Pokud jste křesťanem dostatečně dlouho, všimnete si, že se začíná dít něco smutného. Spousta lidí, kteří s vámi nastoupili na cestu víry, nakonec od ní odpadli.
Odcházejí z různých důvodů a odcházejí jinými dveřmi. Někteří odcházejí hlasitě a oznamují, že už v Boha nevěří. Jiní zas velice tiše.
Drew Dyck ve svém článku pro magazín Christianity Today píše, že svou první knihu napsal o dvacetiletých, kteří se zbavili své křesťanské identity. Měli spoustu důvodů, proč odešli. Mnohé z nich zranili jiní křesťané. Některé přitahovalo chování, které se neslučovalo s křesťanskou vírou. Jiné trápily pochybnosti. Zajímavé pro Dycka bylo, že někteří z nejvěrnějších křesťanů, které zná, zažili stejné problémy.
Co vysvětluje, proč někteří odcházejí, zatímco jiní zůstávají? Někdy viděl jediný rozdíl v tom, jak se svými zkouškami naložili. První skupina od Boha utíkala, zatímco druhá k němu běžela. Místo aby nechali pochybnosti a zklamání hnít v temnotě, vytáhli je na světlo. Připojili se k velké biblické tradici proroků, kteří Bohu vyjadřovali své stížnosti, často ostrým a obviňujícím jazykem.
SOUVISEJÍCÍ – Čtyři povzbuzení pro křesťany trpící depresemi
Americký psycholog 19. století William James popsal ve své přelomové knize O rozmanitosti náboženské zkušenosti dva druhy křesťanů. Jeden z nich nazval „zdravě smýšlející“ věřící. Tito lidé jsou přirození optimisté. Málokdy, pokud vůbec, se potýkají s pochybnostmi. James popisuje jejich duše jako „nebesky modré“ a poznamenává, že „jsou spíše spřízněni s květinami a ptáky … než s temnými lidskými vášněmi … a nemyslí si nic špatného o člověku ani o Bohu“.
Dyck dále uvádí, že zná mnoho „zdravě smýšlejících“ věřících. Nejsou to žádní prosťáčci. Prostě berou Boží zaslíbení za bernou minci a kráčejí za svou vírou nezatíženi pochybnostmi.
Závidí jim, nejspíš proto, že sám spadá do druhé Jamesovy kategorie, kterou nazývá „nemocná duše“. Pro tyto věřící není víra snadná. Obléhají je pochybnosti. Jak píše James, „nemohou tak rychle odhodit břemeno vědomí zla, ale jsou vrozeně předurčeni trpět jeho přítomností“.
Pro Jamesa však označení „nemocná duše“ nebylo pejorativní. A Dyck je přesvědčen, že jeho definice sedí na mnoho autorů Písma. Kdo může číst Pavlova útrpná vyprávění o boji s hříchem, aniž by v nich nezaslechl nářek nemocné duše? „Jaký jsem to ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla, které podléhá smrti?“. (Řím 7,24). Nebo příběh Davida, který brojil proti nespravedlnosti života a ventiloval své pocity opuštěnosti. „Jak dlouho, Pane? Zapomněl jsi na mě na věky?“ (Ž 13,1).
Tito bibličtí autoři se setkali s realitou zla a utrpení. Kladli si těžké otázky. Dokonce obviňovali Boha, že mlčí nebo je lhostejný k jejich osudu. Ale na Boha nezanevřeli. Viděli temnotu, ale důvěřovali jedinému, kdo ji nakonec mohl rozptýlit. Přestože nerozuměli tomu, co se děje, stále se vraceli k Bohu, i když jen proto, aby si postěžovali.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 5. února 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
1 Komentář
Realtoltek
I víra tvrdá jako diamant má svou křehkost, Satan dobře zná lidské slabosti a snaží se působit tak aby zaséval pochybnosti. Kdo je věrný Ježíši nemá se čeho bát, tělo sice ztratit může ale jeho duch bude obnoven a skrz ducha i jakékoliv tělo.