Nedávno jsem si na „Křesťanu dnes“ přečetl, že Českobratrské církvi evangelické ubyla mezi lety 2001 a 2011 více než polovina členů. Ostatní tradiční (nebo, chcete-li), lidové církve na tom nejsou lépe. V následujícím desetiletí, tedy do roku 2021, tento trend v podstatě pokračoval. Sestupný trend ale v tomto posledním desetiletí zasáhl i menší, tzv. vyznavačské církve. Z významnějších církví odolávala snad jen Církev bratrská.
Zajímavé přitom je, že neubývá lidí „věřících“. Jak již bylo vícekrát konstatováno, problém není v samotné nevěře (která ovšem může mít celou řadu velmi rozmanitých podob), ale v nechuti k církvím, respektive k členství v církvi. Úbytek členstva v církvích má nepochybně řadu příčin, kterým se tento článek nebude věnovat. Soustředím se na onu „nechuť“, která se vyskytuje i v názvu tohoto článku.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Úvahy nad Jordanem B. Petersonem
Tuto nechuť můžeme pozorovat i v jiných oblastech. Kromě církví zmíním tři další: rodinný život, politické strany a spolky a organizace, kterým souhrnně říkáme občanská společnost.
Církvím tedy ubývají členové. Podobně ale členové ubývají politickým stranám. A jak bylo konstatováno, tento úbytek pociťují hlavně církve tradiční. Politické strany jsou na tom stejně, ať už jde o KDU, o sociální demokraty a o komunisty. Z „tradičních“ stran, které vznikly před více než sto lety, je v parlamentu už jen jediná: KDU. Přitom komunisté nebo sociální demokraté mají stále více členů než některé parlamentní strany.
Mezi počtem členů strany a jejím politickým úspěchem bychom jen těžko hledali nějakou korelaci. Znám ve svém okolí lidi, kteří se nechali přesvědčit, aby volili KDU, nicméně formálně či oficiálně do ní vstoupit nechtějí. Předpokládám, že podobně tomu je i v případě jiných politických stran. Opět můžeme mluvit o nechuti k závaznosti.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kde dneska stojím
Jak známo, dnes mnozí lidé žijí „na psí knížku“ nebo „na hromádce“, jak se říká, a svatbu odkládají někdy na nikdy, ale častěji snad na příchod prvního dítěte. Mnozí argumentují tím, že jde přece o lásku, o vztah, a na to nepotřebují žádný „papír“. A pochopitelně mohou poukázat na ty nebo ony známé, kteří do manželství nikdy nevstoupili, a přece je jejich vztah příkladný.
Nicméně právě v otázce manželství nám statistiky říkají něco zajímavého. Jde o něco, co se událo v dějinách jednorázově a už se to nebude nikdy opakovat. V určité době totiž věda umožnila určit otcovství z DNA. Z počátku to bylo nákladné, dnes je to již zcela běžné. Když se otevřela tato možnost, mnozí ji využili. A ukázalo se, že leckterý otec vychovával v dobré víře dítě, o kterém nyní vyšlo najevo, že není jeho. Co nastalo poté? Zajímavá věc: Pokud šlo o sezdané manžele, muži většinou z rodiny neodešli, pokud šlo o nesezdané páry, muži většinou rodinu opustili. A pak že je ten „papír“ k ničemu. V jednotlivých konkrétních případech se to tak může jevit; statistika ale hovoří jasně.
A pak je zde otázka občanské společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805-1859), který napsal rozsáhlé dílo Demokracie v Americe, obdivoval bohatý spolkový život Spojených států. Téměř každý Američan byl členem často i několika různých spolků a organizací. Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii. Francis Fukuyama i jiní američtí myslitelé upozorňují, že právě tato angažovanost v různých spolcích v současné době ve Spojených státech klesá.
Obecně řečeno, snižuje se důvěra mezi lidmi. Odborněji řečeno, vytrácí se sociální kapitál. To má mimo jiné za následek i určitý úpadek ekonomiky, protože – ať už si o kapitalismu myslíme cokoli – kapitalismus je založen na důvěře.
Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Mějte s vládou slitování
To, co schází, je věrnost a závazek. To je kořenem úpadku. A rozhodně není lehké tomu čelit a nějak se s tím vyrovnávat. Co když uvěří někdo, kdo žije „na hromádce“? (A takových lidí bude stále více, dokud bude lidí žijících „na hromádce“ přibývat.) Můžeme ho přijmout za člena? Když mu to takto postavíme, možná zpočátku vůbec nepochopí, oč nám jde. Vždyť jak žije on, tak žijí všichni jeho přátelé…
Obávám se, že nám nepomůže, když se budeme snažit nějak si moudře nastavit hranice. Jedno by snad mohlo pomoci, alespoň já na to sázím: Mluvme o Bohu. Mluvme o Bohu víc než o církvi, víc než o „leadershipu“, víc než o duchovních darech. Bůh je věrný. Bůh na sebe vzal dobrovolně závazky, které vyjádřil ve své smlouvě. A jak se píše v Písmu, Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. A tento Bůh říká: „Dokonalí buďte, jako já jsem dokonalý.“ Tento Bůh neopustil člověka, když člověk opustil jej. Pokud ho známe, pokud si ho zamilujeme, budeme milovat a zůstaneme věrní i tam, kde to většina lidí vzdá. Bůh nám totiž dává motivaci, utěšuje nás, když je situace kritická a bolestivá, nabízí nám obecenství, a to nám dává sílu i naději. Taková víra má dalekosáhlé důsledky, protože nás – mimo jiné – učí trpělivosti. Bůh to s námi nevzdal – proto vztahy na různých rovinách nemusíme vzdávat ani my. Tato „víra skrze lásku dělající“ může proměnit společnost. Jinou sílu neznám – tedy pokud mám na mysli proměnu k dobrému.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 7. června 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
21 Komentáře
pavel v
Děkuji autorovi, že neodepisuje tento svět, který „ve zlém leží“ a chce ho proměnit, aby ve zlém neležel. Tou cestou je „být solí země“, tedy vystoupit ze své komfortní zóny a působit na veřejnosti. Mým snem je hluboké angažmá křesťanů v občanské společnosti, o níž se autor také zmiňuje. To znamená, že křesťané by měli vědět o problémech, které společnost pálí, hledat recepty na jejich řešení a organizovat jejich nápravu. Ježíš uzdravoval nemocné, my múžeme uzdravovat společnost (aby ji neovládli populisté hlásající sobectví).
Konečný Fr.
Tak zrovna nedávno jsem se stal členem jedné politické strany. Nemám z toho strach. Můžete vstoupit a můžete i vystoupit velice jednoduše, pokud nezaplatíte členský příspěvek. Na rok 300 Kč, studenti a důchodci 100 Kč.
Karel Krejčí
Proměna společnosti? Vždyť je v Bibli psáno: „Co se narodilo z těla je tělo a co se narodilo z Ducha je duch“. Stále marné pokusy, chození okolo a různé kombinace, jak tuto neměnnou skutečnost nějak obejít nebo ošidit. Můžeme doslovně citovat Bibli, být ve všem příkladní (ovšem z lidského hlediska), ale v Božích očích stále nebudeme spravedliví. Proč? Protože pokud nebude samotnou spravedlností Kristus v nás, upřednostňujeme vlastní samospravedlnost. A onou vlastní samospravedlností se tento svět „obohacuje a zušlechťuje“ natolik, že již balancuje na pokraji vlastního přežití. Ne pane Drápale, patrně jste již hodně slevil z názoru pro vylepšení tohoto světa moci a schopností preferovaných politických stran, ale stále zde je neměnný fakt nebo Boží pojistka: „Co se narodilo z těla … „
pavel v
Pane Krejčí,
autor nehlásá žádnou „samospravedlnost“, tak ho neurážejte. Jestli si myslíte že křesťan nemá být členem politické strany, řeknětete to a odpusťte si rádoby zbožnou nicneříkající omáčku, kterou chcete dokazovat svou důležitost. Cílem vašich příspěvků je, aby byli lhostejní vůči utrpení, které se ve světě odehrává. To je v těžkém rozporu s Ježíšovým učením, zvláště tam, kde mluví o posledním soudu.
P. Ašer
V článku je uvedeno:
„Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii.“
To možná očekávat můžeme, ale co to má společného s Božím královstvím, které má být naší nejvyšší prioritou (Mt 6:33)? Boží království není totožné ani s právním státem ani s kvalitní demokracií. Právní stát a kvalitní demokracie náleží právě tak světu jako fašistický či komunistický stát. Jinými slovy, demokracie je stejnou deinokracií, poněvadž je diabolokracií (L 4:6; J 14:30), jako jí je fašismus nebo komunismus, možná jen s poněkud subtilnějšími metodami klamání a uplatňování moci. Proč bychom se měli starat o vylepšování světa, který pomíjí (1 K 7:31), když máme za úkol získávat lidi pro Boží království, které zůstává na věky (J 10:28n). Proč bychom měli mrhat silami na sisyfovské vylepšování něčeho, co shoří (2 Te 1,8; 2 Pt 3:10), místo abychom nasadili všechny své síly na přivádění ztracených do Božího království? Toto máme lidem nabízet, a ne nějaké tisíckrát zdiskreditované politické systémy tohoto světa.
Dále se v článku píše:
“Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.“
Jestliže je církev provázána s politikou a občanskou společností, pak je součástí tohoto světa. A je-li součástí tohoto světa, pak nemůže být církví Kristovou:
„Já jsem jim dal tvé slovo, a svět proti nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.“ (J 17:14)
Je-li někdo ze světa, pak má jiného vládce než Krista – vládce tohoto světa (J 14:30). Potom ovšem není nic překvapivého na tom, že ony sekularizované denominace scházejí na úbytě úplně stejně jako jiné světské instituce (1 K 7:31).
Ti kdo jsou Kristovi, tedy kdo nejsou z tohoto světa, proto nemohou být závislí na vývoji názorů bezbožné společnosti, s níž to jde stále k horšímu. Nemůžeme proto měřit pravdy bible názory většinové (rozuměj bezbožné) společnosti. Má to být přesně naopak, mají-li být křesťané solí země, a ne jen konformními přikyvovači na sebeabsurdnější výmysly bezbožníků:
“A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.” (Ř 12:2)
To, co je přeloženo jako “a nepřipodobňujte se”, zní v původním řeckém textu: καὶ μὴ συσχηματίζεσθε, což by se dalo přeložit také jako „a nepřijímejte stejné schéma“ jaké prosazuje tento věk. Vulgata pak tato řecká slova překládá takto: „et nolite conformari”.
Jenže dnes řada “církevních” představitelů má větší strach z toho, aby jejich sekta nebyla obviněna bezbožným mainstreamem ze zpátečnictví a tmářství, než strach z Boha. A to je tragédie končící v gehenně…
P. Ašer
Ad pavel v
Já si naopak myslím, že to pan Krejčí vystihnul naprosto přesně.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Mým snem je hluboké angažmá křesťanů v občanské společnosti, o níž se autor také zmiňuje. To znamená, že křesťané by měli vědět o problémech, které společnost pálí, hledat recepty na jejich řešení a organizovat jejich nápravu. “
Křesťanští politikové či voliči prosazováním zákonů, které jsou nevěřícím nepříjemné, zavírají dveře pro šíření evangelia. Dělají tak evangeliu medvědí službu, neboť prosazovanými neoblíbenými zákony vlastně znemožňují evangelizaci nevěřících.
Zákony nemohou být nevěřícím vnuceny zvnějška jakoby na kamenných deskách, v nějakých kodexech, ve sbírce zákonů, nýbrž musí jim být napsány do srdce, aby to mělo nějaký smysl. To jest dobrovolnou proměnou, kterou nevěřící podstoupí, když uslyší evangelium. Ovšem pokud se křesťané svou angažovaností v politice či jen účastí ve volbách snaží změnit zákony a udělat jejich prostřednictvím nátlak na nevěřící zvnějšku nějakými „kamennými deskami“, tak dělají evangeliu medvědí službu, poněvadž ti nevěřící se proti tomu naopak zatvrdí a budou to chápat tak, že je chce někdo chce omezovat a formovat je podle svých představ, které jsou jim cizí. Takže se budou bouřit proti takovému diktátu.
Ke skutečné proměně společnosti tedy nemůže docházet nějakým legislativním procesem, na němž by participovali křesťané a snažili se prostřednictvím změny zákonů vnucených nevěřícím společnost nějak pozvednout na vyšší mravní úroveň. Ke skutečné proměně společnosti musí docházet naopak z vnitřku, proměnou srdcí, která jsou oslovena evangeliem, ne hrozící sankcí podle nějakého křesťany prosazeného zákona. To je ten kvas, ke kterému je připodobňováno Boží království, že se šíří, až všechno prokvasí. Jedině tak lze efektivně proměňovat společnost – totiž tím, že v ní roste počet těch, kteří mají občanství v nebesích a prosazují nebeskou „politiku“, nikoli politiku pozemskou v křesťanském hávu.
Otakar Vožeh
Oblasti Církev, rodina, politika, občanská společnost mohou být sice do jisté míry provázány, přece se však jedna od druhé zásadně liší. Proto i různé důvody k nechuti zavazovat se. U každé oblasti je to jiné, i když by se společný jmenovatel dal vidět ve stále rychleji rostoucím úpadku institucionální důvěryhodnosti, který je dán odklonem od pravdy a autentičnosti. V závěru článku mi velmi schází odkaz na Pána Ježíše Krista. Mluvit o Bohu je poměrně snadné, avšak bez Pána Ježíše nedostatečné.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
já jsem nikde výslovně neuvedl, že křesťan nemá být členem politické strany nebo že nemá dělat to či ono. Já nemohu nic přikazovat ani zakazovat, ale jsou skutečnosti, které jasně udávají meze a hranice, co je správné a co ne. Připodobnění církve jako ke Kristově nevěstě, oblečené do bělostného kmentu, má velikou vypovídající a nezáměnnou hodnotu.
Vaše „spravedlivé“ vnímání utrpení a reakce na něj, začíná a končí pouze jedněmi hranicemi. Doposud jsem nezaznamenal na tomto webu, že byste se stejně angažoval a projevil sebemenší nesouhlas a lítost nad násilím, které je pácháno přímo na křesťanech v jiných částech světa.
Konečný Fr.
Hlavním úkolem církve je hlásat evangelium. V dnešní době by měly církve také lidem vysvětlit, co se na světě děje. A to církve nečiní. Církve by měly vypovědět smlouvu Západu, EU a globalistům a vyzvat lidi, aby se postavili těmto silám zla. Možná by potom církve získaly více příznivců.
pavel v
to P. Ašer
„Ke skutečné proměně společnosti tedy nemůže docházet nějakým legislativním procesem, na němž by participovali křesťané a snažili se prostřednictvím změny zákonů vnucených nevěřícím společnost nějak pozvednout na vyšší mravní úroveň. Ke skutečné proměně společnosti musí docházet naopak z vnitřku, proměnou srdcí, která jsou oslovena evangeliem, ne hrozící sankcí podle nějakého křesťany prosazeného zákona.“
Budete se divit, ale já s tímto názorem vřele souhlasím. Nesouhlasím s potraty, ale nepovažuji za správné zakazovat je zákonem. Nezdají se mi homosexuální svazky, ale jsem proti jejich zákazu zákonem. Atd… Ježíš určitě nesouhlasil s otroctvím, ale nevydal jeho zákaz – trpělivě čekal, až člověku docvakne, že otroctví je v rozporu s Boží vůlí.
Ježíš se nezabýval jen kázáním evangelia, ale také uzdravoval trpící lidi. Ne proto, aby ukázal, že umí udělat zázrak (uzdraveným zakazoval o tom mluvit), ale proto, že měl soucit s trpícími lidmi. Stejně tak by se křesťané měli angažovat v občanské společnosti ne pro nějakou „politiku“ (rozuměj ideologii), ale pro udržování společenského řádu, aby dokázali včas zabránit takovým jako Stalin, Hitler či Putin v přístupu k moci a následné explozi Zla. Tato prevence je nejúčinnější způsob, jak pomáhat trpícím.
Ježíš řekl v horském kázání: „Vy jste sůl země. Když už sůl by měla ztratit svoji chuť, čím se bude solit? Sůl bez chuti se nehodí k ničemu a může být jen vyhozena a zašlapána. Vy jste světlo světa. Město postavené na hoře je odevšad vidět. Také svíčku nerozsvěcujete proto, abyste ji schovali, ale stavíte ji na svícen, aby svítila každému v domě. Tak ať svítí vaše světlo všem lidem; ať za vašimi dobrými činy vidí Boha a jeho chválí.“
Křesťané si získávali stoupence tím, že pomáhali chudým, zřizovali špitály, vědeckým bádáním a hospodařením odstraňovali křiklavou bídu, šířili vzdělání. Tyto dobré činy církve dnes převzal stát a církev jakoby ztratila smysl existence. Neztratila. Civilizovaná společnost je nesmírně křehká (nestabilní). Satan bez ustání usiluje o její rozbití. Například nacionalismus je otevřené hlásání (kolektivního) sobectví. Stejně tak rasismus. Podobně hlásání třídní nenávisti. Křesťané by se měli spojit a šířit osvětu proti jakémukoliv ismu, na jehož konci jsou hory mrtvol a nenávisti.
pavel v
„Proč bychom se měli starat o vylepšování světa, který pomíjí…Proč bychom měli mrhat silami na sisyfovské vylepšování něčeho, co shoří?“
———————————————————————-
Proč Ježíš uzdravoval lidi, kteří posléze stejně zemřeli? K čemu byl soucit milosrdného Samaritána?
Každá pomoc trpícímu člověku je službou samotnému Ježíši. Největší utrpení přinášejí války – viz rozvrácené státy: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/tady-je-zivot-jen-stezi-predstavitelny-16-pribehu-rozvraceny/r~be9329fa3f8a11eba6f6ac1f6b220ee8/ Kdybychom se my, křesťané spojili, mohli bychom působením na občanskou společnost rozvratu států preventivně zabránit. Jak? Pokud by se všechny svobodné země spojily, mohly by z rozvrácených států vyhnat diktátory a nastolit v nich mír. Proč se tak již dávno nestalo, když svobodné země mají obrovskou ekonomickou i vojenskou převahu ve světě? Mohou za to populisté ve svobodných zemích. Jejich bohem je bohatství – proto prosazují národní sobectví, aby neubylo pro „naše lidi“. Proto odmítají pomoc pro válečné uprchlíky. Křesťané by měli světu ukazovat cestu Ježíše Krista – cestu obětavosti.
pavel v
Pane Krejčí,
vyčítáte mi, že mě nezajímá násilí páchané na křesťanech ve světě. Opak je pravdou. Například mě velice bolí perzekuce křesťanů v Číně a Severní Koreji, páchaná komunisty.
Jiří Aron
To byla pouhá další hrubá manipulace, na kterou je lepší nereagovat pane Krejčí.
Jiří Aron
Kořenem úpadku není nějaké nejasně formulované věrnost a závazek ani cestou není nějaké mluvení o Bohu. Ani samotná a prázdná slova o tom, jak by se ‚mělo‘ pomáhat trpícím a namísto toho celé hodiny naopak zabíjení času politickými spory.
Zanedbávání evangelia o Kristu je kořenem úpadku a víra v Něj je cestou.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“Ježíš určitě nesouhlasil s otroctvím, ale nevydal jeho zákaz – trpělivě čekal, až člověku docvakne, že otroctví je v rozporu s Boží vůlí.“Nevíme, zda Ježíš či apoštolové s otroctvím souhlasili, či nikoli. Každopádně nikde ho explicitně neprohlašovali za hřích. Naproti tomu vraždu (tj. i umělý potrat či vraždění ve válce) za hřích nepochybně považovali (Mk 7:21; Ř 1:29) a jasně sdělovali, že žádný vrah nemá věčný život (1 J 3:15). Apoštol Pavel pak zrovna tak prohlašuje, že „homosexuálové“ (Ř 1:26-27) jsou dle Božího rozhodnutí hodni smrti (Ř 1:32) a že nezdědí Boží království (1 K 6:9-10). Takto mají poukazovat na hřích i dnešní křesťané a volat hříšníky k pokání, aby se mohli zachránit z tohoto zvráceného pokolení (Sk 2:40) v Božím království. To je úkolem křesťanů. Nemohou tedy mlčet k hříchům tohoto zvráceného pokolení, ale zároveň bezbožníky nemohou napravovat bezbožníkům násilně vnucenými zákony, které by prosazovali svou politickou angažovaností. Jestliže mají být křesťané světlem světa (Mt 5:14), musí svým světlem odhalovat jeho hříchy, musí je správně pojmenovávat, i když se to světu samozřejmě nebude líbit (J 3:19-20), a zároveň lidem ze světa nabízet cestu záchrany v Božím království.
Napsal jste:
„Ježíš se nezabýval jen kázáním evangelia, ale také uzdravoval trpící lidi. Ne proto, aby ukázal, že umí udělat zázrak (uzdraveným zakazoval o tom mluvit), ale proto, že měl soucit s trpícími lidmi… Křesťané si získávali stoupence tím, že pomáhali chudým, zřizovali špitály, vědeckým bádáním a hospodařením odstraňovali křiklavou bídu, šířili vzdělání. Tyto dobré činy církve dnes převzal stát a církev jakoby ztratila smysl existence. Neztratila.“
Ježíš říká:
„Pakliť já Duchem Božím ďábly vymítám, jistě přišlo jest mezi vás království Boží.“ (Mt 12:28)
Stejně je to s uzdravováním. Jako Ježíš vymítal démony Duchem Božím, tak také uzdravoval Duchem Božím (L 5:17), což dokazovalo onen vlom Božího království do tohoto světa. Pokud někdo tuto moc Božího Ducha za sebou neměl, byť se zaštiťoval náboženstvím, ale snažil se ji nahradit zřizováním špitálů atd., čili v podstatě sekulární činností, nepřinášel lidem Boží království v moci, ale pouze se snažil lidskými prostředky vylepšovat tento padlý svět. To je ovšem světský humanismus, ne služba Božímu království. I svět totiž dává zdání pokoje, který má imitovat Boží království („Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ J 14:27), aby svedl lidi z oné úzké cesty. Místo Božího uzdravování nabízí medicínu. Ve skutečnosti to však žádný skutečný pokoj Božího království není (1 Te 5:3). Právě tak vymítání démonů Duchem Božím bylo nahrazeno psychiatrií, kterou dokonce akceptují i mnozí křesťané. Přitom psychiatři nepřinášejí vlom Božího království, jako ho přinášelo Ježíšovo vymítání (Mt 12:28), jen se snaží vylepšovat tento svět a nabízet iluzorní pokoj tohoto světa (J 14:27). Jsou to tedy oproti Ježíšovi jen služebníci vládce tohoto světa (J 14:30).
Napsal jste:
„Stejně tak by se křesťané měli angažovat v občanské společnosti ne pro nějakou „politiku“ (rozuměj ideologii), ale pro udržování společenského řádu, aby dokázali včas zabránit takovým jako Stalin, Hitler či Putin v přístupu k moci a následné explozi Zla. Tato prevence je nejúčinnější způsob, jak pomáhat trpícím.“
Angažoval se ap. Pavel nějak proti nástupu krvavého Nerona, za jehož dnů patrně napsal svůj list Římanům, v němž konstatuje, že není moci než od Boha a kdo se proti ní bouří, přivolává na sebe soud (Ř 13:1-2)? Ne. Ani slovem nenaznačuje, že by Ježíšovi učedníci měli bránit nějakému zloduchovi v nástupu k moci. Vyzývá pouze k modlitbám za ty, kteří se již k moci dostali (1 Tm 2:1-2), přičemž vůbec neřeší, zda se k té moci dostali přes hory mrtvol apod. Není totiž úkolem křesťanů dělat pořádek na tomto padlém světě, není jejich úkolem svrhávat vlády, které se jim nelíbí a které umožňují explozi zla (L 22:25-26), jejich úkolem je sloužit potřebným (L 22:26) – tedy těm, kteří trpí ďáblovými útoky. Ďábla však nelze přemoci jeho prostředky. Jestliže ďábel vládne světu pomocí vraždění, nelze tomuto vraždění bránit jiným vražděním ospravedlňovaným jako obranou proti zlu (Mt 5:38-41). Takové vzájemné vraždění vede jen k nárůstu zla a ďábel může být nanejvýš spokojen, neboť on je vrahem od počátku (J 8:44).
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Proč Ježíš uzdravoval lidi, kteří posléze stejně zemřeli? K čemu byl soucit milosrdného Samaritána?“
Vylepšováním tohoto světa vylepšujeme vlastně jen satanovo království (J 14:30). A čím vylepšenější bude ono satanovo království, čím větší bude pokoj tohoto světa (J 14:27), tím méně důvodů budou mít lidé toužit po Božím království, když budou domněle žít v nějaké téměř ideální humanistické demokracii. Ježíš, když vymítal či uzdravoval, tak to byl vlom Božího království do tohoto světa (Mt 12:28), který neměl za cíl vylepšování onoho satanova království, čili tohoto světa. Byla to propagace Božího království, do nějž se lidem skrze Ježíše otevřela cesta (J 14:6), aby se mohli zachránit z tohoto zvráceného pokolení (Sk 2:40).
Napsal jste:
„Kdybychom se my, křesťané spojili, mohli bychom působením na občanskou společnost rozvratu států preventivně zabránit. Jak? Pokud by se všechny svobodné země spojily, mohly by z rozvrácených států vyhnat diktátory a nastolit v nich mír. Proč se tak již dávno nestalo, když svobodné země mají obrovskou ekonomickou i vojenskou převahu ve světě?“
Jak už jsem napsal, není úkolem křesťanů dělat pořádek na tomto padlém světě, není jejich úkolem svrhávat vlády, které se jim nelíbí. Kromě toho, jak chcete vyhnat ty diktátory? Myslíte si, že se své moci vzdají dobrovolně? Ne. Na to by se musela použít velká vojenská síla, která by vraždila služebníky oněch diktátorů a způsobila by další nezměrné krveprolití. Diktátoři bývají v tomto světě vyháněni zase jen pomocí vraždění, takže ďáblovými prostředky (J 8:44). A kdo používá ďáblovy prostředky, je zase jen služebníkem ďábla, a ne služebníkem Ježíšovým, který pro boj se zlem používá úplně jiné prostředky (Mt 5:38-41; Ef 6:12-17; 1 Tm 2:1-2). Křesťané proto nemohou na žádném vyhánění diktátorů participovat…
Kromě toho, co to jsou ty „svobodné země“? Existují snad někde na světě země, kde lidé nemusí poslouchat diktát tamní jurisdikce?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“Například mě velice bolí perzekuce křesťanů v Číně a Severní Koreji, páchaná komunisty.“
A perzekuce křesťanů na Západě páchaná demokraty za to, že křesťané veřejně prohlašují (Mt 5:14) „homosexualitu“ podle bible za hřích, že odmítají akceptovat jiná pohlaví než muže a ženu atd., Vás nebolí?
Petr Adamec
To p. Ašer: Je ohromný rozdíl, jestli je někdo poslán do koncetráku včetně celé širší rodiny a tam zavražděn jako v Severní Koreji či Číně. Nebo zda je za velké pozornosti médií celého světa popotahován před soudem a pomlouvám a třeba nakonec osvobozen jako ve Finsku… nebo třeba dostane nanejvýš pokutu…
Petr Adamec
Myslím, že příklad ČCE není dobrý. Jejich početní úbytek je dán odúmrtím starší generace, nemá mnoho společného se ztrátou smyslu pro závaznost.
pavel v
Pane Ašere,
diktátorů se lze zbavit i jinak než násilím. Diktátor svým osobním úsilím nikoho neovládne. Potřebuje síť prospěchářů, kteří jsou ochotni za úplatek držet lid v šachu. Když najdete odvahu poukázat na mravní ubohost oněch prospěchářů, můžete dosáhnout, že slušní lidé s nimi přestanou komunikovat a celý teroristický systém se zhroutí. Základem je nezadat si s teroristy.
„Jediná věc je nezbytná pro triumf zla. Aby dobří lidé nic nedělali.“ – Edmund Burke