Karl Marx si kdysi posteskl, že „filozofové doposud svět vysvětlovali, jde však o to změnit ho.“ A co teologie? Je na tom lépe, pokud jde o měnění světa?
Někteří dnes bez váhání odmítají teologii jako dávno překonanou. Tento názor je však krátkozraký. Pravda je taková, že pastory-teology udílí církvi sám Kristus (Ef 4,8). Pastory-teology, kteří znají jeho slovo a jsou zmocněni Duchem, si používá k výkladu světa i k jeho proměně. Ti podobně jako jednotka rychlého nasazení reagují na krizi našeho postkřesťanského světa a vychovávají učedníky k řešení jeho nejnaléhavějších potřeb.
Připravovaná katastrofa
Už nežijeme v křesťanském světě. K výmluvným znakům našeho postkřesťanského světa patří slábnoucí vliv křesťanství, klesající počet návštěvníků sborů, méně úcty k církvi a snižující se vliv křesťanů na hlavní složky naší společnosti – její víru, hodnoty a zvyky. V našem postkřesťanském světě se také změnil způsob, jak lidé chápou označení „křesťan“ a jak na ně reagují.
SOUVISEJÍCÍ – Francis Schaeffer: 4 recepty na obnovu církve
Někdy v průběhu 20. století se západní svět probudil, a podobně jako farář v románu V kráse lilií od Johna Updike zjistil, že ztratil víru. Je zarážející, jak rychle se svět stal postkřesťanským. Co se tedy vlastně stalo?
Za koncem křesťanské éry nestojí jeden konkrétní argument nebo vědecký objev. Charles Taylor v knize A Secular Age (Sekulární věk) naznačuje, že revoluce proběhla uvnitř společnosti tím, jak chápala svět a místo člověka v něm. Důvody jsou komplexní, ale výsledek je zřejmý: žijeme ve světě, kde Boží existence není vnímána jako samozřejmá, správná nebo věrohodná. Tento svět se zaměřuje na věci světa.
Jedním z mnoha důsledků naší postkřesťanské kultury je postgramotnost. Od samého počátku, a ještě více po reformaci a vynalezení knihtisku, bylo křesťanství zaměřeno na slovo. V postgramotné kultuře však lidé komunikují pomocí různých mediálních platforem a psané slovo již nemá své výsadní postavení. Ve společnosti zaplavené TikTokem, Instagramem a YouTube stačí udržet pozornost jenom pár minut (rozvláční kazatelé mají smůlu).
Když spojíme postkřesťanství a postgramotnost, vzniká biblická negramotnost, tedy neschopnost pochopit slova, příběh nebo logiku biblického křesťanství. Jedna věc je mít vysoké mínění o Písmu a druhá umět číst různé biblické knihy a žánry jako součást jednotného kanonického příběhu. V naší postkřesťanské kultuře dokonce i křesťané mají problémy s tím, jak číst Bibli nebo jak se orientovat v protichůdných biblických výkladech.
Lidé stále čtou zprávy, ale evangelium (dobrá zpráva) je v postkřesťanském světě do značné míry nesrozumitelné. Informační zahlcení a záplava zpráv nám brání poznat to, co skutečně potřebujeme: opravdu důležitou zprávu, že Boží království proniká do našeho světa skrze Ducha Ježíše Krista. Lepší zprávu si nelze představit.
SOUVISEJÍCÍ – Ježíš má AIDS
Pastoři-teologové jako jednotka rychlého nasazení
Pro sekulárního člověka je svět jen hmotou v pohybu. Je bezvýznamná, dokud z ní člověk něco nevytvoří. Dystopických příběhů je mnoho a ve vzduchu jde cítit všeobecné rozčarování. Místo paniky se však mnoho lidí baví takřka k smrti.
Současná situace představuje pohromu, v níž pastoři-teologové slouží jako jednotka rychlého nasazení – jsou to lidé, kteří jsou připraveni a schopni pomoci v mimořádných situacích a krizích.
Když se řekne „rychlé nasazení“, vybaví se nám hasiči, záchranáři nebo pátrací a záchranné složky. Ale i pastoři-teologové bojují v zákopech – zabývají se nešťastnými životy, rozvrácenými rodinami, smrtí a zoufalstvím. Jsou v první linii diskuzí o etice, duchovnu a politice.
Pravděpodobně nejzávažnější krizí, které musí pastoři-teologové čelit, je biblická negramotnost v církvi. Církev je Ježíšovým společenstvím a úkolem pastorů je zajistit, aby sbor přemýšlel především nad tím, co Otec činí v Synu skrze Ducha, aby všechno sjednotil s Kristem (Ef 1,10) a všechno v něm obnovil a smířil (2K 5,17–19).
Pastoři-teologové reagují na náročné životní situace a výzvy spojené s výkladem Bible tím, že slouží Kristu: hlásají, vyučují a oslavují jeho nové „už, ale ještě ne“.
Místní církev: místo pro biblickou gramotnost a znovuzrozené křesťany
Není čas propadat zoufalství. Nemusíme církev přetvářet, ale znovu ji objevit, protože církev je Božím stvořením. Nemůžeme zavrhnout teologii, naopak do ní musíme hlouběji proniknout, abychom mohli každou myšlenku a každou společenskou představu uvádět do zajetí k poslušnosti Kristu. Místní církev je místem, kde je nutné pěstovat biblickou gramotnost, učit se všemu, co každý křesťan potřebuje znát, aby mohl reprezentovat Krista a jeho království.
Místní církev je nadějí pro tento svět, ale jen v případě, že zůstane věrná Slovu a bude místem, kde se pěstují návyky čtení, kde lidé naslouchají čtenému Slovu a činí ho. Pastoři-teologové, kteří slouží Slovem, zčásti napomáhají křesťanské gramotnosti tím, že lidem pomáhají ztotožnit se se Slovem.
Právě v místní církvi se učíme příběh o Kristu, jehož jméno nosíme. Právě životem ve společenství církve se křesťanství stává společensky věrohodným. Křesťanství v postkřesťanském světě se musí znovu narodit v místní církvi, ale ne ze světa.
Kristova vláda se stává viditelnou, když svolává, shromažďuje a smiřuje představitele nového stvoření. Vidíte, jak Duch vane?
Při vší úctě k Marxovi, který si myslel, že překonání křesťanství je nutností, postkřesťanský svět nemůže být nikdy ničím jiným než předkřesťanským, protože svět již patří a navždy bude patřit Hospodinu: „Hospodinu patří země a vše, co je na ní“ (Ž 24,1).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Kevin Vanhoozer Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 14. července 2023 Foto: Unsplash – ilustrační
6 Komentáře
Eva Hájková
Postkřesťanský svět není stejný jako předkřesťanský. To je omyl. Postkřesťanský svět má daleko více vědomostí o tom, co se odehrávalo za poslední dva tisíce let. Sice už nerozumí podstatě křesťanství ani evangeliu, bohužel, ale zato si dobře pamatuje, čeho všeho se církev v minulosti dopustila. Také bohužel. To, čím byly naplněny ty dva tisíce let nikam nezmizí. Aspoň zde v Evropě ne. Nelze říct: to se nás netýká, my se zase vrátíme k apoštolským časům, a to, co dělala církev v tom mezidobí, nás vůbec nemusí zajímat. Jako by to nebylo.
Jenže ono to bylo. To, čím církev naplnila poslední dva tisíce let, byly jistě dobré věci. Ale byly to i špatné věci. Třeba podíl na mučení a upalování kacířů či čarodějnic, potlačování lidské svobody, užívání světské moci, hromadění majetku…
My si dnes můžeme zase hrát na apoštolské časy, na svět ještě „nepolíbený“ křesťanstvím. Ale nebude to pravdivé. Jsme v jiné situaci.
Karel Krejčí
Paní Hájková,
sice jsme v jiné situaci, ale princip fungování tohoto světa se vůbec nezměnil. Neradostný pohled na tehdejší svět se nijak neliší od toho současného, spíše můžeme pozorovat, jak čím dál více zápasí sám se sebou. Jak člověk člověku usiluje o život. Ale východisko z tohoto bludného marasmu je pouze jedno: přiznat si, v jaké situaci se každý z nás nachází a potažmo celý svět – pokud nepřijmeme Boha za Stvořitele všeho a všech. Je nepochybné, že je otázkou času, kdy každý z nás dojde do situace, ve které si uvědomí svou bezvýchodnou situaci a svůj „pyšný“ a marný boj sám se sebou vzdá. Prohlédne svou beznadějnost, že v boji proti vládci tohoto světa nemá žádnou šanci. Ale to je pouhý začátek, začátek cesty, ve které budeme nuceni přejít na zcela jinou stravu – na tu duchovní. Stejně jako naše tělo potřebuje denně hutnou stravu, i naše duchovní tělo pro svůj růst potřebuje tu duchovní.
Ne, paní Hájková, bez pastorů a teologů to zcela jistě nejde, alespoň v začátcích určitě ne …
P. Ašer
„Už nežijeme v křesťanském světě.“
A žili jsme snad někdy v křesťanském světě? „Křesťanský svět“ je z hlediska Nového zákona contradictio in adjecto. Boží království a svět jsou protiklady. Proto svět nikdy nemůže být křesťanský. Proto bude svět vždycky ďábelský. Lidé jsou buď ve světě, anebo jsou přeneseni do Božího království (Kol 1:13), nic mezi tím.
Ježíš říká, že vládce tohoto světa je ďábel:
„Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nemá vůbec nic.“ (J 14:30)
Jeho učedníci však nejsou ze světa, ačkoli na něm žijí:
„Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Že však nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vybral, proto vás svět nenávidí.“ (J 15:19)
„Já jsem jim dal tvé slovo, a svět proti nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.“ (J 17:14)
„Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa.“ (J 17:16)
Bezbožnost světa tedy skutečné Ježíšovy učedníky nikdy nemůže udivovat, když je jeho vládcem ďábel:
„Proto se radujte, nebesa a vy, kdo v nich přebýváte. Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil Ďábel s velikou zuřivostí; ví, že má málo času.“ (Zj 12:12)
P. Ašer
„Dystopických příběhů je mnoho a ve vzduchu jde cítit všeobecné rozčarování. Místo paniky se však mnoho lidí baví takřka k smrti.“
Toho si je vědom už dávno i samotný svět, který spatřoval pohromu ve věku televize. Již v půli 80. let to přesně charakterizoval Neil Postman ve své knize Ubavit se k smrti:
„Jde o záležitost značné důležitosti, která přesahuje otázku, jak je v rámci televizního zpravodajského pořadu vnímána pravda. Je-li realita coby test pravdivosti v televizi nahrazována důvěryhodností, nemusejí se politici realitou příliš trápit, pokud jejich vystupování na obrazovce soustavně budí dojem věrohodnosti… Může se totiž také stát, že člověk vypadá jako lhář, ale přitom mluví pravdu, anebo ještě hůře, že budí dojem pravdomluvného, zatímco ve skutečnosti lže.“
„Netvrdím, že k trivializaci veřejných informací dochází jen v televizi. Televize se však stala paradigmatem naší koncepce informování veřejnosti. Tak jako v dřívějších dobách tisk, televize získala moc definovat formu, v níž je třeba zprávy prezentovat, a určila také, jak na ně máme reagovat. Tím, že nám předkládá zprávy v podobě kabaretu, vyvolává televize podobné chování i u ostatních médií, takže celkové informační prostředí se postupně stává zrcadlovým obrazem televize.“
„O včerejšku se mlčí. S televizí jsme se přehoupli do stavu trvalé a inkoherentní přítomnosti. „Historie je pitomost,“ řekl jednou Henry Ford. Dnes jej lze označit za optimistu éry tištěného slova. Odpověď věku elektřiny totiž zní: „Historie neexistuje.“
„Ti, kdo na tuto skutečnost upozorňují, musí často zvedat hlas do poloh téměř hysterických a bývají označováni za ustrašence, rejpaly či škarohlídy. Snaží se však jen přimět ostatní, aby věnovali pozornost problému, který se, není-li přímo neviditelný, zdánlivě jeví jako zcela neškodný. Rozpoznat orwellovský svět a postavit se mu na odpor je totiž mnohem snazší než u světa podle Huxleyho. Celou svou minulostí jsme vychováni k tomu, abychom se dokázali vzepřít, začnou-li se za námi zavírat brány vězení. Jen stěží bychom zůstali lhostejní k hlasům Sacharovů či Wałęsů. Orwellovské pohromě jsme připraveni postavit se tváří v tvář se zbraní v ruce, posilováni duchem Miltona, Bacona, Voltaira, Goetha a Jeffersona. Co ale činit, jestliže se úzkostný křik a volání o pomoc neozývá? Kdo je připraven pozdvihnout zbraň proti zábavě? Komu, kdy a jakým tónem si stěžovat, rozpadá-li se seriózní komunikace v blábolení? Jakou protilátku použít ve chvíli, kdy kulturu likviduje smích?“
Olga Nedbalová
Souhlasím s panem Ašerem – křesťanský svět je skutečně protimluv. Buď jsme ze světa nebo učedníky Pána Ježíše. V jedné z minulých diskusích jsem připomněla knihu Labyrint světa a ráj srdce. Je to velmi dobrý popis jak světa a jeho bláhovostí, tak i místa, kde má křesťan svůj pravý domov. Dokud máme své srdce ve světě, tak bloudíme. Tušíme, že nám do plnosti něco chybí a tak se snažíme prázdné místo vyplnit. Třeba zábavou……..
Neznamená to ovšem, že Pán Ježíš je tvrdý dikátor, který po nás chce jen život v utrpení. Místo světské zábavy a dalších světských potěšení nám dává daleko více. Dává nám svůj Pokoj. Křesťan, který žije v Ježíšově pokoji pak již nemusí zběsile hledat, kde by potěšil své smysly. Dokáže se radovat a přitom z pohledu světa žije „nudný“ život. Nestřídá partnery, neopíjí se, nehledá potěšení v jídle, drahých dovolených. Nepotřebuje sledovat ani prostoduché televizní seriály, při kterých by si alespoň částečně kompenzoval své zklamání z „obyčejného“ života.
Boží řešení pro nás život je komplexní a geniální ve své jednoduchosti. Ano a také mě trápí, že tolik lidí bloudí a nechce toto jednoduché řešení přijmout. Zatím jsem ovšem na nic jiného nepřišla, než že se za ně modlím. Aby také jim Ježíš ukázal své Království. Aby i oni mohli spočinout u Ježíšových nohou a naslouchat jeho slovům. Aby přijali Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele.
Karel Krejčí
Paní Nedbalová,
ano, Boží řešení není nijak složité ani náročné a spočívá v geniální jednoduchosti – oddělit se vědomě od tohoto světa. Oddělit se od marnosti. Ano, jsme nemilosrdně obklopeni od rána do večera a i v noci ve spánku neúprosným chaosem tohoto světa, který nám nedá ani poklidně spát. Nehledáme klid a odpověď na otázky sami, každý ve svém nitru, ale kolem sebe, v politicích, ve sdělovacích prostředcích, na internetu atd. Čím více hledáme mimo sebe, tím více jsme zaneprázdněnějšími a závislejšími.
Všichni jsme svým způsobem „marnotratní synové“ a pokud neklesneme na dno nebo nepoznáme svou beznaděj, stále budeme bloudit s nadějí, že už už ovládneme tento svět, že se už už dostanou ti „praví“ k veslu a celý svět se konečně otočí správným směrem.
Jak chce svět zvítězit sám nad sebou? Proč by to vládce tohoto světa dělal nebo připustil? To má takovou logiku, jako kdybychom chtěli fyzicky zabít své tělo (spáchat sebevraždu) s tím, že Bůh ocení naši odvahu a víru a vzkřísí nás jako vítěze nad smrtí. Ne, fyzická smrt nic nevyřeší, tento svět je mrtvý duchovně. Tento digitálně-virtuální svět naprosto odpadnul od Boha – je mrtvý.
Žádní politici, žádná zřízení, žádné ideje ani náboženství, to je marnost nad marností, ale pouze Kristus …