Immanuel : Bůh s námi duchovně i tělesně

Možná máte jako já rádi procházky po lese. Když jdete po cestičce nebo překračujete kořeny; když slyšíte šumot větví v korunách stromů, jak se ohýbají ve větru; když spatříte srnku nebo zajíce a snažíte se k nim přikrást co nejblíž; když vaše oči odpočívají pohledem na sytou zeleň právě vysazených mladých stromků; když si sednete na pařez a dýcháte zhluboka lesní vzduch. Někdo z vás zase třeba miluje výstupy do hor a výhledy do dálek; někdo zase procházku podél mořského pobřeží a hukot příboje. Býváme naplněni klidem, pokojem i úžasem a mnohdy si dokonce říkáme, že je-li nějaký bůh, pak je s námi právě tady, a to víc než v nějakém kostele.

Taky jsem míval kdysi tento názor. Trochu mě jenom znepokojovalo, když jsem po cestách přírodou narazil na „boží muka“, na vztyčený křížek s postavičkou umučeného Krista. Nevěděl jsem zhola nic o tom, kdo Ježíš je a proč vůbec visí na kříži. Teprve později jsem něco málo o Ježíši slyšel, ale v srdci jsem pro Něho stále neměl místo. Až jednou… ale to nechám na jindy.

Dnešní neděli uzavíráme letní minisérii kázání na téma „Immanuel: Bůh, který je s námi“. Jak možná víte, Immanuel (hebrejsky S-námi-Bůh) je jedním z titulů, který je ve Starém zákoně připisován Mesiáši, a kterým je popisováno, že Bůh přijde mezi nás, aby bojoval za nás na naší „straně barikády“ a aby nás přivinul k sobě tak těsně, že nás od Něho ani smrt neoddělí!

SOUVISEJÍCÍImmanuel : Bůh s námi ve smutku i v radosti

Ano, je to podobné jako v manželství. Když se muž se ženou berou, slibují si, že tu budou pro druhého, a to „v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, v radosti i v době smutku“. Přesně tak je Bůh věrně s námi; je po boku nás, které si zamiloval a povolal do své rodiny. Dnes si řekneme o tom, JAK je Bůh s námi, v jakém smyslu. Bůh je s námi jednak duchovně, taky (překvapivě) i tělesně.

Bůh je s námi duchovně

Nedávno jsem se bavil s člověkem, pro kterého byl „bůh“ přítomen v kamenech a kytičkách a stromech. Takový bůh mu stačil. Chápu tento postoj, neboť – jak jsem říkal v úvodu – býváme fascinováni přírodou do té míry, že ji až zbožštíme. Je to tak běžné, že mnoho národů v historii uctívalo přírodní božstva. Problém je ovšem v tom, že takový bůh nemluví ani nekomunikuje. Možná jsme na jednu stranu rádi, protože nám aspoň „nekecá do života“. Ale je to i na škodu, protože co když potřebujeme poradit, povzbudit, nasměrovat, vysvětlit smysl, odhalit skrytou příčinu svých trablů, poznat, co je v životě důležité, apod. Jak nám v tomhle pomůže „bůh v kytičce“ nebo „v kameni“, bůh, který neslyší, nemluví, nekomunikuje – bůh, který mlčí?

Jako křesťané však věříme, že živý Bůh k nám promlouvá, oslovuje nás a dotýká se nás svým tvořivým Slovem. Už v době SZ, před příchodem Krista na zem, bylo „slovo Hospodinovo“ bráno s úctou jako směrodatné a spolehlivé a věčné – pravda, ne všemi oslovenými. Příchod Ježíše mezi nás je pak dokonce popisován jako „Slovo, které bylo u Boha, se stalo tělem“ (srovnej Jan 1:1,14). A tak Ježíš chodil v těle a mluvil a mluvil. Mluvil to, co Mu Jeho Otec Bůh dal, aby mluvil. Slova života. Slova, ve kterých je Bůh s námi duchovně a mocně přítomen!

Ježíš o svých slovech prohlásil: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Když se vzápětí ptal svých učedníků, zda Ho kvůli tomu nechtějí opustit, Šimon Petr Mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6:63,68)

Mnoho slov kolem nás

Ke komu bychom šli? Vždyť všude kolem slyšíme a čteme spoustu slov. Jsme doslova zaplaveni názory, informacemi, analýzami, svědectvími, popisy zkušeností, a to všechno na nás působí a ovlivňuje nás. Bůh však říká, že jen Jeho Slova jsou spolehlivá, nepomíjející a mají schopnost léčit a utěšit, napravit a napřímit, obnovit a dát sílu. Boží Duch je v Božích slovech přítomen a dotýká se našeho vnitřního já v našich bolestech, nemocech a chudobě, ale i ve stavu zdraví, bohatství a radosti. Bůh svým slovem do nás proniká jako meč a občerstvuje nás jako víno.

Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.

– Ježíš Kristus (Lukáš 21:33)

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Jedna má známá, které vážně stonal tatínek, mi řekla, abych si ušetřil „ty řeči do kostela“. Přitom hledala něco, čeho by se mohla přidržet, nějaké jistoty, odpovědi, naději, tedy přesně to, co Boží slova přinášejí. Protože to nejsou řeči do kostela, ale řeči do života – do života takového, jaký je – aby se člověk měl o co opřít, čeho se držet, na čem stavět, až mu život rozdá „černého Petra“.

Bůh je s námi duchovně – ne mlčky v kameni či kytičce, ne neurčitě při procházce lesem; ale zjevně a aktivně ve svém Slově: ať už ho čteme v Bibli, slyšíme od kazatele nebo od jiného věřícího, ať ho přijímáme s vodou ve křtu či spolu s chlebem a vínem při Večeři Páně. Nebo si ho připomeneme (když už ho známe) pohledem na „boží muka“ v krajině. A Bůh svým Slovem obnovuje a posiluje našeho ducha, protože právě náš duch pak unese i naše tělo přes překážky a zkoušky. Jak stojí v knize Přísloví: „Mužný duch snáší nemoc, ale ducha ubitého kdo unese?“ (Přísloví 18:14) Unese ho jenom Bůh, který je s námi.

Bůh je s námi tělesně

Možná nás napadá, že to je všechno fajn, ale že občas zkrátka potřebujeme fyzicky obejmout, hmotně pomoci v nouzi, vidět oči a tvář toho, kdo se o nás zajímá. Někdy také potřebujeme víc činy, než slova. Ale překvapivě i v tomto ohledu je Bůh s námi a na naší straně – tělesně.

SOUVISEJÍCÍ Immanuel : Bůh s námi v nouzi i v blahobytu

Ne, že by Bůh sestoupil právě k nám v podobě nějakého supermana a nabídl nám pomocnou ruku nebo finanční injekci. Do podoby takových „supermanů“ však Bůh povolává nás, svůj lid – k tomu nás naplňuje svým Duchem a zmocňuje svou láskou a obětavostí. My jsme nejen Boží ústa, hlásající Boží slova o spáse člověka, ale jsme i Božíma rukama a nohama, které projevují světu to, co tato spása znamená a obnáší. A tak bereme na sebe Boží pokoru, která klade potřeby druhého nad ty své; bereme na sebe Boží milosrdenství, které jde vstříc na pomoc nemohoucím; bereme na sebe Boží milost, která neodsuzuje druhé, ale staví pro lidi „mosty smíření“.

Možná si připadáme, že nic moc nezmůžeme, že hrajeme jen roli komparsu na jevišti světa, že jenom ti „mocní nahoře“ mohou něco dokázat, něco změnit. Ale v Božích očích je to jako pod mikroskopem – za zjevnými změnami jsou nepatrné mikro procesy na buněčné úrovni. I my, každý z nás, můžeme být „Boží buňkou“, Jeho nástrojem k drobným, přesto důležitým činům pro druhé. „Vy jste sůl země“, říká Ježíš o nás, svých učednících (Matouš 5:13a); přitom i pár zrnek soli dokáže dodat jídlu tu správnou chuť!

Víc než pouhý altruismus

Je zajímavé, že jako křesťané máme sklon své dobré působení podceňovat, zatímco mnozí bezbožní své dobré konání spíše přeceňují. Slyšel jsem od jednoho z nich výhradu: „Na to, aby člověk pomáhal druhým, nemusí být věřící. Na to není třeba Boha! Stačí jen trocha altruismu, trocha solidárnosti.“ Jistě, i Ježíš věděl, že „trocha altruismu“ v nás lidech je. Ale to je žalostně málo! Je to jev spíše občasný, podmíněný, někdy vypočítavý. Nevyhání nás z naší „komfortní zóny“. Ačkoli může jít o velké skutky dobročinnosti, Boží pochvala a uznání visí daleko výš.

Náš Immanuel, Pán Ježíš, k tomu prohlásil: „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť On je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lukáš 6:32-36)

Bůh je s námi tělesně – v tělech nás, kteří Mu důvěřujeme a oddáváme se Mu, aby nás používal jako své končetiny a nástroje. Jsme tělo Kristovo, tělo Immanuela, Boha s námi! A Bůh obdarovává každého z nás rozličnými dary milosti, abychom jimi jeden druhému sloužili ve vzájemné bratrské lásce. Dává nám i příležitosti „milovat činem“ ty, kteří si to nezaslouží, kteří to ani neocení, ale kteří to potřebují. Potřebují, aby byl Bůh skrze nás s nimi.

Přátelé:

Narazil jsem kdysi na takové přirovnání. Různá náboženství světa v něm představovali slepí lidé, kteří ohmatávají velkého slona; každý drží jen jeho část (chobot, ucho, nohy, trup, ocásek) a podlé té popisují celého slona; přitom by přesnější bylo dát všechny kousky popisů dohromady. Možná tak někdo chápe Boha jako ohmatávaného slona. Mohlo by to tak i být, kdyby… kdyby ten slon mlčel. Ale on nemlčí, nýbrž promlouvá! Mluví jak o sobě, tak o nás. Ač se ostatní snaží dotknout se toho, co je přesahuje, my Mu raději naslouchejme a konejme podle toho. Vždyť Immanuel prohlásil: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají.“ (Lukáš 8:21) Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 12. září 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář