jejichž hodnota byla nejspíš srovnatelná, ale nevěděli jsme o ní tolik, jako o francouzské katedrále. Nestihla jsem ji navštívit, ale podle fotek a svědectví jiných lidí, to bylo krásné místo. Mám ráda katedrály, mám ráda krásná místa. I když to jsou jen hromady kamení. Mám ráda příběhy, které se k nim poutají a symboliku, kterou nesou. Rozechvívá mě to, co vzbouzejí v lidském duchu. Touhu po vznešenosti, velikosti, nádheře a posvátném tichu, v němž se můžeme dotknout neviditelného. Respekt k dotekům starým několik staletí, velkolepost krásy vtesané do kamenů, mraky vyslovených modliteb, vyzpívaných chval a prolitých slz radosti, dojetí i bolesti. A ztráty takového prostoru mi bylo líto.

Ráno jsem otevřela počítač, abych zjistila, jak to dopadlo. Shořelo to úplně? První, co na mě na facebooku vybaflo, byl status mé kamarádky. Ujišťovala všechny, že požár nemohl vzniknout náhodou, že to určitě podpálili ti, co se z toho nyní radují, muslimové. Tohle mě zabolelo víc než ztráta té kamenné nádhery. Proč se i v takové situaci do někoho navážet? Proč pořád někoho osočovat? Copak není lepší přinášet do podobně zjitřené bolestivé situace pokoj? Nikdo nic neví, ale někteří jsou si už jistí, že se jim určitě bude v médiích lhát. A tak vyrazí do útoku jako první.

Tak trochu mě z toho všeho bolí u srdce. Nejen z té ztráty kusu historie, krásy a náboženského symbolu, ale i z další ztráty pokoje, míru a lásky. Katedrálu lze znovu postavit a Francouzi to nejspíš brzy dokážou. Ale co ty další ztráty? Ty se mi zdají nenahraditelné.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autorka je spisovatelka.  Foto: screenshot YouTube

Tags:

2 Komentáře

  1. Když někdo nic nedělá, tak nic nezkazí – alespoň. Nejhorší je když někdo nepracuje a ještě škodí. Sprejeři, zapálený stoh slámy, zapálená auta v Paříži a jinde. Jestli v ohni shořely důkazy, pak již nelze zjistit zda katedrálu zapálili muslimové. Jisté je, že z toho měli radost a že podobné činy páchají v menším měřítku. Pokud se nenajde viník, to podezření tady bude.

    Odpověď
    • „jisté je, že z toho měli radost “
      .. fakt? A jak to víte? Vy jste měl taky radost z požáru mešity mešity Al-Aksá na Chrámové hoře?
      A co se týče „smějícíce se like“ pod obrázky hořící katedrály v pořadu France24 arabic, tak jsem se díval na prvních cca 15, jejichž autoři udávali bydliště nebo školu. Většinou šlo o lidi z Alžírska , což lze vysvětlit reminiscencemi na zvěrstva alžírské války 1954-1962.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář