Nenásilí

Nenásilí je idea, která odmítá použití násilí v mezilidských sporech. Jedná se především o fyzické násilí, zejména o usmrcení člověka. Dalo by se říct, že přikázání „nezabiješ!“ je vyznavači nenásilí kladeno jako absolutní mravní imperativ, z něhož není výjimky. Myšlenka nenásilí je odedávna součástí různých náboženských systémů. Byla ovšem vyzkoušena také v politickém boji – jako součást politického nebo občanského nátlaku, který má vést k žádoucí společenské změně nebo k sebeobraně. Namísto ozbrojeného konfliktu – války či občanské války, popřípadě jiného teroru se použije nenásilné řešení. Princip nenásilí rozpracoval (a také v praxi vyzkoušel) duchovní vůdce boje za nezávislost Indie Móhandás Karamčand Gándhí. Vyšel při tom částečně z hinduistických zdrojů, z pojmu ahinsá. Ahinsá v hinduismu znamená vysvobození ze zákona karmy, z koloběhu převtělování. Každé zlo a každé násilí vyvolává podle hinduistů a buddhistů odplatu v dalších životech. Jediný způsob, jak z toho ven, je neoplácet zlo stejnou mincí, což ovšem není jednoduché. Vyžaduje to sebeovládání. Gándhí studoval také Nový zákon, především evangelia. A navázal i na filosofii L. N. Tolstého, který preferoval některé myšlenky, k nimž došel (aniž si toho byl Tolstoj vědom) dávno před ním český myslitel Petr Chelčický. Na Gándhího zase navázal Martin Luther King, který využil jeho nenásilné metody v boji za práva černých obyvatel USA. V neposlední řadě se k principu nenásilí přiklonil Václav Havel a uplatňoval jej v (politickém) boji proti bývalému režimu v Československu.

Organizované nenásilí se dá použít v podstatě jenom proti státní moci, která není příliš brutální, a s obyvatelstvem, které není příliš vystrašené. Další podmínkou je existence veřejného mínění (buď domácího nebo zahraničního), od kterého lze čekat morální podporu. Bez těchto předpokladů je obtížné metodu politického nenásilí uplatňovat.

Křesťanství, jehož vliv na zrození ideje nenásilí určitě nelze pominout, se začalo rozvíjet mimo veškerou politickou moc. Když však církev jednoho dne dostala příležitost s mocí se spojit, udělala to. První krok k tomu byl podniknut vydáním milánského ediktu císařem Konstantinem roku 313. A roku 380, za císaře Theodosia I., bylo křesťanství ustanoveno jediným povoleným (a vlastně povinným) státním náboženstvím. Ostatní náboženství přestala být tolerována. Římská říše pak trvala ještě necelých sto let, než se rozpadla a byla nahrazena „barbarskými“ státy.

Spojení se státní mocí znamená pro církev chtě nechtě podíl na světském kralování. Chelčický, který přesně v tomto spatřoval počátek zkázy křesťanství, napsal: „Poněvadž Kristus, jsa hlavú svaté církve, utíkal, aby tělesně nad jinými nekraloval, každý úd jeho těla má též od kralování utíkati“. V Sieti viery pravé vyjádřil, že „velké ryby“, jako jsou císař a papež, trhají záchrannou síť určenou pro malé rybičky – lidi bez jakékoli podílu na světské moci. Světská moc musí totiž pro udržení svého panství nutně používat násilí (meč) a už tím se církev kazí. Je nepřípustné zavádět do církve tělesné způsoby vládnutí. Neboť zákon Kristův je pro křesťana plně dostačující k tomu, aby se pouze jím samotným ve svém životě řídil. Z téhož důvodu odmítá Chelčický dělení křesťanstva na trojí lid. Bere sice na vědomí list Římanům 13, 1-7, kde apoštol Pavel přikazuje podřizovat se vládcům, ale vykládá ho jinak, než většina křesťanů jeho doby. Píše o tom, že moc, o níž mluvil Pavel, byla mocí pohanských vládců – lidí, kteří vládli pohanskému světu. Ti ovšem stáli zcela mimo církev. Veškeré Písmo (včetně Starého zákona) je podle Chelčického nutné vykládat výhradně prizmatem evangelní pravdy, v souladu s celkovým smyslem Písma.

Jestliže podle Kristova zákona je zabíjení nepřípustné, nemá ani světská vrchnost žádné právo odsoudit člověka k smrti. Popravou je zločinci znemožněno, aby činil pokání, aby se napravil, a aby své obrácení projevil novým životem, což bylo pro Chelčického důležité. Chelčický však nehodlal své etické principy o nepřípustnosti poprav prosazovat v politickém boji. Tehdy k tomu ještě ani nedozrála doba. Omezil se na učené disputace a psaní knih. Na jeho učení později navázala Jednota bratrská.

Ruský průkopník nenásilí Lev Nikolajevič Tolstoj také došel k odmítnutí trestu smrti, války i vojenské služby. Byl v tomto směru naprostým pacifistou. Problém neodplácení zlého byl vždy velmi diskutovaný. Mnoho lidí se snažilo dokazovat, že s takovou (tedy kdyby se neodplácelo) by se společnost dostala do hrozného stavu a vládla by v ní naprostá zvůle. Tolstého „neodporování zlu“ bylo často vulgarizováno. Tolstoj byl líčen jako naivní hlupáček a hlasatel pasivity, ale ono to bylo trochu jinak. Tolstoj věděl, že se zlu odporovat má, připouštěl však jen nenásilné prostředky boje. Nešlo tedy o žádné absolutní neodporování zlu ve smyslu naprosté pasivity, ale o „neodporování zlu násilím“. Mohlo se však odporovat nenásilnou formu boje – například stávkou, demonstrací, blokádou, psaním manifestů, rozšiřováním letáků, agitací, podpisovými akcemi, pochody a pod. Tedy formami, které později využili Gándhí a Martin Luther King.

V otázce odmítání vojenské služby a ozbrojeného boje polemizoval s Tolstým T. G. Masaryk. Masaryk se snažil Tolstému dokázat, že „humanita nezakazuje bránit se v krajním případě také železem…“. Neútočit sice, ale bránit se, to ano. Každý z nich stál v této otázce na jiné pozici, i když v některých věcech se vzájemně shodli. Masaryk byl politik, budoucí demokratický státník, proto zaujímal postoj spíš občanský, politicky odpovědný (aspoň ze svého hlediska), zatímco Tolstého postoj k politické moci byl krajně odmítavý. Obyvatel Ruska konec konců ani nemohl mít podíl na politické moci, neboť tehdy v Rusku vládlo samoděržaví. Vojenská služba byla ovšem službou této moci. Službou, v níž se užívá násilí. Proto ji Tolstoj odmítal.

Nenásilí vlastně zahrnuje dva aspekty. První je zřeknutí se použití vlastního (fyzického) násilí proti komukoliv, a druhý aspekt je (nenásilná) organizovaná forma obrany proti cizímu násilí.

Násilí a nenásilí je velké etické téma. Z diskusí, které se občas rozproudí i na tomto webu, je vidět, že také téma účasti v politických záležitostech je dodnes žhavé a křesťané k němu nezaujímají jednoznačný postoj.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková Datum: 24. listopadu 2020 Foto: Wikimedia Commons – Martin L. King

Tags: ,,,,,,

3 Komentáře

  1. Posoudit jednoznačně, zda je násilí jako reakce proti stejnému násilí oprávněná či ne nebo naopak špatná, je značně nespolehlivé a zavádějící. Jako příklad nám může posloužit Desatero Božích přikázání, ve kterém je obsaženo přikázání – nezabiješ. A přesto sám Bůh přikazoval Izraelcům s kým mají válčit, koho mají pobít do jednoho nebo jak si mají rozdělit kořist. Jenomže, v těch případech se samozřejmě nejednalo o pouhé zabití, ale ono mělo hlubší, skrytý smysl. Dá se to přirovnat ke kvasu. Stejně jako rozdílný kvas může posloužit a vést k dobrému cíli, může vést i k tomu špatnému. Pokud nebudeme vnímat Písmo jako živé, stane se naopak překážkou ke konání. Dost často se stává, že lidé násilí nečinně přihlížejí a ne z toho důvodu, že by se úzkostlivě nebo zákonicky drželi charakteru Písma, ale z pohodlnosti. Všechno je relativní a pokud se budeme přísně držet Písma, lehce sklouzneme do náboženství.

    Odpověď
  2. Já si myslím, pane Krejčí, že přikázání „nezabiješ!“ se původně nevztahovalo na nepřátele. K tomu směřoval teprve Ježíš. Totiž k tomu, že ani nepřátelé se nemají zabíjet.
    Pravda je ovšem taková, že většina lidstva pořád ještě žije jakoby v době Starého zákona.

    Odpověď
  3. Paní Evo,

    velmi hezký a důležitý článek. Důležitý v tom, že my, křesťané nemáme ve věci nenásilí někdy jasno a tento článek nás nutí k hlubšímu zamyšlení. Jsem rád, že jste pacifismu vymezila jeho místo. Někteří křesťané považují pacifismus za univerzálně platné řešení konfliktů a působí tím veliké škody. Pro ně platí teze zveřejněná v článku Davida Nováka O pekle a Boží spravedlnosti: „Ale zrození teze, že lidské nenásilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká.“ Jiný pohled na nenásilí může mít člověk žijící v přepychu západní civilizace a opět jiný člověk vystavený perzekuci v rozvrácené zemi. Jako křesťané bychom měli umět vidět svět očima toho méně šťastného.

    Pacifismus se stal populární po první světové válce. Její hrůzy evokovaly domněnku, že se jednalo o poslední válku v dějinách lidstva. Pacifismus se podepsal na politice appeasementu ministerského předsedy tehdejší supervelmoci Velké Británie, Neville Chamberlaina. Věřil, že usmiřováním diktátora může udržet mír v Evropě. Dosáhl přesného opaku – povzbudil ho. Byl poskytnut názorný důkaz, že pacifismus nefunguje a místo něj si razila cestu jiná (a správnější) teze: Chceš-li mír, připravuj se na válku. Británie a Francie byly před druhou světovou válkou vojensky velmi slabé a Hitler to věděl. Požadovat jednostranné omezení zbrojních výdajů je hazard.

    Pokud by se lupič dobýval do našeho domu, sotva bychom si přáli, aby přivolaný policista byl vyznavačem nenásilí. Pokud policista není k mání, mám jako křesťan právo použít proti agresorovi zbraň? Pokračováním této otázky je další otázka: Existuje spravedlivá (obranná) válka? Není pochyb, že existuje, avšak měla by být tím posledním řešením, když všechna ostatní řešení selžou. Na druhé straně je nutné mít na paměti: Neustupovat teroristovi – každý ústupek ho povzbudí.

    Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že používat násilí mohou jen lidé, kteří jsou k tomu společností pověřeni – policisté a vojáci. Co však dělat v situaci, když stát ovládnou teroristé, jak se stalo u nás v roce 1948, a tito teroristé používají vojáky a policisty k šíření svého teroru? Podle ÚDV bylo v průběhu Komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková), asi 8000 osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Svého času rozvířil pozornost médií příběh bratří Mašínů, kteří se komunistickému teroru postavili se zbraní v ruce a neváhali i zabít, stejně jako jejich otec v odboji proti teroru nacistickému. Byl jejich skutek hodný úcty nebo odsouzení? Zkusme položit tuto otázku jinak: Byla lhostejnost tehdejších občanů, kteří se nijak nezastali obětí komunistů, hodná úcty nebo odsouzení?

    Jak moje slova proti pacifismu jdou dohromady s Ježíšovými? „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Jsem toho názoru, že nastávají dilemata, kdy člověk váhá, kterému Božímu přikázání má dát přednost. Například zabít cizoložnici nebo jí projevit milosrdenství? Nad všechna přikázání je přikázání lásky k bližnímu. Když tedy terorista ohrožuje člověka, je tím bližním onen člověk, ne terorista. A já mohu ve jménu lásky, nejsou-li jiné možnosti, teroristu zabít.

    Nenásilí slavilo v dějinách několikrát úspěch. Nebylo mým cílem ho zavrhnout. Chtěl jsem jen ukázat, jak ostatně uvedla i autorka, že teorie nenásilí není obecně platná.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář