Matouš 24:6-14 … „Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
Zjevení 8:1 … „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení (ticho) téměř na půl hodiny.“
Milí přátelé, kteří jste vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově –
Dnes bych začal otázkou: Jsme my, jako lidstvo, na vzestupné vlně společenského vývoje? Umíme se jako lidstvo poučit ze své historie? Vyvíjí se celosvětová lidská společnost k ideálu v podobě „míru bez válek, prosperity bez hladu, spolupráce bez soupeření, vzájemné služby bez vykořisťování“?
Před nějakými 150 lety byli lidé v Evropě přesvědčeni, že tomu tak je. Vlivem období rozvoje humanismu a osvícenství v 17. a 18. století a vlivem revolučních událostí v Americe a v Evropě 18. a 19. století (znáte hesla francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“) stoupaly mezi učenci a intelektuály naděje a očekávání, že lidstvo bude dál už jen převážně vzkvétat a prospívat… a že epizody typu napoleonských válek jsou jen výjimky.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno – Lev z pokolení Judy
Jako příklad těchto nadějí uveďme francouzského spisovatele a politika Victora Huga. To on rozvíjí svou představu o „spojených státech evropských“ a v roce 1849 pronáší řeč, která vejde do dějin: „Nastane den, kdy ty, Francie, ty, Rusko, ty, Itálie, ty, Anglie, ty, Německo, vy všechny národy kontinentu, aniž byste ztratily své individuální přednosti a nádhernou osobitost, budete úzce sloučeny v rámci nadřazené jednotky a vytvoříte Evropské bratrství, stejně jako Normandie, Bretaň, Burgundsko, Lotrinsko, Alsasko a všechny naše provincie jsou spojeny ve Francii. Nastane doba, kdy jediným bitevním polem budou trhy otevřené obchodům a mysli otevřené nápadům. Nastane den, kdy kulky a bomby nahradí volební hlasy, všeobecné volební právo pro všechny občany, uznávaná arbitráž velkého svrchovaného senátu, který bude Evropě tím, čím je parlament Anglii, sněmovna Německu a tento zákonodárný sněm Francii. Nastane doba, kdy budeme vystavovat děla v muzeích, jako dnes vystavujeme mučící nástroje a divíme se, že takové věci byly kdy možné.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Tomuhle optimistickému pohledu na vývoj lidského společenství směrem k prosperujícímu a mírumilovnému ideálu přinesly naprosté rozčarování a vystřízlivění události dvacáté století. První světová válka se svými hrůzami a téměř 10 miliony obětí, po dvou dekádách následována druhou světovou válkou s několikanásobně více obětmi na životech. A s tím také spojený vývoj zbraní hromadného ničení člověka člověkem. Krom toho, během té samé doby, dál dochází k rozmachu diktatur v různých zemích světa a s nimi spojených zvěrstev jako pracovní tábory, hromadné vyvražďování nepohodlných a úmyslné vyvolávání hladomoru. A ani demokraticky vedené státy nebyly a nejsou ušetřeny korupčních, lobbistických a mnoha jiných mocenských zájmů, tlaků a skandálů.
Možná, že konec 20. století opět vlil naději do žil představám směrování člověka k dokonalé společnosti, i když stále docházelo k lokálním válkám. Ale jednadvacáté století opět ukazuje, že jde jen o pokračování naší smutné historie lidského sebeprosazování, bezuzdného násilí, bezohledného útisku a vykořisťování. A to ještě vůbec nemluvíme o přírodních odezvách a reakcích na lidské působení na této zeměkouli. Vzpomeňme na nové druhy virů, které se objevují jak ve zvířecí, tak v lidské říši. Vzpomeňme na rostoucí počet zkázonosných záplav na jedné a vražedného sucha na druhé straně. Povedou tyto přírodní pohromy k užší spolupráci lidstva, nebo spíše k bojům o zdroje (vody, aj.)?
Minulé kázání jsem končil slovy: „Nebojme se toho, co přichází na svět.“ Někoho to možná mohlo zmást, neboť si představuje, že čím víc se bude blížit viditelný návrat Krista na konci věků, tím víc bude naše planeta vzkvétat a člověk na ní prosperovat. Opak je však pravdě mnohem blíž. Sám Ježíš o tom mluvil v reakci na obdivné pohledy svých učedníků, velebící krásu a majestát chrámových staveb v Jeruzalémě. Ježíš předesílá, že „nezůstane kámen na kameni“, a použije to jako odrazový můstek a předobraz k popisu pohrom, které přijdou na celý svět během doby před Jeho návratem ve slávě Otce a v doprovodu andělů. Ježíš zároveň s tím povzbuzuje své následovníky k vytrvalé a plodné víře – skrze následná podobenství o 10 družičkách a o zakopané hřivně (viz Matouš 24-25).
Kniha Zjevení, kterou se probíráme v tomto období, vlastně vykládá a rozvíjí to samé téma, jen k tomu používá barvité, sugestivní a symbolické obrazy a výjevy, často „vypůjčené“ od proroků Daniela či Zacharjáše. Platí to i o třech výjevech, ze kterých jsme si dnes četli: rozlomení sedmi pečetí, zatroubení na sedm polnic a vylití sedmi misek Božího hněvu. Události, které se vždy vzápětí odehrávají, ty různé pohromy, nesledují nutně chronologické pořadí; jsou spíše do sebe vnořeny a propleteny. Připomínám onu skladbu, kterou jsem vám před časem pouštěl: malou fugu od J. S. Bacha, ve které jedna a ta samá melodie byla různě rozvíjena a obohacována dalšími nástroji, přesto byla nosnou kostrou celé kompozice.
SOUVISEJÍCÍ – Jak žít ve světě, kde nejsme doma
Pro nás je důležité vědět, že žijeme v průběhu událostí sedmi pečetí, polnic a misek (onoho sedmera pohrom) a přitom s vytrvalostí očekáváme jejich závěr a vyvrcholení. Nebudeme zde probírat každou jednotlivou událost, která následovala po rozlomení pečetě, po hlasu polnice nebo po vylití misky hněvu.
Řekneme se k tomu jen tři základní poznatky:
zaprvé – jaký mají ty události účel;
zadruhé – co se během nich v pozadí děje;
a zatřetí – jaké mají vyvrcholení, ke kterému to vše směřuje?
1/ Jaký je účel?
Zamýšleli jste se někdy na tím, proč obvykle lidé přicházejí k víře v biblického Boha jako Spasitele a Pána? Kdy se jim stává Ježíš skutečnějším a osobnějším? Myslíte si, že se někdy stalo, aby člověk vyhrál v loterii a řekl: „Tak, to je Boží dílo; nyní vydám svůj život Kristu!“? Nebo aby někdo oprávněně dosáhl na nějaký post a pak řekl: „To Bůh mi dal mé dovednosti a příležitosti, díky Němu jsem, kde jsem; nyní Mu proto chci sloužit a žít podle Jeho vůle!“?
Ne, lidé se neodvrací od svých model a sebestřednosti k Bohu poté, co zažijí nějaký viditelný úspěch. Zato mnozí se obrátili, když se naopak jejich sny zhroutily, když to na, co spoléhali, se sesypalo, když jejich život byl v troskách. Když došly na „konec sebe sama“, jak o tom píše Kyle Idleman v knize The End of Me. Ve věznicích, mezi „anonymními alkoholiky“, v hospicích a nemocnicích, v nuzných podmínkách, v trestaneckých lágrech, atd. – tam se lidé nejvíc obrací k Bohu, k Němu se utíkají, v Něm nacházejí jediné východisko i smysl svého bytí. A také jedinou naději, která sahá až za tento svět…
Je proto nabíledni, že s blížícím se koncem tohoto věku bude Bůh čím dál víc „otřásat světem“, aby zbořil to, co je chatrné a pomíjivé, a ukázalo se to, co je pevné a trvalé. To platí pro celý svět i pro Boží lid, který je v něm. Neboť Boží soud začíná od Božího domu, jak napsal apoštol Petr (1. Petrův 4:17) a nemyslel tím onen kamenný chrám, ale Boží lid nové smlouvy.
Při četbě pohrom, které přicházejí na svět – dobývání, války, chudoba a bída, smrt, znečištění vod a vzduchu, zemětřesení, krupobití, sílící žár slunce, atd. – vás napadne, jako by se intenzita oněch ran stupňovala. Např. při otevírání svitků zahyne 1/4 země (6:8), troubení na polnice přinese zkázu 1/3 obyvatel země (9:15) a vylévání misek hněvu postihne celý svět. Proč to?
Pamatuju se na časy mého dětství, jak obvykle silní kluci reagovali, když jim někdo, většinou slabší, nadával (nadávky byla zbraň fyzicky slabších). Chytli se, začali se prát a ten silnější, co mu nadávali, začal kroutit ruku za zády toho slabšího, co nadával – s tím, aby odvolal nebo se omluvil. A když ten slabší nechtěl, co udělal ten silnější? Kroutil víc. A víc. Ten slabý pak často odvolal nebo se omluvil, aby po propuštění začal utíkat a nadávat znovu. No jo, kluci.
Chci říct, že Bůh bude stále víc a víc nechávat svět napospas sama sobě, své zvrácenosti, své bezbožnosti, svému chaosu, zlu a jeho vlivu – neboť právě to je onen „Boží hněv“: odnímání řád-udržující, životodárné, ochranné a záchranné ruky, podané tonoucímu světu – a to se stále stejným účelem: aby lidé nakonec činili pokání, dali si říct a odvrátili se od svého zla, aby se vrhli Bohu na odpouštějící náruče a hledali Jeho vůli, ne svou. Při všech těch pohromách bude stále světu nabízena Boží milost a vykoupení Kristem na kříži. „Evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům,“ jak slíbil Ježíš. A to je úkol pro nás, Jeho lid, v tomto světě!
SOUVISEJÍCÍ – Neděste se! Jeho život porazil smrt!
Nicméně, čeho si také všimnete, je i předpověď všeobecného a rostoucího zatvrzení lidí. Bude to podobné, jako v případě egyptského faraona, jemuž 10 pohrom mělo kdysi ukázat, kdo je tím Bohem, kterého nezná, ale vedlo ho to místo k pokornému pokání k zatvrzelému vzdoru. Jaký rozdíl od pozdějšího babylonského krále Nebúkadnesara, který pokořen Hospodinem kdysi zvolal: „Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (Daniel 4:34)
Opakovaně tak ve Zjevení čteme slova jako: „A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.“ (9:20-21) Jako onen faraon i mnozí přes těžkosti a ztráty zatvrdí své srdce ve vzdoru proti Bohu, „který přece za to může, že se mi nedaří, jak chci já!“ Až přijde vrchol Božího hněvu, bude pozdě volat k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým! Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“ (6:16-17)
2/ Co se vlastně děje?
Abychom mohli obstát, všechno překonat a vytrvat, bude čím dál důležitější rozpoznat, co se to v pozadí událostí vlastně děje. Na jedné straně bude docházet k rostoucí zkáze, vzdoru a nenávisti proti Bohu a Jeho lidu, na druhé straně bude stále probíhat zapečetění vyvolených, zapsaných v knize života. A ti, co již ve víře opustí tento svět, budou u Boha volat, aby Jeho soud a odplata byly uspíšeny.
„Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Možná si to přejeme i my, podle toho, jakou zkouškou či protivenstvím zrovna procházíme. Ale je jim (stejně tak nám) řečeno, abychom vydrželi ještě nějaký čas, „dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří“, pro které také bude jejich poznání Ježíše nade všechno (6:10-11).
Co se tedy děje v pozadí událostí? Je to vnitřní drama, když Bůh hledí na svůj, kdysi dokonalý, nyní zvrácený svět. Každý den zažívá Bůh napětí mezi svou spravedlností, volající k soudu a odplatě, a svým milosrdenstvím, milostí a záchranou. „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ezechiel 18:23)
Je to, jako kdyby měl policista za úkol zneškodnit ozbrojeného násilníka, který drží rukojmí, ale ukáže se, že ten násilník je jeho syn. Kolik mu dá času, aby se vzdal? Kolikrát ho bude varovat? Kolik výstražných výstřelů pošle do vzduchu? Nevíme. Nevíme, kdy pohár Boží trpělivosti přeteče, kdy bude zachráněn plný počet. Proto hlásáme sobě i druhým: „Dnes je den spásy“, dnes se odvrať od svých model k živému Bohu, neboť zítřek není zaručen!
3/ Jaké je vyvrcholení?
O Velikonocích jsme zpívali čtyři písně o vzkříšení Krista. Kdyby přišel na bohoslužbu někdo, kdo neví o křesťanství ani ň, mohl by se ptát: „Takže Kristus vstal z mrtvých čtyřikrát?“ Asi bychom se pousmáli a odpověděli: „Kdepak, jen jednou, ale ty čtyři písně opěvují tuto událost, její význam a dopad z různých úhlů a s různými důrazy.“ Jde o čtvero chval na totéž téma.
Podobné je to i s výjevy sedmi pečetí, sedmi polnic a sedmi nádob. Mají společné nosné téma, které různě rozvíjejí, ale které vrcholí stejně, totiž zničením všeho zla, bezpráví, příkoří i všech, kteří se na něm podíleli, a vítězství Beránka a Jeho lidu, který vytrval ve víře, v naději a v lásce. Různými obrazy je to vyjádřeno v závěru jednotlivých výjevů – na konci pečetí, polnic a misek hněvu. Právě tyto části – oslavné a chvályplné – tvoří základ povzbuzení, kterým se křesťané po staletí utěšují tváří v tvář tomu, co se ve světě děje, čemu čelí a čím procházejí.
Pro příklad si poslechněte závěr lámání sedmi pečetí: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ‚Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi‘ … Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí. A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení (ticho) téměř na půl hodiny.“ (7:9,10,16,17,8:1) Údiv. Úcta. Úžas.
Přátelé a služebníci Krista – spisovatel C. S. Lewis v knize Problém bolesti píše: „Bůh k nám šeptá v našich potěšeních, promlouvá v našem svědomí, ale volá v našich bolestech. Je to Jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět.“ Takto by šlo shrnout i poselství sedmi pečetí, polnic a misek. Bůh burcuje svět, který ohluchl a oslepl, aby se aspoň někteří v něm zastavili, zaslechli, prozřeli, poznali a vrátili se k Němu. Aby mohli dobrořečit Bohu a slyšet mocné hlasy v nebi: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš (dosl. království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista); a bude kralovat na věky věků. … Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!“ (11:15, 19:2)
Na samotný závěr si poslechněte tato slova ze Zjevení ve známé části Händelova Mesiáše. A klidně se v duchu přidejte… Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 30. dubna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
7 Komentáře
Jiří Aron
Děkuji moc za další výklad. Ano i u mne, v několika obdobích života, platilo že „mnozí se obrátili, když se naopak jejich sny zhroutily, když to na, co spoléhali, se sesypalo, když jejich život byl v troskách“.
Mnoho dalších křesťanů svědčí o Božích soudech s vděčností. Vedly nás k tomu, abychom se „zastavili, zaslechli, prozřeli, poznali a vrátili se k Němu. Aby mohli dobrořečit Bohu“.
Bůh je nekonečně dobrý. Nejkrásnější žalm 119 to říká podobně „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.“
Už teď prožíváme Beránkovu péči a lásku. A jaké to teprve bude, až jednou nebude hřích, pláč ani smrt, až svým druhým příchodem porazí zlo.
Honza B.
Pane Krákoro, je nějaký důvod, proč nemluvíte v kontextu Vašeho výkladu o Zjevení, Mat 24, o Danielově proroctví 70 týdnů let? Tohle mi stále nějak uniká, přičemž je to zcela zásadní téma.
Ježíš v Mt 24 navázal, rozvedl to, o čemž již Písmo dávno předtím mluvilo – viz:
Iz 26, Iz 66, Dan 9 (proroctví 70 téhodnů let, resp. posledních 7 let tohoto věku, resp. prvních 3,5 let a druhých 3,5 let) ad.
Všechny tyto sz koncepty (vč. porodních bolestí a porodu + Danielova časová osa) se setkaly a Ježíš je rozvinul. Tanachu znalí Židé tyto myšlenky, témata, motivy a koncepty znali. Pokud člověk vezme pečetě a přesune je mimo ono 7leté období, stane se to velmi subjektivní věcí.
Nemyslím proto, že lze obejít či vypustit Dan 9 a proroctví v něm obsažené, a vykládat bez něj knihu Zjevení či Mat 24.
(Osobně jsem musel odmítnout několikrát různé výklady prostě proto, že MLUVILY JEN O VĚCECH, KTERÉ LADILY, ZAPADALY, HODILY SE, ALE ZÁMĚRNĚ POMLČELY O VĚCECH – PÍSMECH, KTERÉ NEZAPADALY. Řekl jsem si, že tohle prostě nejde, že se chci stavět čelem ke všem Písmům, a pokud něco nesedí, TAK MÁM PROSTĚ ŠPATNÝ VÝKLAD, což jsem si PŘIZNAL. Jinými slovy, NECHÁM SE PROTO VELMI RÁD VŽDY PŘESVĚDČIT o čemkoliv dle kompletní rady Boží, tedy rady celého Písma. Je to takové volání, je-li něco pravdivé, pravdivý ucelený komplexní poctivý výklad, chci ho. Beru – po prozkoumání.
Když potom někde slyším, jak lidé kritizují Písmo tím způsobem, resp. přístup k němu, že např. nejde o skládačku lego apod., tak se toho úplně děsím, protože tím říkají, že Bůh není Všemocný a jeho slovo není jím inspirované, nevykládá samo sebe, nezapadá do sebe.
Obdobně vnímám názory, když lidé mluví o „jízdních řádech“ a „s vaničkou vylévají dítě“. Důležitou kostrou proroctví z pohledu chronologie a času o poslední době je proroctví 70 Danielových týdnů let – to je jakoby to dítě. Je spousty nesmyslů a namotaných odvozených dosazených časových údajů na různé všelijaké události, různé interpretace, které se nedrží Písma a načítají různé věci k Písmu, do Písma, které je správné odmítnout. V tomto smyslu jsou ony „jízdní řády“ odmítnutíhodné. Nikoliv však samotné Danielovo proroctví podle Písma, to neředěné a nemixované. Problém tedy někdy je, že lidé odmítnou VŠECHNO ČASOVÉ, un bloc, co je spojené s proroctvím o Poslední době.)
Ježíš nám v Mat 24:15 říká (tento verš a následující jste již vynechal z nějakého důvodu):
„Když pak uvidíte ‚ohavnost zpustošení‘, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě — kdo čte, ať rozumí (rozuměj) —
Zjevně je to velmi důležité, dokonce je to Ježíšem zdůrazněno, že to máme číst a rozumět tomu, co napsal Daniel. Zdá se zřejmé, že to ono z Daniele, čemu máme rozumět, vytváří kontext, je nějak zásadní, a umožní nám pochopit Ježíšovo povídání o konci věku v Mat 24, stejně tak jako knihu Zjevení (Ježíše Krista, od Ježíše Krista). Ježíš tím říká: Neříkám nic jiného, než co říkal prorok Daniel a zde vám dám další detaily, dokreslím, rozšířím ten obrázek z Daniele, ale běžte nejdřív do Daniele, pochopte odkud a co čerpám, na co se odkazuji.
Kniha Daniel a Mat 24, kde mluví Ježíš o konci věku, a stejně tak odhalení/zjevení Ježíše (kniha Zjevení) prostě se sebou korelují, doplňují se, navazují na sebe.
Ježíš nás vrací do Daniele.
Mat 24:15 → Dan 9:27
A prosadí smlouvu mnohým JEDNOHO SEDMILETÍ (7 let), LEČ UPROSTŘED ONOHO SEDMILETÍ (po 3,5 letech, tzn. 1260 dnech) ukončí obětní hod i přídavnou oběť. Tehdy na křídle ohavností bude pustošící, dokud se zkáza i rozhodnutí nebude vylévat na pustošenou.
[CSP] Daniel 7:25 Bude pronášet slova proti Nejvyššímu a svatým Nejvyššího nedá pokoj. Bude také uvažovat, že změní doby a právo, a budou mu do ruky vydány AŽ DO ČASU A ČASŮ (T73) A PŮL ČASU.
…ἕως καιροῦ καὶ καιρῶν καὶ ἕως ἡμίσους καιροῦ (Dan. 7:25)
… až do kairosu (1 rok) a kairosů (2 roky) a půlky kairosu (půl roku), tzn. 3,5 let (tj. 1260 dní) při užití kairosu jako časového údaje.
Pozn. překladatelů ČSP k Dan 7:25, t73:
ozn. jako pl., ale vzhledem k Da.9:27 (7/2 roku) a Da.12:7. Da.12:11. Da.12:12 (podob. h.; 1290 dnů; 1335 dnů) a příp. Da.8:14 (2300/2?) je možné, že je tu duál, kt. v době dodatečného označování samohlásek již aram. nerozlišovala (srv. Da.5:28p). Zj v podob. kontextu uvádí 42 měs. ( Zj.11:2; Zj.13:5), 1260 dnů ( Zj.11:3; Zj.12:6) a „čas a časy a půl času“. H. výraz z Da.12:7 je v Ex.13:10 a Dt.31:10 užit ve smyslu „výročí“/ „rok“.
CSP Daniel 12:7 Pak jsem slyšel onoho muže oděného lněným oděvem nahoře nad vodami v řečišti, jak pozdvihl pravici i levici k nebesům a přisáhl při Věčně živém, že K URČENÉ DOBĚ, DOBÁM A POLOVINĚ, a až skončí tříštění ruky svatého lidu, toto vše pomine.
B21 Daniel 12:7 Tehdy ten muž oděný plátnem, stojící nad hladinou řeky, zvedl svou pravici i levici k nebi a slyšel jsem, jak přísahá při Věčně živém: „Po času a časech a polovině času, až se dovrší útlak svatého lidu, tehdy toto vše skončí.“
…εἰς καιρὸν καὶ καιροὺς καὶ ἥμισυ καιροῦ (Dan. 12:7)
Po času – kairosu (1 roce) a časech – kairosech (+ 2 letech) a polovině času – kairosu (+ 0,5 roce) – celkem 3,5 letech.
Teď je potřeba zasadit Dan 9:27, který zdůrazňuje Ježíš, do celého textu a kontextu Mat 24 a Zj (týká se i 6. kapitoly), přičemž Danielovo proroctví o 70 týdnech let nám umožňuje určitou chronologii událostí v Mat, Zj a Danielovi postavit na Písmu a na událostech podle Písma spojených s tímto obdobím posledních 7 let, nikoliv na všelijakých subjektivně vnímaných událostech ve světě.
Pečetě jsou zasazeny do sedmiletého rámce tohoto Danielova proroctví a udějí se uvnitř 7 let, což je stále budoucnost (budoucnost proto, protože Písmo říká, čím začne posledních 7 let). Z tohoto důvodu si nemyslím, že již teď žijeme v období pečetí, jak píšete:
„Pro nás je důležité vědět, že ŽIJEME V PRŮBĚHU UDÁLOSTÍ SEDMI PEČETÍ, POLNIC A MISEK…“.
Tvrzení, že ŽIJEME V PRŮBĚHU UDÁLOSTÍ SEDMI PEČETÍ, POLNIC A MISEK ZNAMENÁ, znamená, že asi ve svém výkladu vůbec neuvažujete o posledním Danielově týdnu let, tedy ani o tom, o čem Ježíš v Mat 24:15 řekl, že má být naším zásadním odkazem pro porozumění dalšího textu v Mat 24, a týká se to samozřejmě i knihy Zjevení. Bez Mat 24:15 a Daniele nelze vykládat knihu Zjevení.
Tento Váš názor jde zcela, dle mého názoru, proti Mat 24:15 → Dan 9:27 a 7 letech, resp. 3,5 letech, na což jsou navázané mnohé události.
Mat 24:15 je půlka posledních 7 let tohoto věku, je to 3,5 let od počátku 70 Danielova týdne. Naprosto zásadní a zlomový čas pro následující události týkající se svatých, Izraele, evangelizace, mučednictví, satanova hněvu, Božího hněvu, soudů nad lidmi i nad zemí ve zbylých 42 měsících, 3,5 letech, 1260 dnech. Část Zj 6, resp. několik pečetí, o tomto časovém úseku posledních 3,5 let také mluví. Mat 24:15 je čas začátku VELKÉHO SOUŽENÍ (malinko ještě napovím, že je to spojené s děním kolem ďábla, což se v důsledku projeví na jeho bezzákonném a skrze něho, a proto to celé začne právě v tento okamžik), ale i času soužení pro Jákoba.
(Tohle je jen částečný popis toho, co si máme vzít – dle slov Pána Ježíše v Mat 24:15 – z proroctví Daniele, resp. co máme číst a čemu v něm rozumět, abychom pochopili Mat 24 a Zjevení. Daniel toho má však mnohem a mnohem více co říct k Poslední době než „jen“ kap. 9.
Sedmdesát SEDMIC lze přeložit z hebr. i jako 70 PŘÍSAH Božích /7 znamená i PŘÍSAHA/. Co Bůh splnil po 69 sedmicích let, přesně tedy po 483 letech (Dan 9:26)? Přesně to, co PŘÍSAHAL Bůh sám při sobě Abrahamovi, na místě, KDE měl Abraham obětovat jako zkouška Izáka, a V ČASE po skončení 69 PŘÍSAH, 69 SEDMIC let – Bůh dal svého Syna za nás, aby zemřel jako oběť za hříchy.
Co naplní Bůh v poslední SEDMICI let /7 letech/ Danielova proroctví? Přesně to, co PŘÍSAHAL, že se v nich stane.
Něco tak naprosto fenomenálního jako je Danielovo proroctví člověk nikde jinde v jiném náboženství nenajde.)
Ale kde bude velký protitlak, tam bude i velká Boží moc, Boží přítomnost bude naprosto úžasná, i vylití z Božího Ducha. Bůh bude až do úplného konce toužit zachránit co nejvíce lidí pro věčnost skrze evangelium.
První kapitoly Zj nebývají tak kontroverzní jako ty další. Prostě je snaha je zasadit historicky a popsat, přidat třeba fotky z Turecka či z historie apod. Udělal jste to dost kvalitně v lecčems. Detail, na kterém se hodně pozná, je, že jste nevynechal výklad studený ani horký. Bývalo tomu leckdy tak, že se studený vynechával.
Zde jste napsal též naprosto zásadní věci, že Bůh je dlouho shovívavý, protože chce prostě zachránit každého člověka pro věčnost s Ním.
Jsou však i věci, na které nenacházím ve Vašem výkladu odpovědi, byť jsou Ježíšem označovány jako zásadní pro eschatologické pochopení (Mat 24:15) – což mě přivádí zpět k mojí úvodní otázce:
Proč nemluvíte v kontextu Vašeho výkladu o Zjevení, Mat 24, o Danielově proroctví 70 týdnů let?
Třeba máte výklad, který vyvrátí ten, co mám já. Velmi rád se kýmkoliv nechám přesvědčit Písmem. Velmi vítaná záležitost, protože pravda nemůže neobstát a není nic horšího než ji nepřijmout.
Dále mi chybí ve Vašem výkladu odpovědi na zásadní otázky obecně v kontextu výkladu Zjevení diskutované, protože jsou jeho důležitou součástí, které zůstávají Vámi neřešeny (přičemž už vykládáte 6, 7, 8 kapitolu), jako např.:
1. KDY začíná eschatologický Den Hospodinův (Pánův) ve vztahu k sedmdesátému Danielovu týdnu let?
2. Přijde antikrist, bezzákonný PŘED Dnem Hospodinovým?
3. Jak dlouho TRVÁ eschatologický Den Hospodinův?
4. Den Hospodinův a Boží hněv: Existuje nějaký exegetický základ pro odlišení vytržení církve a/od návratu Krista na zem skrze období Božího hněvu?
Mirek P.
Lk 10,21 : V tu hodinu Ježíš zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo“.
Byl jsem tím, kdo varoval před „jízdními řády“ v eschatologických výkladech. Pan Honza říká, že nebezpečím jízdních řádů jsou lidské přídavky. Přesto bych prosil, abychom i při pokusu o zcela biblický eschatologický výklad byli pokorní jako děti a přiznali, že souvislosti mezi Zjevením, malou apokalypsou Mt 24, Pavlovými zmínkami o vytržení a řadou starozákonních proroctví nelze synchronizovat do jediného výkladu. Pokud např. mluvíme o Danielově sedmdesáti sedmici týdnů, měli bychom připustit, že se jedná o souvislé časové období a tudíž ta poslední sedmice a ohavnost zpustošení se týká dobytí a zničení Jeruzaléma Římany 68 – 70 ( resp. 74 ) našeho letopočtu. To nevylučuje, že Antikrist v budoucnu nějakou další ohavnost v chrámu vztyčí a pokusí se božímu lidu vnutit svou smlouvu. Jen nevíme, zda to bude fyzicky obnovený Jeruzalémský chrám, vatikánské paláce či nějaké fórum světových lídrů. A ještě se vrátím k našemu hovoru o dataci narození Ježíše. Pokud pan Honza tvrdí, že betlémská hvězda byla astronomická konjukce ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Betl%C3%A9msk%C3%A1_hv%C4%9Bzda ), těžko si lze představit, že ta konjukce byla tak přesná, že mudrce dovedla z Jeruzaléma do několik kilometrů vzdáleného Betléma. Stejně jako v pokusu o synchronizaci evangelií, si musíme připustit, že naše logika má své mezery.
O to je mi milejší způsob výkladu Zjevení, který zvolil pan Krákora. Je dostatečně biblický, že vylučuje největší nešvar řady přispěvatelů tohoto webu – nazývám to „antropologický optimismus“. To je představa, že kniha Zjevení je jen jakési v poezii napsané varování, které se ani nemusí uskutečnit. Že člověk se polepší a budeme na této Zemi pomocí vědy a pokroku žít další tisíce let. Jak říká John MacArthur : tato Země byla stvořena pro krátkodobé použití.
Karel Krejčí
Pane Honzo B,
z Vašeho příspěvku jde na mě téměř hrůza, co všechno nevím. Ale naštěstí se více spoléhám na to, co nám Bůh napsal do srdce, stejně jako apoštol Pavel, ostatní apoštolové a jejich následovníci, kteří běží vítězný závod.
Jiří Aron
Panu Honzovi: nejpoctivější výklad, Zjevení, který jsem zatím četl, je Hendriksenův Více než vítězové. Vyšel i česky.
Pokud chcete něco kratšího, ohledně spojení Daniele a Zjevení, tak Grier: Přijdu brzy!
Jestli se chcete nechat přesvědčit Písmem, tak doporučuji si obě knížky přečíst.
Pana Krákoru prosím šetřete, pokud by opravdu měl odpovědět na všechny Vaše dotazy, musel by sem napsat podobně dlouhé kapitoly z takových knih, jako jsem Vám uvedl výše.
A ještě důležité upozornění: psaní v diskusi KAPITÁLKAMI se považuje za neslušné. Je to podobné, jako byste na lidi křičel.
Mirek P.
Výhodou tohoto webu je, že než se člověk dočká dalších reakcí, má ještě možnost x-krát zkoumat, co sám napsal 🙂 Takže v první řadě omluva za slovo konjukce, správně je konjunkce.
Skutečně systematické teologické debaty o Zjevení se datují do posledních asi 2 století. Předtím církev obecná musela řešit christologii, soteriologii, eklessiologii. Celkový stručný přehled směrů lze najít v článku https://www.apologet.cz/?q=articles/id/571-eschatologie-zakladni-prehled Jsou tam přehledné grafy, vycházející m.j. od zde již zmíněného Griera. To, čeho se obávám je vidět v grafech 3 – 6. Pokus nacpat všechny pohromy ( nebo většinu ) knihy Zjevení do sedmiletého rámce spolu s doslovným vytržením. A jak se svět globalizuje a vše dříve nemožné se stává možné, část biblicky poctivých křesťanů toto období vidí jako velmi blízké a tudíž na něj soustředí mnoho své pozornosti. Je jen otázka, zda-li té pozornosti není až příliš mnoho a přecenění svého vlastního postavení v dějinách spásy – my jsme ta generace, která to vše zažije. Možná ano, možná ne.
pavel v
Není jasné, který Jan napsal Zjevení Janovo. Mohl to být někdo jiný než apoštol Jan, totiž Jan Presbyter.
Ve svých počátcích neměla církev na růžích ustláno. Císař Nero svedl na křesťany požár Říma v roce 64. Mnoho z nich bylo umučeno a zemřelo krutou smrtí. Tím bylo v Římské říši zahájeno pronásledování křesťanů a to pokračovalo ve vlnách až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal Edikt milánský, v němž zaručil křesťanům nánoženskou svobodu. Je velice pravděpodobné, že kniha Zjevení se týká této počáteční kapitoly církve a že jejím cílem bylo ukázat v symbolické rovině moc Ježíše Krista a tím povzbudit ranné křesťanské obce, aby nerezignovaly na svoji víru.
Myslím, že kniha Zjevení by neměla být chápána jako jakási věštba, ale jako básnické dílo plné symbolů, jež byly starověkému čtenáři lépe pochopitelné než nám. Proto si nikdo nemůže činit nárok, že pouze jeho výklad této knihy je ten pravý. Zjevení Janovo bylo napsáno jako aktuální výzva do doby na konci 1. a na počátku 2. století. Nelze je z tohoto historického rámce vyjmout. Nejde tu tedy o zašifrované konkrétní informace pro budoucnost, nýbrž o obrazně vyjádřenou zkušenost víry, která v těžké situaci znovu odhaluje vyhlídky na konečné Kristovo vítězství.