Dan Drápal / Nezbytnost chození s Bohem

Apoštol Pavel – a skrze něj sám náš nebeský Otec – nás vyzývá: „Bratři, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst…“ (Fp 4,8). A na jiném místě. dodává: „V činění dobra neochabujme“ (Ga 6,9).

Naplnit tato slova není ani samozřejmé, ani jednoduché. Když se podíváme třeba do veřejné sféry, zejména do umění, pak se můžeme po čase přistihnout, že přemýšlíme o tom, co je nepravdivé, nízké, nespravedlivé, špinavé a nemilé. Oblíbeným tématem některých uznávaných umělců je líčit nějaký příběh, v němž se nám protagonisté jeví jako dobří lidé, ale nakonec se ukáže, že i oni jsou ve skutečnosti jako všichni ostatní. Vypadá-li někdo jako dobrý člověk, bude to asi pokrytec. Někteří veřejně činní lidé o sobě přiznávají, že nejsou „žádný Mirek Dušín“, tedy přiznávají, že občas jednají nečestně, ale odvoláním se na to, že nejsou onou jednoznačně kladnou postavou z Rychlých šípů naznačují, že holt v reálném světě se poctivě žít nedá.

 SOUVISEJÍCÍ Dan Drápal / Církev po COVIDu

Dá. Nebo je možné se o to alespoň snažit. Aby se nám to alespoň trochu dařilo, musíme si dávat pozor, co do svého nitra pouštíme. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom své srdce a svou mysl naplnili tím, co je ušlechtilé, čisté … viz citovaný verš. Patrně se ale potom nestanete znalcem moderního umění, ale z toho si nic nedělejte, mohly by vás potkat horší věci.

 Chci nyní povzbudit ty, kdo se snaží apoštolova slova naplnit, snaží se smýšlet čistě a konat dobro, nicméně jsou nařčeni z nečistých motivů. Zvláště to bolí, když jsou takto napadeni jinými křesťany. 

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Důležité je vědět, že Písmo s něčím takovým počítá a že takové věci se skutečně dějí. A ne pouze nějak výjimečně. 

Člověk má pak tendenci přemýšlet nikoli o tom, co je čisté a ušlechtilé, ale o tom, jak mu druzí nerozumí a jak je to vlastně ošklivé, že je podezírán z nečistých motivů tam, kde on to myslel dobře. Jakmile se ale vydá touto cestou, hrozí mu, že upadne do sebelítosti a zahořkne. Myšlenky na příkoří, kterého se nám dostalo, jsou velmi vtíravé.

Jaké je Boží řešení? Vlastně velmi jednoduché. Přimkněte se k Bohu. 

Bůh nám nabízí přátelství a obecenství. Můžeme s ním mluvit takřka o čemkoli. Jsme na něm naprosto závislí. Kdyby nebyl, upadli bychom do zoufalství. Ale on je, a je zárukou čistoty a šlechetnosti. On je světlo, v němž není žádná tma. On zná naše motivy. 

 SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Nezachycené nadpřirozeno

Pokud propadáme do sebelítosti, znamená to, že nám na něčem jiném záleží víc než na Bohu. Jakmile to zjistíme, je třeba udělat jediné: Najít obecenství s Bohem. Důležité je, co si o dané situaci myslí on. Ne to, co si myslí – a co o vás říkají – lidé. 

Najdeme-li obecenství s Bohem a s ním i jistotu, že nejsme odsouzeni, můžeme se v klidu zamyslet na tím, zda na tom, z čeho jsme byli podezíráni, není přece jenom zrnko pravdy. Někdy dojdeme k závěru, že ano, jindy, že ne. 

  Hluboký a požehnaný život s Bohem si lze jen těžko představit bez upřímného přátelství s bratry či sestrami. Osamělým křesťanem se legitimně můžeme stát jen v jednom případě: Jsme-li pro víru v Ježíše vězněni na samotce (no dobře, taky jsem mohl zmínit ztroskotání na pustém ostrově). Je požehnané mít člověka, s nímž mohou mluvit o tom, co se mě dotklo nebo kde jsem zhřešil. 

  

Dovedu si představit i situaci, kdy i člověk, který vyhledává obecenství s Bohem a s lidmi, zůstane úplně sám. Mám zato, že v takové situaci se ocitl David, když Amálekovci přepadli jeho tábor a odvlekli ženy i děti celé jeho velké skupiny. Jeho vlastní lidé se tehdy radili o tom, že Davida, který toho pro ně tolik udělal, ukamenují (viz 1S 30,6). Nakonec k tomu nedošlo, a my nevíme, co konkrétně situaci proměnilo. Čteme pouze toto: „Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž). 

 David byl v tu chvíli zřejmě zcela osamocen. Byl však s ním ten nejdůležitější: Bůh. 

            Pokud si připadáme osamělí a nedokážeme s nikým vyjít, bude s největší pravděpodobností chyba na naší straně. Jsi-li všem protivný, neznamená to, že jsi prorok. Pokud ale žiješ v pokání, miluješ Boha a přesto se ocitneš v tak vyhrocené situaci, bude ti tento verš posilou. I ty se můžeš posílit v Hospodinu, svém Bohu. Žiješ-li v obecenství s Bohem, pak tě to neochrání před situacemi téměř nemožnými a nezvladatelnými, ale nakonec se Bůh ve tvém životě oslaví. „Nebo v tobě proběhl jsem vojsko, a v Bohu svém přeskočil jsem i zeď“ (Ž 18,30 Kr.).

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 6. října 2021 Foto: YouTube – ilustrační

Tags: ,,,

6 Komentáře

  1. Olga Nedbalová

    Ano, chození s Bohem je pro křesťana nezbytné. Jen tak dokáže odolat vnějšímu světu a nepříteli. Snad by se dala k tomu najít paralela ve výrazu „Zůstávat v Kristu.“ Ten, kdo chodí s Bohem a zůstává v Kristu, má v srdci pokoj a radost. Neboť chození s Bohem je navíc velmi radostná činnost, nejen tedy potřebná.
    V Genesis 5 je zmínka o tom, jak Henoch chodil s Bohem. Je to celkem stručné, ale výstižné:
    22 A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery.
    23 Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let.
    24 I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.
    Henoch prostě chodil s Bohem a pak ho Bůh vzal. Nádherné verše.

    Odpověď
    • Napadlo mě dnes ráno, zda to chození s Bohem (až se člověk ztratí) významově nesouvisí s větou Jana Křtitele „On musí růst, já se však menšit“.

      Odpověď
      • Olga Nedbalová

        Ano, myslím, že ten, kdo chodí s Bohem, mu dává čím dál více prostoru. Je to přirozené a správné. Člověk chodící s Bohem respektuje Boží svrchovanost, je pokorný a má v srdci radost – vždyť chodí s tou nejlepší možnou osobou na světě. To, že si nás na konci naší cesty Bůh vezme, můžeme vnímat i jako zaslíbení. Obdobně jako Pavlovo Římanům
        8:38-39 „Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“
        Sice je pravda, že nevíme úplně přesně, co se bude dít po naši fyzické smrti, ale přesto máme naději v Kristu, našem Pánu. Že náš život má konkrétní cíl, že někam jdeme a neženeme se jen za přeludy tohoto světa. Je to zvláštní, tady na světě máme takové cíle, které si můžeme ohmat a konkrétně naplnit – manželství, práce, děti, dům, být milosrdný. Přesto cítíme, že život není jenom o tom hmatatelném. Že je Někdo, Kdo všechny tyto věci převyšuje a jen v Něm nám začne náš život dávat smysl. Neznamená to, že se máme odstřihnout od světa a vznášet se na obláčku. Mně paradoxně víra velmi pomohla si lépe plnit i své světské cíle – třeba vychovat dobře děti. Od té doby, co se o výchově radím s Ježíšem, mi to jde podstatně lépe. I zaměstnání – mým cílem je práci odvést co nejlépe, abych svým dílem chválila Pána. Přece nebudu Ježíši dělat ostudu. A teď si uvědomuji, krásně chození s Bohem popsal i Komenský v Hlubině bezpečnosti. Kdo má srdce pevně ukotvené v Bohu, tudíž s ním jde všude, ať svítí slunce nebo létají blesky, je v bezpečí. Ať se vnější svět vzteká, zmatkuje, proklíná. Člověk, který je v Bohu a s Bohem, má v srdci pokoj a díky síle od Boha se stačí i za ostatní nešťastníky modlit. Úžasné.

        Odpověď
        • Vaše osobní povědomí o marnosti a omezenosti naplnění naše duše pomíjivými věcmi, je ve skutečnosti hluboké poznání, ke kterému dojdeme mnohonásobnými životními výhrami i prohrami. Kdy si uvědomíme marný boj i smysl našeho snažení, zpříjemnit si život naší snahou o hmotné i nehmotné úspěchy nebo naopak potvrzené střídavými obdobími, kdy jsme zmítáni životem – jednou nahoře a jednou dole. Realitu této marnosti můžeme naplno vnímat právě v současné době, kdy je vše neúprosně rozdělené na opačné póly s nejistou budoucností. Ale právě ono rozdělení a nejistota nás moudře směruje tam, kde skutečnou a jedinou jistotu můžeme nalézt a tou je Boží království, které v omezené míře můžeme zažívat již zde na zemi.

          Odpověď
          • Olga Nedbalová

            Ono chození s Bohem ovšem také nemusí být vždy na první pohled hned selanka. Často Boží stezky jsou úzké, strmé, po kluzkých kamenech. A ještě s křížem na zádech. Ale musím zodpovědně prohlásit, že vždy když jsem poslechla Ježíše a šla jsem tam, kam mě vedl, vždy mi pomohl. I když na cestě jsem někdy byla unavená, zmítaná někdy i lehce pochybnostmi (kam to vlastně v té tmě jdu?), byl se mnou a dával mi sílu. Když se na to podívám zpětně, ty náročné cesty mě nejvíce posunuly ve víře. Naopak, někdy se mi nechtělo. Dala jsem přednost té pohodlné, široké cestě. Ze začátku docela fajn, člověk si říkal, aspoň se nemusím nikde plahočit a vůbec, ať se starají chvíli také jiní, proč pořád já se mám vláčet s nějakými kříži. Ale nebyla jsem na té cestě spokojená. Možná jsem měla klídek, pohodu, ale klid a pokoj v srdci jsem neměla. Ten může dát jen Ježíš. A protože v té chvíli se mnou nebyl (byl s těmi potřebnými, za kterými se mi nechtělo plahočit), ani mi svůj pokoj a klid nemohl dát. Takže i když jsem se měla po světsku dobře, pěkně jsem si užívala, nějak mi nebylo dobře vevnitř duše. Ale když jsem poslechla Ježíše, dal mi vždy dost síly všechno zvládnout. Takže po náročné cestě jsem nebyla vyčerpaná, ale naopak radostná a plná síly. Myslím, že Ježíš nám úplně přetočí naše původní vnímání světa. Věci, co byly dříve podstatné, jsou najednou nedůležité a ty, co se zdály nedůležité se najednou ukážou jako nezbytné pro život.

  2. Činit dobro je správná věc, ale někdy sporná. Proto se také někdy říká – páchat dobro. To se stává v politice, že člověk v dobré víře podporuje nějakou stranu. KDU je určitě strana dobra, ale jestliže se paktuje s Piráty za účelem dostat se k moci, tak je otázka, zda ji křesťan může volit. Já říkám, že ne.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář