Bojuji s rakovinou. Stále věřím, že uzdravení se dějí

Jsem ve čtvrtém stadiu rakoviny s nevalnou vyhlídkou na uzdravení, a v uzdravování věřím – jak v ta, která Pán způsobí přímo, tak v ona, k nimž si použije zákroku jiných. Jsem přesvědčen, že jsou chvíle, kdy Pán okamžitě a nadpřirozeně překročí a obejde to, co je normální (1 K 12,7-9). Upřímně věřím, že to může konat a často koná bez jakýchkoli jiných prostředků, pouze svou mocí, kterou dala do pohybu láska – a to vše proto, aby naplnil tělo zdravím, ducha radostí a jazyk jásotem. 

Aby bylo jasno: má víra se nevztahuje na podvodné léčitele, šarlatány, podle nichž stačí něco pojmenovat a hned si na to činit nárok, na podivíny s prosperitou a na guruovské propagátory pozitivního myšlení. Věřím, že Bůh může dát – a často dává – skutečná, nadpřirozená uzdravení těla, ducha i duše (mysli), při nichž skuteční nemocní získávají na základě autority Kristova jména skutečné uzdravení, jehož katalyzátorem jsou často s vírou pronášené modlitby Božího lidu.

SOUVISEJÍCÍNo ne! Zrovna káže ten holobrádek

Sám však mám dosud rakovinu. Navzdory tisícům modliteb – v mnoha případech mne modlitebníci přímo koupali ve víře a v oleji pomazání. Pořád mám rakovinu, a čas mi běží.

Díky tomu se ocitám v dilematu, pokud jde o víru.

Jsem člověk, který věří v dar uzdravování, ale který, jak se zdá, nikdy nezakouší uzdravení (když nepočítám vyhojení z rýmy, z kousnutí od komára, ze říznutí o papír a ze záděr – což jsou ovšem také důležité a svým způsobem zázračné věci, jenže patří do jiné kategorie). 

Překážky, jimž se říkává „sloni v obýváku“ – o kterých se nemluví, a přece tady jsou

Mé víře v uzdravení se kladou do cesty dvě obrovské překážky. Tou první je nepřetržitá, každý den v týdnu a každý den v roce čtyřiadvacet hodin trvající, lékařsky diagnostikovaná bolest hlavy způsobená nervovou poruchou. Druhou je rakovina ve čtvrtém stadiu. Nic z toho se zatím neuzdravilo a neuzdravuje. 

Ta bolestná ironie: modlil jsem se a modlím za nemocné, a bývám svědkem jejich uzdravení. V mém případě to ale, pokud vím, nikdy nefungovalo. 

Mám podezření, že se Pavel mohl cítit jako já. Věřil, že Bůh může uzdravit, a Bůh si ho k uzdravování používal – jeho vlastní modlitby za uzdravení však nevyslyšel (2 K 12,7-10). Podobné to bylo s Trofimem, kterého musel zanechat v Milétu kvůli jeho nepřestávající (neuzdravené) nemoci (2 Tm 4,20). A nezapomeňme na žaludeční problémy a „časté nemoci“ jeho milovaného Timotea: to nejlepší, co pro něj Pavel mohl udělat, bylo předepsat mu mírné užívání vína (1 Tm 5,23). 

SOUVISEJÍCÍ – Tři úvahy o evangelizaci v moderním západním světě

Věřit, že Bůh může uzdravit a že uzdravuje, znamená v něco věřit navzdory tomu, že mi má zkušenost říká něco jiného. Tak by tomu mělo být. Měli bychom věřit všemu, čemu učí Bible, i když se s tím naše zkušenosti neshodují. Písmo se nikdy nemýlí; naše výklady, zkušenosti, priority a vjemy často ano. 

Život mezi různými modlitebníky

 To však vytváří existenciální bludný kruh. Co si mám myslet, když věřím, že můj milující nebeský Otec je schopen uzdravovat, vede jej k tomu soucit a často to dělá, ale mne přitom neuzdraví? Mohu si jedině myslet – a bojovat o takovou víru – že má pro mne místotoho nějaký lepší, moudřejší a láskyplnější plán. Musím věřit, že v Bohu a jeho záměrech existují hlubiny, které ještě nedokáži pochopit, tajemství, která ještě nemohu znát, plány, které ještě nedovedu rozpoznat, a slavné věci, které jsou pro mne zatím nepostřehnutelné. 

Žiji svůj život a čelím své rakovině mezi – zdánlivě – upřímnými vyznavači postupu „pojmenuj, oč ti jde, a vyhlas na to svůj nárok“, kteří pokaždé očekávají uzdravení, a – zdánlivě – pokornějšími vyznavači zásady „bude-li Pán chtít“, jejichž modlitby sice potvrzují Boží uzdravující moc, ale kvalifikují situaci tak, že to vypadá na boží nechuť uzdravit. Avšak tón, jímž se vyjadřuje první skupina, může naznačovat, že u nich možná jde o domněnku vydávanou za víru, kdežto tón druhé skupiny jako by naznačoval pochybnost vydávanou za pokoru.

Snažím se držet se mezi tím uprostřed. Vím, že můj Bůh uzdravuje, z Písma i ze skutečného života však také vím, že neuzdravuje pokaždé, a dokonce ani většinou ne. Bůh není nějaký kosmický poskok, jehož přednostním úkolem je udržovat jeho lid neustále ve zdraví a štěstí. 

Bůh v peci 

 S ostražitě zmlklým srdcem jsem si uvědomil, že Boha nelze předvídat ani ochočit. Je svobodnou a nespoutanou bytostí, působí ve vichřici a bouři, a burácení hromu je pouhým šepotem jeho moci. Jeho obydlím je věčnost, tmu pohlcuje světlem a dnem i nocí překračuje celou zemi, aby ukázal svou sílu, dal znát svou starostlivost, rozvinul své záměry a nechal rozzářit všemi směry svou slávu. Nikdo není jako on; není prostě nikoho dalšího (Gn 1,1-3; 2 Pa 16,9; Jób 26,12-14; Iz 46,9; 2 K 4,6; Zj 21,22-25). 

A poučil jsem se (i když není snadné to přijmout), že nemoc není Božím největším a nejnaléhavějším zájmem. Tím je hřích, satan, spása a smrt. Nemoci si Bůh často používá k tomu, aby nás dovedl ke spáse, očistil nás od hříchu, ukázal satanovi (i přihlížejícímu světu) milost, s níž nám v životě pomáhá, odvrátil nás od tělesné lásky k veteši tohoto světa a vedl nás k zážitku smrti (a pak skrze něj) do slávy, kde už nebude žádná smrt a umírání. 

Bůh není nějakým naším Mikulášem nebo Ježíškem s dárky. Je naším svrchovaným Pánem. Nepřiřítí se na scénu jako nějaký kosmický záchranář. Je to Všemohoucí Bůh, který na scéně už je – a je tam stále. A je to rovněž milující Otec, jemuž jde o hlubší, osobnější (a přitom až vesmírně důležité) věci než o to, aby nás jen ujišťoval, že nikdy nebudeme mít rýmu nebo rakovinu ve čtvrtém stadiu. 

To vše mi připomíná víru tří hebrejských mládenců: víru, jež potvrzuje, že Bůh může způsobit zázračné vysvobození a že je docela dobře možné, že to udělá. Stejně jako oni však nejsem stoprocentně přesvědčen, že to chce udělat, a učím se nalézat uspokojení v tom, že to nechám na něm, ať se stane cokoli (Da 3,17-18). 

V peci i v ohni je Bůh se mnou. A má pro mne za lubem tak moudré a úžasné věci, že si je ani nedokáži představit. A to je víra, za kterou bojuji v každém z těch svých dní, kdy je má duše znavena a rakovina ji oslabuje: jediná víra, která mi pomůže tím vším projít – ať už k uzdravení zde na zemi, nebo do nebe. 

Autor: Tim Shorey Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 24. srpna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář