Několik mediálně známých osobností zveřejnilo na sociální síti status o svém rozchodu s křesťanstvím. Text příspěvku obvykle začíná nějakou variantou „Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu“ s následným zdlouhavým svědectvím o tom, proč ta osoba opouští víru.
Autor komentáře na portálu The Gospel Coalition nechce zlehčovat upřímnost těchto příběhů, ale alespoň v americkém křesťanském kontextu se tato vyznání stala docela běžnou praxí, při které už bývalí věřící „naleznou samého sebe.“ Jedná se o vědomé rozhodnutí lidí, kteří už nechtějí svůj život spojovat s institucionální církví a raději se rozhodli následovat „hlas svého srdce.“
Související – Mladí lidé z křesťanských rodin houfně opouštějí víru, jeden muž chce ten trend změnit
Pokud chce člověk veřejně deklarovat duchovní autonomii a zbavit se „omezení“, které křesťanství představuje a spolu se staromódními představami o hříchu a morálce, stačí se jen rozhodnout pro boha, který požehná vašim snům.
V porovnání s rozvodem manželů není nutné vyplňovat žádné papíry a je to něco, co je v dnešní době přijatelné a běžné. Naopak, co stále více vyžaduje radikální rozhodnutí, je následovat křesťanskou víru.
„Když říkám, že zachování víry je radikálním rozhodnutím, mluvím o křesťanské víře v pravém, biblickém smyslu. Nemluvím o americkém kulturním křesťanství, kde je doktrinální gramotnost tak nízká, že zahrnuje obavy o práva na legální držení zbraně a dostatečně vysokou zeď na hranici,“ píše MacCraken ve svém komentáři.
„Nemluvím ani o progresivním křesťanství, které se selektivně dovolává Bible pro pro svou agendu sociální spravedlnosti, ale ignoruje morální požadavky Bible na člověka.“
Pro všechny, kteří přemýšlejí si dát od křesťanství „přestávku“, autor doporučuje, aby se ujistili v tom, že vyzkoušeli skutečné křesťanství. Je to křesťanství, které vám dává výzvy, konfrontuje vás s pravdou a hlavně chce, abyste se více podobali Kristu.
Odchod od křesťanství k „duchovní cestě míru“ nebo úplně od víry je v souladu s duchem doby, který preferuje konzum a osobní pohodlí. Osvobozením se od požadavků vnější autority a odpovědnosti se na první pohled může zdát jako dobrá volba. Člověk je však stále vázán na své vlastní touhy a je limitován svou vlastní osobou.
Ježíš neřekl, že nás „osvobodí neomezená autonomie,“ ale pouze pravda má tu moc. (Jan 8,32). Ne subjektivní pravda; pravda vytvořená vlastními preferencemi. V postkřesťanské a rychle sekularizující kultuře není podle MacCrakena rozvod s křesťanstvím radikálním činem, ale úplně normální věcí, kterou dělá stále více lidí. Ortodoxní křesťanská víra se totiž v očích dnešního světa zdá vzdálená a cizí.
Ku příkladu ve světě, kde platí „věřte v sebe“ vás křesťanství vyzývá, abyste se zapřeli (Matouš 16,24) a vzali svůj kříž (Lukáš 14,27). Ve světě, který zdůrazňuje individualismus a autentičnost, křesťanství mluví o přizpůsobení se podobě Ježíše (Řím 8,29) a o napodobování Boha (Ef 5,1). V konzumní a sobecké kultuře vás křesťanství vyzývá k velkorysosti (Lukáš 21,1–4) a ochotě vzdát se hmotného majetku (Matouš 19,21; Lukáš 14,33). Ve světě sebepropagace vás křesťanství volá, abyste byli služebníkem zaměřeným na ostatní (Fil. 2,3–4; Gal 6,2; Mat. 20,26–28)). V sexuálně progresivní kultuře, která povoluje téměř cokoli, křesťanství říká, že sex je určen pro svazek jednoho muže a jedné ženy (Gn 2,24; Mt 19,3–6; 1 Kor. 7,2). Ve světě, který upřednostňuje moc, „vítězství“ a „nejlepší životní“ úspěch, vás křesťanství vyzývá, abyste si vážili slabosti (2. Kor. 12,9–10).
Související – Od progresivní teologie k ateismu?
Ve světě, který normalizoval zabíjení nenarozených životů a je plný rasismu, sexismu a xenofobie, křesťanství trvá na tom, že všichni lidé jsou Božím obrazem (Gen 1,27) a jsou hodni důstojnosti a ochrany. V pluralitním světě s rozmanitými náboženskými preferencemi – ve kterém „všechny cesty vedoucí do nebe“ – vás křesťanství vyzývá, abyste věřili, že existuje pouze jedna cesta do nebe: důvěra v Ježíše Krista (Jan 14,6). Ve světě obsahujícím pouze vědecký racionalismus, křesťanství požaduje víru v nadpřirozeno (panenské početí dítěte, vzkříšení z mrtvých, zázračné uzdravení, kromě mnoha dalších příkladů).
Na skutečném následování Ježíše není podle autora komentáře nic pohodlného a může se stát, že jsou křesťané označováni za „blázny“ za to, čemu věří a co praktikují v dnešním světě. Neměli bychom být proto překvapeni, že málokdo jde touto úzkou cestou (Matouš 7,13–14).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 26. března 2021 Foto: Unsplsh – ilustrační
4 Komentáře
Mikul
v dobách Ježíše,židé očekávali příchod Mesiaše a nepoznali,že on je ten Mesiáš.V dnešní době, křesťané očekávají tzv. probuzení a dekonverze je tím probuzením.Bohužel nebo bohudík ji také mnozí nepoznávají.Bůh nikdy nechtěl žádné prostředníky mezi ním a lidem.Vždy chtěl být osobním Bohem,neboli „každému každým“.
Adam Hladky
Nemyslím, že zrovna to „panenské početí dítěte“ a „zázračné uzdravení“ by byly nejdůležitějšími znaky Ježíšovy zvěsti. Co tak třeba ta dvě přikázání lásky?
Jiří Aron
Situace pro dnešní mladé lidi vyrůstající v (nejen) amerických sborech je nesmírně těžká. Většina z nich je vystavená dlouhodobému vyučování zaměřeným především na člověka samotného, více než na Boha.
Příklady vyučování o člověku: v besídce jak poslouchat rodiče a číst Bibli, soutěžit ve znalosti veršů zpaměti; dále dobré vzájemné vztahy, osobní morálku a disciplínu, dobře zvládat svůj časový management, najít a používat své duchovní dary, na svou i skupinovou prosperitu tj. úspěch, prosazení se v místních komunitách, koučink s přiděleným osobním mentorem, budování svého manželství a své rodiny. Všechno toto vyučování je podpořeno příslušnými biblickými verši. Je však opomíjen úhelný kámen, bez něhož nemůžeme činit nic, Pán Ježíš Kristus.
Někdy během života se mladý člověk pod jistým nátlakem okolí podvolí a většinou na něčí osobní výzvu se pomodlí tzv. modlitbu spasení. Nato je svým okolím ujišťován, že je obrácen, projde tzv. ujištěním o spasení, procesem křtu a je přijat mezi komunitu dospělých členů církve. A velmi často sám později slouží dalším mladým v církvi způsobem naznačeným v předchozím odstavci. Jen kulturní křesťanství, práce člověka, ne Boha.
Jsem přesvědčen že se o žádné dekonverze nejedná, daný člověk už má plné zuby přetvářky a nedivím se mu. „Jedná se o vědomé rozhodnutí lidí, kteří už nechtějí svůj život spojovat s institucionální církví“. Nejedná se o skutečné křesťany, které činí Duch svatý, jen o lidi spojené s nějakou lidskou institucí.
Otakar Vožeh
„Dekonverze“ od křesťanství . . . proč ne ? „Dekonverze“ od Ježíše Krista – nesmysl.